Alexandra Salmelová
Z finštiny přeložila Martina Šímová
Povídka Alexandry Salmelové líčí dobrodružství slovenského imigranta Paľa Oškvaroka, který místo ve vysněné Americe skončí v dalekém severském Finsku. Chladný sever ale není ani trochu oním rájem na zemi, který si Paľo představoval. Autorka při psaní těžila z osobní zkušenosti a ožehavé téma imigrace se nebála zpracovat formou satiry.
Já jsem přistěhovalec. Já přišla krást tvůj muž. Já přišla krást tvůj sociální podpory. Já ne práce.
Já sedím doma a starám se o moje a mojeho muže děti a chodím do obchod a koukám se a ponakupuju zboži. z dětmi jdu často chodit venku třeba do krásného parku nebo do břeha moře, který se děti a já líbí, protože v naší zemi není moře vubec. Někdy jdu do institut socialního pojištění, a jiných úřadú, kde vyřizuju peněz a život věci a problémy. Někdy potkan taky jiný přistěhovalky z naší země a z naší soused země, protože mluví jazyk kterýho já rozumim, takže všechny mi volně si můžeme povídat např. o dětech, mužech, o penězích a jíných problému a nejhlavně o našem životě ve Finsku, který je hodně jinčí neš náš život v rodné zemi a můžu vás ujistit, že není to tak lechké a jednoduché a jínak super jak si možná někteří může mislet.
Já ale nepatřim k nim přistěhovalec ženám a mužám, co si jenom naříká a stježuje celou dobou. Já jsem optimista, že jsem se přestěhovala do Finska, ikdyš vždycky ne všechny věci je růžový. Já se snažím povnořit do Finska a jeho lidí, proto pilně studuji Finů jazyk. Když jsem v depresi a smutná, vzpomenu si vzpomenout jeden příběh který vždycky zvětší moje víru a naděj ve mě sama, moje schopnost adaptovat se na nové finské prostředí a moje možnosti vyspět a být pravý tady k sobě sama. Já teď řeknu ten příběh i vám. Je to mytická legenda o přistěhovalecovské odvahy a odhodlání, která přinesla velké ikdyš chvilkové štěstí této povídky hrdinovi, který je, tak jak v naší zemi je normální, ovšemže muž.
Život Paľa Oškvaroka v Muránské Dlhé Lúce uvízl na mrtvém bodě. Práci v přilehlém městečku nedostal a polní práce v rodné vesnici mu jako vzdělanému člověku nebyly po chuti. Naplněn marností hledal nejprve útěchu v jediné místní hospodě, ale protože mu do ní byl nespravedlivě odepřen přístup, skončil doma na zápraží, kde se s pocitem vzrůstajícího osamocení utápěl v černých myšlenkách. Když stará matka pohledem utkvěla na nešťastném Paľovi, nemálo ji rmoutilo, že její syn sedí na verandě zhroucený a jako života zbavený. Zkusila všechno, vyhrožovala a žadonila, bila a těšila, ale Paľovi pomoci nedovedla. I povzdechla si ztěžka stará matka a odešla pole orat, louku kosit a krávu dojit. Paľo se ani nehnul. I kdyby se mu chtělo sebevíc, nedokázal vyskočit z letitého, červy prožraného křesla a přispěchat milované matce na pomoc. Když stařena vydechla naposledy, Paľo zůstal sám. Zkrušeně dumal a přemýšlel:
„Kdepák, v týhle vesnici už pro mě nic není. Chalupu sužuje bída, nikdo mi nepomůže, sousedi mi přejou jen to nejhorší. Prachmizernej život. Odejdu odsud pryč, do města, do jiných krajů. Odejdu třeba do ciziny. Do Ameriky!“
(Zde bych ráda poznamenala, že pokouším jak hranice jazykové tak i stylistické. Jak si někteří možná sami povšimli, využila jsem postupy realistického románu i prvky známé z finských vyobrazení národa, zahrnující například legrační slovosled, archaismy a venkovské prostředí, jež podle mě podtrhují mytičnost Paľova příběhu. Zmíněné postupy jsem poté mírně zparodovala, a navíc jsem použila i špetku té ironie. Připomínám jen, že takto v běžném životě nemluvím.)
Po divoké a nebezpečné plavbě vstoupil náš hrdina Paľo Oškvarok dvanáctého dne měsíce října na suchou zem, kterýžto fakt ho přiměl, aby se pln nadšení přirovnal k jinému velkému dobrodruhovi:
„Juj, úplně jak ten Robinzoon,“ vykřikl šťastně. „To je jasné znamení, že moje cesta do Ameriky bude jeden velký úspěch.“
S širokým úsměvem na tváři, zanedbatelným majetkem a jídlem na posilněnou v plátěném uzlíku stanul čerstvý imigrant Paľo Oškvarok na přístavním molu.
