Max Aub
Ze španělštiny přeložil Vít Pokorný
Zatímco předcházející úryvek zachycoval postavy, které
si i ve válečné době snažily zachovat důstojnost a lidskost, povídka
Santander a Gijón je psána z jiné perspektivy. Jsme v ní
svědky toho, jak válka z lidí činí cyniky a sobce, v některých
případech pak přímo zvířata.
„Tady nikdy nebudete mít ponětí o tom, co se stalo na severu,“ vyprávěl nám jedné noci v Barceloně Toribio Mayans. „Ponětí o tom, jakej je rozdíl mezi hranicí a mořem. Mezi výmysly a pravdou. Z pozice můžeš ustoupit, z pláže ne. Moře nám brzy začalo připadat jako hradba, úplná vertikála. Když před sebou nemáš nic než moře, můžeš spoustu věcí, ale ne se dát na úprk. Ježíš byl jen jeden – a v Santanderu promarnil příležitost získat si spoustu oveček. Opatrně jsi postupoval kupředu a čekal, kdy ti voda stoupne až k bradě. Já byl všude, v Santanderu i v Gijónu. V Santanderu mi umřel brácha. Pane, to byl chlapík! Koupil to u města Torrelavega, když se pokusili prorazit naše linie. Řekl jsem ‚pokusili se‘? Když prorazili. Přišli mi to říct, zrovna když jsem byl v santanderskym středisku socialistický mládeže. Však víte, že to bylo od lazaretu, co by kamenem dohodil. Vydal jsem se tam. Všichni jsme toho už viděli hodně, ale na tohle nemělo nic. Valdecillák, jak jsme tomu špitálu přezdívali, nebyl cítit karbolem, éterem, nemocnicí, ne – byl cítit krví a výkaly. Krev všude. Výkřiky, strach, pláč. A dveře nikdo nezavíral. Raněné přiváželi po tuctech a nechávali je tam. (Fašisti jsou v Torrelavega, to znamená, že asturijská silnice padla, zbývá moře. To věděli všichni.) Slyšeli jste někdy, jak řve ženská s rozpáraným břichem a plodem v náručí? Nebo holka, který visí koleno na vlásku? Jen koleno, povídám, zespodu useknutý koleno na kusu svalu. Nikdy nezapomenu na ten pohled: na chodbě pár tuberáků hraje karty, na zemi leží víc než deset mužských, vypadaj jak mrtví, uprostřed nich skučí nějakej stařík. Já hledal bratra. Ten staroch dýchal, jako by se dusil, bledej byl, že si to neumíte představit, chrchlal zelený a krvavý hleny, tekly mu po celym bryndáku. Pach krve, tělních šťáv, rozkladu. A hlavně, a především: všichni měli v očích strach, že zůstanou sami, bylo jim jasný, že přijdou Frankovi Mauři a všechny podřežou, nikomu nedají šanci. Jako vždycky. Asturijská silnice padla. Zbývá moře. Všichni jako by se dusili. Nářek neustával. Doktorům chybělo i to nejzákladnější – ze všeho nejvíc čas. Mezi tím vším pobíhali lidi, zakopávali o raněné a tiše kleli. Jeden kvílí, druhý dýchá pomocí trubic zavěšených od boku a supí, deset jich funí, stovka dalších sípe. Vzduch jak řežavej uhlík. Abych se dostal do další místnosti, musel jsem překročit vyjícího dědu.
Několik špinavých a prázdných postelí.
‚Kdo může a chce, ať evakuuje.‘
Jednorucí a jednonozí zmizeli. V místnosti jsem spatřil mrtvolu jednoho našeho soudruha, Celsa Ramíreze: místo nohou měl dva krvavé hadry. Ten aspoň nevřískal. Ten smrad, ten smrad, mrtvolnej puch z tolika shnilých končetin. Přinejhorším jsi mohl zakopnout o nočník plnej chcanek, vaty a hnisu. Vidíš kluka, co skuhrá svoje kyrie, až na něj dostaneš šílenej vztek, děsnej, strašnej vztek. A nejhorší bylo pomyšlení, že ti, co maj přijít, jsou zrovna Italové. Taková ostuda! Asturijská silnice padla; zbývá moře.
