Rozhovor s italianistou Jiřím Špičkou
Jedním z nejslavnějších výroků v dějinách horolezectví je odpověď George
Malloryho na otázku, proč tak touží vylézt na Mount Everest:
Protože tam je! Francesco Petrarca je často zmiňován jako
první moderní člověk, který pocítil totéž – či o tom přinejmenším jako
první zanechal písemnou zprávu.
V dopise [1] adresovaném svému zpovědníkovi
otci Dionigimu a datovaném 26. dubna 1336 Petrarca popisuje svůj výstup
na horu Mont Ventoux v Provence, který uskutečnil veden pouze
touhou spatřit tuto slavnou výšinu.
Tereza Šmejkalová: Působíte na katedře romanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého, Petrarkovi jste věnoval řadu studií. Co vás k němu přivedlo?
Jiří Špička: Přivedly mě k němu spíše praktické důvody. Když jsem hledal téma na diplomovou práci, přišlo mi jako dobrý nápad nějak využít i druhý obor, který jsem studoval, latinu. Shodou okolností náš tehdejší lektor Carmine Mezzacappa získal jako dar pro katedru velikou bednu odborné literatury o Petrarkovi – pro nepamětníky připomínám, že v polovině 90. let nebyla ještě moderní odborná cizojazyčná literatura na českých vysokých školách úplnou samozřejmostí –, proto jsem se rozhodl zkusit Petrarku a nakonec u něj zůstal.
TŠ: O věcné věrohodnosti dopisu i Petrarkova výstupu samotného se vede řada sporů. Z Malaucène, odkud údajně vyrazil, je to na vrchol zhruba 20 kilometrů, převýšení činí asi 1500 metrů. Přesto je již na konci téhož dne zpátky a ještě před večeří (!) píše rozsáhlý dopis v latině, proložený přesnými citáty klasiků…
JŠ: Určitě můžeme vyloučit, že by Petrarca napsal dopis týž večer po výstupu, dokonce před večeří. Ne snad ani kvůli tomu, že sype z rukávu citace. Jedná se o autory, které zná velmi důvěrně a cituje je často. Musíme si uvědomit, že v Petrarkově době bylo běžné, že studovaní lidé nosili v hlavě pro nás neuvěřitelné množství informací a textů, které se naučili nazpaměť. Jazyková uhlazenost a rafinovaná významová struktura dopisu ale ukazují, že práce na textu byla dlouhá a pečlivá. Zda Petrarca na horu skutečně vylezl, to se asi nikdy nedozvíme. Dnes se výstupy s průvodcem organizují v jediném dni. Máme k dispozici moderní funkční obutí a oblečení a porost je asi méně bujný, než byl v Petrarkově době. Petrarca ale zase kráčel nalehko, neboť mu pomáhali sluhové, a možná byl fyzicky odolnější než běžný člověk naší doby. Přece jen, ve 14. století si lidé nežili jako ve vatě. Nelze uvést jedinou objektivní překážku, proč by Petrarca na horu nemohl vylézt a vrátit se zpět v jediném dni. Zároveň nemáme ale důkazy, že na ní skutečně stanul. Jeho popis je básnicky rozostřený, mohl si výstup jen představovat nebo mu o něm mohl vyprávět někdo, kdo skutečně na horu vylezl. Anebo může existovat nějaké prostřední řešení – například že Petrarca nevylezl až na vrchol nebo že přespal nikoli v Malaucène, nýbrž v nějaké salaši těsně pod horou. Ale pro samotný dopis je toto všechno vedlejší. Básníci mají mystifikace dovoleny, napíšou-li něco, co nás dokáže nadchnout.
TŠ: Jít na horskou túru je dnes vnímáno jako bezesporu hodnotný způsob trávení volného času. Petrarca však v úvodu dopisu cítí potřebu svou motivaci detailně vysvětlit, přičemž se ospravedlňuje zejména odkazem na výstup Filipa Makedonského na horu Haimos v Thesálii, o němž četl v Liviovi: zdálo se mi omluvitelné u nezávislého mladíka počínání, za něž není kárán ani král.
JŠ: Přestože v myšlení středověkých lidí nalezneme mnoho pro nás nepochopitelných prvků, v mnoha jiných zase byli stejní jako my. Nazvěme to antropologickou konstantou. Zvědavost a touha po zážitcích na ně působily nepochybně stejně. To ukazuje například svědectví Petrarkova současníka Jeana Buridana, který uvádí, že hora byla oblíbeným cílem pro túry. Nebo Petrarkovo svědectví o tom, jak procesí zvědavců chodila obdivovat pramen řeky Sorgue, u něhož bydlel. Jinou věcí je, jak každá společnost tyto podněty, které bytostně patří k lidské existenci, kulturně zpracovává. Pomysleme třeba na lásku: tu asi prožíváme stále stejně, i když o ní v každém století píšeme jinak. Podobně je to se zvědavostí. Středověký člověk byl veden k tomu, aby přijímal svět jako kulisu, kterou mu Bůh poskytl na jeho pozemskou cestu, a pokud měl vyšší intelektuální schopnosti, měl je věnovat rozjímání nad věcmi Božími. Petrarca si dává velmi záležet na tom, aby jakékoli jeho počínání nebylo morálně zpochybnitelné. Proto na začátku dopisu omlouvá svou zvědavost slavným příkladem z minulosti a posléze na vrcholku hory zinscenuje poznání, jak je obdiv ke krásám tohoto světa planý.
