Silvie Mitlenerová
Legendreová, Claire. Pravda a láska.
Z francouzského originálu Vérité et amour (2013) přeložila Michala Marková. Odpovědná redaktorka Ivana Tomková.
1. vydání. Praha: Argo, 2014. 258 stran.
Pojmenovat svou knihu Pravda a láska se jeví jako velmi odvážný nápad. Francouzská spisovatelka Claire Legendreová se ale názvu nezalekla a kniha vyšla na konci loňského roku i v českém překladu Michaly Markové.
Kam knihu zařadit? Určitě se vejde mezi autobiografie, či spíše deníkovou literaturu – v novele je přece jen zahrnuto poměrně krátké období v řádu měsíců. Autorka ale deník vylepšuje o prvky milostného románu, thrilleru – místy politického, cestopisu a také jakéhosi bildungsrománu: hrdinka se učí Prahou chodit a s Prahou zacházet, patřičně se oblékat do pražských mrazivých dní a nebýt zcela závislá na manželovi a kruzích, v nichž se pohybuje.
V některých ohledech se na Prahu zvyká obtížněji než v jiných. V roce 2007 tu nemají jehněčí kotlety a tampony s aplikátorem, stěžuje si zpovykaně manželka nového kulturního rady, pouze žena člověka, který přesídlil za prací, která se sama nemůže označovat jako expatka. Arogantní Francouzka, která řeči o aroganci považuje za klišé. Nechce být jen domácí paničkou, nechce se rozmnožovat, jak jí doporučují, aby nadále nemusela nic dělat. Jaksi z nudy začne alespoň vyučovat francouzštinu, setkávat se s příběhy nejrůznějších Čechů a Češek. Dochází k pozoruhodným konfrontacím ani ne tak životních stylů, jako spíše životních zkušeností – když Francesca pátrá po původu přezdívky Kalandra jedné své studentky a postupně si uvědomuje, jak propastný rozdíl zeje mezi zkušeností mladé francouzské socialistky a lidí, kteří prožili půl života v reálsocialismu či ještě něčem horším. Čím víc jsem své studenty poslouchala, tím víc jsem přemítala, jak jsem probůh mohla třináct let vydržet u Komunistické mládeže. (…) Skini stejně jako náckové nenávidí Židy, Araby, homosexuály, Cikány, odbojáře a komunisty. Takže stát se komunistkou, to pro mě byl jediný možný způsob, jak stanout na správné straně dějin. (82) Později autorka odkazuje i na Václava Havla a vyjadřuje své city k němu. Třebaže se v rozhovoru se Slovenkou Kalandrou silně brání nařčení z oné francouzské arogance, třebaže si po Havlově smrti připíná na kabelku českou vlaječku, stejně celou českou situaci vnímá prizmatem salonní komunistky z Nice.
Zaměříme-li se na formu textu a osobu vypravěčky, snaží se Legendreová čtenáře zaujmout tolika způsoby, až to přestává být zajímavé. Z deníkové první osoby se zničehonic na straně 148 stává osoba třetí. V některých pasážích promlouvá k hrdince i její druhé já, tajná přítelkyně Françoise. Na straně 191 dokonce dojde k proměně na román v dopisech. Jistě, v deníku si člověk může takové experimenty zkoušet. V Pravdě a lásce ale působí jen jako manýra. Až se člověku nechce dál číst, osudy postav přestanou být zajímavé – ať se těm divným lidem děje, co chce, nepotřebuju už víc vědět.
Co by mě naopak velmi zajímalo a kvůli tomu lituji, že nevládnu původním jazykem knihy: jak román přijali francouzští čtenáři. Vzdělanější Magdalena Rejžková v internetovém časopise iLiteratura.cz zmiňuje, že slušně; českému čtenáři poskytla Michala Marková berličku v podobě několika poznámek vysvětlujících francouzské reálie. Ve francouzském vydání ale paradoxně tytéž poznámky úplně chybí… ne že by Pravda a láska jakkoli aspirovala na turistického průvodce Prahou, zdálo se mi ale, že některé narážky se musí – podobně jako ony francouzské, politicko-společenské – cizímu čtenáři jen těžko chápat. Popřípadě je přejde jako nepodstatnou vatu, a to je zase škoda.
Pravda a láska vzbudila v Česku jistou pozornost, autorka přijela, pořádalo se čtení. Jistě i díky tomu, že o Praze nevycházejí romány zrovna každý měsíc. Čtenáři s potěšením hledají odkazy na známá místa, někdy trefně vystižená: Než jsme došli na Staroměstské náměstí, řekl, poslyš, co kdybychom to vzali tady doprava, přes židovské město, a tak jsme se ocitli v Anežské, v uličce, která vůbec nebyla směrem ke hřbitovu, zato byla velice půvabná, nechceš si tu dát skleničku?, zeptal se. Byla to typická vinárnička, které šéfoval velký, bodrý tlouštík: žena mu dávala kapky, protože jak pořád dopíjel otevřené láhve, stal se z něj alkoholik. (226) Všechen ten příběh kolem, o nevěře z nudy, o nevěře z touhy po moci, o nevěře s vážnými následky, který se odehrává na kočičích hlavách Starého Města, už zaujme méně. Praha jako lokalita, Praha jako topos: v pořádku. Od románů chci ale ještě něco víc.