Carmen Martínová Gaiteová
Ze španělštiny přeložila Veronika Štefanová
Ženský pohled Mercè Rodoredové doplňuje z kastilské strany Carmen Martínová Gaiteová. Salamanská prozaička ve své povídce zachycuje některé ze společenských dopadů frankistické diktatury v poválečném období.
„Paní říká, abyste počkala, že je teď zaneprázdněná.“
Služka je vysoká, dobře rostlá a při řeči hledí zpříma. Je čisťounká a vlasy jí září. „Bude stejně stará jako já,“ pomyslí si Concha. Pak trochu zahanbeně sklopí oči a opře se o dveře. Usiluje o to, aby se cítila jistější. Vnímá, jak se jí do zad skrz obnošený kabátek zabodává ozdoba na dveřích, cosi jako železná spirála. Ubližuje si, ale ráda tu bolest cítí, potřebuje ji. Bez ní by padla únavou na podlahu.
Už čtyři noci oka nezamhouřila. Tu poslední ve vlaku. Ještě má v hlavě zaryto přesné, neměnné, únavné „rata rata“ kol vlaku, jež v temnotě odměřovalo čas. Připadá jí, že toto upachtěné klapání želez jí uvnitř hlavy vytvořilo dvě vysokánské zdi, mezi nimiž je vtěsnáno a semknuto všechno, co si přeje, čím trpí a na co vzpomíná. A že proto cítí, jak to vše plyne s námahou, zmatené, uvězněné, bez naděje. Jen hluk vlaku v noci. Bylo to jako počítat si údery srdce. A kdo by mohl spát s takovým pocitem nejistoty a zármutku? Hodiny a hodiny se dívala z okénka, občas otřela zamžené sklo a úzkostně se snažila zahlédnout v chladné krajině obrys stromu nebo stavení. Někdy, velmi zřídka, byla v dálce vidět vesnice s rozsvícenými světly, deset nebo dvanáct třesoucích se světel, jež okamžitě smetla černota. Jindy vlak dlouze, dlouze pískal, jako by plakal, jako kdyby měl umřít, a začal zpomalovat, přijížděli k nádraží. Znenadání někdo nastoupil, bylo ho vidět procházet chodbičkou a slyšet jeho kroky a hluk, co dělal, než se uvelebil. Byl to poštovní vlak a stál ve stanicích celou věčnost. Skoro si přála znovu slyšet hluk kol, měla strach, že zůstane navždy v té opuštěné, tak neznámé vsi, viděné jakoby skrz mlhu a hnis v očích, na onom nástupišti, kde zaprášená žárovka osvětlovala cedule, několik beden a rozmlženého člověka s praporkem v ruce. Chtěla se rozběhnout, spolknout noc: tak jako tak by to bylo jako blížit se ke dni.
„Ale pojďte dál, nestůjte tam. Posaďte se na chvíli, jestli chcete.“
Concha poděkuje a odlepí se od dveří. Železo jí určitě zůstalo na těle obtisknuté příčně pod lopatkami. Má chuť se podrbat, ale stydí se to udělat. Dívka jí řekla, že se může posadit, a ona je moc unavená. Podívá se na židle poblíž, všechny se jí zdají příliš dobré. o pár kroků dále stojí také dřevěná lavice, ale leží na ní polštáře. Navzdory všemu je to bezpochyby to nejvhodnější. Přiblíží se k ní. Ještě nerozhodně zvedne oči.
„Tady?“
„Ano, ano, kde chcete.“
Jak se tu ta dívka dokáže chovat nenuceně a velitelsky. Jistě je tu už dlouho. Byt vypadá pěkně a je vydlážděný. Dobře je to vidět po stranách, přestože je tu široký koberec. Možná, že v některé místnosti mají dřevěnou podlahu, ale to není totéž, nejhorší je, když se musí voskovat celá chodba. Je jasné, že ji by chtěli nejspíš do kuchyně – vypadá to, že služebná je ta druhá dívka. V zelinářství to nevěděli přesně a ona se o to také dvakrát nestarala, protože teď si nemůže zrovna vybírat. Zašla si tam koupit pomeranč a zeptala se, zda nevědí o nějaké domácnosti. Řekli jí, že v čísle třicet dva v té samé ulici, že jsou v rodině jen čtyři a dobře platí. Nechala u zelinářky kufr a rozběhla se sem. Najít brzy místo, nemuset zůstat ani jednu noc u tety Angeles – to by bylo štěstí. Snad už dneska v noci bude moct spát tady. Spát. Spát. Hluk vlaku se bude vzdalovat a zůstane jen lehké bubnování z ulice pod okny. Spát. Mít místo. Snad už tuhle noc.
