Miloslav Uličný
Cervantes de (sic!) Saavedra, Miguel. Don Quijote de la Mancha. Verze pro mládež.
[Překladatel neuveden.] Ilustroval Gustav Dore (sic!). Text upravila Eliška Nosálová. Odpovědný redaktor Pavel Tůma. Jazyková redaktorka Ivana Jachková.
Praha: Dobrovský, 2014. 238 stran. Edice Omega.
Dva roky před významným výročím autora knihy o příhodách a nehodách venkovského zemana z kraje La Mancha, poblázněného četbou rytířských románů (v dubnu 2016 uplyne čtyři sta let od Cervantesovy smrti), vydalo pražské nakladatelství Dobrovský recyklát úpravy pro mládež podle edice nakladatelské společnosti Šolc a Šimáček z roku 1926, aniž uvedlo autora této adaptace, jímž byl středoškolský učitel a literární historik Jan Kabelík (1864–1928). Jde o třetí vydání Kabelíkovy úpravy; v prvních dvou edicích (1897 a 1908) bylo jeho jméno zastoupeno pouze iniciálami J. V. K. Je pravděpodobné, že takové utajení mělo nějaké důvody a že se na něm úpravce dohodl s nakladatelem. Jaké důvody však vedly nakladatele Dobrovského ve 21. století k úplnému zatajení úpravcova jména, které se ve vydání z roku 1926 konečně objevilo? To však není v tomto případě jediná hádanka. Proč si úpravkyně neověřila, jak zní úplné jméno autora? Kdyby tak učinila, zjistila by, že autorem je Miguel de Cervantes (y) Saavedra, a nikoli Miguel Cervantes de Saavedra, ač se v takovéto formě ve starších českých překladech a adaptacích plné jméno autorovo uvádělo.
Musíme se také ihned ptát, proč se na patitulu i v tiráži praví, že ilustrace vytvořil Gustav Dore (sic!), když je evidentní, že jde o obrázky rovněž převzaté z vydání z roku 1926, jejichž autorem je výtvarník podepisující se na některých z nich značkou AW (velmi zřetelně AW 96 například na s. 106). Ilustrace Francouze jménem Gustave Doré (1832–1883) zdobí 2. vydání českého překladu Huga Kosterky (1931) a jeho dřevoryty doprovázejí i 1. vydání převodu Zdeňka Šmída (1952), ale připisovat mu výzdobu Kabelíkovy adaptace svědčí o nedovzdělanosti přinejmenším odpovědného redaktora recyklátu Pavla Tůmy, ne-li všech osob uvedených v tiráži, případně i samého nakladatele. Na rozdíl od náhodně umístěných ilustrací Kabelíkova elaborátu z let 1897, 1908 a 1926 jsou některé francouzské a české překlady vyzdobeny obrázky Gustava Dorého v záhlaví i na konci každé kapitoly, jakož i celostránkovými ilustracemi, přičemž na téměř každé lze v levém rohu dole najít podpis G. Doré a v pravém rohu dole podpis H. PISAN nebo alespoň HP, což značí zřejmě jméno či iniciály jména rytce. Sotva lze předpokládat, že by Gustave Doré přijal šestnáct let po své smrti od nakladatele E. Šolce v Telči roku 1896 zakázku, aby kryt iniciálami AW vytvořil nové ilustrace pro Kabelíkův preparát Dona Quijota, určený české mládeži a poprvé vydaný roku 1897…
Eliška Nosálová, moderní úpravkyně textu dřívějšího úpravce J. V. Kabelíka, tvrdí v ediční poznámce, že redakce zachovala v maximální míře autorovy jazykové a stylistické zvláštnosti. (2) Kdyby tomu tak skutečně bylo, nemohli bychom konstatovat, že do velké míry zjednodušila text původní úpravy především dělením delších souvětí do kratších vět. Zato převzala z původní adaptace psaní hrdinova jména vždy s velkým D (Don Quijote), ač se mohla ujistit, že jak překlad Václava Černého (1931 a další vydání), tak adaptace Jaromíra Johna (1940 a další) operují s pojmem don Quijote, protože slovo don neznamená nic jiného než latinské dominus, z něhož se vyvinulo. V běžném textu spojení Don Quijote označuje knihu takto nazvanou, nikoli jejího hrdinu dona (tedy „pana“) Quijota. V předmluvě Nosálové se dokonce píše o bláznivých kouscích Don Quijota. (4) Neskloňování první části sousloví zde vede k asociaci s donkichotem, složeninou, jejíž první část je skutečně nesklonná; slovo samo pak označuje bláznivého snílka obecně. První český překlad (J. B. Pichl, I. díl, 1864–1866) uvádí všude v textu Don Quijote. Kristián Stefan (II. díl, 1868) zkracuje na D. Quijote, stejně jako Hugo Kosterka (1924, 1931). V Pečírkově adaptaci (1864) se trvale vyskytuje Don Kychot, v úpravě V. B. Šťastného (1910) nacházíme Dona Quixota… Také všichni ostatní „Donové“ v českých adaptacích (u Kabelíka a Nosálové například Don Antonio Moreno nebo bratranec Dona Antonia) jsou jen „pánové“, a proto není žádný důvod psát slovo don s velkým písmenem.
