Rozhovor s běloruským spisovatelem Maxem Ščurem

Max Ščur je básník, prozaik, esejista, překladatel z češtiny, španělštiny, angličtiny a politický uprchlík. V rozhovoru mluvil krom jiného o tom, jaké tradice a rituály se v Bělorusku pojí s pitím alkoholu, s jakým literárním zpracováním tohoto fenoménu se zde můžeme setkat a do jaké míry může alkohol zasáhnout do spisovatelova tvůrčího procesu.
 

Lukáš Klimeš: Představu o vřelém vztahu, jaký Rusové chovají k alkoholu, si můžeme utvořit nejen na základě nejrůznějších odborných studií, společenských stereotypů, ale i díky ruské literatuře. Jaký vztah si k němu vypěstovali Bělorusové?

Max Ščur: V běloruském prostředí předsovětské doby se alkoholu nijak významně neholdovalo, věnovala se mu především šlechta. Sedláci zapíjeli silnou domácí pálenkou důležitá životní rozhodnutí, přičemž následky nadměrného pití si plně uvědomovali – být opilý se považovalo za ostudné a často vedlo k chudobě. Sovětská moc ovšem chudobu i alkohol přehodnotila. Kupříkladu v prvním běloruském románu Soki caliny (Šťávy celiny, 1929) od Cišky Hartného to jsou hlavně zbohatlíci, tj. „kulaci“, kteří vydatně popíjejí a ukazují se na veřejnosti pod vlivem. V tom před námi vyvstává proletářská tendence celého díla: autor ukazuje čtenáři, jak jsou bohatí lidé nemravní.

Opilec byl totiž sedláky hodnocen záporně a svým chováním dával najevo, že mezi ně nepatří. Sedláci se ale postupně měnili s dobou, s kolektivizací a proletarizací ze sovětské strany, s kapitalismem ze strany polské. Mezi válkami se vydatně popíjelo v polsko-sovětském pohraničí, kde vzkvétalo pašeráctví, jak ve své tvorbě zachytil Sergiusz Piasecki. Za německé okupace Běloruska plnil tvrdý alkohol roli nejtvrdšího platidla – to lze koneckonců vyčíst i z děl Vasila Bykava. Po válce již žádná specifika v běloruské kultuře nenacházím.

LK: Domníváte se, že situaci ovlivnila skutečnost, že se Běloruská republika stala součástí Sovětského svazu? Lze jistou „kolonizační“ sféru ruského vlivu vysledovat i v této rovině?

MŠ: Ano, kolonizátoři všude používají kříže a ohnivé vody, to je známá věc, nicméně i když v Bělorusku ruský kolonialismus působil již od roku 1772, tvrdá alkoholizace místního obyvatelstva nastala teprve za sovětských časů. Na rozdíl od kolektivizace však nebyla násilná.

V Sovětském svazu význam alkoholu vzrostl především za Velké vlastenecké války, kdy se chlastu holdovalo všude: v zákopech, v zázemí, ve štábech a tak dále. Válka, to je přeci jen obrovský stres. Bojovat denně o holý život a nechlastat u toho, to nejde příliš dohromady. Vodka, to byl takový sovětský Prozac nebo LSD. Postupem času ono opilecké hrdinství vstoupilo i do civilního života, který byl v Sovětském svazu vnímán do značné míry jako pokračování války: neustále se proti něčemu a za něco bojovalo – za mír, proti neúrodě a podobně.

LK: Jaké druhy alkoholu jsou v Bělorusku populární? Pojí se s konzumací alkoholu určité rituály?