Concha se upřeně dívá na špičky bot. Odešla ta druhá dívka? Na tomhle tlustém koberci nemůžou být slyšet kroky, určitě odešla. Ale zvedne oči a uvidí ji trochu dál, jak věší nějaký kabát. V tu chvíli se otočí a podívá se na Conchu. Přiblíží se.
„Jak se jmenujete?“
„Concha. Concha Muñozová.“
„Já se jsem Pascuala, ale říkají mi Pascua, protože je to kratší a hezčí. Už jste někdy sloužila?“
„Ano, před třemi lety. Potom jsem se musela vrátit k nám do vesnice, protože matka onemocněla.“
„Ze které jste vesnice?
„Z Babilafuente.“
Pascuala ví, že by se jí měla zeptat, jak je teď na tom její matka, ale neodvažuje se to udělat. Dívka je oblečená celá v černém a má silné kruhy pod očima, vlažné, čerstvě vyražené, ještě živé.
„Babilafuente, Babilafuente…, to spadá pod Salamanku, ne?“
Concha si povzdechne.
„Ano, spadá.“
Znovu sklopí oči. Když řekla, že její vesnice spadá, zdálo se jí, že ji vidí letět prostorem jako utrženou hvězdu, pocítila ji jako bolestně ztracenou, zničenou, roztříštěnou o zem. Nádraží, kašna, mlat, shrbené žluté domky z vepřovic, štěkání psů v noci, neděle, svatby, léto, mlácení obilí. Všechno pryč, navždycky zmizelé.
„Máte tady rodinu?“
„Ano, ale jako kdybych neměla. Jedna teta z druhého kolene. Vždycky když přijedu, přijme mě s nechutí, jako kdyby mi dávala almužnu. Vracím se tam, jen když jsem ve velké nouzi. Když to s mojí maminkou dopadlo tak špatně.“
Pascuala pochopí, že jí nezbývá, než se zeptat:
„Vaše maminka zemřela?“
„Ano, před třemi týdny.“
„Upřímnou soustrast.“
Concha cítí, jak se jí do očí valí slzy. Zvedne hlavu a podívá se na druhou dívku. Poprvé promluví prudce, zoufale, jako by kolem sebe kopala a kousala, jako by útočila. Hledá Pascualin obličej, její oči, a chtěla by je vidět zmáčené svým vlastním pláčem.
„Zůstala jsem na světě sama, sama. Vidíte. Řekněte mi, co má dělat žena sama, bez něčího tepla. I když je matka nemocná, i když působí jen starosti. Přesto se vracíte domů, víte, že tam máte své místo. Zavřete dveře a okna a jste se svojí matkou. A když jsou k jídlu brambory, jíte brambory, a když nejsou, tak nejíte. Ale jste doma, s pěti krámy, co máte odjakživa. Dříve, když jsem šla poprvé sloužit, byla jsem v Madridu ráda. Ale to proto, že jsem věděla, že mám stále za humny svou vesnici a při první nesnázi se můžu vrátit k matce, že tam pojedu na svátky a že mám komu psát. Takhle je velmi jednoduché dělat ze sebe hrdinku, a dokonce říkat, že mám vesnice plné zuby a nechci se tam nikdy vrátit. Teď jsem musela tu naši barabiznu prodat a těch pár šupů, co jsem za ni dostala, stačilo tak na zaplacení dluhů a cestu sem. Nikoho nemám, nikdo mi nepomohl. Ten dům měl určitě větší cenu, ale samotnou ženskou vždycky podvedou. Co budu dělat tak sama, uvědomte si, jak jsem sama.“
Hlas se jí třese, přeříkává se, po zrudlých tvářích jí tečou potůčky slz. Pascuala přistoupí a posadí se vedle ní na lavici. Vytáhne z rukávu kapesník a podá jí ho.
