aneb české a francouzské pojetí vidovosti
Michael Alexa
Batorová, Joanna. Pískový vrch.
Z polského originálu Piaskowa góra (2011) přeložila Iveta Mikešová.
1. vydání. Praha a Litomyšl: Paseka, 2015. 392 stran.
Pískovým vrchem se Batorová okamžitě vyšvihla mezi čelné polské prozaiky své generace. Byla za román nominována na prestižní ceny Nike a Gdyně, za další román jménem Chmurdálie znovu na Nike. Tuto nejsledovanější cenu získala až v roce 2013, a to za třetí díl „valbřišské trilogie“, jak se Tma, skoro noc se dvěma zmíněnými romány v polském tisku souhrnně označuje. Toto označení však je – stejně jako udělení samotné Nike – poněkud přeceněné: navazuje-li Chmurdálie svým stylem, dějem, prostředím i postavami na skvostný generační román (či románovou kroniku) Pískový vrch, který svojí hodnotou s přehledem překoná většinu děl zdánlivě nedostižné Olgy Tokarczukové, průměrnou detektivku Tma, skoro noc s předcházejícími díly spojuje pouze prostor autorčina rodiště, města Valbřichu.
Pro generační román či románovou kroniku je příznačný důraz na vazbu mikrokosmu (jímž je zde převážně valbřišské sídliště Pískový vrch) s makrokosmem společnosti a „velkých dějin“ (společenskopolitická situace v socialistickém Polsku zhruba od počátku Gierkovy vlády do roku 1989). S žánrem souvisí i mnohost hlavních postav. Román popisuje osudy rodiny Maślakovy, v následující generaci Chmurovy; Batorová věnuje přibližně stejnou pozornost Jadě Maślakové, její matce Zofii a dceři Dominice Chmurové (ta se stane hlavní hrdinkou v navazující Chmurdálii). Posílený kronikový zřetel k rozvíjení, změnám a vzájemnému působení dějových prvků a s tím související oslabená psychologizace postav a využití nepřímé a polopřímé řeči (klasické dialogy v přímé řeči kniha neobsahuje) vyvolávají pocit jistého vypravěčského „nadhledu“ či odstupu. Ten se projevuje v určité jazykové lapidárnosti: i významné události jsou zde řečeny pouhými několika větami, jakoby věcně; autorka dovede sáhodlouze popisovat třeba i drobné detaily (například Jadin porod je rozepsán na několik stran), zpravidla tomu tak ale není a její úsečnost hraničí až s nadsázkou či černým humorem: Jaďa se musela postavit tváří v tvář své nové roli vdovy s dospívající dcerou, a protože nevěděla, čím začít, začala velkým úklidem (216). Nebo: Když nerostly hřiby praváci, sbírala klouzky a holubinky, když nebylo maso, dělala řízky jen ze strouhanky, a když se ti vyšší [synové] utopili, začala milovat toho menšího a živého (45) atd. Autorka se také hravě pohybuje na hraně různých stylových či vůbec jazykových rovin: Panenka sama na mě slítla, a já chňap a už ji mám! Je to tak ženské si tak letět, a tak mužské ji tak chytit, společnost se rozplývá v pochvalném ohohó. No tak šup koňáčku do zobáčku, říká Stefan a zalyká se štěstím, co v něm klokotá. (26) Objevuje se slang „šachťáků“, patos zapálených socialistů, mateřské výrazy, poněmčená polština, židovský přízvuk, konfesionální styl atd.
Jazyk Joanny Batorové je neotřelý a poutavý. Podobně jako jazyk vyprávění Zofiiny matky je to šílený patchwork, plný prapodivných vzorů, podivuhodná krajina (244). Batorová jím obratně konstruuje obraz výseče dějin Polska a života tří generací slezské rodiny, a to z pohledu tří „hlavních“ hrdinek. V první části dominuje postava Jadi, hlavního spojovacího článku mezi všemi výraznějšími postavami a městem Valbřich. Po příjezdu do města se seznámí se Stefanem Chmurou a román se rázem začne rozvětvovat. Čtenář je postupně seznamován s několika staršími generacemi obou rodin, a to včetně Jadiny matky Zofie, s dalšími obyvateli Pískového vrchu a po svatbě i s dcerou Dominikou Chmurovou, která se postupně dostává do popředí. Jak vyrůstá (dětství, škola, puberta, dospívání), vynořují se další, často velmi barvité postavy, nezapomenutelné epizody, nová společenská témata (násobná disharmonie mezi matkou a dcerou), nejrůznější kostlivci ve skříni a nečekané souvislosti. V závěru knihy se jednotlivé dějové linie opět setkávají a vzájemně osvětlují; to, co zpočátku vypadalo jako neudržitelný chaos, se nakonec ukáže jako důmyslně zkonstruovaný, propracovaný a zvládnutý celek.
Pro román je nesmírně podstatné, že jsou hlavními hrdinkami ženy; ani nejzajímavější mužské postavy jako Stefan Chmura či farář Adam Wawrzyniak nejsou s to otřást ženskou dominancí. Proměny polské společnosti, rodiny samotné i všech obyvatel Pískového vrchu nejsou podrobeny žádné sociologické analýze, román nerazí žádný program, nepoukazuje na zdroj společenského napětí či společenských změn (například Szczepan Twardoch takto pojímá problematiku polsko-německé totožnosti, Włodzimierz Nowak rozdílnosti životních úrovní Slezanů atd.), jak by se od „slezské ságy“ možná dalo očekávat. Oči žen tří generací místo toho zachycují ducha doby spíše na pozadí kolektivních zvyklostí, nálad, módy či názorů na otázky z okruhu partnerství a rodiny, které tři hrdinky utvářely, přičemž zřejmě ta nejvýraznější je touha po exotičnosti, jinakosti či novosti (nezapomenutelná scéna o vlivu telenovely Isaura).
Pískový vrch Joanny Batorové je bezpochyby jedním z nejlepších (a nejlépe přeložených) polských románů, které u nás v poslední době vyšly.