Trapným omylem Nosálové je, že mužský tvar jména rytířova koně, jehož Kabelík náležitě nazývá Rosinante, převádí do nesprávného tvaru Rosinanta (poprvé na s. 8), čímž implikuje, že don Quijote jel za svými dobrodružstvím na kobyle. Tento zásadní omyl je vlastní všem českým adaptacím s výjimkou Kabelíkovy. I tak nadělal Kabelík v přepisech španělských jmen a názvů dosti chyb, ale v případě koně Rosinanta se strefil, protože se mohl již v 1. vydání (1897) opřít o správný překlad J. B. Pichla z let 1864–1866. Sedla klidnějších kobyl byla nejen ve Španělsku vyhrazena ženám; rytíři jezdívali v sedle bujnějších hřebců, kteří byli symbolem jejich odvahy a mužnosti. Úpravkyni by bylo stačilo, kdyby se podívala do některého úplného českého překladu, kde by zjistila, že Rocinante (takto náležitě psáno, česky pak vyslovováno „rosinante“) je hřebec, nikoli kobyla. Nesmyslně opravila správný převod, ale vůbec neopravovala Kabelíkova pochybení. Tak na s. 6 přejímá jméno Quijana, ačkoli originál a české překlady (např. Pikhartův) uvádějí Quijada. Jméno Quijano (nikoli Quijana) se poprvé objevuje až v závěru druhého dílu románu, kdy si rytíř don Quijote na smrtelné posteli uvědomí, že žil v bludu a že se jmenuje Alonso Quijano. Na s. 8 ponechává Eliška Nosálová omyl ve jméně Cidova koně (Babiesa místo správného Babieca; totéž se opakuje v poznámkách). Přitom česky vyšla řada adaptací příběhů Ruye Díaze de Vivar, zvaného El Cid, jakož i Píseň o Cidovi (1994) a kniha cidovských romancí (1999), kde je samozřejmě jméno Cidova koně uváděno v náležité podobě. Koneckonců leccos si lze zjistit na internetu…
Provedeme-li sondu do II. kapitoly, jen si ověříme, že kůň dona Quijota je zde stále kobylou (zastavil Rosinantu; Rosinanta spěchá). Pod obrázkem na s. 11 je v důsledku nedbalé korektury ponechán překlep v doprovodném titulku: Slyšíce tuto řeč, odě děvky vypukly v smích. Objeví-li se neopravený překlep již na počátku knihy, nevěstí to pro pozorného čtenáře nic dobrého. Ke kritickému zhodnocení nového přepisu původní adaptace, vydané poprvé před více než sto lety, nemůžeme samozřejmě pročítat větu za větou. Obecně lze říci, že nová úpravkyně potlačuje přechodníky, které by v dnešní době působily již značně zastarale, a nahrazuje je souřadným spojením nebo souvětí rozděluje na dvě či tři věty. Dále všude upravuje knižní tvary infinitivní (např. zůstati na zůstat). Leckdy však neopravuje Kabelíkovy stylistické neobratnosti. Tak například větu Když vstal a sedl na osla, uzřel k sobě přijížděti tři venkovanky na oslicích [1] upravuje takto: Když vstal a sedl na osla, uviděl k sobě přijíždět tři venkovanky na oslicích (113), ačkoli vhodnější by byla úprava „… všiml si, že k němu přijíždějí…“