Nakonec už bylo všechno jedno – chlapy, baby, všechny nechávali na chodbě. Všichni bědujou stejně. Možná řvou o něco víc sukně. Nezdařbůh je házeli jednu přes druhou. Jak jsem mezi tou hromadou páchnoucích ubožáků a zkrvavenejch hadrů asi měl najít bráchu? Byli tam ještě dva doktoři a jedna sestra, Rosario Zamorová. Neznáš ji? Ale jo, člověče, to je přece přítelkyně toho hajzla Arizmendiho, krasavice jedna; nechal ji. A taková hodná holka to je… Jednomu z těch doktorů, toho určitě musíš znát! Juanitovi Arderíovi, jasně, člověče, tomu z madridskýho univerzitního svazu. Schytal to v San Carlos, vzpomínáš? Zůstal tam v Santanderu. Nenechal se odvézt. ‚Pokud si mám vybrat, jestli se půjdu ke dnu s lodí nebo se svou nemocnicí, dám přednost nemocnici.‘ Nebylo mu pomoci. Šel rovnou ke zdi.“
Toribio Mayans se odmlčel. Vyprávěl totiž tutéž historku už podesáté a postupně zvyšoval její účinek.
„Věř mi, že si na ty jatka vzpomenu každou noc, nikdy se mi to nepodařilo dostat z hlavy. Přišel jsem za bráchou. Jak ho najít mezi tolika tvářema bez výrazu, co prozrazujou už jen strach ze smrti? Zapadlý oči, nedovřená pusa, z ní táhne žluč, rozšířený zornice. Bratr nikde. Už jsem si zoufal, vyšel do zahrady, zrovna když tam čtyři milicionáři přinášeli nosítka. Hned jsem si byl jistej – jak jsem to mohl tušit? –, že na nich leží brácha. Vsadil bych život, že to je on. Přes hlavu měl nataženou deku. Nadzdvihl jsem ji, a nespletl jsem se: byl to on.
Ani na chvíli neztratil vědomí.
‚Antonio,‘ zašeptal. (Jmenuju se Toribio, ale doma mi vždycky říkali Antonio.) ‚Antonio! Tak rád tě vidím! Antonio, je se mnou ámen!‘
‚Ale, z toho se dostaneš!‘ chlácholím ho. ‚Jako Vicente.‘ (Můj starší bratr – byl vážně raněný, a už se uzdravil.) Jak se mu najednou zablýskly oči!
‚Jen si nedělej starost,‘ hlesl, ‚to nic.‘
Jedna ruka mu plandala, visela spíš za oblečení než za svaly, nohy měl na maděru. Šel jsem napřed a odnesli jsme ho na operační sál. Prohlédl ho Ardenius.
‚Jaký to má smysl?‘ zeptal se mě mezi čtyřma očima. ‚Jestli chceš, budu ho operovat. Ale za pár hodin budou tady; a na převoz zapomeň. K takhle složité operaci bych navíc potřeboval asistenci, a tu neseženu. Ani chloroform. Po ruce mám jen několik injekcí morfia. Jednu mu dám, pro další dojdu do skladu. Nic víc pro něj udělat nemůžu. Ani pro ostatní.‘
‚Prorazili u Torrelavega, prorazili…‘
To bylo to poslední, co ještě vyvolalo nějaké vzrušení. Nechali ho tam na operačním stole.
‚Řekni mámě, že jsem na ni myslel. A na bráchy – na Rafaela, na Víctora, na Santiaga.‘ Zvedl zdravou ruku, zaťal pěst a zařval: ‚Ať žije Revoluce!‘ Rozbrečel jsem se. ‚Antonio, a já myslel, že jsi chlap,‘ pokáral mě.
