Rozhovor s Františkem Dryjem

Setkání Plavem šitých otázek a nekonečného surrealistického deštníku na redakčním stole podle všeho otřáslo několika ustálenými klišé. Jsme si vskutku smysluplně vědomi vlastního konce? Jak se k sobě mají smrt, erotismus, spánek – chodíme posud fatálně vyšlapanými stezkami jistého vousatého Vídeňáka? Jak prazákladní věci života a smrti chápou surrealisté? Rozhovor o (ne)kultuře smrti, hlavách v pískovišti a lidech z masa, kostí i peří vedli Vojtěch Šarše a Luděk Liška.
 

Luděk Liška: Prý se člověk od zvířat liší mimo jiné tím, že si je vědom vlastního konce… a také vládne jazykem, to jest nástrojem, jak se s touto skutečností vypořádat. Archetypální téma. Dokázal bys sestavit rodokmen autorů, kteří pro tebe byli v tomto ohledu klíčoví?
Vojtěch Šarše: A jak se téma projevilo ve tvé tvorbě?

František Dryje: Nejen vědom. Člověk je jako jediný živý tvor schopen vlastní konec i záměrně způsobit. Nekonečné téma a nekonečný příběh. Bazální existenciála – základní rozpor bytí a vědomí. A tak dále. Nemyslím si ovšem, že se s vědomím vlastní smrtelnosti může člověk jakkoli vypořádat, nota bene tím, že o smrti vede řeč. To snad svými prostředky dokáže nějaký mystik… zasvěcenec… a kdoví jestli. I když je pravda, že mnozí – ne-li všichni významní – autoři se o to stále znovu a znovu pokoušejí. Smrt zaklínají, vzývají, adorují, kontemplují, karnevalizují, degradují, urážejí nebo zesměšňují v marné, ba zoufalé touze zbavit se tím oné prazákladní existenciální úzkosti. Ztratí skutečně anděl-démon smrti, tak jako všichni ostatní, svou moc, pojmenujeme-li ho? Nemyslím, ba řekl bych, že právě v tom je výjimečný. Ultimativní. V té souvislosti se mi jistě vybaví několik autorů – Mácha, Poe, Baudelaire, Lautréamont, Ladislav Klíma… třeba Breiski! A Rilke… Za klíčový, ptáte-li se takto, však pro sebe považuji jeden krátký text Vratislava Effenbergera nazvaný Motiv smrti. Je v mnoha ohledech pozoruhodný, už jen proto, že ačkoli se v něm o smrti explicitně nemluví, je přesto jaksi nedefinovatelně přítomna v jeho struktuře, v atmosféře; ona existenciální absurdita, absurdita vědomí smrti, ten základní rozpor mezi nekonečným potenciálem lidské mysli a fatální konečností života je zpřítomněn velice naléhavě, až nutkavě. Taková Skutečná událost seběhnuvší se v Postmortálii, transponovaná ovšem do nejbanálnějších souvislostí naší zdánlivě každodenní zkušenosti, jež náhle anebo třeba i postupně, leč nenávratně a beznadějně ztrácí jakoukoli podstatu. Je anihilována. Toť čirý a nekompromisní náhled smrti jakožto prázdnoty.

V projevech spontánní imaginace, jež prostupuje mým psaním, se samozřejmě prosazují více či méně manifestované či latentní motivy smrti různého původu a denominace – z rozhraní vědomé, předvědomé a nevědomé motivace se mi nutkavě vrací vzpomínka na smrt mé matky, bez varování se vynořují fantazmata zmaru, zániku, sebevraždy a podobně. Ale možná se dá říci, že s postupujícím věkem se smrt či úzkost ze smrti v mých textech samovolně tematizuje ve větších celcích a hlubších záběrech, stává se jistým nutkavým leitmotivem… takže nějaké to rekviem – dožiji-li se, že – možná ještě zazní.

LL: Poskytla ti podobnou útěchu filosofie? Řekové? Stoici? Moderní filosofie? Bataille? Jankélévitch? Jiní?