V podobném duchu Petrarca píše svoji lyriku: láska k pozemské, byť dokonalé ženě, v něm vyvolává pocit viny, neboť se neslučuje s postavou učence, natož hluboce věřícího člověka. Petrarkova zvědavost a jeho výstup byly uchopeny zcela nově v období romantismu, který do nich promítl svoje kulturní vzorce a z hříšníka učinil hrdinu. Romantismus měl slabost pro hrdiny, objevitele, geniální jedince, proto zveličil skutek, který asi nijak výjimečný nebo heroický nebyl, ale zato byl s velkým mistrovstvím vyprávěn, navíc autorem Petrarkova formátu a autority. Analfabetičtí vesničané možná na Mont Ventoux šplhali každou neděli, ale jejich výpověď zůstala před dějinami skryta.
TŠ: Jak zmiňujete, na vrcholu Petrarca nejprve žasne nad rozhledem, poté se však ve výrazném kontrastu pohrouží do přemítání nad smyslem světského snažení. Celý text dopisu lze číst také v alegorické rovině: k náročnému výstupu je průběžně připodobňována pouť duchovní. Bezprostřednost zážitku ustupuje jeho literárnímu ztvárnění, až moderního čtenáře přepadá myšlenka, že žít Petrarca dnes, nejspíš by si celou akci naplánoval jako podklad pro napsání statusu na Facebook. Jak dopis o Mont Ventoux četli jeho současníci?
JŠ: Petrarkovy dopisy začaly být oceňovány až v onom 19. století jakožto svědectví o životě velkého génia. Do té doby máme jen ojedinělé známky zájmu a žádná se netýká dopisu o Mont Ventoux. Kompetentně tedy nelze říci, jak Petrarkovi současníci a následující generace dopis četli, pravděpodobně je ale příliš nezaujal. Pokud jde o alegorické čtení, stavím se spíše proti němu. Petrarca si velmi umně pohrává s alegorií, stejně jako s motivem konverze či osvícení na vrcholu hory, ale vždy se k nim jen těsně přiblíží, nikdy je neprožije úplně a způsobem líčeným v literatuře, kterou znal. Petrarca spíš ze svého výstupu vyvozuje nějaké obecně platné exemplum o tom, jak je nesnadné povznést svou duši. V jeho dopisech je to běžný postup, jsou to vlastně literárně vytříbené eseje, v nichž je z konkrétní události vyvozeno nějaké morální poselství. Vedle dopisu o Mont Ventoux se můžeme zmínit o Petrarkových dopisech z cest. Jsou tak málo konkrétní a natolik obtěžkané morálními, literárními či historickými úvahami, až bychom mohli Petrarku podezřívat, že nikde nebyl a cestoval leda prstem po mapě.
TŠ: Dopis o Mont Ventoux bývá citován také jako počátek nového vnímání krajiny. Petrarkova citlivost k přírodním krásám se však poprvé výrazně projeví až po dosažení vrcholu hory: Pohlížím dolů: pod nohama se vznášejí mraky a Athos a Olymp už mi připadají méně neuvěřitelné, když to, co jsem o nich slyšel a četl, shledávám na hoře méně slavné pověsti. S výjimkou působivého nastínění panoramatu v textu také zcela chybějí detailnější popisy horské přírody a scenerií. Jakou roli hraje krajina v jeho dalších dílech?
JŠ: Domnívám se, že ona revoluční citlivost pro krajinu je z určité části opět plodem romantické kritiky, pro kterou byly přírodní motiv a přírodní inspirace zásadními aspekty uměleckého díla. Stačí zmínit tvůrce hlavního a dodnes široce rozšířeného obrazu italské renesance Jacoba Burckhardta, jenž svá klíčová díla napsal v 60. letech 19. století. Vysoce oceňuje Petrarkův cit pro přírodu a je přesvědčen o bezprostřednosti tohoto prožitku. Vymezuje se tak polemicky proti Alexandru von Humboldtovi, který podobný prožitek u Petrarky nepostřehl. Bylo to právě německé prostředí, které se později k otázce Petrarkova vnímání přírody stále vracelo v různých interpretačních polohách – jmenujme například Joachima Rittera nebo Karlheinze Stierleho. V italském táboře se ozval zcela protichůdný hlas básníka, literárního vědce a nositele Nobelovy ceny Giosua Carducciho, který vyzdvihuje existenciální téma listu a otázku pojímání přírody považuje za podružnou.
