Rita Kindlerová
Pouhý rok před smrtí největšího ukrajinského spisovatele Tarase Ševčenka (9. 3. 1814, Morynci, Zvenyhorodský okres, Kyjevská gubernie – 26. 2. 1861, Petrohrad) měli čeští čtenáři možnost seznámit se s jednou jeho básní v překladu do češtiny. V Obrazech života za rok 1858/1860 (č. 2) vyšla báseň Ivan Pidkova. Překlad pořídil Josef Perwolf, a to zřejmě z ruského překladu Kobzara, který vyšel téhož roku v redakci N. V. Gerbela v Rusku). Perwolf měl s největší pravděpodobností k dispozici i ukrajinský originál sbírky, jak dokládá srovnání jeho překladu s originálem a ruským překladem básně. Perwolfovi bylo tehdy devatenáct let, ruštinu i ukrajinštinu ovládal jen omezeně, takže se dopustil řady chyb. Nicméně jeho překlad této Ševčenkovy básně byl zcela první překlad Ševčenka do češtiny. Znovu již vydán nebyl. Perwolf se k Ševčenkovi dostal skrze zájem o ukrajinskou lidovou píseň, která se od počátku 19. století těšila oblibě mezi českými badateli .
Emanuel Vávra posléze vyzýval české překladatele, aby se kromě spisovatelky Marko Vovčok (mužský pseudonym Marije Vilinské) zabývali právě dílem T. Ševčenka. Nevíme, zda jeho doporučení mělo nějaký vliv na Josefa Václava Friče, ale ten v Paříži roku 1863 přeložil Poslanije Šafarykovi (Poslání Tarase Šefčenky, maloruského básníka – českému učenci, zakladateli věd i budoucnosti slovanské, Jos. Pavlovi Šafaříkovi co dedikace k básni epické: Jan Hus, kacíř). Spíše na něj měla vliv spisovatelka Marko Vovčok, s níž se ve Francii seznámil, případně také I. Turgeněv. V Čechách Fričův překlad tehdy známý nebyl, vyšel totiž v USA, a to roku 1863 v českém časopise Zvony (č. 6; posléze přetištěno: Nová svoboda, roč. 16, 1939; Sovětská literatura, roč. 3, 1954, č. 2., vč. faksimile rukopisu Fričova překladu).
Roku 1866 se v časopise Květy objevil nepodepsaný článek o Ševčenkovi spolu s překladem krátkého úryvku z poémy Hajdamaky (Orest Zilynskyj uvádí, že šlo zřejmě o překlad E. Vávry). V témže čísle Květů se v části nazvané Fejeton objevil překlad básně Topolja (Topol), jehož jistým autorem Vávra byl. Originál básně pak vyšel v Květech č. 2, 1866. Překlad měl úspěch a byl zahrnut do knihy Františka Vymazala Slovanska poezije (Brno 1874) a do antologie české a světové literatury nazvané Úplný besedník (1877).
Další překlad nalezneme v časopise Světozor z roku 1870. Šlo o Poslanije Šafarykovi (Poslání T. H. Ševčenka slavnému P. J. Šafaříkovi při básni „Jan Hus“ či-li „heretik“, Světozor, roč. 4, 1870, č. 13) přeložené Josefem Kolářem.
Podobně jako Perwolf dospěl díky ukrajinským lidovým písním k Ševčenkovi i lékař Karel Chudoba, jenž ukrajinské lidové písně velmi propagoval a vydával. V časopise Obrazy života č. 2, 1871 vydal roku 1871 obsáhlý článek, na jehož konci se nachází jeho překlad básně Oj try šljachy šyrokiji. V čísle 6/1871 téhož časopisu pak vychází báseň Vitre bujnyj, vitre bujnyj, v č. 7/1872 posléze básně Naščo meni čorni brovy a Teče voda z-pid javora, v č. 9 ještě báseň Rozryta mohyla.
Roku 1874 vychází Vymazalova Slovanska poezije, kde byly kromě výše zmíněné básně Topolja (Topol) v překladu E. Vávry uvedeny dvě další básně v překladech právníka Ctibora Helceleta Utoptala stežečku (Píseň) a Teče voda v synje more (Duma).
Další, koho Ševčenko zaujal, byl Alois Durdík, soudce z Hradce Králové, který překládal Lermontova a Někrasova. V časopise Světozor 8 z roku 1874 vyšel jeho překlad poémy Kateryna.
