Rozhovor s Dimitrisem Nollasem
Rozhovor se současným řeckým prozaikem Dimitrisem Nollasem se věnuje stále aktuálním tématům, jako je uprchlictví, migrace, občanské nepokoje nebo nenaplněné představy (nejen ekonomického) ráje. V tomto vydání Plavu můžete najít také ukázku z Nollasovy novely Ztraceni v moři.
Nicole Votavová Sumelidisová: Vaše novela Ztraceni v moři se dotýká aktuálního a v dnešní době v Řecku velmi vyostřeného problému uprchlíků. Jaké místo zaujímají tato aktuální témata – uprchlický problém, xenofobie a hospodářská krize – v současné řecké literatuře?
Dimitris Nolas: Od roku 1990 bylo Řecko cílovou zemí pro tisíce imigrantů z takzvaného východního bloku, tento problém se ale vyostřil v posledních letech s přílivem především muslimských uprchlíků z Asie a Afriky, což přineslo radikální změny v řecké společnosti. Uvádím otázku náboženství z toho důvodu, že první vlnu emigrantů v 90. letech tvořili lidé, se kterými sdílíme vyznání i životní hodnoty, jako Poláci, Rumuni, Bulhaři, Gruzínci. Výjimkou byli pouze Albánci, se kterými nás ale spojují společné kulturní kořeny a také boj proti osmanské říši a kteří se úspěšně začlenili do naší společnosti, a ta je také přijala. S těmito přistěhovalci nebyl žádný zásadnější problém, kromě toho, že se od určitého okamžiku stali terčem naší nevole a netolerance, protože jejich přítomnost narušovala obraz našeho ekonomického ráje, který se později ukázal být uměle nafouknutou bublinou.
Takto vypadala situace do roku 2009, tedy do krize. Když totiž nastal ekonomický „výbuch“, museli jsme najít viníka této katastrofy. Neschopni podívat se zpříma na vlastní chyby ukázali jsme prstem na ty, co žili vedle nás, na ty druhé, cizince, naše bližní, a byli jsme ochotni vrátit se do džungle. Je to jako nemoc, která tu latentně byla vždy a která s krizí vypukla v plné síle.
Ze současné literatury, která se dotýká tohoto tématu, můžu doporučit román Konstantina Tzamiotise Město a ticho, který je dokonalou freskou řecké společnosti v době krize, a také sbírku povídek Uvidíš, že se něco stane Christose Ikonomua. Obě díla jsou svědectvím o tom, co v duchovní i fyzické rovině Řekové dnes prožívají.
NVS: Jakou roli v postoji Řeků k emigrantům hraje skutečnost, že mnozí z nich tento problém velmi dobře znají „z druhé strany“: sami byli součástí vlny ekonomické emigrace druhé poloviny minulého století, která směřovala za prací do Německa, Austrálie i jiných zemí. Desetitisíce Řeků také po občanské válce z let 1946 až 1949 musely opustit vlast a odejít do zemí takzvaného východního bloku, včetně Československa.
DN: To dnes nehraje žádnou roli. Od té doby, co odplouvaly lodě s řeckými emigranty do Ameriky nebo Austrálie nebo co vlaky vykládaly v Německu či Belgii tisíce řeckých dělníků, uplynula dlouhá doba. Mimo to, vzpomínky jsou příliš těžké břemeno. Žádnou roli tato skutečnost nehraje, protože to je přesně to, co si Řeci pamatovat nechtějí. V umělém ekonomickém ráji 90. let, o kterém jsem mluvil v předchozí odpovědi, jsme kolem sebe měli spoustu nešťastných lidí, kteří neměli vůbec nic, a ti jako by před nás stavěli zrcadlo a připomínali nám, že taková je i naše minulost. To jsme si ale připomínat nechtěli, člověk obvykle odmítá přijmout fakt, že historie se často opakuje. Na to bychom skutečně neměli zapomínat, ale my jsme si místo toho zvolili nenávist vůči svým bližním.