FD: Bondy nabízí útěchu z ontologie, že ano. Ale já na katarzní účinek jakékoli spekulace příliš nevěřím… Jistě, můžeme se pokoušet s vědomím vlastní smrtelnosti nějak smířit… zejména nezbývá-li nám nic jiného, že. Ale řekl bych, že se tísníme v nepřekonatelném rozporu, který si jen více či méně sofistikovaně zastíráme. V tomto ušlechtilém manévrování samozřejmě donedávna vynikala všechna náboženství. Ovšem kromě buddhismu. Toto v jádře materialistické, ateistické a do nitra lidské podstaty pronikající učení se dokázalo v konceptu karmy, karmické reinkarnace obejít bez vulgarity pomocného lešení nadosobní duchovní entity. Mnohem primitivnější křesťanský rohlíkový opiát dichotomicky degradující fyzickou, biologickou podstatu života ovšem zdárně fungoval po tisíciletí… leč, jak se praví i v Bibli, nic netrvá věčně… Takže: můžeme se snažit sebevíc, pokoušet se abstrahovat svou duchovní bázi a dosáhnout na jisté úrovni jistého smíření, vyrovnání, ale slepý sebezáchovný pud života – nejsme-li tedy zrovna osvícení buddhisté či zasvěcenci Vysoké vědy – zcela oblafnout nedokážeme. Hrozba smrti, memento mori nás bude vždycky bolet, znejišťovat, uvádět do úzkých a do paniky. Pokud tedy zůstaneme lidmi z masa a kostí, možná peří… a nestaneme se kyborgy… což ovšem je prý už docela na spadnutí, četl jsem někde. Tak tedy hurá – sláva!

VŠ: Proč zrovna peří?

FD: No a proč ne? Myslím, že tu má přirozená evoluce co dohánět – může se ostatně inspirovat třeba u Maxe Ernsta.

VŠ: Smrt je ovšem také výsostně surrealistické téma. Proč? Liší se nějak pohled na smrt u surrealistů pařížských a československých?

FD: Já bych neřekl, že tematika smrti má nějaké výlučně surrealistické aspekty či konotace. Surrealismus samozřejmě reflektuje tento bytostně existenciální fenomén na nejrůznějších úrovních a v mnoha souvislostech, tak jako všechny jiné – lásku, sen, šílenství, strach, agresi… svobodu, poezii. Při tomto fenomenologickém průzkumu neuznává žádná tabu či apriorní restrikce – surrealistická intervence obnažuje i smrt ve všemožných jejích projevech a korespondencích, v rovině žité, empirické i univerzální nebo symbolické a zejména: v  prolínání těchto rovin či aspektů a jejich rozvoji… Rozdíly v přístupech nejsou, po mém soudu, formovány lokálně, leč individuálně. Surrealistické pojetí skutečnosti je antimetafyzické či metafyzické stejně tak v Paříži jako v Praze… S různými výkyvy či akcenty, bezesporu. Třeba ona surrealisty zaklínaná obecná subjektivita je plná skrytých zákoutí a temně zářivých tajemství… včetně slavně černé díry smrti.

VŠ: Mohl bys termín obecná subjektivita přiblížit?