Vydání tzv. pražského Kobzara v roce 1876 (první díl vyšel již na sklonku roku 1875) nemělo na zájem překladatelů o Ševčenkovo dílo větší vliv. Kobzar vyšel ve dvou svazcích; jeden obsahuje básně v té podobě, jak mohly po cenzurních zásazích vyjít v carském Rusku, druhý díl pak básně bez cenzurních zásahů. Šlo o první necenzurované vydání této sbírky vůbec. Grégrova tiskárna, která tyto knihy vydala, otiskla také po dvou či po třech některé Ševčenkovy básně v malých sešitcích.
Ve stejném roce se Ševčenkem začal zabývat Svatopluk Čech, který přeložil úryvky z básní Kateryna, Utoplena a Dumy moji. Ty byly v posmrtné sbírce připsány samotnému Čechovi, než se zjistilo, že jde o překlady.
Roku 1877 byl v druhém čísle moravského časopisu Koleda vycházejícího v Olomouci publikován nový a celý překlad básně Oj try šljachy šyrokiji, jehož autorem byl národopisec Josef Brádelský (vl. jm. Josef Klňava).
V následujícím roce se pak ve 13. čísle brněnského časopisu Museum objevily překlady dvou Ševčenkových básní od jistého Vojtěcha Růžičky. Šlo o báseň Chustyna (Čy to na to Boža volja) a Dumky (Vitre bujnyj, vitre bujnyj). Růžička byl zřejmě bohoslovec, neboť časopis Museum vydával katolický seminář. Později se stal knězem, působil jako farář u Hranic na Moravě a překládal z němčiny.
Roku 1880 časopis Lumír přinesl článek anglického slavisty W. R. Morfilla Básníci ruského lidu (napsán byl pro Westminster Review), kde je osm řádků Ševčenkovy básně Zapovit v prozaickém překladu. Není znám ani autor překladu článku, ani uvedeného úryvku z básně. Za její první překlad do češtiny je proto považován až překlad z roku 1914 od Josefa Pelíška.
Nejvíce překladů ze Ševčenka se objevilo roku 1884 u příležitosti sedmdesátého výročí jeho narození.
V časopise Zlatá Praha vyšel v překladu Jana Hudce, propagátora srbo-chorvatské poezie, úryvek z Epilogu k poémě Hajdamaky, báseň Ivan Pidkova a Hamalija. Zvláště poslední báseň je dle M. Molnára přeložena velice zdařile.
Časopis Světozor během roku 1884 vydal sedm ukázek v sedmi číslech: tři úryvky z poémy Najmyčka, dva z poémy Kateryna a báseň Sadok vyšnevyj kolo chaty. Přeložil je spisovatel František Chalupa. Tyto překlady se dostaly i do antologie Niva, kterou roku 1885 v Praze vydal František Šimáček. Do Nivy zařadil dalších 9 Ševčenkových básní. Objevily se tak krom výše uvedených překladů například také básně Na velykdeň, na solomi, úryvky z básní Kobzar, Topolja či Pryčyna. Dle všeho byly přeloženy z ruského překladu z roku 1876 a Chalupa zřejmě neměl k dispozici ukrajinský originál. Nicméně almanach Niva byl (nepočítáme-li Vymazalovu Slovanskou poezii) jediným knižním vydáním, které v rozsáhlejší míře představilo Ševčenka v češtině. Do roku 1900, kdy vyšel knižní výběr z Kobzara v překladu básnířky a překladatelky Růženy Jesenské, se obsáhleji než Chalupa překlady Ševčenka nikdo nezabýval.
Dalším, koho Ševčenko zaujal, byl mladý spisovatel a průkopník slovanské vzájemnosti Rudolf Pokorný, kterému ve Slovanském sborníku č. 5, 1886 vyšel překlad básně Perebenďa, další báseň, Tarasova nič, pak v časopise Květy IX, 1, 1887, a to jako nedokončený překlad, neboť Pokorný tentýž téhož roku zemřel. Pokorný překládal z originálu a dle M. Molnára jsou oba překlady velmi zdařilé.