„No tak, už neplačte. Snad budete moct zůstat tady. Tu máte, osušte si oči. Ať takhle nevypadáte, až vás uvidí paní. Co se dá dělat, má milá? Co Bůh přikáže…“Kdosi zazvonil. Pascuala se zvedne a jde otevřít. Nějaký muž přinesl koš plný potravin. Položí ho na podlahu.
„No, to je dost, že jdeš. Ne, nenechávej ho tady. Odnes mi ho do kuchyně, je moc těžký. A zavři. To je ale zima.“
Muž znovu vezme koš a jde chodbou za Pascualou. Když jdou kolem Conchy, řekne Pascuala:
„Chcete jít čekat do kuchyně? Tam bude tepleji.“
„Ne, ne, děkuji. Tady je mi dobře.“
Projdou závěsy, za kterými zřejmě vede další chodba. Conche připadá, že když zůstane tady u dveří, všichni ji při vstupu, nebo při odchodu uvidí, a bude tak těžší na ni zapomenout. Když je teď sama, utře si pořádně oči a slíbí si, že už před cizími plakat nebude. Ta dívka jí naslouchala s náklonností a soucitem, ale koneckonců nikoho nezajímají cizí problémy. Pláč je ztráta času. Nic víc než ztráta času.
Skoro si tím, jak silně si tře kapesníkem oči, ubližuje. Potom se vysmrká a schová ho, vlhký a zmačkaný, do dlaně. V nějaké místnosti odbily dvanáctkrát hodiny. Ať se, proboha, nezdržují, ať na ni nezapomenou. Také už by ta paní mohla dokončit to, co dělá. Myslí na to, zda je kufr v zelinářství v bezpečí. Ta žena se na to moc netvářila, asi neměla chuť jí ho hlídat. Jako by jí tam ten kufr v něčem překážel. Řekla jí: „Dobře, ale jestli se brzy nevrátíš, neručím za něj.“ Neukradne ho někdo? Schovala ho dobře za košem s citrony, ale v tom obchodě byl takový zmatek. Litovala by ho kvůli fotografiím, skoro jen kvůli fotografiím. Víc, než ztratila dosud, už ztratit nemůže.
Naproti, za věšákem, visí velký gobelín v zelených a hnědých odstínech, zobrazující loveckou scénu. Zachycuje velmi podivně, jakoby starodávně oblečené pány, jeden z nich drží za rohy jelena a směje se. Tahle domácnost musí být vskutku bohatá. Všechny židle jsou potažené sametem. Concha si prohlíží také obrazy a křišťálový lustr. Přemítá o tom, zda se jí všechny tyto věci stanou důvěrně známými, jestli už hned zítra a po všechny následující dny bude okolo nich procházet a podívá se na ně, jen aby utřela prach, aniž by ji udivovala jejich přítomnost. Hodlá se chovat velmi dobře. Snad v tomto domě, kde bude chodit po tomto koberci a otvírat a zavírat tyto dveře, o nichž teď ani neví, do jakých místností vedou, i zestárne.
Dveře jsou z matného skla. Za nejbližšími z nich si Concha všimne siluety dítěte, které se natahuje, aby dosáhlo na kliku. Zjevně ho to stojí velkou námahu, ale nakonec se mu podaří otevřít a vejde. Je to asi pětiletý chlapec. V levé ruce nese sešity a nějaké krabičky z lepenky. Přidržuje si je špičkou brady, a jak se snaží dveře volnou rukou znovu zavřít, vyplazuje jazyk. Spatří Conchu a usměje se, jako by chtěl zastřít svou nemotornost.
„Já tam nedosáhnu. Pojď.“
Horní krabička mu sjíždí. Concha se zvedne a vezme mu všechny věci. Potom zavře dveře. Chlapec se na ni spokojeně zadívá.
„Tak. Nic nespadlo. Podrž to ještě chvilku, já otevřu támhle. Pojď.“
Dá se chodbou a ona ho následuje. Zastaví se před následujícími dveřmi. Klučík si znovu stoupne na špičky.
„Tady. Teď tady.“
Concha natáhne ruku a stiskne kliku. Potom dá chlapci sešity a krabičky.
