Vít Pokorný

Esej pochází z roku 2008, kdy za něj autor získal 2. místo ve studentské soutěži Cena Maxe Broda. Dosud nepublikovaný text v zájmu zachování autenticity doznal jen mírných redakčních úprav.
 

Po více než 130 letech od narození Franze Kafky je stále vhodný čas tázat se, co nám vlastně tento spisovatel přinesl. Zmapovat Kafkův literární dopad, zjistit smysl jeho tvorby a rozluštit jinotajnost jeho textů – to je jistě chvályhodná snaha. Avšak mnohé studie, jež si kladly za cíl reflektovat dílo tohoto spisovatele, končily téměř literární kanonizací. Pěním ód na někoho všeobecně uznávaného se koneckonců nic nemůže zkazit… Poctivá kritičnost, jíž bychom se v případě velkého literáta neměli obávat, může naproti tomu přinést sladší ovoce; smyslem tohoto eseje je proto zachytit, co z Kafkovy tvorby zůstává dodnes aktuální a co nás může při četbě jeho knih oslovovat.

Kafka nedávno prožitý?

Jedna z nejčastějších interpretací Kafkova díla zní, že ač autor sám v době totality nežil, načrtl nám její děsivě přesný obraz. [1] Zvláště v románech jako Zámek nebo Proces je spatřováno zachycení masokombinátu totalitní moci a neúprosné deprese jedince, který tyranii podléhá.

V Kafkově prožívání není místo pro odpor, vše končí absolutní a nezvratnou rezignací jedince na jeho vlastní identitu, život, ideje. Je pravděpodobné, že Kafka při psaní vycházel z vlastního nedostatku sil – v jeho textech nenajdeme snad nic tak výrazného a tak často se opakujícího jako pocit vlastní slabosti.

Z Kafkových knih na nás přímo dýchá malost jedince v porovnání s masou. Není to jakýsi národní pocit, který jsme v Kafkovi podvědomě našli? Nevypovídají o něčem podobném teze, že „hrdinů u nás bylo vždy málo“, „jedinec není nic“, nebo konečně i „drž hubu a krok“?

Kafka zřejmě přežitý?

Když se zaměříme na podmínky, ve kterých Kafka psal, soustředíme se v první řadě nutně na zpověď člověka omezovaného zvnějšku – společností, rodinou, zaměstnáním i světem vůbec. [2] Téma odporu proti hloupé, nechápavé a kdovíjaké ještě společnosti bylo vždy vděčným a šťavnatým literárním námětem. Kafka k němu přidává vlastní důraz na marné úsilí, jež se upírá k jedinému cíli, [3] na nesmyslné překážky, na anonymitu a masovost. Kafkovo vidění světa pramení z velké části z jeho rodinné situace – kupříkladu obyčejné rozpory mezi názory rodičů a dětí Kafkovi mnohdy způsobovaly krajní výkyvy nálad. [4] Lze si připomenout případ, kdy jej rodiče poprosili, zda by nemohl vypomáhat v otcově obchodě: Rodiče chtěli, aby Franz odpoledne chodil do obchodu. Nato se Franz pevně rozhodl k sebevraždě a napsal mi už dopis na rozloučenou. [5] Nezanedbatelnou část slavného Dopisu otci věnoval čistě zachycení pocitu ohrožení vlastním otcem:

Svět se mi tak rozpadal na tři díly, v jednom jsem žil já, otrok, podrobovaný zákonům, které byly vymyšlené jen pro mne a kterým jsem navíc, nevím proč, nikdy nemohl plně vyhovět, v druhém světě, který byl od mého nekonečně vzdálený, jsi žil Ty a zabýval ses vládnutím, vydáváním rozkazů a zlostí nad jejich neplněním, a konečně tu byl třetí svět, ve kterém šťastně žili ostatní lidé, pro které rozkazy neplatily a kteří nemuseli poslouchat. [6]