Následně se až do roku 1914 (kromě roku 1900, kdy vyšel knižní překlad Jesenské), žádný překlad z Ševčenkova díla neobjevil. Je obdivuhodné, že se Růženě Jesenské, která kromě Ševčenka překládala i texty Lesji Ukrajinky, Ivana Franka či Bohdana Lepkého, podařilo přes veškerá úskalí překlad publikovat. Její Výbor básní T. Ševčenka vyšel v edici Sborník světové poesie, který vydávala Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (č. 69). Je zajímavé, že Jesenská byla zřejmě první z Ševčenkových překladatelů (či z ukrajinštiny vůbec?), která projevila přání mít ukrajinský slovník. Její přítel Antonín Klášterský se v červnu roku 1892 obrátil na Františka Řehoře, zda by slovník Jesenské neposkytl. Ukázalo se, že ukrajinský slovník se nachází v knihovně Vojty Náprstka, kde jej po Řehořově urgenci Jesenská našla a ještě v červnu o tom Řehořovi psala stejně jako o svých obavách z překládání, na němž pracovala již od zimy. V dopise Jesenská Řehoře krom jiného prosí o radu s výběrem epických básní. Korespondovali dosti intenzívně, Řehoř překladatelce půjčil pražské vydání Kobzara, pročítal její překlady a Jesenská se s ním radila z dnešního pohledu o translatologicky náročných záležitostech, mj. řešila odlišnosti ve vydáních. Zaujala ji poéma Hajdamaky, kterou chtěla vydat samostatně a pokoušela se ji nabídnout několika českým nakladatelům, ale bezvýsledně. Ani s vydáním výběru neměla na růžích ustláno. Roku 1894 dostal její překlady k recenzi Josef Kolář, který sbírku nedoporučil k vydání s tím, že v překladech jsou chyby jak formální, tak věcné, jazykové a pravopisné. Kolář dodal devět básní ve své „úpravě“ a jeden vlastní překlad s tím, že pokud básně upraví on sám, pak jistě budou v pořádku. Jesenská okamžitě napsala prezídiu akademie, popsala své postoje a vysvětlila je. Jaroslav Vrchlický, který tehdy působil jako sekretář sekce vědy, slovesnosti a umění, v říjnu 1894 rozhodl, že oba překlady budou poslány do Lvova básníku Ivanu Frankovi, který by měl mít poslední slovo. Franko byl v té době velice zaneprázdněný a teprve po urgencích Františka Řehoře napsal v listopadu 1895 Vrchlickému, že překlady Jesenské jsou neporovnatelně lepší než Kolářovy, ale že doporučuje, aby oba překladatelé spolupracovali a přistupovali k výběru jinak. Akademie je následně vyzvala ke spolupráci, ale Jesenská odmítla s poukazem na to, že Kolářovy „překlady“ jsou dosti podezřele podobné jejím, vznikly za jejími zády, Kolář navíc zdržoval recenzní řízení, a ona mu proto nemůže důvěřovat, naopak Frankovy poznámky a doporučení s radostí uvítala. Roku 1896 pak Franko obdržel k přehlédnutí doplněný výběr a přehlédnuté překlady s prosbou, aby napsal biografickou poznámku o Ševčenkovi. Franko se vyjádřil v tom smyslu, že jde o zatím vůbec nejlepší překlady Ševčenka, které kdy četl. Nicméně vlastní text nebyl schopen poslat do začátku roku 1899, kdy Vrchlickému napsal, že jej nebude moci dodat a že pro Jesenskou jistě nebude problém se daného úkolu zhostit místo něj, což se také stalo. Po všech těchto peripetiích nakonec knížka na konci roku 1900 vyšla; obsahuje čtyřstránkovou předmluvu a dvacet osm básní. František Řehoř se již vydání nedočkal (zemřel roku 1899), proto Jesenská knihu věnovala jeho památce.
Na konci předmluvy Jesenská uvedla: Výbor jeho básní překládala jsem s úmyslem předložiti naší veřejnosti ještě II. díl básní, tedy nepovažuji práci svoji za ukončenou. Vděčně vzpomínám přátelské ochotné pomoci od zvěčnělého Františka Řehoře, a za vlídné pokyny a za ocenění mé práce spisovatelem panem Ivanem Frankem vřele děkuji. Jesenská tedy měla v úmyslu na překladech Ševčenkových básní pokračovat a je velká škoda, že se tak nestalo, protože její práce je dodnes hodnocena jako velmi kvalitní a nadčasová. Její výbor se na téměř padesát let stal u nás jediným knižním vydáním Ševčenkových básní.
Ještě před vydáním výboru Jesenská uveřejnila některé básně v časopisech Květy (16/II, 1894), Ženský obzor (1, 1896, č. 2, č. 3) či Slovanský přehled (1, 1899).