„Tumáš, broučku. Běž, já zavřu.“
Chlapec vejde, ale otočí se. Zvedne pusu, jako by ji chtěl políbit. Concha se trochu skloní a nastaví tvář. Pak zavře dveře a vrátí se k dřevěné lavici. Místnost vypadala na obývací pokoj, ale nevšimla si, zda je dlážděná. Nikoho uvnitř neviděla. Ten chlapeček je skvělý. Concha má děti ráda. Kdyby v domě zůstala, určitě by si ho zamilovala. Chtěla by tu zůstat.
Z druhé chodby se ozývají kroky a smích. Vyjde Pascuala a za ní muž z koloniálu, který už nese prázdný koš.
„No jasně, hotovo. A šunku.“
„Žádné hotovo. Uvidíš, že si s tvým snoubencem ještě promluvím.
„To sotva.“
„O co se vsadíš?“
„No tak, už dost.“
Došli ke dveřím.
„Sbohem, a měj se pěkně.“
„Sbohem, drahoušku.“
„Nepůjdeš v neděli ven?“
„Ano, ale ne s tebou. I kdyby ses přetrhnul.“
„Ty jedna zlá, pyšná ženská.“
„Jen běž, sbohem. Běž už konečně.“
Concha je moc smutná a začíná být nervózní kvůli kufru. Bude už čtvrt na jednu? Když Pascuala zavře dveře do ulice, zvedne oči a zeptá se jí:
„Prosím vás, myslíte, že to bude paní trvat dlouho?“
„No, to záleží… Tiše, teď to vypadá, že zvoní domácí zvonek. To bude ona. Počkejte.“
Pascuala zaťuká na stejné dveře, kudy právě vešel chlapec. Potom je otevře, zůstane na prahu a naslouchá příkazu, jenž zvenku není slyšet. Otočí hlavu a dá Conche znamení, ať přistoupí. Concha se zvedne a jde. Srdce jí silně buší. Pascuala ustoupí, aby mohla projít dovnitř do pokoje.
„Tady je ta dívka, paní. No tak, pojďte dál, slečno.“
Concha postoupí o několik kroků.
„Dovolíte, prosím?“
Pascuala za ní zavřela dveře a odešla. Concha se najednou cítí opuštěná a má velký strach. Bojí se, že nebude vědět, co má říci, že se rozpláče jako předtím. Paní sedí na pohovce na protější straně před balkónem. Má jasné oči, překrásné, nejhezčí, co kdy Concha viděla, a velmi světlé vlasy. Její půvab uvádí dívku do rozpaků. Ještě že tam naproti sedí na opačné straně pohovky nad svými krabičkami a sešity také chlapec. Oba zvedli hlavu a upřeně se na ni dívají. Pohled paní v Conche vyvolává velký neklid.
Modré oči byly na první pohled s úsudkem hotovy. Teda, té čouhá sláma z bot. Takový hastroš, bože můj. Ty nohy, ta ondulace. Strašná, hrozná. Jestli tu zůstane, tak jedině v kuchyni.
„Pojďte, pojďte dál. Nestůjte tam u dveří.“ Možná, kdybych ji trochu uhladila, upravila… Dívka se přiblíží. Modré oči postupují od jednoho nedostatku k druhému. Teď se zastavily na kabátu – nahnědlém, přešitém, převráceném, na loktech prodřeném, několikrát barveném, zděděném po někom, kdo ho odložil, když už byl moc starý. Ze svého bývalého lesku si nicméně zachoval nějaké nesmyslné třásně a ozdoby. Tahle dívka bude patřit mezi ty, které je potřeba obléknout od hlavy až k patě. I když možná to bude lepší, pokud ji na oplátku nebolí práce. Určitě nebude mít příliš nároků a nebude jí vadit chodit po městě obtěžkaná všemožnými balíky. Naložená čímkoliv, aniž by se unavila, aniž by si stěžovala, jak to má u služky být. Tyhle neotesané holky mají skoro vždycky tuhle výhodu.