MŠ: Z historického hlediska se těšila oblibě již zmíněná sedlácká pálenka, pak medovina, krambambula, krupnik, starka, zubrovka a samozřejmě pivo. Současný čtenář klasické běloruské literatury si s překvapením uvědomí, že dřív u Bělorusů byly na prvním místě právě rituály – zásnuby, svatby či křtiny –, zatímco alkohol až na místě druhém. Dnes je tomu, bohužel, obráceně: rituálem je již samotné popíjení. S tím se pojí zajímavý detail: postavy běloruské literatury, hlavně tedy muži, často popíjejí mlčky. Poté, co si spolu přiťuknou, významně se na sebe podívají, ale nic neřeknou. Ne že by si snad neměli co říci – perfektně si rozumějí beze slov. V dnešní době se tomu říká „chvíli společně mlčet“. Dodává to samotnému aktu požití alkoholu na rituální vážnosti: pije se a mlčí hlavně u hrobu zemřelého člověka, aby se uctila jeho památka. To zřejmě i svědčí o tragickém vnímání světa u běloruských autorů, potažmo u Bělorusů vůbec. Jakožto čtenář se u těchto scén vždycky cítím nepatřičně, až zahanbeně, jako kdybych tam byl navíc.

LK: Lze v běloruské literatuře vysledovat určitou typologii postav-alkoholiků?

MŠ: Myslím, že prototypem běloruského alkoholika je literát mužského pohlaví. Ten povětšinou pochází z venkova, ve městě bývá často ztracen, nešťasten, nepochopen, neoblíben u žen, a tak má k alkoholismu nakročeno. Takový běloruský Dylan Thomas, dalo by se říci. Již ve 20. letech minulého století si v obdobném duchu založili běloruští básníci TAVIZ, Tavarystva amatarav vypic i zakusic, tj. „spolek těch, co se rádi opijí a nadlábnou“. Založili jej z recese, nicméně byli odsouzeni za protisovětskou agitaci a následně popraveni.

Tradice, která takřka automaticky spojuje psaní a popíjení, se však udržuje dodnes, a vlastně příliš nezáleží na tom, zda se jedná o písemné texty, či orální vyprávění: již v dávných dobách obveselovali potulní pěvci šlechtu za pohoštění a ne nadarmo se u nás říká: Ňa toj paet, chto piša veršy, a toj paet, chto vypje pjeršy, tedy „básník není ten, kdo básní, nýbrž ten, kdo to do sebe kopne jako první“.

V poválečné době byla tato zvyklost dodatečně posvěcena vzory, jako byl kupříkladu Vladimir Vysockij, typický „prokletý básník“. V běloruském prostředí byl takovým vzorem nepochybně Uladzimir Karatkevič, vynikající spisovatel, první běloruský postmodernista. Jeho štafetu pak převzal ještě mnohem prokletější Anatol Sys, o němž v Minsku dodnes kolují legendy – toho snad nikdo nikdy neviděl střízlivého.

LK: Jak vy osobně pohlížíte na alkohol v literatuře? Souhlasíte s tím, že psaní a pití jdou ruku v ruce?

MŠ: Domnívám se, že alkohol a literaturu spojuje pouze jediné: obě souvisejí s mezilidskými vztahy a emocemi. Alkohol napomáhá literárním postavám prožívat určité emocionálně vypjaté životní situace, zatímco některým autorům údajně pomáhá psát. Je fakt, že alkohol může fungovat nejen jako sérum pravdy, ale i jako zesilovač fantazie. Osobně si ale myslím, že autor, který píše s čímkoliv v krvi, je v devadesáti případech ze sta autorem špatným. Především z toho důvodu, že pod vlivem nedokáže podat maximální výkon. Je známo, že alkohol zasahuje v první řadě vyšší nervové funkce, tudíž i vyjadřovací schopnosti. Klobouk dolů před těmi, kdo dokáží psát alkoholu navzdory; já k nim nepatřím. Na druhou stranu, každé dokončené dílo, i to literární, by se mělo náležitě oslavit.

LK: Spolu se svými kolegy se redakčně podílíte na správě webového literárního časopisu Litraž, jehož estetika poměrně okázale sympatizuje s tématem alkoholu. Mohl byste nám blíže přiblížit jeho činnost?

