Alena Morávková
Autoportrét Aleny Morávkové seznamuje čtenáře s ukrajinistickou stránkou profesního životopisu této významné překladatelky a literární a divadelní historičky.
Každý překlad je svým způsobem dobrodružství. Překladatel objevuje neznámou pevninu, neznámý svět, hájemství a záleží na něm, zda takové dobrodružství skončí zdarem nebo neúspěchem. Nezbytnou podmínkou je chuť je podniknout. Vynucená výprava za dobrodružstvím byla by už předem odsouzená k nezdaru. Vzpomínám, jak jsem nedočkavě hltala stránky konečně uveřejňovaných Deníků Oleksandra Dovženka – psal se rok 1964. Dovženkovy filmy jsem v té době už znala a obdivovala jsem je. Teď se mi odhalovalo zákulisí tvorby, umělcův boj o každý námět, zápas s cenzurou, zmarněné plány, deprese a pochybnosti o správnosti vlastní cesty, radost ze spolupráce s herci a nakonec ochabnutí tvůrčích sil a rezignace na konci života… Překládat takové dílo vyžadovalo znalost umělcovy tvorby, dobové atmosféry i reálií a seznámení s některými termíny filmového umění. Jako konzultant se mi nabídl a osvědčil filmový kritik a autor doslovu Jaroslav Boček. Vydání knihy se ujalo nakladatelství Československý spisovatel. Deníky se staly význačnou ediční událostí. Dalším lákavým dobrodružstvím byly pro mě povídky Jurije Janovského, které vyšly ve výboru autorovy tvorby pod názvem Modravé věže v roce 1976 v nakladatelství Odeon. Byl to skoro ediční zázrak. V době normalizace a přísné cenzury se podařilo vydupat edici děl národů SSSR a zařazovat do ní zajímavé knihy namísto oficiálně doporučovaných publikací převážně slabých autorů. Tak se mohli čeští čtenáři seznámit s prózou estonských, gruzínských nebo ukrajinských tvůrců – Jurij Janovskyj tehdy nepatřil k protežovaným autorům schematických novel a románů. Jeho povídky z 20. let minulého století (Eso a prsten, Román MA, Příběh popelníku) byly součástí ukrajinské literární avantgardy podobně jako Janovského romány, které se rovněž podařilo vydat v českých překladech. Byly blízké filmovým scénářům, vyznačovaly se montážní kompozicí, důrazem na detail charakterizující celek. Janovskyj působil po určitou dobu v oděském Dovženkově filmovém studiu. Podobně jako v Dovženkových filmech hrál v jeho tvorbě důležitou roli lyrický prvek. Překlad jeho povídek i románů představoval nelehký úkol.
V r. 1980 mi nakladatelství Odeon svěřilo překlad historického románu Pavla Zahrebelného Zázrak. Vyžadoval studium historických pramenů, zejména z doby výstavby chrámu sv. Sofie v Kyjevě. Autor přiblížil současným čtenářům barevnou mozaiku významné etapy ukrajinské historie. Nebál se použít i archaické lexikum, které bylo zapotřebí v českém znění zachovat. Nezbývalo, než ponořit se do studia českých historických románů, zejména Jiráskových nebo Winterových.
Vydání výboru z povídkové tvorby Hryhira Ťuťunnyka v roce 1986 bylo dalším statečným činem nakladatelství Odeon. V té době, v 80. letech minulého století, byl autor ostře kritizován tehdejší oficiální ukrajinskou kritikou za to, že psal povídky ze života současné ukrajinské vesnice bez růžových brýlí, tedy tak, jak to odpovídalo skutečnosti. Nakonec pod tímto neustálým tlakem dobrovolně ukončil svůj život. Výbor pod názvem Červený prach obsahoval povídky z vesnického prostředí, jejichž hrdinové byli povětšinou smolaři, a dále rozsáhlejší novelu Obležení, kde autor líčí deportaci vesničanů z rodné vsi – tehdy téma přísně utajované. Autor pečlivě rozlišoval jazykovou charakteristiku vesničanů a představitelů místní moci, reálie tradičního venkovského života se mísily s novými sovětskými a v novele Obležení byla využita i vojenská terminologie. Výbor z tvorby Hryhira Ťuťunnyka seznámil české čtenáře s tím nejlepším, co současná ukrajinská povídková tvorba nabízela.
Snad největší dobrodružství byl pro mě překlad novely Mychajla Kocjubynského Stíny zapomenutých předků – její skvělou filmovou podobu nám představil režisér Sergej Paradžanov. Nádherná příroda huculských polonin, tvrdý život vesničanů, opředený pověrami a mýty, soužití lidí, zvířat a přírody a na tomto pozadí bují jako divoce rostoucí květ láska dvou mladých lidí, která nenachází u jejich nejbližších kladnou odezvu. Pro překladatele to znamenalo jednak tvrdý oříšek, jednak dar. V tomto vrcholném autorově impresionistickém díle šlo o vystižení atmosféry i všech barev autorovy palety, bylo žádoucí zachytit kontrast lyrického obrazu krajiny a drsného života obyvatel, poezii mladé lásky i hloubku lidské nenávisti, tmářství. Novela vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 1988.
V 60. letech minulého století se pozvolna i v ukrajinské literatuře za Chruščovovy éry vynořovala ze zapomnění některá jména léta zamlčovaných autorů. Jedním z nich byl dramatik a prozaik Ivan Mykytenko, jedna z obětí represí 30. let. Zásluhou jeho syna se mi dostalo do ruky jeho drama Sólo na flétnu, satira odhalující rozpor mezi ideálem a realitou v současném životě a namířená proti přetvářce: po celá léta byla zakázaná stejně jako ostatní autorova tvorba. Žánr dramatu si vyžádal specifický přístup. Jefim Etkind, teoretik a kritik, prohlásil, že překlad dramatu je nejobtížnější disciplína. Je totiž jen výchozí složkou inscenace, na konečném výsledku se podílí režisér, herec, scénograf a případně autor hudby. Při překladu scénického dialogu je nezbytné dbát i na dispozice herců, např. nehromadit souhlásky apod. Překladatel by se měl vžít do role každé postavy, aby prostřednictvím jazyka vystihl její charakter. Měl by se snažit, aby účinek překládaného dramatu na diváka byl stejný jako účinek originálu na diváka výchozího jazyka. Sólo na flétnu bylo zařazeno do výboru satir a vyšlo v roce 1968 v nakladatelství Orbis.
Po roce 1989 se pozornost českých nakladatelů upřela na západ, ale přesto se podařilo mým kolegům zpřístupnit českým čtenářům zajímavá díla soudobých ukrajinských autorů, např. Jurije Andruchovyče, Oksany Zabužkové, Petra Miďanky nebo Tarase Prochaska. Současně se otevřely dříve utajované archivy, a tak jsem mohla ve spolupráci s básníky Václavem Daňkem, Jiřím Honzíkem a Tomášem Vašutem přiblížit českým čtenářům reprezentanty exilové „pražské školy“ ukrajinských básníků, kteří žili a tvořili ve 20. a 30. letech minulého století v naší republice, a sice díla Jevhena Malaňuka, Oleha Olžyče, Halji Mazurenkové, Oksany Ljaturynské a Oleny Telihy, která se teprve po vzniku samostatné Ukrajiny vrátila do literatury své domoviny.