Je očividné, že Kafkovo vidění vychází z (p)oddání se trýzni a neřešení vnitřního sporu, jenž je zřejmě zčásti i uměle živen. [7] Můžeme se poté dotazovat, zda – či spíše proč – je toto neřešení a rochnění se v leckdy možná uměle tvořených problémech pro dnešní čtenáře zvláště věrné či inspirativní…

Z Kafkových zpovědí dále plyne otázka, zda se v Kafkou prezentované situaci jedná o dobové zachycení pocitu mladé generace. A jestli ano, zda platí stále Kafkův popis trýznění dítěte tvrdou výchovou. Lze se zamýšlet nad tím, jestli Kafka nebyl ve svém prožívání zbytečně přecitlivělý a neoddával se představě vlastní výjimečnosti. Pro ilustraci uveďme krátký výňatek z deníků.

Muka v posteli k ránu. Jediné řešení skok z okna. (…) Řekl jsem, že mě [matka] ovšem nechápe, a to ne snad jen v této věci. (…) „Tak tě nikdo nechápe,“ řekla matka, „já jsem ti nejspíš taky cizí a tatínek taky. My všichni to s tebou myslíme zle.“ „Ovšem, jste mi všichni cizí.“ [8]

Při listování Brodovými vzpomínkami na Kafku nás často může napadnout, zda tento pocit v Kafkovi někteří jeho přátelé nepodporují, či přímo nepodněcují: konkrétně Brod se opakovaně stavěl do role Kafkova obhájce proti celému nevděčnému světu. První Kafkově snoubence v tomto duchu psal:

Prosím Vás jen, abyste nad Franzem a jeho často chorobnou senzibilitou trochu přimhouřila oko. (…) Jeho vnější životní poměry (kancelář!!) nejsou nejpříznivější, (…) skvělý člověk si zaslouží, aby se s ním jednalo jinak než s milióny banálních, tuctových lidí. (…) Franz velice trpí tím, že musí být denně až do dvou v úřadě. (…) A přitom píše román, který zastíní vše, co z literatury znám. Co by dokázal, kdyby byl volný a v dobrých rukou! [9]

Matka Franze tuze miluje, ale nemá nejmenší tušení, kdo je její syn a jaké má potřeby. (…) Už často jsem se s paní Kafkovou dohadoval. Všecka láska není nic platná, když chybí pochopení. (…) Konečně našel to [tzn. jíst vegetariánskou stravu a spát v práci], co mu vyhovuje (…). Ale rodiče… musel bych se rozhořčit. Díky bohu je Franz tvrdošíjný a trvá přesně na tom, co mu prospívá. Rodiče právě nechtějí uznat, že výjimečný člověk, jako je Franz, potřebuje také výjimečné podmínky, aby nezakrněl jeho jemný duch. [10]

Zůstává nezodpovězenou hádankou, jestli bolestné chápání sebe sama v kontextu vlastní rodiny je pouze Kafkova laciná póza, či zda je lepší je vnímat jako celoživotní bol, vyvolaný opravdu hlubokými křivdami a stálým, tvrdým psychickým tlakem.

Kafka chytře zneužitý?

Řečnická otázka, co nám po tolika letech říká Kafka, se může stát až provokativní, pokud ji formulujeme jinak: říká dnešním čtenářům Kafka vůbec něco? Takovéto pochyby jistě rozzuří mnohého sečtělého intelektuála i nejednoho literárního vědce. A je to jen pochopitelné – vždyť podle množství prodaných triček s potiskem Franze Kafky, ohromné poptávky po jeho knihách, doslova desetitisíců knih s komentáři [11] a výklady k jeho dílům, relativně nedávno pokřtěného Kafkova náměstí, ba dokonce i nádraží (jež má nicméně s prostředím Kafkových próz skutečně hodně společného) by měl Kafka i v současnosti oslovovat celé zástupy čtenářů. Problém však spočívá jinde: masovost zájmu neříká vůbec nic o tom, jestli danému autorovi rozumíme. Ba naopak.