MŠ: Můj kamarád básník Vladimir Glazov vymyslel název Litraž jako slovní hříčku mezi „literaturou“ a „litrem“ – myšleno pochopitelně alkoholu, nikoli třeba benzínu. Spřátelený básník Sjarhej Prylucki říká, že literatura voní po alkoholu, a také se podle toho chová. Já sám se k té estetice většinou nevyjadřuji a jen se věnuji časopisu, který existuje již řadu let. Publikujeme texty, které se líbí nám třem, povětšinou v běloruštině, ale také v ruštině a ukrajinštině. Překládáme především poezii, a to z angličtiny, češtiny, polštiny, španělštiny a jiných jazyků. Dnes už je v časopisu zastoupeno zhruba 80 autorů, současných i nadčasových.

LK: V minulém roce jste obdržel prestižní literární cenu Jerzyho Giedroyce, která se uděluje nejlepším prozaickým knihám v běloruském jazyce, za román Zavjaršyc geštalt (Uzavřít Gestalt, 2015). Co pro vás tato cena znamená?

MŠ: Loni se tato cena udílela již popáté. Přede mnou ji získali významní a uznávaní autoři jako Uladzimir Njakljajev, Viktor Kazko nebo Ihar Babkov. A tak, když ji získal emigrant jako já, byli všichni překvapení – včetně mě. O to víc si jí vážím, dodala mi jistoty v tom, že literatuře tak trochu rozumím. Odborná komise loni vybírala ze 49 prozaických titulů, což na běloruské poměry není malé číslo.

Hlavní hrdina mého románu je chlápek, v lecčem připomínající mne samotného, který jede stopem z Prahy do Amsterdamu a cestou se baví s řidiči z různých zemí o všem možném, primárně o tom, co ho na životě jemně řečeno štve. Kniha si po svém bere na paškál různé módní trendy v současné běloruské literatuře: žánr cestovního deníku, přehnaně vulgární jazyk, politická témata, technologie, sex… Již samotný název je ironický: původně psychologický výraz „uzavřít Gestalt“ je dnes již zcela vyprázdněný a v řeči běloruských pseudointelektuálů se stal plevelným slovem.

LK: Před půldruhým rokem jste se rozhodl zanevřít na alkohol a stal se z vás abstinent. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo? Projevila se tato skutečnost na vaší tvorbě?

MŠ: Své rozhodnutí dočasně přestat s pitím považuji za šťastné, ale nedávno jsem je – zase jen dočasně – zrušil. Nic se nesmí přehánět a pro zdravý život to platí zrovna tak. Mou tvorbu to ovlivnilo v již zmíněném „výkonu“: za půl roku jsem napsal román, částečně proto, abych vzdoroval pocitu nečekaného prázdna, souvisejícímu s tím, že jsem se vzdal návštěv hospod. Teď už mi alkohol nijak nechybí, a snad proto jsem si ho schopen užít i svátečně.

LK: Užíváte si ho i ve svých textech?

MŠ: Já si nemyslím, že alkohol jako takový může být dneska vážně míněné téma, jako bylo řekněme opium tématem pro Thomase de Quinceyho, Jeana Cocteaua nebo Williama Burroughse… Pokud ano, pak je to téma hodně profláknuté, už jen z toho důvodu, že alkohol je mnohem rozšířenější a společností mnohem tolerovanější než drogy. Proč by měl jakýkoliv seriózní autor v dnešní době, za plné globalizace, psát nějaký Svéráz národního pití? Nakolik je mi známo, o něco takového se pokusil pouze čínský spisovatel Mo Jen ve své Zemi alkoholu (1993, č. 2015). Nám Evropanům podle mě nic takového nechybí.

Na druhou stranu, proč bychom se měli tvářit, že alkohol nebo jiné báječné omamné látky neexistují? I do mé tvorby se tedy dostávají naprosto stejným dílem jako do mého života. To znamená, že někdy víc – obzvlášť když si zavzpomínám na běloruská nebo studentská léta –, někdy míň a někdy vůbec.



Zpět na číslo