FD: Trochu teorie? Je to v zásadě psychologický model a noetické hledisko vycházející z předpokladu, že lidé jsou vybaveni společným emocionálně-afektivním fundamentem, jehož jedinečné rysy a struktury se mohou odkrývat, propojovat a ztotožňovat v práci rozumově, intencionálně pokud možno nelimitované a nedirigované imaginace – analogicky jako třeba ve snu. Existence obecné subjektivity je demonstrována na příkladech fungující intersubjektivní komunikace, tedy na intuitivním utváření a průběhu významových korespondencí nezprostředkovaných jazykovou či vůbec myšlenkovou abstrakcí, nýbrž cestou přímého vhledu – nazření. Mnohoúrovňový rozhovor skrze obrazy – východisko básnictví. Na stejném principu základní univerzální symboliky funguje slavný model takzvané Bretonovy objektivní náhody, což je vlastně jakási nereflektovaná a imaginativně založená obdoba Jungovy synchronicity. To je ono surrealistické zázračno – zázračná setkání, ovšem i postupná diferenciace svrchovaného básnického poznání skrze rozvoj a průzkum vysokých i nízkých funkcí principu analogie – jednoty posvátného i profánního. Takže vposled žádná idyla. Nejen bretonovské okouzlení všeprostupující touhou či fascinace zlem – Maldoror –, ale též fascinace absolutní debilitou světa – Mikuláš Medek. Byť sám Breton o Jungovi explicitně nehovoří, pozdější vývoj surrealistického zkoumání fenomenologie imaginace se k některým jungovským aspektům podstaty a funkce tvořivé obrazivosti zřejmě, byť kriticky přiblížil.

LL, VŠ: O vztahu surrealistů ke snu mluvil v rozhovoru v pátém čísle letošního ročníku Bruno Solařík. V řecké mytologii měla bohyně noci Nyx syny dva: Hypna a Thanata, odtud asi úsloví spánek smrti bratr. Jak tedy souvisí se smrtí spánek podle tebe? Je možné prožít ve snu opravdovou smrt?

FD: Inu věčný spánek, že… věčné blaženství. Jenomže surrealisté ve snu nalézají a odkrývají – nejen v souladu s Gérardem de Nervalem – především, řečeno v uvozovkách, druhý život, život rovnomocný a spojitý s tím takzvaně bdělým. Sen má v surrealistické genealogii rozhodně jiné a výlučněji systemizované místo nežli smrt, skrze jejíž konceptualizaci například nelze hledat a rozvíjet nějaké noetické struktury a funkce. Neboť věru nejde o metafyziku, ne o metafyziku v tradičním smyslu, leč o univerzální symboliku, mytologii, mýtus… V té mytopoetické rovině ovšem sen s motivem smrti pracuje, materializuje entropickou energii Thanata, podává nám zprávu –třeba právě v jungovském smyslu – o jeho síle a hrozbě. Může tedy i simulovat, odehrát prožitek smrti se vší, či – jsem o tom přesvědčen i z vlastní analogické zkušenosti – ještě násobně intenzivnější hrůzou, než dokáže opravdová smrt naživo, která začasté přichází v intelektových i emočních útlumech agonie a marasmu. V tom je síla snu-imaginace všemocná a psychofyzicky tajemně disponovaná. Takže sen a snění v bionovském smyslu – to jest i spánek jako aktivita – je proces životodárný, rekonstruuje i utváří prvky a celé sítě našeho duševního života, o tom si už štěbetají nejen osvícení psychoanalytici, ale i zarytí neurofyziologové.

LL, VŠ: Jednou z konstant tohoto čísla je také souvislost smrti a erotismu. Své o tom jistě vědí i surrealisté – namátkou Štyrský nebo Brouk a jistě celá řada dalších. Zkusíš vplést do slov to, co podvědomě tušíme, co – neexplicitně i explicitně – naplňuje tolik obrazů, knih, filmů a dalších děl? Mají k sobě extáze, agonie a orgasmus daleko, nebo se překrývají?

FD: Ono se už z toho stalo tak trochu intelektuální klišé, koneckonců jedno z ne tak dávných čísel revue Analogon neslo podtitul Eros a Thanatos. Víme kupříkladu, že pro orgasmus existuje ve francouzštině pojmenování malá smrt. Avšak celé téma komplementace lásky a smrti zastřešuje po mém soudu imaginativně strukturovaný a rozvinutý význam a rozvrh základního pojmu, jímž je sadomasochismus. Se všemi konsekvencemi, včetně vraždy z vilnosti. Zahrnuje ono slavné a bezkonkurenční libido implicitní agresivní, destruktivní složku, anebo jde o věčný, dialekticky založený a podmíněný vztah freudovského pudu života a pudu smrti? Řekl bych, že přinejmenším a v rovině možnosti platí obojí a mnohé další, a svobodná imaginace – ať už v Lautréamontově novém satanismu, v prokletých částech tvorby Jindřicha Štyrského či třeba v sarkastickém cynismu fantazie Jana Švankmajera – nám tuto situaci, tento dynamický a životodárný proces obnažuje, rekonstruuje a zprostředkovává.