Použijeme-li metodu hlubší sondy, tedy pročteme-li pozorně náhodně zvolenou kapitolu zhruba uprostřed celé adaptace (v tomto případě XVII.), zjistíme, že neopravený překlep na začátku knihy není náhodný. Na s. 114 s údivem čteme: Otázal se nakonec, kde jsou, protože. O tři děvčata na oslicích. Kabelík formuluje větu po středníku takto: i otázal se nakonec, kde by byly, ježto nevidí než tři děvky na oslicích. [2] Popisek pod obrázkem v adaptaci Nosálové (115) kupodivu nesleduje její úpravu, když ponechává Kabelíkův přechodník hledě vytřeštěnýma očima namísto vlastní úpravy v textu: a hleděl s vytřeštěnýma očima. Dále ponechává nesprávnou Kabelíkovu vazbu tropit si žerty s venkovankami (116), ač náležité by bylo „tropit si žerty z venkovanek“. Nepozornost je zjevně příčinou prohození slov na téže straně: zastírá mé slepotou oči. Ze stejných důvodů vypadla úpravkyni o něco níže spojka a: dala se do úprku, zle přitom oběma spílala. Úpravkyně zde sice nahradila přechodník spílajíc příčestím minulým činným, ale zapomněla na spojku a před slovem zle. A to nehovoříme o podivné Kabelíkově konstrukci dala se do úprku [3], která by měla spíše znít například „dala se na úprk“ nebo „na útěk“. Jaký podíl na takovém výsledku má jazyková redaktorka Ivana Jachková?
Poslední sondu jsme zanořili do XXVI. kapitoly v závěru knihy. Na s. 176 Kabelíkovy adaptace čteme: Za svobodu rovněž jako za čest může a má býti nasazen i život. Nová adaptace si plete slova může a muže: Za svobodu, rovněž jako za čest muže má být nasazen i život. (216) Z jiného soudku je otrocké převzetí nesprávného psaní křestního jména Roque, které má v nové adaptaci stejně nesprávný tvar jako u Kabelíka: Rogue, Rogua (217–218). Stačilo podívat se do některého z českých překladů… Místy Nosálová zachovává dlouhou periodu Kabelíkovu, ale přepracuje ji tak, že je svízelně srozumitelná: … načež se vydal prostředkem zástupu za velikého sběhu lidstva v celém městě, o kterém nikdo nevěděl, co by to vše znamenalo, do domu svého hostitele. (219) Nahrazení Kabelíkovy spojky ježto vztažným zájmenem v šestém pádu (o kterém) vede k tomu, že je souvětí při prvním čtení nesrozumitelné; teprve trpělivým druhým či třetím čtením narazíme na pravý smysl zamotaného vyprávění. O stránku dál je nahrazeno konstatování [t]ak jest podivným přitakáním [t]ak je, jako by pouhý archaický tvar slovesa opravňoval „aktualizaci“ dodnes užívaného a jen mírně archaického sousloví tak jest, které lze ovšem nahradit třeba běžnějším „je to tak“ nebo „máte pravdu“. Naopak zbytečně je ponecháno slovní spojení sejmout dolů (122): jako by se nápis dal sejmout nahoru… Podivně vypadá i věta Nastalo nové divení a děšení (181); zde bylo Kabelíkovi vzorem zřejmě „těšení“. Nepřekvapí nás tedy příliš, když na s. 224 nové adaptace čteme všehchno (sic!) dělo se přirozeně a když na s. 227 postrádáme opakování zájmena (Vraz do mě oštěp a zbav života).