Bylo mu osmnáct.
‚To nic,‘ opakoval.
Stál jsem u něj. Projevil jedinou slabost:
‚Antonio,‘ požádal mě, ‚nenech mě tu samotnýho…‘
Ani mě o to nemusel prosit. A to jsem věděl, že každá minuta, co strávím u něj, by mi mohla zachránit život. Kdyby umíral dlouho, sebrali by mě tam a… co vám budu povídat. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych od něj odešel. Někdy se sám sebe ptám: kdyby to nebyl bratr, zůstal bych s ním? Snažil jsem se ho povzbudit tím, že jsem mu vyprávěl o soudruzích, kteří se zotavili z těžkých zranění. To mu dávalo sílu. Umřel, ani nehlesl. Dokonce i v tom byl pravý chlap: umřel včas. Opustil jsem sál, narazil na Rosario, a – i když se ti to nebude líbit – nevzal jsem ji s sebou. Šli jsme do střediska, nebyl tam nikdo, po zemi se válely bedny. Pátá kolona už byla ve městě. Naši dostali divnej nápad: vyvalit vinný sudy na ulici. Začali se opíjet. Lidi se stahovali k přístavu. Šestý smysl velel k moři. Odevšad se ozývala palba. V horní části města stříleli po dávkách. Kavárny byly otevřené, stoly zpřevracené. Delirium smrti. Viděl jsem dva, kterým lezl z lebky mozek; tak jak to povídám. Na molu to nebyla žádná sranda. Když ses chtěl nalodit dřív než někdo před tebou, stříleli po tobě z paluby. Jen si to představ. Pár jich skočilo do moře – mysleli si, že je pak vytáhnou… Jeden člověk dostal po hlavě kusem klacku nebo veslem a bylo po něm. Další se potopili s pneumatikou v rukách. Někdo bránil přístaviště kulometem. Na nebi kroužily fašounský letadla a nadělovaly nám jedna radost. Rád bych si vzpomněl, jestli lidi vřeštěli, myslim, že ne. Bylo slyšet, jak praská suchý dřevo. Už asi dobyli Bílou ulici. Táhli proti nám od Sardinářský čtvrti. K tomu přidej kouř – všude hořelo. Kolem loděnic rozvěšovali prapory. Zachránit holej život, na nic jinýho jsme nemysleli. Byli jsme jak slepý a hluchý. Spaste duši! Spaste duši! Viděl jsem odplouvat lodi, kterým na přídi za kotvu viseli lidi. Je potřeba pár… Viseli přímo nad hladinou. Rybářský čluny nabíraly po šedesáti, po osmdesáti. Mola nacpaný k prasknutí, v ústí řeky se lidi hádali, lodi se pokoušely odrazit. Moře klidný, odliv. Fašouni museli dostat kulomet někam k Peredově promenádě, protože ta byla za chvíli prázdná. My už jsme byli těsně u Magdalenský třídy. Bylo už pozdě večer, na cestu nám svítily požáry, kolem práskaly výstřely. Nikdy nezapomenu na toho, co mu z lebky lezl mozek – hlava mu praskla jak skořápka.“
Toribio Mayans zmlknul. Pocházel z Bilbaa, přesněji ze čtvrti Sestao. Prvorozený syn z dělnické rodiny; otec starý socialista; všichni potomci ve straně. Toribio byl takříkajíc zázračné dítě, pobíral stipendium a příspěvky na studium; když vypukla válka, studoval ve Valladolidu. Zastával funkci tajemníka Jednoty socialistické mládeže, ale vzdal se jí a šel na frontu. Jako komisař brigády. Později padl na Ebru. Znovu se dal do vyprávění:
„Ale v porovnání s Gijónem to všechno nestojí za řeč. Mola v muselským přístavu byla na padrť. Hromada zkroucenýho železa! Kolem poledne potopili torpédoborec Ciscar, takže jsme přišli o velení. Mnozí si mysleli, že je Ciscar odveze do bezpečí. Jakmile zmizel pod hladinou, nikdo už nikoho neposlouchal. Každá jednotka se domáhala velení, tankisti že prý mají čtyři tanky, ti z pobřežních baterií zase tvrdili, že děla budou pro evakuaci důležitější. A nikdo si do toho všeho nebral servítky. ‚Jestli odrazí před námi, potopíme je…‘ Střelci taky chtěli velet, že prý jsou až na samotnym molu, přepadová jednotka zase řvala, že kontroluje silnici. A nezapomínej, že být sentimentální se nám nikdy nevyplatilo: ta absurdní móda zachraňovat nejdřív ženy a děti! Jako by bylo lepší, když zařvou chlapi, jen aby tihle byli v suchu. Lodě, rybářský čluny, bárky přetejkaly hladovejma ženskejma a dětma. Já si to ve svý plechovce mazal hezky po silnici. Kdyby Aizpuru nevelel přepadový jednotce a nešel náhodou zrovna kolem, dál by mě nepustili. I kdybys byl sám Pámbu, papíry ti nebyly k ničemu. Ani výložky. Dorazili jsme k přístavní hrázi s pistolí v ruce. Na molu čtyři strejci, každej má pušku a bráněj ostatním nalodit se na starou kocábku, tak starou, že si to ani nedovedeš představit, jako jediná ještě čadila.
‚Dál ani krok, soudruhu.‘
‚Už tam není místo.‘
A přes prsa má flintu – čapnu ji do levý ruky a do břicha mu vrazím komisařskou pistoli ráže devět milimetrů: ‚Provrtám tě jak řešeto.‘ Sebral jsem pušku a skočili jsme na palubu. Totiž: byl se mnou otec. V tu chvíli, kdy jsme se dostali na můstek, z nás rázem byli pasažéři a začali jsme – stejně jako ostatní – bránit ve vstupu dalším. Ta šalupa byla už vážně přetížená, nikdo další už se tam nevešel.
Z útrob lodi se ozvaly hlasy: ‚Nemáme strojníka. Nemáme strojníka.‘ A pak další, pronikavý hlas: ‚Nemáme uhlí.‘ Člověku se z toho zvedal kufr, to si piš. A přesto, jakmile jsem vkročil na palubu, hrozně se mi ulevilo. Dál jsem nemohl. Kdovíkolik dní jsem nespal. Bojovali jsme až do samého poledne. Už se nedalo nic dělat. Lidi se začali vyloďovat. Pak se najednou loď pohnula a odrazili jsme. Plavili jsme se asi tři míle. Moře bylo klidný. Na palubě vládlo zděšení. Dvě ženy, co tam byly s náma, přišly o děti. Celý jim to došlo o něco pozdějš. Některý věci nevysvětlíš.“
„Pěkná věta,“ skočil mu do řeči Templado.
„Měli jsme ohromný štěstí: za dvě hodiny nás objevil křižník Cervera – fašouni, ale to jsme nemohli vědět. Možná si neuvědomuješ, co to znamená bejt zavřenej v podpalubí rybářský lodi, mačkat se s ostatníma jako sardinky – tak, že nemůžeš ani rukou pohnout. A ten smrad. Schválně, jestli jsme na ně vyzráli. Jo, jo… Mrkaj na nás reflektory. Že nás vidí, že nás vidí; že nás vezmou, že nás vezmou. Vůbec nás neměli spatřit! Z boku křižníku vypálilo dělo, vystřelili naslepo. Ten řev! Každý radil něco jiného. ‚Kupředu! Potopme loď! Zastav!‘ Ten si vytrhával nárameníky, ten zase polykal dokumenty. Kde se před chvílí nedalo ani uplivnout, najednou se všichni rozhýbali. Toho potu! Bolesti břicha! Nevolnosti! Těch zvratků! Ženský, co až do té chvíle mořský nemoci odolávaly, házely šavli jedna za druhou. A zvenčí zadunělo: ‚Kdo jste?‘ Stařík, který velel, měl pod čepicí. ‚Ženy a děti,‘ odpověděl. Jejich veslice už přirazila k naší kocábce; rychle nás omrkli. ‚Kurs Ferrol, poplujeme s vámi.‘ A odpádlovali. Na loď znovu padla noc. Reflektory se zaměřily jinam. Opět bylo slyšet sýpání motoru. Kromě pár brečících mimin všichni mlčeli. Dva chlapi se vrhli přes palubu, ke břehu určitě nedoplavali. Cervera plul za námi. Ve dvě hodiny v noci nám sdělili: ‚Držte kurs, bude vás eskortovat rybářský člun.‘ Pak opsali půlkruh a zmizeli. Pásli po větší kořisti. Lidi se začali zmateně dohadovat. Nastal děsnej spor mezi těma, co chtěli rozkaz splnit, a náma, co jsme chtěli nabrat kurs na sever a hledat nějakej francouzskej přístav. Bárka se točila proti větru.