LL: Mohl bys konkrétněji rozvést zmiňované aspekty tvorby Štyrského a Švankmajera?

FD: Ve Štyrského surrealistické tvorbě výtvarné i básnické vnímám určitý rys, možná spodní proud primární morbidity nikoli jako nějaké sebestylizační gesto či esteticky konstruovaný samoúčel – jaký nelézáme u mnohých symbolistů a představitelů takzvané dekadence, nemluvě o dnešní ryze jarmareční neodekadenci –, ale jako organický motiv a motivaci propojující život a dílo – realitu a poezii. Fatální vzpomínka na milovanou sestru a její předčasnou smrt, křehká tělesná konstituce, těžké onemocnění vedoucí až na pokraj smrti, záliba ve funerální tematice, fascinace násilnou sexualitou a takzvanou perverzí, kdyby příkladem mělo být jen ono slavné nekro-fetišistické akvárium z krátké prózy Emilie přichází ke mně ve snu… Všechny tyto a další infernální motivy a projevy nesou u Štyrského autentické svědectví o temných silách a elementárních sadomasochistických složkách a sklonech lidské psychiky. Zároveň však existují zjevné indicie, že máme před sebou i doklad o bytostné ambivalenci naší duše – neboť pozitivní aspekt tu zastupuje nejen notoricky životodárný smysl sexu a erotické touhy, ale i ona nezastupitelná tvůrčí vlastnost svobodné imaginace, jež v tvůrčím aktu samovolně transformuje negativní energii odkrytého primárního pudu smrti do energií a výrazových poloh konstruktivních či rekonstruktivních. Řekl bych, že Štyrského morbidita, stejně jako Bellmerova, Molinierova a jiných, je sice relativní, ale opravdová – na rozdíl například od občasné naivní hrobařské pózy Nezvalovy, jehož tvůrčí naturel byl utkán z jiných genetických provazců, z pudově smyslových, život a živočišnost obžerně utvářejících a naplňujících sil, z mentálních kouzel dobrých kouzelníků, jakkoli podivuhodných – a nikoli prvotně z temnotných plamenů pekelných.

Švankmajerův přístup je v zásadě obdobný jako přístup Štyrského, zejména ve výrazném nutkavém užití destruktivity jako výrazového média a psychosociálního aspektu tvorby. Nicméně vlastní průběh onoho obsedantního aktu neodolatelné destruktivně-konstruktivní imaginace bývá zpravidla povýšen vědomou i jaksi spontánní, intuitivní reflexí – ironií a sebeironií – těchto osudových fenoménů do osobité groteskní a sarkasticko-kritické polohy černě objektivního humoru. Fatálně příznačný rozpad světa a jeho vnitřních i vnějších funkcí, tedy jeho umírání, názorně tematizují třeba už filmy Tichý týden v domě či Byt, ale i Možnosti dialogu, nověji Faust, ústřední motiv Spiklenců slasti nebo Otesánek. Švankmajer tak v jiné rovině, leč obdobně jako Štyrský – na rozdíl od nihilistické ambice nějaké spekulativní mizerabilistické estetiky – a v souladu se zásadně afirmativním surrealistickým konceptem prostoupenosti života a tvorby zkoumá a imaginuje dialektiku temných a světlých stránek lidské duše, ducha a materiality, při plném vědomí jejich relativity a ambivalence.

LL: Rozhovor jsme začali konstatováním, že člověk si je svého konce vědom. Zdá se – a na to se při přípravě čísla kladl důraz –, že současný člověk si ho vědom být nechce, že smrt ze svého vnitřního i vnějšího života vyhostil. Co o tom soudíš? A jak je na tom vlastně vědomí současníka?