„Ho-hooooooooooj,“ zahulákal k davu lidí, kteří se jako velká barevná masa hemžili kolem. Nikdo neodpověděl.
„Ho-ho-hooooj,“ zahulákal na místní přístavní faunu, sestávající především z racků a holubů, i když kolem odpadní strouhy si vesele hrálo i pár krys. Žádné z oněch stvoření na pozdrav nezareagovalo.
„Ho-ho-hoooooooooooj!“ zařval Paľo do třetice, třikrát hlasitěji než předtím. Začínal mít obavu, že se zvučnost jeho hlasu mezi obrovskými, až šestipatrovými mrakodrapy zeslabila, a ten tak k místním lidem a zvířatům nedolehl.
„Rychle kolem něj projdeme, miláčku. To zas nějaký pomatený opilec otravuje kolemjdoucí…,“ zamumlala nervózní matka a táhla zvědavé dítko do bezpečí, co možná nejdál od našeho řvoucího hrdiny.
„Fuj, že se nestydí, je poledne a on už je v takovém stavu,“ pohoršila se kolemjdoucí babička.
„Kdybys šel raděj do práce, spratku!“ zavrčel postarší kavalír, jenž ji doprovázel, a zamával Paľovi před obličejem holí.
„Ha?“ podivil se Paľo, který byl překvapením úplně zblblý, a taky právem, protože nerozuměl ani slovu, a navíc nebyl žádný spratek, nýbrž čtyřicetiletý chlap jako hora.
„Zasranej hipík!“ zachraptěl z nedaleké lavičky nějaký opilec. „Doprdele, to sou hadry…,“ procedil pak na účet Paľova krásného gemerského kroje.
„Sa-sranej hip-ík!“ nadchnul se Paľo, který se už už vzdával všech nadějí na pohostinnost obyvatel svého nového domova. „Já – Paľo Oškvarok. I. Ich,“ představil se. A protože jeho jazykové schopnosti byly značně omezené, neuměl dodat nic jiného než rozjařené „Na zdarovie!“
„Rusáci jedni,“ ohrnula nosík kolemjdoucí slečna, zato ochlastův obličej se rozjasnil.
Paľo se posadil na lavičku vedle opilce a bez optání si přihnul z jeho kořalky. Ožrala se nejdřív rozčílil a chystal se dát opovážlivému zloději přes hubu, ale Paľův obličej jako sluníčko a láhev pravé slovenské domácí slivovice v Paľově ruce ho zastavily a přiměly změnit k návštěvníkovi postoj. Zanedlouho už bratrsky popíjeli a klábosili jako staří přátelé, a Paľo se dozvěděl, že jeho nový kamarád není žádný alkoholik odněkud ze strouhy, nýbrž Jaska, který má vlastní garsonku a práci v městské knihovně, jen je v současné době na dlouhodobé nemocenské. Paľo zase Jaskovi rukama nohama vysvětlil, že on sám nemá vůbec nic, protože prodal chalupu i krávy. v jeho rodné vesnici navíc nebylo pro vzdělaného člověka jako on přítele, který by se mu vyrovnal. Nezbylo mu nic než trochu peněz do začátku nového života. Jaska byl naproti tomu veselý chlapík, jenž měl kromě garsonky a práce i plno stejně veselých kumpánů, se kterými bylo nezbytné osamělého Paľa seznámit. Rozhodli se proto vyhledat další společnost, a vykročili za tím účelem směrem k neblaze proslulé části města.
Když dorazili do jednoho levného baru, Paľo se nestačil divit, kolik kamarádů může jeden člověk mít. Jaska jim oznámil, že Paľo je jeho obzvláště dobrý a drahý přítel, a tím pádem i jejich drahý a dobrý přítel. Nad sklenicí piva Paľo Oškvarok novým kumpánům pověděl o svém těžkém životě v zapadlé horské vesničce a vyjádřil nezměrnou radost nad příjezdem do Ameriky.
(V tomto bodě musím poznamenat jedno: je mi jasné, že dle vší logiky nemohl Paľo jako čerstvý emigrant rozumět finskému jazyku. Na druhou stranu si lidé, jak známo, vždycky nějak dokážou předat informaci, i když daný jazyk vůbec neovládají. Tak jako tak, napíšu tohle setkání ve finštině a nazvu to třeba svou osobní spisovatelskou licencí.)
