Silvie Mitlenerová
Murakami, Haruki. Muži, kteří nemají ženy.
Z japonských originálů Onna no inai otokotači (2014) a Koi suru
Zamuza (2013) přeložila Klára Macúchová.
1. vydání. Praha: Odeon, 2015. 248 stran.
S jednou povídkovou sbírkou Harukiho Murakamiho už jsme se v českém překladu setkali: šlo o knihu Po otřesech (viz recenzi Lucie Koryntové v Plavu 6/2011), která ve všech šesti příbězích reflektovala zemětřesení v Kóbe a sarinový útok v tokijském metru. Obě události se odehrály v témže roce (1995) a na jednotlivce i na japonskou společnost jako celek silně zapůsobily.
Tehdejší výběr ale neukazoval Murakamiho povídkáře v nejlepším světle. Povídky se zdály neukončené, jako skici k dalším románům. O sbírce Muži, kteří nemají ženy to však neplatí. Všechny povídky jsou samostatně stojícími útvary, aspoň do té míry, aby mohly zároveň volně navazovat jedna na druhou. Všechny pak spojuje téma mezilidských vztahů, specifičtěji tedy mužů, kteří přicházejí o ženy z nejbližších. Někdy plánovaně, jindy náhodně, poslední věta každé povídky ale vždycky vyvolá velkou lítost, jak by to mohlo být pěkné, kdyby.
Sbírka je velmi pestrá co do povolání hrdinů i typů vztahů mezi postavami. Vše doplňuje pořádná dávka Murakamiho obvyklých rekvizit. Nejpříznačnější je v tomto ohledu povídka Kino, kde si je můžeme skoro odškrtávat – jazzový bar, déšť, kočka, nevěra, běh, whisky, dvojice padouchů, z nichž jeden je malý a liška podšitá, druhý velký hřmotný silák. Kombinace ozkoušených ingrediencí Murakamimu svědčí a povídka se nese v tempu, jaké známe například z Norského dřeva nebo 1Q84: zvolna, její tempo určují okolnosti, na které má hlavní hrdina vliv spíše nepodstatný. Povídka Šeherezáda končí prakticky uprostřed příběhu, stejně jako každé Šeherezádino vyprávění. V Yesterday nabídne Murakami setkání s hrdiny po několika letech. Právě tyto drobné odchylky v rámci podobného tématu – tedy z průměru vybočujících vztahů mezi ženami a muži – činí sbírku čtivou a sevřenou.
Opět na rozdíl od knihy Po otřesech se zde příběhy párů či trojic odehrávají ve velmi rozličných prostředích. Povídka Drive my car se z větší části odehrává v jediném autě, ale dozvíme se přitom něco o ruské dramatice i japonském venkově (byť neexistujícím, jak upozorňuje v doslovu Jiří Kamen). V Yesterday si Murakami trochu utahuje z kansaiského dialektu a nechává nahlédnout do stratifikace japonských regionů: pokud někdo někde bydlí, dá mu dost práce, aby vyslovením adresy zároveň nepředznamenal, jaké má auto, kam chodil do školy a co dělají jeho rodiče. V eponymní povídce Muži, kteří nemají ženy se dozvíme mnoho o muzak, výtahové hudbě, a jejím vlivu na vztahy.
Takovému nasávání inspirace napříč světovými kulturami, volnému opouštění hranic Japonska a návratům zpátky do Tokia se u Murakamiho říká „západní psaní“ a je známo, že někteří japonští spisovatelé tradičnějšího ražení (Óe, Mišima a jiní) se vůči tomu kriticky vymezují. Přesně tohle ovšem nejspíš tisíce dalších západních čtenářů k Murakamimu táhne. Protože svět se zmenšuje a stejně jako my tady jíme suši, oni poslouchají třeba jazz a čtou Murakamiho překlady Chandlera a Fitzgeralda, aby se dozvěděli něco o světě na Dálném západě.
Radost z povedené sbírky celkem výrazně kazí dvě věci. Za prvé, bídná kvalita redakční práce. Překladatelce Kláře Macúchové se relativně daří vystihnout Murakamiho civilní styl, jako to před ní nastavil jeho dvorní překladatel Tomáš Jurkovič. V textu se ale rojí překlepy, chyby v tvarosloví, v aktuálním členění výpovědi, zapomenuté neobratnosti stylistické a přehmaty v logice vyprávění.
Druhým slabým momentem knihy je doslov. Spisovatel a rozhlasový redaktor Jiří Kamen sepsal na závěr knihy útvar, jenž kombinuje stručné shrnutí celé sbírky – poněkud zbytečně pro lidi, kteří ji právě sami dočetli – s pokusem o recenzi a několika perličkami, které vzdáleně souvisejí s událostmi v povídkách. Oproti obvyklým fundovaným doslovům, které Murakamiho díla zasazují do obecnějšího společenského nebo kulturního kontextu, je tato skládačka v zásadě zbytná.
K tomu, aby měli čeští čtenáři k dispozici celé Murakamiho dílo v češtině, aktuálně zbývá přeložit třetinu autorovy dosavadní tvorby, tedy sedm knih. Hned na první pololetí letošního roku se v Odeonu chystá další, Hon na ovci. Doufám, že při všech příštích příležitostech se úroveň redakční práce navrátí tam, kde byla doposud, a že odbytost Mužů, kteří nemají ženy zůstane jen vzácnou a nežádoucí výjimkou.