Magdalena Bystrzak
Deväť životov. Rozhovory o preklade a literárnom živote.
Ed. Radoslav Passia a Gabriela Magová.
1. vydání. Bratislava: Kalligram, 2015. 280 stran.
V kánonu slovenské překladové literatury najdeme dnes několik Shakespearů (mezi nimi devět Hamletů), což svědčí přinejmenším o tom, že překladový provoz ovlivňovali mnohdy jednotlivci spíše než literární objednávka nebo programové vyplňování kulturních mezer. Nedávno vydaná kniha Deväť životov. Rozhovory o preklade a literárnom živote představuje soubor rozhovorů s konkrétními jednotlivci – překladatelkami a překladateli – kteří fakticky stojí za slovenským kulturním provozem ve druhé polovině 20. století a kteří do slovenského kulturního prostředí navzdory politicko-kulturnímu klimatu v období normalizace zajišťovali přísun nové literatury.
Publikace, která vznikla na podnět redakčního okruhu literárního časopisu Romboid, zahrnuje rozhovory s představiteli starší překladatelské generace, zveřejňované postupně na stránkách časopisu v letech 2012–2015. Editoři Radoslav Passia a Gabriela Magová se hned v úvodu přiznávají k inspiraci obdobnou českou publikací – antologií rozhovorů Slovo za slovem. S překladateli o překládání [1]. Obě knihy jsou si koncepčně blízké – otázky krouží kolem osobních a profesionálních biografií, tj. vysokoškolských studií, překladatelského debutu, postavení před rokem 1989 a po něm apod., a zejména kolem situace uměleckého překladu v období normalizace. Kritériem výběru respondentů je primárně kvalita překladatelské práce – všichni dotazovaní do slovenského kulturního prostředí zavedli kanonická díla světové literatury, a to v bezesporu kvalitním provedení (za něž také mnohdy získali patřičná ocenění).
Slovenská translatologie se stala akademickou disciplínou až v poslední době, přičemž její pevný rámec určili koncem šedesátých let zakladatelé tzv. nitranské překladatelské školy, v první řadě Anton Popovič a František Miko. Tehdy také vznikla Cena Jána Hollého, udělovaná každoročně od roku 1967 za nejlepší slovenský umělecký překlad. Není přitom překvapující, že rozhovory obsažené v knize začínají otázkou na rodinné zázemí a výchozí jazykovou situaci překladatele. Tuto zvědavost tazatelů je možné vnímat nejen jako potřebu určení identity jednotlivce v širším kulturním rámci, ale právě i jako ozvěnu fenoménu mnohojazyčnosti a kulturní pestrosti slovenského prostředí. Kulturní situace Slovenska (a překladová tvorba v jejím rámci) měla v průběhu devatenáctého a začátkem dvacátého století jistá specifika. Umělecký překlad ve slovenském kulturním prostředí, které ani dnes není jazykově homogenní, suploval chybějící prvky domácí slovesné tvorby, ať už z hlediska formy, námětu nebo poetiky. Krásnou literaturu častokrát překládali klíčoví spisovatelé a literární kritici v době, kdy tradice slovenského myšlení o překladu byla teprve v začátcích (přímo programově Vladimír Roy, Emil Boleslav Lukáč či Jozef Felix, sporadicky potom Tido Jozef Gašpar, Dobroslav Chrobák, Margita Figuli a jiní). Překládající spisovatelé se pohybovali v mnohonárodnostním kulturním prostředí; většina z nich se kvůli nedostatkům slovenského akademického zázemí „přirozenou cestou“ dostala na vysokoškolská studia do Vídně, Budapešti nebo Prahy. Bilingvismus nebo polylingvismus určovala také lokální kulturní situace – prolínání různých jazyků, etnik a vyznání na teritoriálně malém území.
Deväť životov obsahuje devět rozhovorů – mezi nimi jeden s českým překladatelem slovenské literatury Emilem Charousem. Většina zpovídaných působila jako redaktoři, popřípadě šéfredaktoři nakladatelství, publicisté, akademici, někteří i v diplomatických službách jako propagátoři slovenské kultury v zahraničí. V tomto smyslu rozhovory tematicky přesahují čistě překladatelský záběr a orientují se stejnou měrou na dobový kulturní život, který aktéři rozhovorů spoluvytvářeli. Obzvláště zajímavé je pozorovat, jak se optiky jednotlivých respondentů prolínají a jak se liší jejich hodnocení stejných politických událostí, dobových kulturních institucí a koneckonců i vztah k překladatelské praxi. Životní příběhy překladatelů se totiž přirozeně prolínají a pozoruhodně zauzlovávají. Může za to jednak úzké slovenské prostředí, jednak i generační blízkost zpovídaných překladatelů (většinou narozených ve třicátých letech dvacátého století), kteří absolvovali vysokoškolské studium a vstupovali do profesního života přibližně ve stejné době. Dějinnou čarou, která je rozděluje, je nakonec vztah k moci – všichni totiž normalizaci přežili, ale konfrontovali se s ní rozdílným způsobem. Například Jozef Kot (překladatel z angličtiny, nar. 1936), působící v letech 1971–1990 jako ředitel odboru umění na Ministerstvu kultury, se na moci přímo podílel; naopak Michaela Jurovská (překladatelka z francouzštiny a italštiny, nar. 1943) v průběhu své profesionální kariéry zastávala vůči moci kritické stanovisko a s odstupem času se o tehdejších normalizátorech vyslovila přímo jako o skrachovaných osobnostiach (39).
Jako přínosnou stránku rozhovorů, kromě jejich čtenářské přitažlivosti, lze vnímat také možnost srovnávat dnešní překladatelský provoz s časově sice nepříliš vzdálenou, ale zásadně odlišnou kulturní situací v druhé polovině 20. století. Nejde jen o zásahy cenzury do edičních plánů nakladatelství, konfiskaci již hotového nákladu knihy nebo autocenzuru při výběru titulů. Zajímavá je například také informace, že na slovenském (rozuměj: malém) knižním trhu například Pasternakův Doktor Živago vyšel v počtu téměř 70 000 výtisků, což je dnes už nepředstavitelné. Přidanou hodnotu knihy tvoří přesné popisy socialistického institucionálního provozu, určovaného centralizací knižního trhu – většinu literárněhistorických, literárněkritických a uměleckých kvalit těch dob generovala nakladatelství Tatran a Slovenský spisovateľ. Zmínění překladatelé byli s těmito institucemi úzce propojeni – jako korektoři, redaktoři, šéfredaktoři oddělení a někdy i ředitelé. Deväť životov je pokusem vrátit do širšího kulturního povědomí příběhy osobností, které stojí za slovenskými vydáními Pereka, Faulknera, Hemingwaye, Joyce, Dostojevského nebo Platonova a které navíc většinou debutovaly v období, kdy se slovenská teorie uměleckého překladu ještě teprve formovala a translatologie neměla akademické zázemí v pravém slova smyslu. Všetko to musí urobiť nejaký konkrétny človek, nezariadi to nijaká vyššia moc, ako si to myslia podaktorí, říká v rozhovoru Jarmila Samcová (164). Rozhovory jsou proto svědectvím intenzivní práce v čase z hlediska kulturní politiky nepříznivém a opět potvrzují význam jednotlivců, ať už překladatelů-spisovatelů, překladatelů-redaktorů nebo překladatelů-diplomatů celkově ve slovenské kultuře.
Poznámky:
1. Slovo za slovem. S překladateli o překládání. Ed. Stanislav Rubáš. Praha: Academia, 2012. [Zpět]