Velké oblibě se těšila poéma Jeretyk (Kacíř, Heretik, Jan Hus). Ve 20. století vyšlo překladů úryvků z této básně (především jejího začátku) několik; například v překladech hudebního kritika Boleslava Kalenského (1901) nebo slavisty a etnografa Adolfa Černého (1905). Na přelomu let 1908 a 1909 se objevil překlad konce poémy ve Slovanském přehledu (č. 11) z pera učitelky a překladatelky Pavly Maternové. Navíc byl roku 1906 objeven konec originálu básně. K jubileu narození básníka pak roku 1914 vydaly Jihočeské listy (roč. 20, č. 54) Maternové překlad rozšířený o nově nalezený konec básně.
Mezitím roku 1907 vyšel překlad celé poémy v Kyjevě, a to v časopise české menšiny Ruský Čech (č. 31). Báseň pod názvem Kacíř neb Jan Hus přeložil tamní český básník N. Žernovský a v Čechách o jeho překladu zřejmě nikdo nevěděl. Překlad vyšel zrcadlově s originálem.
V roce 1914 vyšlo ještě několik nových překladů od básníka a překladatele Josefa Pelíška ve Slovanském přehledu. V č. 7 a 8 (XVI) se objevila známá Ševčenkova fotografie a básně Mynuly lita molodiji, I dosi snyťsja pid horoju, Zacvila v dolyni červona kalyna, Utoptala stežečku, Dumy moji, dumy moji, vy moji jedyni a Zapovit. V témž čísle Slovanského přehledu (poté znovu vydaném roku 1919 v edici Poznejme Ukrajinu) se v článku o Ševčenkovi od prof. Jana Máchala objevuje několik úryvků, především z překladů Jesenské, a několik jiných textů, přeložených neznámo kým (epilog k poémě Hajdamaky, ukázka z básní Son, Kavkaz, Jakby vy znaly, panyči).
V této době Ševčenkovo dílo zaujalo literárního vědce Františka Tichého, který se ukrajinským básníkem začal zabývat díky přátelství s ukrajinským sociologem a publicistou Olherdem Ippolitem Bočkovským. Pod jeho vlivem Tichý roku 1913 přeložil několik básní Lesji Ukrajinky a následující rok mu vyšel překlad poémy Jeretyk v I. (V.) čísle časopisu Kalich. Roku 1918 pak báseň po menších úpravách vydal jako samostatný svazek vlastním nákladem. Hned další rok překlad ještě dopracoval a opět samostatně vydal. Jeho překlad byl posléze publikován ještě několikrát v různých časopiseckých vydáních.
Zajímavé vydání se objevilo roku 1920; šlo o knížečku Úryvky z básní s ilustracemi ukrajinského umělce Ochryma Sudomory, kde se objevilo několik Ševčenkových básní.
Fr. Tichý přeložil ještě báseň Zapovit a roku 1938 se nechal slyšet, že chystá překlad Kobzara. Také se zmínil, že Zapovit přeložil ještě moravský učitel Jaroslav Vyplel, jehož nepříliš zdařilý překlad básně Sadok vyšnevyj kolo chaty Tichý uveřejnil v XV. části Ševčenkova souborného díla, které vycházelo ve Varšavě.
V roce 1939 vyšel překlad úryvku z básně Kateryna a několik kratších básní (např. Zapovit či Lykeri) v překladu Marie Marčanové, a to v ševčenkovském čísle časopisu Praha-Moskva.
Po válce se o vydání výboru z Ševčenka zasadil překladatel Jan Tureček-Jizerský spolu s pražským Ukrajincem Oleksou Vengřenivským, který se stal poradcem tehdejších překladatelů z ukrajinštiny. A tak již roku 1946 spatřil světlo světa poměrně rozsáhlý výbor Bylo kdysi v Ukrajině… Výbor z díla. Obsahuje 45 básní a překlady byly velmi dobře přijaty kritikou.
Jako největší propagátor a poradce českých překladatelů z ukrajinštiny působil od 40. do 70. let filolog Orest Zilynskyj. Jeho služeb využívali například překladatelé Marie Marčanová, Jan Vladislav či Zdenka Vovsová (Bergrová).
V roce 1948 vyšlo několik překladů ze Ševčenka ve sborníku Karla Krejči Jaro národů ve slovanských literaturách, zaměřeného na rok 1848. Šlo o úryvky z básní Do Osnovjanenka, Šafarykovi a Son, které přeložil básník Vilém Závada.