FD: Další klišé… či výraz a symptom holé skutečnosti, že tradiční hierarchie a tradiční rituály, samozřejmě nejen ty pohřební – a nejen třeba jakkoli sofistikovaná nadstavba ars moriendi –, svůj potenciál sociálního tmelu vyčerpaly, nesporně i v důsledku dlouhodobé rigidity a degenerace křesťanství. Nutkavě přirozená existenciální úzkost z vlastní smrtelnosti tak opět vyhřezla na povrch, ovládá psychosociální mediokritu a vtěluje se do jakéhosi zparchantěného algoritmu zjevné kulturně-civilizační entropie, do oněch antagonismů masivně infantilizované, nedospělé společnosti, do oněch hlav v pískovišti a holých zadnic nad nimi, jak o tom mluvíte v otázce. Moralizace, tím méně tradicionalistická moralizace se vztyčeným ukazováčkem, jež se na nás hrne třeba z vánočně přežraných televizních obrazovek či z pavlačově hádavého mudrování prostoduchých kardinálů a hrubě demagogických misionářů žhnoucích pokorou na zvápenatělém rameni Tempeltonových cen, nás ovšem nespasí. Není cesty zpět.

Surrealisté byli a zůstávají k možnostem smysluplné sociální a psychosociální organizace v rámci naší soudobé západní civilizace skeptičtí, byť nesporně i oni jsou její součástí, součástí heretickou. Staví-li surrealismus například imaginativní funkce myšlení proti funkcím pouze utilitaristickým, možné proti skutečnému, lásku proti smrti a podobně, nehledá a nechce nastolit nějakou jednostrannou nadvládu jednoho principu nad druhým. Jeho cílem i smyslem je spíše cosi jako dynamický kontrapunkt, dialektické prolnutí oněch – snad zdánlivě a uměle? – antagonistických sil a činitelů. Možná dojde či už dochází, jak někteří nepochybují, k výraznému civilizačnímu kataklyzmatu. Pak nezbývá než doufat, že v zásobárnách imaginativně-volní, osvobozené lidské kreativity snad spočívavě dřímá budoucí, možná staronově přepólované magnetické pole lidstva.

Abych se však vrátil k tématu a nebyl jen a jen nezřízeně surrealisticky samožerný, ocituji například myšlenku psychoanalytikovu, jež s tímto modelem kreativity jako funkce sociabilní po mém soudu docela souzní:

… aby si člověk opravdově cenil života, musí implicitně chápat jeho konečnost. Pouze tehdy může být prožívání opravdové a vzácné, a to díky rovnováze a vzájemnému prostupování pudových sil. Protože jde o dialektický proces, pudy života a pudy smrti tvoří protiklady, které umožňují dialektické napětí, to znamená zakoušet pohyb tvorby a negace současně. [1]

LL: A co druhý extrém – kultura, která smrt adoruje? Nemáme ovšem na mysli jen aktuální otázky spojené s islámským radikalismem. Spíše se tu vybavují jiné asociace – fašistické mýty vivere pericolosamente a bella morte, Putinovo nahánění preferencí válkou a potažmo neúcta k lidskému životu. Vracíme se tím zpátky k masochismu? Jak to vnímáš ty? Můžeme na psychoanalytické sofa položit podobně jako lidi i kultury?

