Tristan Marquardt
Přeložila Michaela Otterová
Marquardtova poetika je radikální v detailu: jazyk u něj sám sebe usvědčuje z postranních úmyslů, zdánlivě rozvolněná forma je při bližším ohledání neúprosně sevřená. A za každým obrazem se skrývá nevypočitatelný příběh.
v noci, kypí tma, černá oslepuje. reflektory na políčkách trávníku
ne. honí mě otázky, zač bereš plat. ve kterém gestu máš
násilí čekat. že by snad vrtulník, kolmý start, vrtal díru
do noci, blbnu, do zdi. nezvedá se. jako by sex byl dávno už
passé. vítr jde ulicí počítat stromy, zpátky se nevrací.
klid, jako by náhodou k uším se doneslo, že skutečnost prý slaví zítra
derniéru. na chvíli jak širokou, tak dlouhou zadrží všichni, kdo
dýchají, dech. pak přijde ráno, vzduch, nocí znovu vynalezený,
jen tak si tu stojí. na nebi světlo už vpouští, při vstupu trhání, mraky,
a já vím bez ptaní: tohle je moje obytná zóna, támhle jiná a vzadu
ty další další. nade vším visí jedno ale, potkal jsem
lidi, co vědí, že pohled se protiví výhledu. Kdyby se
řeky vydaly k moři, vydám se taky, říkají. pohyby znají: pistoli
nenosí, hrábnou však do prázdna, kde visí u pasu. roky škrábali
jména do prosklených zastávek autobusů. pečlivě psali si,
že hlaveň se liší od imbusu. padne několik
výstřelů, pak přijde noc, nebe se přepne do režimu
spánku. pak dlouho nic. já, taková dřímota, plný obličej. oči
drží, hýbají se. pohledem jak perem psát na výhled, skicovat
místa, kde nabral bych spánek, jako by spánek šel nabírat.
ve dne, viděl tu horu, neviděl jedinou, jeho fantazie. intenzivnější rovinou,
neprodyšnější krajinou být, než je kámen. nic takového. viděl hřbet člověka
po velkém pádu. proslýchá se, že prý stromy, když přišel najednou les. nikdy už
nemuset žít znovu v bublině, ještě tak v páře, z kuchyně.
viděl, z čeho to plyne. profík v oboru šuškanda, šikana, jako dřív.
falco, j.lo, pur atd. p!nk, doggy dogg apod. pokaždé, když došlo na politiku,
někdo to nahlásil. otáčet se kolem osy, ven z času. nikdy nepochopit,
že každé mrknutí přehodí výhybku mezi fikcí a realitou.
zakopávání na onom světě a o něj. hovno. náhodné setkání hory s mým
obrazem hory nebo tím jeho. crash a cosiness, vítr, co ztratil
zvuk při přepravě. později viděl ty sněhové koule z něj. nebyla vesnice, v
níž by se nestřílelo, možná přece jen otázka, jestli bůh, kterého člověk
v noci se dovolává, je ještě ten samý. třást se, zatímco koule je v klidu.
stát, dokud nenapad vnitřní sníh. pak jít, běžet na tamtu horu. uvidět
onoho člověka, oblečeného, jak se jen obléct dalo.
obklopen vrcholky lekat se modliteb k tomu, co nenastalo. viděl,
jak všichni kamzíci zježili se, drama dobré, poněvadž vysvětlitelné. viděl
náladu, k čertu, si vyšlapat cestu do přesvědčení: že zasažen mohl být každý,
znamenalo, že ne každý zasažen byl. spánek z flašek, volno po bolu.
večer byl stínem dne. očista lásky, z ruky do kýble.
v noci, odpočívám napůl bdělý v pokoji, venku spočívá můj názor
na věcech. přísvit ze stavební parcely dělá z masy sněhu
sníh z masivních vloček. okna z řezaného skla vkládají
vrstvu křehkosti mezi mě a moje nejbližší.
kdosi říká, na ulici padá internet. já říkám: no to je blbý:
jeden chlápek mi kolo vzal a pak mi ho odprodal.
školy vláčnosti. setkání v přístavu, poslední metry,
pak moře. aťsi na střeše trylkují psi, v klidu si dělat to svý
čluny se houpou, batalion přikrčených. sotva mi nitro
rozvíří otázka, už dostaví se mezi dvěma poryvy
větru odpověď a že jich člověk umí rozvířit. nic
nehádat, prý má se vědět, pravda se stala národním
sportem a dělí se mezi hodně hlav. a v těch hlavách líhne se
kýho výra a sedá si na dráty napnuté od spánku k spánku. já a mí
nejbližší jdeme od obzoru, chceme tu zůstat. prý nevadí,
že má všechno dvě stránky, jen je musí někdo spolu
seznámit. jak světla za šera, převést je na špínu.