Z prozaického díla ukrajinského básníka se roku 1950 objevil první překlad jeho autobiografického textu Umělec (Chudožnyk) v překladu Boženy Paškové, která napsala i úvod (Svoboda, ed. Světová četba č. 25, Praha 1950). Prózu pak v 70. letech nově přeložil Milan Horák (Umělec, Vyšehrad, Praha 1974).
K výročí básníkova úmrtí roku 1951 bylo publikováno hned několik překladů. Šlo o sbírku Taras Ševčenko. Výbor z díla největšího básníka a buditele Ukrajiny. Do výboru bylo zařazeno 38 básní, povídka Varnak a několik úryvků z autorova Deníku.
Básník Jan Vladislav, který se s ukrajinskou poezií a zvláště lidovou tvorbou seznámil během války, se jako překladatel z ukrajinštiny v tomto výboru představil poprvé. Přeložil posléze několik dalších Ševčenkových básní, které byly zařazeny do sborníku M. Molnára Ukrajina v písních z roku 1954. Také Zdenka Vovsová (Bergrová) publikovala ve výše uvedené sbírce poprvé. Překlady Marčanové a Turečka-Jizerského byly převzaty ze starších vydání.
Překladatel Milan Jariš se s Ševčenkovou tvorbou také poprvé setkal za války, kdy již začal překládat, a to poému Hajdamaky. Ta pak vyšla samostatně roku 1951.
Básník Ladislav Fikar a Marie Bieblová se po Výboru z díla… již k Ševčenkovi nevrátili.
Roku 1951 vyšla ještě antologie ukrajinské poezie Vítězit a žít (Svoboda, Praha), v níž jsou ukázky 52 ukrajinských básníků počínaje Kotljarevským. Ševčenko je zastoupen 21 básněmi.
Za největší český výbor z Ševčenkova Kobzara lze dodnes považovat sbírku složenou z překladů Zdenky Bergrové-Vovsové s názvem Kobzar (1953), v níž najdeme 83 básní, a představuje z Ševčenka to nejlepší, přestože v mnoha případech jde pouze o úryvky z delších básní a u některých textů je znát buď autocenzura, nebo přímo cenzura, jak bylo po celou dobu komunistického Československa běžné.
Roku 1961 vyšlo 13 básní v překladu Zdenky Bergrové v Mladé frontě s úvodem Julia Dolanského v edici Květy poezie. Zároveň pak opět v překladech Zdenky Bergrové 69 básní s názvem Sny moje a touhy v SNKLHU.
Poslední knižní vydání z Ševčenkova díla (1977) Bílé mraky, černá mračna přeložil Jaroslav Kabíček. Kniha je sice velmi pěkně graficky zpracovaná, obsahuje velké množství kvalitních ukázek z Ševčenkova malířského díla, úryvky z jeho dopisů a prozaických textů, faksimile, obsáhlý úvod ukrajinisty Václava Židlického a LP desku s recitací Radovana Lukavského a zpěvy, nelze však říci, že by Kabíčkovy překlady byly obzvláště zdařilé. Překladatel se během práce neobrátil na tehdy největšího odborníka na ukrajinskou literaturu a osvědčeného poradce českých ukrajinistů a překladatelů Oresta Zilynského, s nímž dříve spolupracoval. Zilynského dle ústního svědectví po vydání knihy mrzelo, že jej Kabíček neoslovil a nevyhnul se tak chybám, které jeho práci do jisté míry znehodnocují.
Zmiňme ještě antologii Výběr světových balad, kam byl zařazen Bergrové překlad básně Rusalka (Praha 1982).
Časopis Sovětská literatura roku 1984 (č. 3) otiskl Ševčenkův dopis redaktorovi časopisu Narodnoje čtěnije Aleksandru Obolenskému pod názvem Autobiografie. Překladatel však zůstal v anonymitě.
Překlad básně Jeretyk od Zdenky Bergrové byl vydáván do 90. let i samostatně, nicméně do širšího povědomí čtenářstva se nedostal.
Je s podivem, že se čeští nakladatelé nepřiměli k nějaké byť malé sbírce k letošnímu dvoustému výročí básníkova narození, zájem o Ševčenka mimo úzký okruh ukrajinistů je téměř nulový. Můžeme jen doufat, že Ševčenko, jehož tvorba stojí za pozornost i v současné době, začne více zajímat větší kola čtenářů, kteří si nějaký nový výbor z Kobzara jistě zaslouží.
Použitá literatura:
Máchal, J. Taras Ševčenko. Praha: Ukr. vydavatelské družstvo „Čas“, 1919.
