Richard Müller
Pasi Ilmari Jääskeläinen et al. Lesní lišky a další znepokojivé příběhy.
Z finských originálů přeložili Martina Bendová et al.
1. vydání. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2016. 128 stran.
Roger Caillois v knize Images, Images soudí, že fantastika vzniká tehdy, když lidi opouští víra v zázraky a svět se podřizuje zákonům rozumu a vědy. V kterém okamžiku se však rozumový řád takto prosazuje poprvé? Theodor Adorno s Maxem Horkheimerem spatřují takový počátek na švech, které po sobě zanechali jednotliví zprostředkovatelé homérského mýtu, tj. v přechodu od mýtu k epice. O Odysseovi píšou: Lstivý přežívá pouze na úkor svého vlastního snu, jehož se zbavuje tím, že podobně jako vnější mocnosti odkouzluje i sám sebe. [1] Možná že však předpokládají krásnou, mihotavě temnou jednotu přirozeného a mimopřirozeného jen v samotné prehistorii mýtu proto, že o něm ještě neexistuje písemný záznam. Není však i tato nostalgická projekce lstí technologického, písma znalého rozumu?
Není divu, že sféra fantastiky bývá vymezována různě. Pro Todorova je specifickým žánrem, jejž určuje především váhání mezi přirozeným a nadpřirozeným vysvětlením událostí (jako při četbě novely Utažení šroubu Henryho Jamese). Moment rozhodnutí fantastično zaplašuje: lze-li děj vyložit přirozeně, stává se dílo prostředkem podivuhodna (l’étrange, např. Poeův Pád domu Usherů), překračuje-li zákony empirického světa, pak zobrazuje zázračné (le merveilleux). Obvykle je však fantastika chápána jako velice různorodá skupina žánrů, již spojuje to, že představený svět jejich děl neodpovídá fyzikálním zákonům a empirické zkušenosti skutečného světa (v uvozovkách), případně že zobrazují dotek, střet, koexistenci, prolnutí (jak tvrdí Irène Bessièreová) dvou či více světů, ontologických oblastí nebo úrovní. To ji nakonec sbližuje s postmoderní literaturou vůbec, kterou prostupuje, jak říká Brian McHale, vytěsněný náboj fantastiky. [2]
Jaké místo v těchto pohyblivých píscích fantastického zaujímá současná finská fantastika, někdy nazývaná suomikumma, finské podivno? A jaké svědectví o ní podává útlý soubor sedmi povídek s půvabným názvem Lesní lišky a jiné znepokojivé příběhy? Knížka, kterou v tomto roce vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, působí hned od prvního dojmu příjemně (motivy liščích i jiných souhvězdí na oválném kusu tmavé oblohy, ohraničeném vršky šedočerných stromů, které se objevují na přebalu Nataliie Sychevské, evokují dotek mezi oblohou a zemí) a nese rukopis pečlivé ediční i redakční přípravy (ne náhodou je výsledkem dvou seminářů, překladatelského kurzu v rámci finských studií a bohemistického semináře k nakladatelské praxi na FF UK).
Obraz finské fantastiky, který nám zprostředkovávají povídky pěti autorek a dvou autorů (Pasi Ilmari Jääskeläinen, Leena Krohnová, Anne Leinonenová, Tiina Raevaarová, Johanna Sinisalová, Jyrki Vainonen a Maarit Verronenová), je především velmi rozmanitý. V úvodní povídce Transit Johanny Sinisalové se střídají dvě vypravěčská pásma, záznamy dvou výpovědí na policejním komisařství (rys detektivní), a z obou postupně vyvstává příběh autistické dívky Niny a jejího – dočasného – „probuzení“. Ani jeden z vypovídajících netuší, že v pozadí vyprávění jsou dva související momenty zázraku: procitnutí čtrnáctileté Niny z ustrnutí, s nímž se její mentální vývoj zastavil na úrovni dvouletého dítěte, a spojení, jež v tamperském zábavním parku navazuje Nina s delfíny chovanými v zajetí. V příběhu se protínají dvě situace uvěznění – Niny v jejím mentálním stavu a savců v delfináriu – a dva okamžiky osvobození vedoucího k zániku. Poté, co Nina se svým náhodným kumpánem Anterem vypustí delfíny do zálivu v Baltském moři na svobodu a pravděpodobně i na smrt, Anter vypráví, jak dívku pomalu a něžně šukal, a s hrůzou sleduje, jak jí ten plamen ve vočích pohasínal, slábnul, až zmizel úplně (…): [N]ajednou byl přede mnou malej fakan, co kňučí a natahuje (23). Nina pak vstoupí do vody a následuje své delfíny; není to svobodné rozhodnutí, ale spíše slepý instinkt již opět pohaslé mysli. Rozum a řád zde nemají navrch, a to přesto, že „detektivní“ rozuzlení je nasnadě.
Motivy zajetí, zázraku, posunutého duševního stavu a transcendence se od první povídky doplňují o další, obohacují se, převrací a obměňují. Hrdinkou posledního textu antologie, fantasy povídky Temná zhouba, uzda smrti Anne Leinonenové, je opět dívka, Tuomikki, jejíž pomyslnou klecí je tentokrát symbolický řád otců, v němž [k]ouzla směli používat jen muži (100). Z druhé strany tento neútěšný svět lidské rodiny (otec, matka, dcera) obkličuje a ohrožuje přírodní živel: močál, bažinatá zem – a znamení temné zhouby (97), s nímž se narodí Tuomikkin bratr, vlkodlačí dítě. Právě toto ohrožující prostředí se stává zdrojem nadpřirozené síly, která umožňuje patriarchální kruh s neklamnými incestními prvky prolomit (Tuomikki tajně krmí odloženého bratra nejprve svým mlékem a potom krví, společně zavraždí otce). V této povídce je snad nejzřetelnější inspirace finskou a baltsko-severskou lidovou slovesností a karelo-finským mýtem.