S určitou nadsázkou se dá říct, že se z Kafky postupem času stal doslova vývozní artikl bez jakéhokoli důrazu na možnou aktuálnost, originalitu či pravdivost. Na Kafkově jménu dnes lze jednoduše zbohatnout, čehož důkazem jsou právě takové počiny jako otevírání dalších a dalších prosperujících Kafkových muzeí či publikování rozborů kdečeho, co během svého krátkého života Kafka stihl napsat. A nejen to. Přestože měl Franz Kafka k Praze velmi zvláštní – a podotkněme, že nepříliš dobrý – vztah, byl z něj učiněn uctívaný symbol tohoto města. [12] Adorovaný spisovatel ztělesňuje všechno „básnické a umělecké“, co si vůbec s Prahou můžeme spojit. Ovšem, Kafkova literatura je v mnohém neobyčejná, neotřelá, nevšední – a právě díky tomu se možnost naservírovat turistům Kafku jako domorodou specialitu přímo nabízí… A tak se podařilo tu i onde z jeho textů vyzobat nějaké to neotřelé a obrazné vyjádření, sem tam dokonce celou lyrizující větu a ejhle, reklamní trhák byl na světě.

Kafka nepříliš zažitý?

Často se setkáváme s tím, že je Kafka oslavován jako jedinečný pražský umělec, [13] který neopakovatelně zachytil atmosféru zejména Starého Města. Leckterý čtenář se kvůli této interpretaci může svézt na vlně zjednodušující a zdánlivé lyrizace Prahy. Jenže to je to nejpovrchnější a nejlacinější, co můžeme z knih Franze Kafky získat. Požaduje tato linie osobní zamyšlení čtenáře? Vůbec ne: nechá nás bez námahy kochat se odrazy staré, magické Prahy ze střípků židovského zrcadla.

Pokud tedy nechceme číst Kafku povrchně, měli bychom jej chápat jinak než jako umělce opěvujícího své rodné město. Vždyť sám Kafka jednou řekl Oskaru Pollakovi: Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy. To se člověk musí přizpůsobit nebo – . Ze dvou stran bychom ji museli podpálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak by se nám snad podařilo uniknout. [14] Nadto nelze nepřipomenout poněkud jiné podmínky, v nichž Kafka tvořil – ať už budeme akcentovat lehký antisemitismus Rakouska-Uherska, jinou podobu židovské čtvrti, nebo třeba starosvětské, patriarchální společenské zřízení. [15]

Kafka k reflexi použitý?

Kafkova charakteristika by nebyla úplná, kdybychom nepřipojili jeho neutuchající pocit viny (Stačí ostatně, když připomenu, co jsem už řekl: ztratil jsem ve styku s Tebou sebevědomí a vyměnil je za bezbřehý pocit viny. [16]) a nečistoty, [17] jenž má – podle Kafkových slov – kořeny především v jeho výchově, ve vzpomínkách z dětství a v nemožnosti začlenit se do okolí. [18] Dle Kafkova pojetí se člověk proviňuje již pouhou svou existencí, a tak je vždy, kdykoli vinen. [19] Mimo jiné i kvůli pocitu nečistoty nebyl Kafka schopen vstoupit do manželství, [20] pro pocit neschopnosti a malosti vůči otci se Kafka nikdy pevně nepostavil na vlastní nohy. [21] Ani nyní nejsme zdaleka na konci výčtu Kafkových pochyb a „pocitů“, avšak již z výše zmíněného lze vytušit, že Kafka jako syn a partner zřejmě nestál podle „normálních“ měřítek za moc.

Po celý svůj život se Kafka nebyl schopen identifikovat s žádnou větší skupinou lidí. Dle vlastního mínění nepatřil ani mezi Čechy, ani mezi Němce, své židovství vnímal nanejvýš formálně. Nikdy se tak nezačlenil do žádné z národnostních a náboženských skupin, jež v Praze tou dobou existovaly. Možná právě v Kafkově neschopnosti „zapadnout“ se zrcadlí jeho hrdinové – lidé bez identity, [22] minulosti, jména, tváře; postavy, jež nikam nepatří.