Slovanska poezije, I. sv., Ruská poezije. František Vymazal (ed.). Brno: Nákladem Matice moravské, 1874.
Sto padesát let česko-ukrajinských literárních styků 1814–1964. Orest Zilynskyj (ed.). Svět Sovětů 1968.
Ševčenko, Taras. Bílé mraky, černá mračna. Přel. Jaroslav Kabíček, úvod Václav Židlický. Praha: Československý spisovatel, 1977.
Ševčenko, Taras. Bylo kdysi v Ukrajině. Uspořádal Jan Tureček-Jizerský a Alex Vengřenivský, úvod Zdeněk Nejedlý, překlady Marie Marčanová, Zdenka Niliusová a Jan Tureček-Jizerský. Praha: Svoboda, edice Plamen č. 6, 1946.
Ševčenko, Taras. Hajdamáci. Přel. a dosl. opatř. Milan Jariš. Praha: Mladá fronta, 1951.
Ševčenko, Taras. Jan Hus (Kacíř). Přel. František Tichý. Praha: Nákladem „Kalicha“, 1918.
Ševčenko, Taras. Kacíř. Přel. Zdenka Bergrová. Praha: Státní knihovna ČSSR – Slovanská knihovna, 1964.
Ševčenko, Taras. Kobzar. Přel. Zdenka Bergrová-Vovsová, úvod Julius Dolanský. Praha: SNKLHU, 1953.
Ševčenko, Taras. Sny moje a touhy. Přel. Zdenka Bergrová. Praha: SNKLHU, 1961.
Ševčenko, Taras H. V tom ráji na zemi. Přel. Zdenka Bergrová, dosl. Julius Dolanský. Praha: Mladá fronta, 1961.
Ševčenko, Taras H. Výbor básní. Přel. Růžena Jesenská. Praha: Alois Wiesner, 1900.
Ševčenko, Taras H. Výbor z díla největšího básníka a buditele Ukrajiny. Přel. Marie Bieblová, Ladislav Fikar, Milan Jariš, Petr Křička, Marie Marčanová, Jan Tureček-Jizerský, Jan Vladislav a Zdenka Vovsová, prózu přeložil Vladislav Stanovský, uspoř. Naděžda Slabihoudová, úvod Milan Jariš, doslov Alexander Dejč. Praha: Svět Sovětů, 1951.
Ukrajina v písních. Michal Molnár (ed.). Praha: SNKLHU, 1954.
Ukrajina zpívá a vypráví. Sest. Jiří Moravec. Brno: Svaz československo-sovětského přátelství, 1957.
Ukrajinská literatura v českém kontextu v letech 1965–1995. Sest. Bohdan Zilynskyj. Praha: Národní knihovna ČR – Slovanská kihovna, 2000.
Vítězit a žít. Anthologie z ukrajinské poesie. Přel. Zdeňka Böhmová, Ladislav Fikar, František Hrubín, Rudolf Hůlka, Petr Křička, Marie Marčanová, Jindřich Moravec, Zdeňka Niliusová, Oldřich Nouza, Jan Tureček-Jizerský, Jan Vladislav, Zdeňka Vovsová. Praha: Svoboda, 1951.
Zpěvník písní SSSR. Ukrajinské lidové písně. Praha: Svět Sovětů, 1951.
Мольнар, Михайло. Тарас Шевченуо у чехів та словаків. Словацьке педаг. Пряшів: вид- во, 1961.
Шевченко, Тарас. Кобзар (I). Прага 1876.
Шевченко, Тарас. Кобзар (II). Прага 1876.
Ukázka 1
Snad nejpřekládanější Ševčenkovou básní do nejrůznějších jazyků je jeho báseň Zapovit (Odkaz, Závěť). Na internetu figuruje většinou český překlad Jana Turečka-Jizerského, který se objevuje také v ukrajinských vydáních této básně ve všemožných jazycích. Proto jako ukázku volíme tuto báseň ke srovnání, a to jak v originále, tak v některých českých překladech, seřazených chronologicky.
Заповіт
(25. 12. 1845, Perejaslav)
Як умру, то поховайте
Мене на могилі,
Серед степу широкого,
На Вкраїні милій,
Щоб лани широкополі,
І Дніпро, і кручі
Було видно, було чути,
Як реве ревучий.
Як понесе з України
У синєє море
Кров ворожу… отоді я
І лани і гори —
Все покину і полину
До самого Бога
Молитися… а до того
Я не знаю бога.