„Vyznáte se ve vaření?“
Jak uslyší paní promluvit, pocítí Concha ohromnou úlevu. Kdyby ještě chvíli mlčela, nevydržela by to. Polkne slinu a překotně odpoví:
„Vaření moc ne, paní. Tedy, jen takové obyčejné věci, co se dělají na vesnici. Ale můžu se naučit cokoliv. Dříve jsem byla vždycky služebná.“
„Kde jste sloužila?“
„Nejdříve tam, ve vsi, u jedněch pánů. Potom jsem přišla do Madridu a byla jsem v jednom domě.“
„Jak dlouho?“
„Šest měsíců.“
„A proč jste odešla?“
„Protože moje matka onemocněla a musela jsem o ni pečovat. Měla jenom mě.“
„Jak je to dlouho?“
„Tři roky.“
„Vaše matka stonala tři roky? To je divné.“
Concha opět cítí velký neklid. Neví, jak má to, co říká, dokázat. Odpoví s pohledem zpříma, s hořkostí:
„Byla to rakovina. Určitě jste o ní slyšela. Velmi dlouhá nemoc.“
Nastane krátká pauza.
„Takže by vám nevadilo zůstat v kuchyni?“
„Udělám, co řeknete.“
„Dobře, a co plat?“
„V tamtom domě jsem dostávala sto pět peset.“
„Spokojíte se s tím?“
„Ano, paní.“
Modré oči neznatelně zamrkají. Koneckonců, tahle dívka může mít své výhody. Všechny, které se tu ucházely o práci, žádaly dvě stě peset.
„Dobře, tak ještě přijďte. Vyžádám si reference.“
„Ještě přijít? Paní, kdybyste mohla požádat o reference teď. V tom domě, kde jsem byla, měli telefon. Jmenují se Ortizovi, v Cervantesově ulici. Mohla byste zavolat.“
Paní na ni pohlédne. Pokaždé, když se na ni podívá, má Concha chuť zmizet, odejít do země za svou matkou.
„Tolik pospícháte?“
Concha cítí přání vyprávět jí o tetě, o matce, o své vesnici, o všem, co jí tíží u srdce, co jí bere vzduch, co dýchá. Ale včas se zarazí a odpoví pouze:
„Já jen abych neobíhala víc domů, a taky mám dole kufr. Zdá se, že jsme se dohodly, a tak bych tu už mohla zůstat, pokud budete spokojená s referencemi.“
Paní vstala a stojí teď u ní. Pěkně voní kolínskou.
„Dobře, jdu na to. Počkejte chvíli tady. Ortizovi, říkáte?“
„Ano, Ortizovi. V Cervantesově ulici.“
Paní se vydá k postranním dveřím, jež vedou do další místnosti. S rukou na zástrčce se otočí:
„Zapomněla jsem se zeptat, jak se jmenujete.“
„Concha Muñozová, k vašim službám.“
„Dobře, hned se vrátím. Ferdínku, ty se odtud nehni.“
Nechá dveře pootevřené a zmizí. Chlapec ji sleduje překvapenýma očima. Kam by chodil, když je mu tak dobře u krbu, kde si vybarvuje mapy? Maminku skoro nikdy nejde pochopit. Má radost, že tu zůstal s tou novou dívkou, co ještě neviděla jeho sešity. Dává jí znamení, ať přijde blíž.
Conche se zdá, že v přilehlé místnosti skrz škvíru ve dveřích slyší zvednutí sluchátka a potom nárazy kolečka otáčeného prstem zastrčeným do dírek u čísel. Celé její tělo je v napjatém očekávání. Přiblíží se k pohovce a roztržitě pozoruje chlapcovy sešity. Tři nebo čtyři má otevřené a okolo je rozeseto mnoho pastelek.
„Teda, to je ale hezké!“
„To je mapa Španělska. Podívej, tenhle kousek, co vybarvuju zeleně, je Barcelona a tam jsem se narodil já. Ty jsi odkud?“
„Z provincie Salamanca.“
„Kde to je?“
Concha náhodně ukáže nějaké místo. Hýbe prstem po mapě a obtáhne jím pořádný kus.
„Nevím. Někde tady…“
Ve vedlejší místnosti už se rozeběhl telefonní rozhovor. Je velmi špatně slyšet, jen útržky. Conche se zdá, že zaslechla své jméno. Chlapec nepřestává mluvit.
„Jakou barvou ji chceš vybarvit?“
„Žlutou.“
„Touhle, nebo tou tmavší?“
„Jakou chceš ty.“
Chlapec vezme tužku a nasliní ji. Začne žlutě vybarvovat kus mapy, hodně tlačí. Teď není slyšet nic. Asi mluví na druhé straně telefonu, nebo šli pro paní. Teď mluví, ale jak potichu! „Moc milá…, nepříjemnost…, ano…, ano.“ Teď zase není slyšet nic. Chlapec zvedne hlavu a otočí ji k dívce, která stojí za ním.