Kafka denně žitý?

Každodenně můžeme sledovat jisté momenty, o nichž se Kafka často zmiňuje: žijeme v době bezbožnosti, [23] kdy celý národ funguje bez pevné identity. To proto Ivan Klíma označil Kafku za hrdinu naší doby. Z Kafkova díla tak zůstává aktuálním pravděpodobně mnohem více, než si chceme připustit. Málokdo může mít dnes pocit, že vede plně svobodný život. [24] V našem zmedializovaném světě se cítíme ohroženi neviditelným nepřítelem – stačí jen vzpomenout na kontroly na letištích či na nekonečnou záplavu zpráv o teroristických útocích. A tito neviditelní, všudypřítomní, neznámí, obávaní, možná za každým rohem číhající nepřátelé se přece tak podobají Kafkovým nedosažitelným, všemocným soudcům z Procesu či zákeřným škůdcům z Doupěte! Nemluví nám občas Kafkovo ztvárnění skrytého nebezpečí z duše?

I když jdu jen směrem k východu a jsem od něho ještě oddělen chodbami a prostranstvími, už mi připadá, že se ocitám v atmosféře velikého nebezpečí, je mi kolikrát, jako by mi řídla srst, jako bych tu mohl co nevidět stát s obnaženým, živým masem a v této chvíli být uvítán řevem svých nepřátel. (…) Nuže takového protivníka jsem se nemohl nadát. Avšak nehledě k jeho zvláštnostem, dochází teď přece pouze k něčemu, čeho se vždycky bylo třeba obávat, nač jsem se vždycky měl připravovat: někdo se blíží! Jak to, že tak dlouho plynulo všechno tiše a šťastně? Kdo to řídil cesty nepřátel, že dlouhým obloukem obcházeli mou usedlost? Proč jsem byl tak dlouho ochraňován, když teď na mne byla seslána taková hrůza? [25]

Každý se musíme ve větší či menší míře řídit nikoli tím, co sami chceme, nýbrž co od nás žádá okolí. Je pak možné zodpovědně prohlásit, že nejsme pouhopouhými součástkami velkého, bezejmenného stroje, který běžel dřív ve jménu socialismu, dnes funguje jinak ve jménu kapitalismu, tj. anonymního, masového systému? Můžeme říct, že svůj život žijeme podle vlastní vůle? [26]

Sečteno a podtrženo: v Kafkových knihách možná nalézáme místa zajímavého prolnutí světa jeho se světem naším; a třeba se i vnitřně vžíváme do hrdinů, které si Kafka volil. Ale už si jen stěží vzpomeneme, že Kafka psal své texty hlavně proto, aby vypsal svůj vnitřní stav mysli. Jde o jakési psychologické deníky, o zpověď nejhlubšího Kafkova nitra. Knihy Franze Kafky jsou proto psány jaksi bez ohledu na čtenáře – kvůli tomu otevírají prostor pro nikdy nekončící interpretace. A stejně dobře můžeme konstatovat, že Kafka jako autor je nesrozumitelný, ba nerozluštitelný.

Někdy si tedy chceme obléci kabát Kafkových prožitků a představ, aniž bychom se starali o cokoli dalšího. Máme pocit, že vnímáme jako Kafka, že mu rozumíme, že jeho knihám nasloucháme a že v nich mnohé i nalézáme. Naše hledání se každopádně musí obejít téměř bez jakéhokoli pevného bodu, bez jakékoli nápovědy – tím snadnější pak je svézt se na vlně vnějškových dojmů a rezignovat na úsilí do textu skutečně proniknout, a tím větší je i nebezpečí záměny staré Prahy za Kafku a obráceně. V Kafkově tvorbě můžeme jako v labyrintu oklikou nalézt sami sebe, své strachy či sny. Avšak vždy a přesně uhádnout Kafkovy záměry, to je úkol nadlidský, na který nestačili ani takoví jako Max Brod. [27] Mladý židovský spisovatel se svým vnitřním světem tak zůstává více či méně nepochopen – to proto, že asi jediný, kdo kdy mohl do záhadného Franze Kafky nahlédnout a pochopit jej, byl samotný Franz Kafka.