V samém závěru přebírá nová úpravkyně Kabelíkovu chybu, o níž jsme se již zmínili, když uvádí jako hrdinovo pravé příjmení Quijana, ač originál i překlady (nikoli adaptace) uvádějí Quijano. Na problém zadělal Kabelík už v úvodu, když nepřevzal domněnky o pravém jméně budoucího dona Quijota (soudí se, že zeman z kraje La Mancha se jmenoval Quijada, a nikoliv Quesada – abychom parafrázovali Cervantese) a ve zkomolené podobě přemístil jeho pravé příjmení z konce románu také na začátek. K přejatým poznámkám přidává Nosálová nesprávnou výslovnost hrdinova vybájeného jména: Čti „Don Kichot de La Manča“ (240). Úpravkyně z neznámých důvodů vynechává u přepisu Kichot koncovku -e; snad tak učinila pod vlivem obecného podstatného jména donkichot.
Již jsme se zmínili, že v poznámkách přebírá nesprávné jméno Cidova koně a že změnila pohlaví koně dona Quijota. Dále nepřekládá jméno a přídomek bájného Amadíse de Gaula – namísto toho opět plně přebírá Kabelíkovu vysvětlivku. Náhledem do Slovníku spisovatelů Španělska a Portugalska [4] by si snadno ověřila, že tento rytířský román byl přeložen do češtiny již roku 1974 pod názvem Amadís Waleský. V 10. poznámce neodstraňuje Kabelíkovo nesprávné psaní španělských slov leño a Clavileño (lenno a Clavilenno); už začátečník ve výuce španělštiny by ji upozornil, že zdvojené „n“ ve španělských slovech neexistuje. Konečně pak přejímá i Kabelíkovo vysvětlení významu adjektiva aligero, které v kontextu děje má význam „okřídlený“, nikoli jede velmi rychle. K poznámce č. 11: Doktor Eugen Torralva se správně jmenuje Eugenio Torralba. V 16. poznámce je opět špatný přepis křestního jména Roque (nesprávně Rogue).
Závěrem můžeme snad konstatovat, že každý, kdo se rozhodne použít sto let starý překlad nebo adaptaci, riskuje už předem nezdar. V našem případě byl autor textu, který posloužil k „moderní“ adaptaci Elišce Nosálové, sice středoškolský učitel, literární historik a autor učebnic, ale jeho styl byl už v době, kdy vyšlo třetí vydání úpravy příběhů dona Quijota (1926), zvetšelý a vykazoval nejeden prohřešek či hřích proti i tehdy platným zásadám beletristické tvorby. Španělsky Kabelík evidentně neuměl, a tak zbývají jen dvě možnosti: 1) buďto ke své úpravě použil vůbec první českou adaptaci Pečírkovu (1864), případně si posloužil překlady Pichla (1864–1866) a Stefana (1868), anebo 2) předlohou jeho zpracování byla nějaká adaptace cizojazyčná, nejspíše německá či francouzská.
Úpravkyně Eliška Nosálová projevila jak zásadní nedostatečnost při vlastní adaptační práci s Kabelíkovým stylem, tak neschopnost dohledat náležité reálie, když nekriticky přebírala tvrzení nebo řešení svého předchůdce, či naopak když ojedinělé náležité řešení problému z oblasti reálií, tj. jméno rytířova koně, neblaze změnila na základě nesprávné domněnky. Česká tradice, vyplývající z nekvalitních úprav Cervantesova románu, si prostě zvykla považovat koně, na němž se don Quijote vypravil do světa, za kobylu… To vše a neopravené překlepy, a dokonce věty nedávající smysl, zjištěné v pouhých třech sondách do textu, předurčují tuto nepodařenou úpravu stoleté adaptace k roli kuriozity na smetišti dějin překladu.
Poznámky:
1. Cervantes Saavedra, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Upravil Jan Kabelík. Praha: Šolc a Šimáček, 1926. 94.
[Zpět]
2. Tamtéž. 94.
[Zpět]
3. Tamtéž. 96.
[Zpět]
4. Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska. Ed. Eduard Hodoušek et al. Praha: Libri, 1999. 98.
[Zpět]