„Nechceš si sednout tady ke mně?“
„Kdepak, broučku, počkám, maminka bude hned zpátky.“
„Zůstaneš tady bydlet?“
„Nevím. Snad.“
„Já chci, abys tu zůstala. Proč tu nezůstaneš?“
Concha doširoka otevře oči. V tu chvíli slyší zcela jasně, jak paní vyšším tónem pohoršeně lamentuje: „Proboha, to je hrůza!“ Proč asi takovou věc řekla? Nemůžu to vydržet. Dojde ke dveřím a zavře je. Ať je to, co chce – aspoň teď, zatímco čeká, chce mít klid. Konec.
Trochu se jí třesou ruce. Položí je na pohovku. Chlapec si prohlíží tlustý kostěný prsten s rozmazanou a zažloutlou podobenkou připomínající ty, co vídáme na hřbitovech. Přejede po něm prstem.
„Ten je pěkný! Já mám jeden prsten schovaný. Mám ho schovaný u maminky, ale je ošklivější. Já bych ho chtěl s obrázkem zastrčeným uvnitř.“
Concha je strašně neklidná. Ráda by vzala chlapcovu hlavu a přitiskla ji silně k sobě, aby se necítila tak sama, tak ohrožená. Nejraději by ho zulíbala, držela u sebe beze slov. Proč to asi paní řekla? Bude dlouho trvat, než vyjde? Hodiny odbíjí půl. Půl jedné. V pauze, která následuje, chlapec znovu začne žlutě vybarvovat ten kousek mapy, kde má být její vesnice. Žlutá země a žluté nebe, žlutý prodaný dům. Chlapec velmi silně tlačí. Roztrhne papír.
„Poslyš, mám hodně vojáčků, chceš si je prohlédnout?“
„Ano, potom se na ně podíváme.“
„Jestli tu zůstaneš, budeš si se mnou hrát, viď?“
„Ano, broučku, to víš, že ano.“
„Umíš malovat?“
V tu chvíli se prudce otevřou dveře a dovnitř vrazí paní. Projde kolem Conchy, ani se na ni nepodívá a zmáčkne zvonek na zdi. Zůstává na nohou, prochází se. Nemluví. Concha cítí, že má jazyk přilepený na patro. Notně se namáhá, aby byla schopná něco povědět. Vkládá do toho celé své úsilí, musí to dokázat. Po tom všem je správné, aby jí vysvětlili, co se děje.
„Paní…“
Neodpovídá – je otočená zády, dívá se balkonovými dveřmi ven. Taková mrzutost…, ale teď, když začala, musí vytrvat, buď jak buď.
„Prosím vás, paní, cožpak vám dali špatné reference?“
Modré oči se obrátí a zaostří na ni.
„Ach, vy máte tu nestydatost se mě na to ještě ptát!“ Otevřou se dveře a objeví se Pascuala.
„Volala jste?“
„Ano, doprovoď prosím tuto dívku k domovním dveřím.“
„Nezůstane?“
„Co by zůstávala! To bychom si dali.“
Concha ničemu nerozumí, ale slabost, jež se jí zmocnila před několika okamžiky, vystřídala zoufalá a nezřízená energie. Nemůže odejít, aniž by jí vysvětlili, o co jde. Tohle není způsob, jakým se může jednat s člověkem. Zůstane bez hnutí stát uprostřed místnosti. Pevným a chladným hlasem, bez prosení a bez chvění, řekne:
„Promiňte, ale to musí být omyl. Já jsem se v domě těch pánů chovala vždy velmi dobře, jako se chovají slušní lidé. Chci vědět, co vám o mě řekli.“
„Ach, takže vy chcete, abych vám to řekla. Já myslela, že kdybyste to slyšela, propadnete se hanbou.“
Paní je skutečně rozčilená. Udělá krátkou pauzu a potom téměř zaječí:
„Chcete, abych vám připomněla, že vás odtamtud vyhodili za krádež. Za krádež! Chcete, abych vám to připomněla, protože jste to zapomněla, protože nevíte nic, protože jste odešla pečovat o svou nemocnou matku. S takovým cynismem jsem se ještě nesetkala. Nikdy v životě!“