NVS: Vaše novela vyšla roku 2009. Pozorujete v posledních pěti letech pozitivní vývoj v této otázce? Jak se mění řecká společnost pod vlivem ekonomické krize?
DN: Ano, pozoruji přeci jen určité zlepšení v každodenním životě. Násilí, které bylo viditelné, nebo spíše hmatatelné v projevech běžných občanů v minulých letech je dnes v podstatě záležitostí organizovaných akcí krajní pravice. Je to důležitá změna v běžném životě, která odráží i změnu myšlení. Za velmi důležité považuji to, že zatímco dříve to vypadalo, že se v řecké společnosti staví každý proti každému, dnes tomuto problému čelíme mnohem jednotněji a společně bráníme hodnoty, které se týkají nás všech. To je důležité. Každá krize nás nutí přehodnotit postoje a vztahy k ostatním členům společnosti.
Je jisté, že je potřeba najít způsob, jak čelit nekontrolovanému přílivu uprchlíků. Naše hranice jsou lehko prostupné, ale jsou to hranice EU, jejíž pomoc potřebujeme. Na druhou stranu musím říct, že já sám nemám obavy a necítím se být nijak ohrožen. Naše země překonala mnohem těžší chvíle, a to nám dodává sílu.
Je ale také pravda, že se zhoršující se situací a šířením válečných hrůz, například na Blízkém východě, bude stále více pronásledovaných, kteří budou tlouct na naše dveře. A my máme povinnost jim otevřít a poskytnout jim útočiště.
NVS: Jeden z nejčtenějších českých románů poslední doby se týká poválečného vyhnání Němců z tehdejšího Československa, což je téma, které u nás bylo po řadu desetiletí tabuizované. Podobně tabuizované bylo v řecké společnosti a literatuře téma občanské války. Sledujete v řecké literatuře v posledních letech zvýšenou snahu vyrovnat se s traumatickými historickými událostmi?
DN: Velmi rád bych si přečetl román, o kterém mluvíte. Vždy mě zajímaly příběhy lidí, kteří museli opustit místo, kde vyrostli a které milovali. Je logické, že po určitou dobu, než se zhojí rány, jsou některá témata tabu, ta je potřeba bořit právě prostřednictvím literatury. V řecké společnosti byly takovým tabu po dlouhá desetiletí zločiny komunistů během občanské války. Levice byla v literatuře představována jako neschopná jakéhokoli zla. Až román Thanasise Valtinose Orthokosta v 90. letech toto tabu zrušil. Valtinos se pokusil poukázat na to, že není možné dělení na dobré a zlé, a v románu otevřeně promluvil o koncentračních táborech, gulazích, které vytvořili řečtí komunisté pro ty, kteří se postavili proti nim.
NVS: Ve vašem románu Cesta do Řecka se Chrysanthi, která za války emigrovala do Německa, vrací domů, kde mezitím byla rodinou prohlášena za nezvěstnou. Jakmile přijíždí do vlasti a vystupuje z vlaku, ztrácí se svým společníkům v davu a objevuje se až na krátký okamžik v závěru. Chrysanthi zastupuje generaci Řeků, kteří se po dlouhých letech strávených v zahraničí vrací domů a s velkými obtížemi se snaží opět najít své místo v řecké společnosti. Můžete říct pár slov k tomuto tématu a jeho reflexi v literatuře?
DN: Tato ženská postava není typická emigrantka. Za války odchází do země, která ve stejnou dobu okupuje její vlast. S ostatními emigranty má ale společné to, že opouští svůj domov, svou rodinu, vše, co je jí blízké, a odchází velmi daleko. Prostřednictvím této postavy jsem chtěl vyjádřit svůj názor, že ten, kdo odchází, je nakonec tím, kdo je poražen. Vítězi jsou ti, co zůstali a bránili svůj domov. Na druhou stranu, v konečném zúčtování jsou oběťmi obě strany, protože už nedokážou žít vedle sebe.