Poznámky:

1. Ve druhé polovině dvacátého století byla základní metafora Procesu – brána v doslovném smyslu – vítaným klíčem pro reakci na totalitní systémy, jejich restrikce a vykonstruované procesy. – Dušan D. Pařízek v programu k divadelní inscenaci Procesu (Divadlo Komedie, 2007). [Zpět]
2. Kafka žil jako Žid v epoše antisemitismu. Trápila ho choroba, povolání, otec a rodina, prostředí, Praha, doba. – Stölz, Christoph. Kafkovy zlé Čechy. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1997. 113. [Zpět]
3. Kafkovi hrdinové nemají svůj vnitřní život, všechno jejich úsilí se zaměřuje k jedinému cíli: proniknout k tajemnému zákonu. – Balajka, Bohuš, Ladislav Soldán a Emil Charous. Přehledné dějiny literatury. Sv. 2. Praha: Fortuna, 1995. 80. [Zpět]
4. Franz Kafka se však stával náladovým i ve chvílích, kdy se mu řada věcí dařila a nebyl žádný důvod k depresím. Max Brod nám o tom zanechal toto svědectví: Hned po Ortelu pokračoval Franz v práci na první kapitole románu (…). Byl to Nezvěstný – neboli Amerika. Cituji teď ze svých deníkových zápisů z této doby: 29. září: „Kafka v extázi; píše celé noci.“ (…) 3. října: „Kafkovi se vede dobře.“ (…) Hned nato (8. října) došlo k výměně dopisů mezi jeho matkou a mnou (o zamýšlené sebevraždě). 14. října byl u mne na návštěvě velký vídeňský vypravěč Otto Stoessl, jehož jsme si Kafka i já neobyčejně vážili, a procházeli jsme se ve třech uličkách Malé Strany. Ale už 28. října slyším zlověstnou poznámku, že Franz napsal jedenadvacetistránkový dopis slečně F. B. a že se trápí obavami z budoucnosti. – Brod, Max. Franz Kafka. Praha: Odeon, 1966. 135–136. [Zpět]
5. Brod, Max. Franz Kafka. Praha: Odeon, 1966. 152. [Zpět]
6. Kafka, Franz. „Dopis otci“. Dopisy Ottle a rodině. Přel. Vojtěch Saudek. Praha: Aurora, 1996. 71. [Zpět]
7. Politzer se (…) vyjádřil naprosto zřetelně: „Franz Kafka vydoloval sumu bolestí, které tvořily jeho život, ze sebenenávisti. Že nedostatek psychické rovnováhy svaloval na svůj židovský původ a na okolí, jen dokládá, že výrazným způsobem podlehl antisemitským náladám starého Rakouska a mladého Československa, a otrávené šípy, před nimiž ho chránila právě se naprosto rozkládající tolerance, nyní sám chytal oběma rukama a vrážel si je do srdce.“ – Stölz, Christoph. Kafkovy zlé Čechy. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1997. 18–19. [Zpět]
8. Brod, Max. Franz Kafka. Praha: Odeon, 1966. 155. [Zpět]
9. Dopis Maxe Broda Felicii Bauerové z 15. 11. 1912. Brod, Max. Franz Kafka. Praha: Odeon, 1966. 149–150. [Zpět]
10. Dopis Maxe Broda Felicii Bauerové z 15. 11. 1912. Brod, Max. Franz Kafka. Praha: Odeon, 1966. 151. [Zpět]
11. Na gigantickou horu papíru zhruba deseti tisíc interpretací Kafkova díla, jak zní nedávný odhad, (…). – Stölz, Christoph. Kafkovy zlé Čechy. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1997. 1. Kniha vyšla v němčině jako Kafkas böses Böhmen již roku 1975. [Zpět]