Paní zmlkla a zrychleně dýchá. Concha zírá vytřeštěnýma očima do prázdna, ani nemrkne, jako nějaké vycpané zvíře. Chtěla by promluvit, ale nedokáže ze sebe nic dostat. To, co jí řekli, je tak strašné, že ji to tíží jako mramorová deska, a nedokáže to ze sebe setřást. Zdá se jí, že už navždy bude muset chodit s touhle tíhou, kterou jí k jejímu nákladu trápení a let přidali. Nemůže se ani pohnout, ani plakat. Přemítá nad tím, co se to mohlo stát, přemítá o tom, jako by se potápěla do spánku. Snad přeskočila telefonní linka, nebo zavolala na špatné číslo. Nebo byli ve stejné ulici jiní Ortizovi. Nebo si ji možná přímo v domě, kde sloužila, spletli s jinou Conchou, co přišla potom. Concha je velmi běžné jméno. Na všechny tyhle věci myslí mlhavě, jako by jí byly hrozně vzdálené, jako by jí padaly z rukou a ona je nemohla rozeznat. Uvědomí si zbytečnost svých dohadů a to, že tuhle paní nebude moct o ničem přesvědčit, kromě toho by bylo nemožné už jen sebrat potřebnou sílu se o to pokusit. Nestojí to za to. Chce odejít.
„Hej, Pascualo. Už můžete jít.“
Ano, pryč co nejdříve. Chápe, že svým postojem, místo aby se ospravedlnila, přijala vinu a celá se jí pokryla, až po hlavu, beznadějně. Ale je jí to jedno. Cítí jen touhu odejít pryč.
Pootočí se a následuje Pascualu ven z místnosti, na chodbu. Projdou kolem věšáku a gobelínu s loveckou scénou. Vzpomíná si na všechny tyto věci, poznává je. Už došly ke dveřím, zastavily se. Concha zvedne oči k té druhé. Tak by to mělo stačit, beze slov, ale uvědomuje si, že teď něco říct musí, cokoliv, jakkoliv, protože jinak by nemohla odejít.
„Musela si splést dům. Všechno, co řekla, je lež,“ prohlásí slabě, jako by to měla slyšet jen ona sama.
Potom, aniž by čekala na odpověď, aniž by se snažila v nevěřícných očích té druhé odpověď zachytit, otevře dveře a odchází. Slyší, jak Pascuala říká:
„Poslyšte, můj kapesník, máte můj kapesník.“
Concha ho najde propocený, maličkatý, zmačkaný ve dlani. Vezme ho a podá bez dalšího slova Pascuale. Potom se za jejími zády nezvučně zavřou dveře.
V obývacím pokoji se Ferdínek ptá maminky:
„Mami, vrátí se Concha?“
Matka čte noviny. Neodpovídá.
„Mami, jestli se vrátí Concha, jestli se vrátí, já chci, aby se vrátila…“
Jasné modré oči se roztržitě zvednou.
„Co říkáš, chlapče? Bolí mě hlava.“
„Jestli se vrátí Concha.“
„Jaká Concha?“
Chlapec poplakává.
„Concha, Concha. Ta dívka, co odešla.“
„To je ale pitomé dítě! Na co by ti byla? Ne, nevrátí se. Dej mi pokoj.“ Chlapec sleze ze židle a postaví se k balkónu. Přilepí nos na sklo, které je velmi studené, zůstává tam a čeká. Vidí Conchu, jak vychází z průjezdu a rychlým krokem přechází na druhou stranu chodníku. Tam se na chvíli zastaví a rozhlíží se do stran, aby se zorientovala. Myslí na to, že je půl jedné, že musí jít do zelinářství vyzvednout kufr a že má ještě až do večera čas hledat. Že musí zapomenout na to, co se jí v tomto domě přihodilo, na všechno zapomenout. Zvedne si límec obarveného kabátku a dá se doleva, ulicí dolů. Chlapec ji urputně sleduje očima skrz páru, která se sráží na skle, jak na něj zblízka dýchá. Už ji skoro nevidí, je jen černou tečkou mezi lidmi. Začalo sněžit.
Madrid, březen 1954.
Originál: Martín Gaite, Carmen. „Los informes“. Cuentos completos. Madrid: Alianza, 1980. 294–308.