‚Nemáme jídlo, nemáme vodu.‘
Vodu nám sebrali ti z veslice, abychom jim neunikli.
‚Kolik dní plavby od nás je Bordeaux?‘
‚Tři.‘
‚A co když nás zase chytí?‘
‚Ženy…‘
‚Máme rybářský náčiní?‘
‚Ne. To nevidíš, že tenhle vrak byl už léta mimo službu?‘
‚Na palubě není nic.‘
Naše strana nakonec zvítězila a nabrali jsme kurs na sever. Začalo svítat. Po rybářskym člunu ani stopy. Na lidi sedalo spaní. Všichni jak zmlácení, jak těla bez duše, samým vyčerpáním poklimbávali, v ústech takovou hořkost, že to radši nechtěj vědět. Den uplynul klidně, až k obzoru nic než moře. Přišla noc. Pak ráno. Třetího dne se zvedl vítr a vlny. Žádný jídlo, žádný pití. A do toho ty děti…
‚Kdy tam budem?‘
Starý krčil rameny. Mlčel. Skoro jsme ani nepromluvili. Dva dostali záchvat padoucnice. Umíš si to představit? Bylo tam tak nacpáno, že ani nemohli padnout na zem. Od toho dne jsme my, co jsme se strachovali, aby nás znovu nedopadla nějaká nepřátelská loď, měli klidnější spaní. Cítili jsme už jen hlad a žízeň. Zítra… Celý den jsme zírali na obzor. Ten pohled nás držel nad vodou. Samé moře, samé moře. Jedině slunce se hýbalo. Děti, k smrti unavené pláčem, samy od sebe umlkaly. Čtvrtého dne starý oznámil, že dochází uhlí. Tři hodiny nato se jeden zbláznil. Nějaký Astuřan, bylo mu dvacet. Moře se vlnilo; jinak by to bylo snad ještě horší. Vytáhl pistoli a začal střílet. Zranil dva lidi. Utloukli ho. Lopatou. A pak ho hodili do kotle. Nazítří jsme dorazili do Lorientu. V noci se strhla taková bouřka, že to spousta lodí naší velikosti určitě odnesla. Frantíci k nám zrovna dvakrát milý nebyli, lakomci jedni. Jak se tam asi mohla dostat k moci lidová fronta? Ale pro nás byly důležitější bagety, máslo, kafe s mlíkem. Hotovej zázrak! I když zrovna o kafi vědí Francouzi houby.“
Toribio Mayans si vzal olivu a rozcupoval ji svými bílými zuby, jako by to byl nepřítel. Pak si mezi prsty prohlédl měňavou barvu pecky se zbytky dužiny a uzavřel: „Lidi se nikdy nedozví, co se stalo na severu.“
Marseille, 1941
Originál: Aub, Max. „Santander y Gijón“. No son cuentos. Madrid: Huerga y Fierro Editores, 2004. 79–87.