12. Nesporně největším a dnes také v celém světě nejznámějším spisovatelem z okruhu pražské německé literatury je Franz Kafka. Zájem o tohoto spisovatele s přibývajícími léty nepohasíná, spíš naopak. Desítky turistů váží dalekou cestu do Prahy, aby se jen prošly místy, kudy chodil K. – Kafka a Praha. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1996. 9. [Zpět]
13. Současná situace až překvapivě připomíná první Kafkovu reflexi v ČSSR: Zatím však krátký rozkvět českého kafkovského boomu před nešťastnou okupací ČSSR roku 1968 přinesl kromě chvályhodného postulátu, že Kafku je třeba uzemnit, spíše směšnosti. „Dnes ve veřejném mínění celého světa již Kafkovo dílo splynulo s Prahou a turisté z Prahy bývají vítáni jako Kafkovi krajané. Zvláštní situace pražského Starého Města, zbytky po asanaci ghetta, úzké křivolaké uličky, (…) to vše působilo na vytváření atmosféry Kafkových mučivých vizí…“ – Stölz, Christoph. Kafkovy zlé Čechy. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1997. 15. [Zpět]
14. Frynta, Emanuel. Praha, domovské město Franze Kafky. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2000. 20. [Zpět]
15. Kafka vycházel ze zcela konkrétních osobních zkušeností, hlavně ze zážitku patriarchální rodiny, v níž (alespoň jak to vnímal) se moc otce nepotřebuje ničím zdůvodňovat nebo legitimovat, a ze zážitku byrokratické organizace, v níž se ztrácí autentická hodnota jedince ve prospěch systémové pozice. – Stromšík, Jiří. „Kafka, Franz“. iLiteratura. 2. února 2012 . [Zpět]
16. Kafka, Franz. „Dopis otci“. Dopisy Ottle a rodině. Přel. Vojtěch Saudek. Praha: Aurora, 1996. 84. [Zpět]
17. Max Brod Kafkův pocit nečistoty popsal v souvislosti s povídkou Starost hlavy rodiny následujícím způsobem: Člověk musí klesnout ještě hlouběji, existuje zde jenom „všecko, nebo nic“ – a když už se nemůže pozvednout vzhůru k Bohu, když ho otec opustil, když mu mocný dveřník zabrání beze zbytku splynout s pramorálkou, vstoupit do „zákona“, nebo spíše když člověk nemá odvahu toho dveřníka odstranit – když tě „císařské poselství“ umírajícího slunečního knížete přece jen nikdy nedostihne – nuže, proměň se v nicotnou věc, která je a není oživena, v cívku, která jako „starost nebeského hospodáře“ neklidně putuje po schodech nahoru a dolů. „Jak se jmenuješ?“ – „Odradek“ (a zazní celá škála slovanských slov znamenajících „odpadlík“, odpadlík od rodu, od rady, od božského tvořivého úradku). „A kde bydlíš?“ „Bydliště nestálé.“ – Tu pochopíme, že Kafka vedle obecné lidské tragiky jako nikdo jiný popisuje zvláště utrpení svého nešťastného národa, přízračného živočišstva, nemajícího domov, hmoty bez tvaru, bez těla. – Brod, Max. Franz Kafka. Praha: Odeon, 1966. 142. [Zpět]
18. [Franz Kafka] se v práci, která ho ubíjela, cítil nešťastný, stále byl nucen jednat proti svému přesvědčení, v zájmu instituce, kterou nenáviděl. Rozešel se i s židovskou náboženskou obcí, ale nesplynul s německy mluvícími Pražany ani s Čechy (…). – Balajka, Bohuš, Ladislav Soldán a Emil Charous. Přehledné dějiny literatury. Sv. 2. Praha: Fortuna, 1995. 79–80. [Zpět]