FD: Posedlost smrtí či adorace smrti, neúcta k životu jako kulturně-civilizační báze? No… nevím. Mně taková představa prvotně asociuje buď přirozeně zabijáckou kulturně-civilizační expanzi, typicky: obludně genocidní katolicko-protestantský kolonialismus stejně jako věčné evergreeny kmenových, etnických či náboženských válek. Nebo obligátní dekadenci jakékoli dosud známé kultury či historické civilizace: například slavný rozklad a vyhnívání Říše římské. Fašistické hrdinsko-mortální mýty vyzněly do operety. Za hrůzné a ničivé bych považoval vskutku důsledně systematizovaný nekrofilní výkvět nacistického vlastenectví a rasismu jakožto velmi nedávnou minulost jedné – sestupné? – fáze naší západní civilizace. V té iracionálně destruktivní inklinaci je snad nějak srovnatelný dnešní militantní džihádismus a v ostentativním opovržení smrtí paradoxně stejně nekrofilní koncept takzvaného sebevražedného atentátu. Což jistě není nic nového, připomeňme kupříkladu kamikadze, nicméně nová je technologie, tedy možnost masivnějšího, ne-li globalizovaného šíření této dosud – či dočasně? – minoritní a lokální, nábožensky fundované psychosociální deviace. Iracionalita je – krom jiného! – svině. To si musíme přiznat, stejně jako fakt, že její odvěká náboženská kolonizace dnes už ztratila původní raison d’être. Buď stále dokola překračuje bludné kořeny slepé víry a pokrytecky a bezzubě anachronicky moralizuje – agonizující křesťanství –, nebo je s rykem vykopává jako válečnou sekeru a – stejně anachronicky – se vyžívá v misijním dogmatu abrahamistického monoteismu a snaží se pokračovat v nábožensky implicitní svaté válce – zjevně posud skrze miliony indoktrinací akceschopný, více či méně agresivní islám –, kterou ovšem v modelu paradigmatického zločinu rouhání legitimuje stejně tak křesťanský jako židovský či islámský tradicionalismus [2]. V tom světle se jeví Vladimir Vladimirovič jako pouhý kalkulant a technolog moci, jenž pragmaticky vychcaně líbá na ústa patriarchu moskevského, a spolu pak svorně vymítají pravdoječivé křivé zrcadlo punk-rockového ďábla z chrámu Vasila Blaženého. Asi není třeba zvlášť dokazovat, že vodkou nasáklý, slavně pravý křesťanský mýtus takový zvulgarizovaný a pokleslý machiavelismus a kamuflovaný cézaropapistický komplot jen zastírá. Miloš, páter Halík, Putin i papež František, stejně jako třeba američtí čajoví neokonzervativci a další srandisti tady – a zřejmě nejen tady – tahají za různé prameny stejného konce lana, o tom není pochyb.

Zkusme si na závěr takový překladatelský miniexkurs:

Ich bin Oskar Panizza! [3] – Já jsem Oskar Panizza!

Ich bin ein entarteter Künstler. – Já jsem zvrhlý umělec. Zde lze uvést Kurta Tucholského, Paula Goesche, Josefa Čapka, Vladislava Vančuru, Roberta Desnose… a mnohé další.

Я Даниил Иванович Хармс! – Já jsem Daniil Charms!

Já jsem Záviš Kalandra! – Já jsem Záviš Kalandra!

Sem, vole, Plastic People of the Universe! – Já jsem, příteli, Umělí vesmírní lidé!

Я Пусси Райот! – Já jsem Kundí virvál!

Je suis Charlie ! – Já jsem Karlík!

Konzervativci všech zemí, strojte se!

Poznámky:

1. Reis, Bruce. „Zombie stavy: úvahy o vztahu mezi pudy života a smrti“. Analogon 65, 2011: 46–54. (Pozn. FD.) [Zpět]
2. V řadě muslimských zemí (Afghánistán, Írán, Jemen, Malajsie, Nigérie, Pákistán, Katar, Saúdská Arábie aj.) hrozí usvědčenému blasfemikovi trest smrti. V Československu bylo rouhání trestným činem do roku 1950 a dosud lze vyfasovat trest vězení v řádu měsíců například v Dánsku; v Polsku, Německu či Řecku v řádu let – Rusko se vzpamatovává a v roce 2013 trestný čin rouhání zrušený v roce 1917 s plnou parádou obnovilo. Inu, soumrak Západu. (Pozn. FD.) [Zpět]
3. Oskar Panizza, německý lékař, spisovatel, pamfletista, byl v roce 1894 odsouzen mnichovským soudem za publikaci blasfemického dramatu Koncil lásky k ročnímu trestu vězení. (Pozn. FD.) [Zpět]



Zpět na číslo