Поховайте та вставайте,
Кайдани порвіте
І вражою злою кров’ю
Волю окропіте.
І мене в сім’ї великій,
В сім’ї вольній, новій,
Не забудьте пом’янути
Не злим тихим словом.
Odkaz
(přel. Jan Tureček-Jizerský, Bylo kdysi v Ukrajině, Praha 1946)
Až já umřu, pochovejte
mě kdes na mohyle,
vprostřed stepi nedohledné,
v Ukrajině milé,
aby lány širých polí,
Dněpr, srázy stinné
bylo vidět, bylo slyšet,
s hukotem jak plyne.
Až ponese z Ukrajiny
nepřátel krev zlobnou…
tehdy i já rozloučím se
se svou zemí rodnou,
opustím své milé lány –
duch se k bohu vrátí
s modlitbou… Však do té chvíle –
nechci boha znáti.
Pochovejte a vstávejte,
zlomte pouta v boji,
nepřátelskou zlobnou krví
zkropte volnost svoji.
Na mě v rodině své velké,
v svazku volném, novém
vzpomeňte si potom jednou
nezlým, tichým slovem.
Záveť
(přel. Marie Marčanová, Vítězit a žít. Anthologie z ukrajinské poesie, Praha 1951)
Až mne jednou pochováte,
nechci mít hrob jiný,
nežli v širé volné stepi
rodné Ukrajiny.
Pole, nivy nedohledné,
modrý Dněpr, skály,
abych viděl, abych slyšel,
jak se vody valí.
Až odnesou krev nepřátel
z Ukrajiny milé,
pak opustím rodné lány,
pak přijde ta chvíle,
s modlitbou kdy v boží stánek
duše má se vrátí…
Ale do té chvíle nechci
svého Boha znáti.
Pohřběte mne, vy však vstaňte,
pouta rozbíjejte
a zlou krví našich vrahů
volnost zalívejte!
V rodině své velké, slavné,
pod svobodným krovem,
vzpomeňte si taky na mne
dobrým, tichým slovem.
Až umru já
(přel. Jan Vladislav, Výbor z díla největšího básníka a buditele Ukrajiny, Praha 1951)
Až umru já, pohřběte mne
někde na vršině,
tam uprostřed širé stepi
v milé Ukrajině:
aby bylo vidět kolem
nekonečné lány,
abych slyšel mezi srázy
Dněpr rozhněvaný.
Až ponese z Ukrajiny
do moře krev vrahů,
až potom se odeberu
od stepí a svahů,
až pak půjdu i já odsud
k bohu v usmíření:
ale dotud, do té chvíle
boha pro mne není.
Mne pohřběte a vy vstaňte,
zlomte pouta směle
a svou novou volnost skropte
krví nepřítele.
A potom, v tom volném světě,
v tom velkém a novém
vzpomeňte si jednou také
na mne dobrým slovem.
Odkaz
(přel. Zdenka Bergrová-Vovsová, Kobzar, Praha 1953)
Pochovejte mě, až umřu,
na tom chlumu stinném,
co se zdvíhá z širé stepi
na mé Ukrajině,
abych viděl do daleka
široširou zemi
a ve srázných březích slyšel
Dněpr rozbouřený.
Až ponese jednou voda
do modrého moře
krev nepřátel Ukrajiny,
ustane mé hoře,
duše moje zem opustí,
vzejde chválu vzdávat
na nebesa. Do té chvíle
Boha neuznávám.
Pochovejte mne a sami
servěte si pouta,
ať svobodu zkropí krví
nepřátelská slota.
A až volně vydechnete
pod rodinným krovem,
vzpomeňte si jednou také
na mne dobrým slovem.
Odkaz
(přel. Zdenka Bergrová, Sny moje a touhy, Praha 1961)
Pochovejte mě, až umřu,
jenom na výšině,
jež se zdvíhá v širé stepi
na mé Ukrajině,
abych viděl do daleka
široširou zemi
a ve srázných březích slyšel
Dněpr rozbouřený.
Až ponese jednou voda
do modrého moře
krev nepřátel Ukrajiny,
ustane mé hoře,
duše moje k nebi vzlétne,
a jak se teď rouhá,
chválu vzdá. A do té chvíle
neznám Pánaboha.
Pochovejte mě a sami
strhněte si pouta,
svobodu ať zkropí krví
nepřátelská slota.