Osobně se k tomuto názoru přikláním. Mont Ventoux je sice úchvatná kulisa, ale Petrarca nevěnuje svému dojmu z výstupu v celém listu více než pár vět. Petrarkův cit pro přírodu je třeba hledat jinde – v jiných dopisech a především v jeho lyrice. Tomu je věnována i moje poslední kniha Petrarca v Provence [2], v níž se věnuji z největší části literárnímu zobrazení údolí Vaucluse, kde Petrarca žil a jehož příroda je médiem, které zprostředkovává imaginární setkání s Laurou. Byl to právě Petrarca, kdo vnesl do evropské lyriky velmi výrazný přírodní prvek. Před ním, snad jen s výjimkou Danta, je přítomnost přírodních motivů v poezii sporadická a často slouží jen pro konstrukci metafor a symbolů. Jsem přesvědčen, že Petrarca přírodu miloval, ale to, že jí dal zcela nové literární kvality, ještě neznamená, že způsob jeho prožívání přírody byl radikálně odlišný od jeho současníků.
TŠ: Cíleně vyhledávat přírodu jako zdroj radosti a potěšení tedy lidé začali až výrazně později?
JŠ: Máme doloženo, že si bohatí měšťané, aristokraté a preláti u svých paláců zakládali zahrady a stavěli si vily na venkově. Vzpomeňme si na Boccacciův Dekameron, jehož rámec se odehrává v nádherné zahradě venkovské vily. Pokud by boháče příroda netěšila, těžko by investovali do její kultivace. K postoji prostých lidí nemáme ve středověku prameny, ale nepochybuji o tom, že byli rovněž schopni přírodu intenzivně vnímat. Zřejmě ne výhradně pozitivně, neboť s ní museli dennodenně zápasit a vydobýt si na ní živobytí. Pokud zbědovaný vesničan uslyší na větvi zpívat skřivana, na rozdíl od nás to nebude považovat pouze za milou hudební kulisu, ale i za sousto, které by se dalo ulovit. Antičtí básníci – často majitelé statků – opěvující zlatavé klasy a bobulemi obtíženou révu asi také zakoušeli větší radost z bohaté úrody, která bude zanedlouho zpeněžena, než z čistě estetizujícího pohledu na pole a vinice.
Výhradně radostný, estetický či kontemplativní přístup k přírodě mohli mít snad jen lidé, kteří neznali venkovskou dřinu. Papež Pius II. například proslul svými pikniky a tím, že organizoval zasedání konzistoře pod širým nebem. Marie Antoinetta si zase nechala ve versailleském parku vybudovat venkovskou usedlost, kam chodila se svými dvorními dámami dávat zobat slepicím a hrát si na bezstarostnou venkovanku. Nicméně až do průmyslové revoluce byla příroda především zdrojem obživy a bohatství. Teprve když začala být rychle požírána industriální civilizací, stala se něčím, co slouží hlavně k potěšení a kontemplaci, co vnímáme jako jakousi ztracenou část naší duše. Hádám však, že ani dnes nemůžeme předpokládat, že by obyvatel pražského Jižního Města vnímal přírodu stejným způsobem jako sadař z jižní Moravy.
Pokud jde o vnímání konkrétně divoké přírody, je třeba také říci, že již od antiky existoval v literatuře kromě motivu líbezného místa – locus amoenus – rovněž motiv zlověstného místa – locus horridus –, jako například zlověstný les, čnějící skály nebo místa, kde hrozí útok divokých šelem. Tento motiv nacházíme i u Petrarky – jsou to skály, les, noční scenerie, rozvodněná řeka a tajemný jeskynní sifon, prameny řeky Sorgue. V jedné básni si Petrarca představuje, jak se jeskyně rozevře a pohltí vše okolo.
TŠ: Petrarca měl s sebou na túře kolibří exemplář Augustinových Vyznání. Jakou knihu byste si na vrcholu otevřel vy?
JŠ: Většinu svého času trávím čtením něčeho. Knihy jsou to bohužel jen z menší části, spíše převažuje jakýsi textový smog, každopádně pokud se mi podaří jednou za čas na nějaký kopec vylézt, jsem rád, že se mohu kochat rozhledem, a poslední věcí, kterou by mě napadlo tam dělat, by bylo otevřít si nějakou knihu.
Poznámky:
1. Petrarca, Francesco. Výstup na Mont Ventoux. Přel. Jan Janoušek. Praha: Vyšehrad, 2014. [Zpět]
2. Špička, Jiří. Petrarca v Provence. Údolí, město, hora. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. Plný text knihy je k dispozici na adrese <https://books.google.cz/books?isbn=8024443902>. [Zpět]