Rozhovor se španělskou lingvistkou Anou Maríou Agudovou Apariciovou
Ze španělštiny přeložil Vít Pokorný
Ve srovnání s jinými obory jako by klasická filologie už svým názvem nepatřila do jednadvacátého století. Má výuka mrtvých jazyků v našem světě místo? Co si dnešní člověk může z tak starých textů odnést? O tom jsme uvažovali s Anou Maríou Agudovou Apariciovou, klasickou filoložkou a profesorkou indoevropštiny na Univerzitě v Salamance.
Vít Pokorný: Kromě překládání a psaní odborných článků se věnuješ také výuce. Poslední semestr jsi na filologické fakultě věnovala překladatelskému semináři. Jak se vydařil?
Ana María Agudová Apariciová: Tento předmět jsem v rámci svých akademických povinností začala vyučovat před dvěma roky na magisterském stupni klasické filologie a byla to pro mě velmi zajímavá zkušenost. Především proto, že naši studenti již před absolvováním semináře hojně překládali, ale nikdy překlad nereflektovali teoreticky a nikdo je nezasvětil do teorie překladu. Přistupovat k překladu tímto způsobem je tak pro studenty něco zcela nového. Když si na příkladech, které používáme v hodinách, studenti uvědomí množství různých nároků, které na ně může překlad klást, sami se diví, proč se tomuto aspektu nevěnovali již dříve. Ráda bych podotkla, že když mluvíme o „teoriích něčeho“, zpravidla jde o jasně definované teorie z oblasti exaktních věd. Oproti tomu v humanitních vědách nic takového neexistuje, existuje tu však teoretická reflexe, která je produktivní, je-li kritická, a naopak příliš produktivní nebývá, pokud se po vzoru přírodovědných teorií snaží vytvářet koncepty či „modely“.
VP: Proč se na filologické fakultě překlad tak málo reflektuje?
AMAA: Nemám pro to vysvětlení. Uvažovat nad svou prací je pro mě přirozené a nerozumím tomu, proč se na filologických fakultách překlad tolik praktikuje a tak málo teoreticky reflektuje.
VP: Se studenty překládáš z řečtiny, z latiny a ze sanskrtu. K čemu podle tebe mohou v dnešní době sloužit překlady klasických textů?
AMAA: Texty psané v klasických jazycích mají neporovnatelně větší míru cizosti než jakýkoli moderní text. Střetnutí s touto cizostí inspiruje k rozvíjení překladatelských a mediačních strategií mezi rozdílnými zeměmi a kulturami. Ještě větší výzva před člověkem vyvstane, když opustí evropský rámec a začne překládat například ze sanskrtu.
VP: Jak vypadá naše představa o klasických kulturách?
AMAA: Naši představu o starých Římanech a Řecích utvářejí především filmy a televizní seriály a jejich svět vnímáme čím dál syrověji. V případě Římanů se někdy jedná o skutečné orgie sexu a krve. Pokud tedy o římské kultuře učíme studenty a dospívající, kteří s tímto obrazem antiky žijí, je naším úkolem pokusit se ukázat, kolik z toho, co nám média předkládají, je skutečné, a kolik z toho je naopak přehnané, či dokonce vysloveně lživé.
VP: Antická civilizace nám mnohé odkázala, ale může se nám jevit velmi vzdálená. Najde se něco, v čem bychom se od Řeků a Římanů mohli učit i v současné době?
AMAA: Toto téma se explicitně formuluje málokdy, já je však vnímám jako velmi naléhavé: není totéž studovat římskou kulturu z pohledu pruského šlechtice v polovině 19. století a studovat ji z dnešní perspektivy. Vzhledem k politickému, společenskému a kulturnímu vývoji, kterým v současnosti Evropa prochází, nejenže neobdivujeme jisté řecké a římské autory či díla, kterých si lidé v 19. století velmi vážili, ale dokonce je v žádném ohledu ani obdivovat nemůžeme. Od Řeků a Římanů se můžeme naučit mnoho, ale s ohledem na historický pokrok naší kultury i na její opětovné pády do barbarství si je nemůžeme dávat za vzor: jsme jinde než oni. Co se vždy ukazuje jako poučné, je kritické srovnávání.
VP: Vraťme se k překladu. V čem podle tebe spočívá dobrý překlad?
AMAA: Důležité je vědět, že dobrý překlad nikdy není jen jeden: text lze přeložit mnoha způsoby, z nichž některé jsou samozřejmě lepší a jiné horší, ale neexistuje spolehlivé kritérium, které by umožnilo rozhodnout, že „tento překlad je nejlepší“. Jde o otázku subjektivního úsudku, v překladu je totiž třeba brát zřetel na tolik rozměrů, že překladatel nutně musí některé upřednostnit a jiné upozadit. A rozhodne-li se druhý překladatel jinak, jeho rozhodnutí nemusí být méně oprávněné. K textu přistupujeme z jistého hlediska, jež určuje, jaké aspekty považujeme za důležité, a tento pluralismus musíme respektovat. Každý překlad vzniká na subjektivním základě.
VP: Pokud je překlad natolik subjektivní záležitostí, je vůbec možné naučit se překládat na univerzitě?
AMAA: Bezpochyby. Člověk se může naučit překládat stejně, jako se v oblasti humanitních věd učí všemu ostatnímu: prostřednictvím cvičení pod dozorem zkušeného učitele a sdílení teoretické reflexe spolu s učitelem i se spolužáky. To znamená, že nikdo tě nenaučí obecnou techniku dobrého překladu, protože kritérium kvality každého překladu závisí na tom kterém textu, ale spolupracuješ-li úzce s dobrým překladatelem, naučíš se od něj mnoho.
VP: Co v tobě vzbudilo zájem o jazyky a překládání?
AMAA: Zřejmě k tomu tíhnu přirozeně. Učit se jazyky mě baví od té doby, co mě dali na bilingvní německou základní školu. A také mě vždy fascinovalo, co se v člověku děje, když se pohybuje mezi více jazyky: s každým jazykem, který ovládneš, se něco ve tvém nitru změní. Překládání zkrátka považuji za úžasnou oblast činnosti, a to nejen jako předmět vědeckého bádání nebo studia, nýbrž i jako životní zkušenost.
VP: Který jazyk je ti nejbližší?
AMAA: Nejjistěji se cítím ve dvou jazycích, ve španělštině a v němčině, protože v obou jsem svým způsobem vyrostla. V němčině, jež není mou mateřštinou, jsem téměř bilingvní, což mi pomáhá rozpoznat, jaké mezery mám v jiných jazycích, které ovládám obstojně, ale ne tak dobře. Když překládám konkrétně z angličtiny, francouzštiny, italštiny nebo ruštiny, díky dobré znalosti němčiny znám své mezery, a tak vím, co se musím snažit vykompenzovat.
Salamanca, květen 2014