Až pak volně vydechnete
pod rodinným krovem,
vzpomeňte si také na mne
dobrým, tichým slovem.
Závěť
(přel. Jaroslav Kabíček, Bílé mraky, černá mračna, Praha 1977)
Až vydechnu, pochovejte
mne tam na mohyle
vprostřed stepi, na té širé
Ukrajině milé,
aby lány nekonečné,
Dněpr, jeho stráně
bylo vidět, bylo slyšet,
jak řve nespoutaně.
Jak odnáší z Ukrajiny
k moři modravému
krev nepřátel… Teprv tehdy
polím, stráním – všemu
poslední dám sbohem, vzletím
k trůnu pánaboha
na modlitby… do té doby
nechci znáti boha.
Pochovejte a povstaňte,
z pout a jha se vzchopte,
zpupnou nepřátelskou krví
šat volnosti zkropte.
A mne v rodině té velké,
svobodné a nové
nezapomeňte vzpomenout
nezlým, tichým slovem.
Ukázka 2
Jako zajímavost uvádíme také začátek básně Topolja v překladech za dobu téměř sta let.
Тополя
(Petrohrad 1839)
По діброві вітер виє,
Гуляє по полю,
Край дороги гне тополю
До самого долу.
Стан високий, лист широкий
Нащо зеленів?
Кругом поле, як те море
Широке, синіє.
Чумак іде, подивиться
Та й голову схилить,
Чабан вранці з сопілкою
Сяде на могилі,
Подивиться — серце ниє і
Кругом ні билини!
Одна, одна, як сирота
На чужині, гине!
Хто ж викохав тонку, гнучку
В степу погибати?
Постривайте — все розкажу.
Слухайте ж, дівчата!
Topol
(přel. Emanuel Vávra, Slovanska poezije, I. sv., Ruská poezije, V Brně 1874)
Po doubravě vítr věje
Po poli se honí,
A u cesty štíhlý topol
Až k dolině kloní.
Štíhlý topol, husté listí
V bujném větru plyne
Kolem pole, jak to moře
Široké a siné.
Poutník kráčí, zraky zvedne
A hlavu svou schýle,
S ranem svojím na rameně
Sedne na mohyle,
Vzhlédne vzhůru – srdce nyje,
Kolem ani kvítko!
O samotě topol stojí
Jak sirotek dítko!
Kdo vypěstil štíhlý topol,
Aby hynul v stepi?
Hoj, poslyšte, vše vám poví,
Dívky, Kobzar slepý.
Topol
(přel. Růžena Jesenská, Výbor básní, Praha 1900)
Po doubravě vítr věje,
po poli se honí,
a na kraji cesty topol
až k zemi se kloní.
Kmen vysoký, list široký,
komu svěží kyne?
Kolem pole jak to moře
široké a siné.
Čumák jde a vzhlédne k němu,
a zas hlavu schýlí,
a s píšťalkou pastýř ráno
sedne u mohyly,
vzhlédne k němu – srdce bolí:
bylinky tu žádné!
Jen ten topol jak sirotek
v cizí zemi vadne!
Kdo vypěstil tenký, štíhlý,
aby vadnul v stepi?
Pospěšte sem, dívky, zpívá
o tom kobzar slepý!
Osika
(přel. Zdenka Bergrová-Vovsová, Kobzar, Praha 1953)
Po doubravě vítr běží,
běží po osení,
je při cestě osika,
tu ohýbá až k zemi.
Marně raší, marně roste
vzhůru převysoká,
kolem pole jen jak moře
modré do široka.
Jde-li okolo ní forman,
tiše hlavu skloní.
I ten ovčák zachmuří se
a pomyslí o ní,
když po ránu s píšťaličkou
sedí na výšině:
„Sama, sama, osiřelá
v cizí půdě hyne.“
Kdo ji ohebnou a štíhlou
zrodil pro smrt v poli?
Jen, děvčata, posečkejte,
všechno vám to povím.
Po doubravě vítr věje
(přel. Jan Vladislav, Ukrajina v písních, Praha 1954)
Po doubravě vítr věje,
po poli se honí,
štíhlou jívu podle cesty
k samé zemi kloní.
Kmen vysoký list široký
marně zelená se,
pole širé jak to moře
kolem rozkládá se.
Čumak kráčí nachýlený,
hlavu k zemi sklání,
ovčák stoupá s píšťaličkou
na stráň o svítání.
Kolem jívy do široka
ani kvítku není.
Sama jako osiřelá
hyne v cizí zemi.