zastávky ústupu, ve směru ven. zavřu oči,
oblepím svou vnitřní stranu lebky plakátem, který se namane.
na něj okno se zrcadlovým sklem. pověsím ho a vykouknu ven.
ve dne, co sebral jsem ke čtení: dvě strany údolí, rozevřené a
odložené, jak byly. potoky, kterými na třicetkrát smýkly slapové síly.
a skaliska spíš jako skupenství skály. zatvrdily se kdysi, že počkají si,
než přijde něco, co pohne jimi. už na to zapomněly.
co by kamenem dohodil, byla jsem já, neústupnost bříza.
křivé větve, smočené v náladě. a kůra, kůra, tapeta.
iks výhonků k slunci, zatmívač, co chyběl tu, když každá
forma pohybu byl růst a milenec člověk si to nechtěl
připustit. kde byl ten orgán, který zbylo ještě určit?
kde listí, hobliny? když chyběly šaty, usedla na jejich
místo móda. volání břízy, nit času, jedno jak druhé. svou
nesmělost jsem přenesl v rukavičkách na protější ekologický
břeh. pak přilétli komáři, první i poslední zvířata, drnknout mi
o lalůček, krátce, jak tráva. to se mi líbilo. vylil jsem se do hloubi
pole. uviděl obilí, viděl, že obilí nemá téma. znal jsem ale
tiché místečko v lese, tam byly břízy mezi sebou, oko jejich
společný jmenovatel. zornice před bouří rozšířené. stály,
nic už neměly v cestě. Jakmile začaly přemýšlet v mracích,
byly aglomerace pomíjivé. Já zeslábl jsem a
usnul. Můj první sen skončil počasím pro nejbližší.
v noci, běžím domů do ulic, země má uši na dráze
mých podrážek. poslouchat, jak jsem na tom, slyšet i nejtišší
škyt. veliké jo, klávesou do vzduchu natištěné, tím říkám, že
tady venku žije mé nitro. a noční jezdci v protisměru, pijící
kafe, svůj jediný smutný citát. tím říkám, že viděl jsem
silnice, alpy z vlasů. audiny, houštiny, vzrostlou trávu. jejich
nechození a nevidění. mé oči na nich jak výhled na
šesté roční období. byla tam dálka, měřítko dálky. byl tu žák,
učitel. tím říkám, že nemocný se nevyléčí smyslem života.
jemně mu položit prohlubeň ruky na čelo, tenhle gratis pocit,
obehraný a vřelý. přistihnout se při kontemplaci, co to jen
bylo, že komáři na chvilku strnuli v letu, ve dne, kdy
třídit znamení nebylo na mě. že odešel jsem a odcházím.
tím říkám, miláčku, dnešní noc udělá velký krok,
komáři mají party u jezera. a pokaždé zrychlený tep, když jeden
z nich zavadí a ruce mi vystřelí do výšky, jako by měly podepřít
tíhu krásy, co váží se po stovkách (let). snad jistota,
že by už nestály domy. a zůstaly stát. anebo pochybnost,
že ne každé okno jsou budoucí střepy. pak prohlásit: jo,
nevím, jaká hra se tu hraje. vím jenom, že stav je 1:0.
ve dne, co bylo, když slunce rozmotalo ulice, každá věc
vklouzla do barev, zatímco já spal a nechal spát. jezdil tam, kde
jsem si čet, uprostřed silnic, věty z pomlček. zatímco, jak
to jen tráva umí, já travou se stal a mapoval oblast x, utopii, to
tramtadadá, když stébla semkla se v trsy, poněvadž čas to splet.
nastalo léto, sklonilo se. jen co cibule vzklíčila v košíku,
už mělo se jídlo za přírodu. škatulka, která v puzení k pučení
nebyla, se teď otevřela, krok do větru, překročit mez. bloumat lesem
tabulek, jež možnosti zničí a značí pak, jak z toho ven. rýpat se
v lidském rodě, který se vzepře a pak zas ohne. tenhle bod
ztrátový dnešek, sny nabraly tempo tak šílené, že se krajina
nestíhala už načítat. flirt s flekanci měsíce,
pod mosty anebo v křoví, názorně předváděl genezi. že dělo se
toho dost, ale jen máloco konkrétního, na zbytku planety a
potom spustila hudba. za hradbou zahrady blikla bar-
evná světýlka. lila svíčky klidnily strach z alergické reakce.
přišli známí, dali se rozdělit barem. s patřičnou opatrností,
že to, co se večer chystalo nastat, je průhledné, stoupal kouř,
z grilu. Jen házené stíny skládaly básně. a já už nevěděl,
pokud jsem vůbec bděl, je-li to pořád ta samá noc, nebo už další.
Originál: Marquardt, Tristan. „tag- und nachtlieder“. Edit 08/2014: 19–25.