19. Člověk je podle Kafkova přesvědčení vinen za všechno zlo na světě. Proviňuje se už pouhou svou existencí. – Balajka, Bohuš, Ladislav Soldán a Emil Charous. Přehledné dějiny literatury. Sv. 2. Praha: Fortuna, 1995. 79. [Zpět]
20. Skoro vůbec jsem nebyl předvídavý, pokud jde o možnost, že bych se oženil a co by to pro mne znamenalo; tato až dosud největší hrůza mého života mě přepadla takřka zcela znenadání. (…) Ve skutečnosti se však z pokusů o manželství stal nejvelkolepější a nejnadějnější pokus Ti uniknout, příslušně velkolepý byl potom ovšem i neúspěch. – Kafka, Franz. Dopis otci“. Dopisy Ottle a rodině. Přel. Vojtěch Saudek. Praha: Aurora, 1996. 90. [Zpět]
21. Takto Max Brod komentoval Kafkovu reakci na velmi vřelý list nakladatele Kurta Wolffa, jenž se v dopise snaží vyjádřit své velké sympatie ke Kafkovi a podpořit ho v další tvorbě: Přes toto povzbuzení se však Franz nedokázal rozhodnout, aby některý ze tří velkých románů dokončil. – Brod, Max. Franz Kafka. Praha: Odeon, 1966. 144. [Zpět]
22. Jako byl sám anonymní v zaměstnání i ve společnosti, jsou anonymní i hrdinové jeho děl – románů Proces, Zámek, próz Amerika, V trestanecké kolonii a Proměna. Jsou to lidé bez minulosti, bez individuální minulosti, obvykle i bez jména, někdy označení jen začátečními písmeny nebo křestním jménem. – Balajka, Bohuš, Ladislav Soldán a Emil Charous. Přehledné dějiny literatury. Sv. 2. Praha: Fortuna, 1995. 80. [Zpět]
23. Více viz: Klíma, Ivan. Už se blíží meče. Praha: Novinář, 1990. [Zpět]
24. Proces je jedním z nejvýstižnějších podobenství existence, která byla kdy vytvořena. Dnešní doba je plná jevů svědčících o metaforické kvalitě tohoto románového fragmentu: na jedné straně objektivní sledování osobních „dat“ z nejrůznějších oblastí života, na straně druhé stále silnější subjektivní pocit „pronásledování a utlačování“ okolím, které čím dál víc přestává respektovat intimní sféru jednotlivce, a tím bere člověku i poslední zbytky jeho niterných tajemství. – Dušan D. Pařízek v programu k divadelní inscenaci Procesu (Divadlo Komedie, 2007). [Zpět]
25. Kafka, Franz. „Doupě“. Obří krtek. Přel. Vladimír Kafka. Třebíč: Bohuslav Trojan, 1991. 107, 132–133. [Zpět]
26. Lidskému společenství [podle Kafky] vládnou zákony a úřady, vůči nimž je člověk bezbranný. – Balajka, Bohuš, Ladislav Soldán a Emil Charous. Přehledné dějiny literatury. Sv. 2. Praha: Fortuna, 1995. 79. [Zpět]
27. I Max Brod, nejbližší Kafkův přítel, souputník, jeho veliký obhájce byl velmi překvapen, když mu jednou Kafka výjimečně odhalil pravý smysl jediné věty ze své povídky Ortel. Tato věta zní: Na mostě vládl v té chvíli přímo nekonečný ruch. „Víš, co znamená ta poslední věta?“ zeptal se znenadání Maxe Broda Franz Kafka. „Myslel jsem při ní na silnou ejakulaci.“ – Brod, Max. Franz Kafka. Praha: Odeon, 1966. 136. [Zpět]



Zpět na číslo