Do třetice se téma uvěznění objevuje v krátké, působivě rozmlžené povídce Motýl Jyrkiho Vainonena, která má nejblíže k úzkému vymezení fantastiky podle Tzvetana Todorova. Ona určující dvojznačnost přirozené–mimopřirozené se v této povídce projevuje především v nejasné identitě vypravěče (vypravěčky) a záhadném původu svazku mezi uvězněným („motýlem“) a jeho či jejím pánem, který ve skleněné cele nikdy nesundává masku (56). Ještě na první stránce můžeme předpokládat, že vypravěč(ka) je motýlem doslova, ale na konci nevíme více, než že má některé antropomoforní atributy (kůže, oči, končetiny, tvář a jemné rysy), že nemá hlas ani šaty a disponuje určitým znakem, zřejmě pohlavním, který přitahuje občasné platící návštěvníky. (Finština nezná jmenný rod a překlad tuto víceznačnost zachovává.) Paradoxnost vztahu citové závislosti a dominance soustřeďuje poslední, mrazivá věta: Vím, že jednoho dne se stěny zhroutí a já vykročím se svým pánem na svobodu. Usmívá se za svou maskou a já mu pevně tisknu ruku. Potřebujeme jeden druhého až do konce (59).
V dystopické sci-fi povídce Pasi Ilmariho Jääskeläinena Kéž bychom tu byli taky se dotýkají dva světy: fyzický, který je poznamenán všudypřítomnou nouzí, a ideální svět virtuální reality, zvaný Údolí, do nějž lze vstoupit pod jednou nevratnou podmínkou – a tou je odstranění vlastního těla. Lucy odchází do Údolí, spravovaného společností Cestovní kancelář, a její manžel Martens zůstává „zde“. Jääskeläinen povědomý námět aktualizuje několika prvky: Daní za dokonalou, nehmotnou existenci v Údolí je freudovský problém nevědomí – ve světě elektronizované psýché se vytěsněný obsah doslova zhmotňuje; žena s depresí vyvolává neustálé deště a holčička s Elektřiným komplexem čarodějnici, která má evidentně spadeno zvlášť na její matku. Aluze na první knihu slavného fantazijního cyklu C. S. Lewise Lev, čarodějnice a skříň vytváří více či méně umné paralely: v Lewisově knize se ze čtyř sourozenců jako první do Narnie dostává Lucie a potkává tam fauna Tumna – syn finské Lucie a Martense se jmenuje Tumnus – a čas v obou imaginárních světech ubíhá rychleji než v tom „skutečném“. A ke slovu přichází i komično: Martens, který se do Údolí dostane jako psychoanalytik v podobě dočasné virtuální projekce, zde získává černobílou podobu Sigmunda Freuda, fyzické změny v ženské anatomii, které způsobuje závist penisu, nesou někteří partneři nelibě a jeden muž porodí přes Martensovu terapii trojčata. Autorovi se různé textové nitky v posledním odstavci skvěle sbíhají: posledním kontaktem, který Martensovi a Lucii zbývá, je Luciina oblíbená kniha (ta Lewisova) – tak jako nás stránky knížky, kterou držíme v ruce, spojují se světem Martensova a Luciina příběhu. Slova posledního vzkazu, který Lucy z Údolí posílá, staví větu z titulu povídky do nového světla: zájmeno „tu“ neoznačuje místo, kde je situována pisatelka pohlednice, nýbrž to, kde se nachází jeho čtenář. „Kéž bychom tu byli taky!“
Finská fantastika má tedy roztodivné podoby, a jak upozorňují Viola Parente Čapková, Lenka Fárová a Jan Dlask ve svém široce popisném doslovu, vstřebává do sebe žánry a prvky dystopie, sociálně kritické fantazie, alternativní historie, severského magického realismu a mystiky všedního dne, mýtů, pověstí i dalších žánrů lidové slovesnosti, science-fiction, fantasy, hororu, pohádek o zvířatech, vlkodlačích a upířích příběhů i (severské) detektivky. Pakliže lze vyzdvihnout nějaký rys, který povídky Lesních lišek a zřejmě i samo současné suomikummo stmeluje, bylo by jej snad možné formulovat nějak takto: Zvýraznění prvků, které nepocházejí z empiricky ověřitelného světa, nemá za následek odklad skutečnosti, distancovanou kontemplaci ani nezávaznou fantazii. Přes momenty fantastična a skrze ně směřují povídky k zintenzivnění, prosvícení, zjinačení světa, který lidé, ne-lidé a věci sdílejí. To neznamená racionalizaci fikce ani její utilitarizaci či oslabení, ale spíše návrat – návrat oklikou přes čtenáře – do okruhu věcí tohoto světa, především pak k problémům, jež bychom mohli označit za socioekologické. Přitom se nepochybně ztrácí ono epistemologické váhání, které Todorov umístil do srdce žánru fantastiky. Tím se finská fantastika přibližuje situaci fikce jako takové: Jsou to nakonec podivné světy fikce, které nám zcizují tento svět, ať už k jeho užitku, či (a doufejme, že platí spíše tato druhá varianta) k jeho – blahodárné – škodě.
Poznámky:
1. Adorno, Theodor W., Max Horkheimer. Dialektika osvícenství: Filosofické fragmenty. Praha: OIKOYMENH, 2009. 66. [Zpět]
2. McHale, Brian. Postmodernist Fiction. Oxford: Routledge, 2003. 83. [Zpět]