Oskar Mainx
Chutnik, Sylwia. Kapesní atlas žen.
Z polského originálu Kieszonkowy atlas kobiet (2008) přeložili Martina Bořilová, Barbora Gregorová, Jan Jeništa a Lucie Zakopalová.
Praha: Fra, 2014. 220 stran.
Prvotina Sylwie Chutnik Kapesní atlas žen vychází v roce oslav varšavského povstání, ukazuje hrdiny a hrdinky vydávající se všanc vzpomínkám, ale i fámám a představám, sice nedosažitelným, a právě proto nahrazujícím jejich žitou přítomnost a potřebným pro jejich existenci.
Sylwia Chutnik (* 1979) nejspíš není českému čtenáři příliš známa. Absolventka genderových studií na Varšavské univerzitě, zakladatelka nadace MaMa, zastávající se práv žen a matek, spisovatelka na polské scéně mediálně známá a autorka dosud šesti vydaných knih. Z nich zatím dvě, první Kapesní atlas žen a předposlední Potvory (Cwaniary, 2012), byly přeloženy do češtiny. Bývá připodobňována ke kontroverzní spisovatelce Elfriede Jelinekové, a to nejen kvůli svéráznému ztvárnění ženské tematiky, ale i kvůli tomu, že jejich knihy nic nedarují hlavně příslušníkům vlastních národů, ať už toho rakouského, nebo polského.
Kapesní atlas žen obsahuje čtyři příběhy tak či onak vycházející z topografie současné Varšavy, konkrétně bazaru a domu na Opaczewské ulici ve čtvrti Ochota. Hlavní postavy těchto urban legends jsou Marie – trhovkyně na bazaru a „žena beze smyslu“, bezdomovkyně Marie – spojka, dívka zajišťující komunikaci mezi povstaleckými silami při Varšavském povstání, pan Marian, citlivý, pozorný, bisexuální muž, vyšívající po večerech nástěnné dečky, a konečně mladá „anarchistka“ Maruška s potřebou změnit a současně zničit svět (nebo alespoň nejbližší okolí). Jména postav očividně odkazují k Panně Marii, hlavní přímluvkyni a ochránkyni Polska. Všechny čtyři moderní podoby mariánského kultu se protnou v závěrečném příběhu, jako svorník funguje právě posledně jmenovaná dívka.
Postavy se tu chtě nechtě ocitají na společenském okraji, ať už kvůli tlaku rodiny, osudově chybným rozhodnutím (Bazaračky) a nemožnosti vymanění se z osobních a sociálních determinací, kvůli tíži vzpomínek omezujících jejich existenci tady a teď (Spojky), z důvodů provokující sexuální (ne)orientace (Napodobeniny) nebo kvůli společensky nepřijatelným postojům (Princezny). Próza je bohatá svými vypravěčskými perspektivami od vypravěče vševědoucího, přes er-formu v poloze zvnitřňujícího monologu – A co by tak ještě… Ano, například by mohla urovnat deku na posteli. Naklepat polštáře. Bohužel je teprve pět hodin. Ještě nemůže jít spát. (118) –, až po charakteristiky stylizované jako řeč mnoha postav, různohlasí – Všecko opraví, všecko udělá. Ten člověk je poklad, žádná domácnost se bez něj neobejde. (135)
Protagonisté se stahují před vnějším světem a vytvářejí si vlastní paralelní obrazy a světy – jakási záchranná rezidua paměti města s jeho drsnýma zdma, válečnýma jizvama. (75) Město determinuje, vyvolává odhodlanost, společenský vzdor, ale i naivitu, bezbrannost a smutek; město jako jediné možné bezpečí i bezvýchodnost, chvilkový únik i tragický konec (v kapitole Spojky: Když padne otázka: „Co Vám je?“, Marie odpoví, že ji bolí povstání. (96)
Detailní a plastické popisy odvrácené strany Varšavy, představující mnohdy samostatnou, „bedekrovou“, dokumentární vrstvu povídek, občas připomenou zolovské sestupy na pařížskou periferii: A zboží se musí prohlédnout, například v krámku s drůbeží osahat krůtí prsa. Krámská to nerada vidí a scéna je na světě. „Co to tu ošmatáváte, nemáte oči? Podívejte se na ní. Taková znalkyně.“ (13)
Soubor prozaických textů zde vskutku volně spojených vybízí ke srovnání. Markantní rozdíl mezi jeho první a druhou polovinou se týká jak vypravěčské a pozorovatelské stylizace, tak situace postav. Jestliže v prvních dvou povídkách jsme svědky silných portrétů hrdinek, pak ve třetí a čtvrté části se přednosti textu poněkud rozpadají. Síla vyprávění tu spočívá v propojení emotivní minulosti a současného časoprostoru, v nichž hrdinové bloudí, ale osudy a způsoby prožívání jejich hrdinství (a lidství) potvrzují. Poradit si však nemusíme s androgynní postavou pana Mariana, ani s poněkud naivní kresbou mladé anarchistky, připomínající tarantinovské barvotisky (jistěže plně legitimní v rámci žánru). Oběma chybí přesvědčivost, ale i vývoj a celková dynamika. Zvláště poslední próza místy připomíná způsob výstavby použitý také v Potvorách.
Chutnik hlavně prvními dvěma nejpodařenějšími příběhy vyvolává alternativní mariánský obraz oběti, utrpení. Lze si dobře představit, že pro mnohé polské čtenáře stěží přijatelný. Pro „ateistického“ našince tomu tak sice není, ovšem i tak v české současné (ženské) próze stěží najdeme výpověď obdobné drsnosti, opravdovosti, uvěřitelnosti i jemného humoru. V potaz přicházejí snad některé z próz Petry Hůlové.
Novodobá podoba mariánského kultu tak představuje základní ideu knihy, která je podpořena velkým pozorovacím talentem a sociální empatií k problémům současného Polska. To jsou přednosti, pro něž není čtení Kapesního atlasu žen časem ztraceným.