„Do jaký, doprdele, Ameriky?“ zachraptělo velké fousaté chlapisko.
„Zasraná Amerika,“ procedila chlapsky vypadající ženština, očividně plná nenávisti k dané zemi.
„Hošan si myslí, že je v Americe,“ zasmál se malý vysušený mužík, který pil jenom kávu, bez přestání kouřil a hrál mistrovsky kulečník.
„Sakra, Jasko, jakýho pošahanýho blba si to sem přived?“
„Je to dobrej chlapík,“ bránil Jaska Paľa, který se snažil něčemu porozumět. „Tohle je Suomi. Finland,“ vysvětlil přátelsky.
„Suomi Finland Perkele,“ zašklebil se fousáč.
Paľa Oškvaroka to dokonale vyvedlo z míry. Suomi. Finland. Perkele. Jak se sem proboha dostal, když měl namířeno do Ameriky?
„Kurva,“ pronesl ve svém krásném mateřském jazyce. „Suomi Finland… Perkele!“
„No doprdele!“ rozčílila se mužatka. „Finsko je tisíckrát lepšejší než ta tvoje Amerika. Amerika je uplně na hovno.“
„No, Finsko je taky uplně na hovno, ale furt je to lepčí místo než Juu-Es-Ej,“ doplnil Jaska.
„Všechny země jsou uplně na hovno,“ dodal fousáč. „Nejni v tom žádnej rozdíl.“
Paľo nedokázal zhodnotit pravdivost této informace, protože sám nikdy nebyl za hranicemi vlastní obce. Každopádně se chytil nových přátel, rozhodl se zapomenout na svůj americký sen a začít ve Finsku nový život.
(Posunu teď příběh o něco dopředu, protože nikdo neví, co se po tomto rozhovoru vlastně odehrálo. Nicméně, při svých pravidelných měsíčních setkáních v hospodě si naši mužští v této souvislosti obvykle vyprávějí jakési divoké povídačky o nezřízeném pití, četných rvačkách a prohánění ženských. Vyprávění jsou to poněkud nejasná a nemají žádný pořádný základ. Po nějakém čase se Paľo Oškvarok probudil v parku pod keřem a zjistil, že jeho krásný cestovní oblek je zle ušpiněný, peněženka prázdná a že uzlík s náhradním oblečením zmizel. Podobný dějový vývoj je mimochodem zcela běžný v příbězích popisujících naivního vesničánka, který poprvé zavítá do velkého města. To jen dokazuje, že příběh Paľa Oškvaroka představuje archetyp. Ale teď už pokračuji ve vyprávění.)
Paľo se pokusil rozpomenout na to, co se stalo, hledal své věci všude kolem, znovu se pokusil vzpomenout si, kde se pohyboval, a následně znovu hledal – zcela bez výsledku. Pak nadával a plakal a plakal a nadával. Pamatoval si jenom, jak nějaký fousáč říkal, že všechny země jsou na hovno.
„To taky jsou, ale tohle Finsko je největší sračka ze všech,“ pomyslel si zasmušeně. Potom se sebral a vydal se směrem k nejbližšímu baru doufaje, že potká a pokud možno i rozpozná své přátele. A světe div se, tak se i stalo. U barového pultu seděla ta obrovitá mužatka a popíjela ranní pivo.“
„Hei!“ pozdravil Paľo a už si představoval, jak se všechno vysvětlí a jeho majetek si brzo najde cestu zpátky ke svému majiteli.
„Co?“ zabručela mužatka.
„Kámaradko!“ zahulákal Paľo šťastně a vrhnul se směrem k ženě ve snaze ji obejmout.
„Co to kurva…?“ zavřískla mužatka legračně vysokým hlasem.
„Nějakej problém, Marjo?“ zeptal se chlápek za barem.
„Ten bláznivej vochlasta se mě pokouší znásilnit,“ ječel babochlap jménem Marja.
V tu chvíli se barman rozzuřil, popadl Paľa, který byl po dlouhém popíjení zesláblý, a bez milosti ho vyhodil na dvůr. Nic nepomohlo, že se náš hrdina srdceryvně dovolával alespoň trošky vody od právě přicházejícího Jasky.
„Táhněte k čertu, zasraný socani, negři a vostatní vetřelci, nebo…“ zahrozila mroží mužatka, která si následně řádně přihnula, říhla si a poděkovala svému zachránci: „Díky, Abu.“
(V souvislosti s tím se mi vybavil jeden obzvláště kvalitní článek v bezplatném deníku Vartti. Autor v něm podotýká, že bez hráčů cizího původu a imigrantů postrádá finský fotbal jakoukoliv budoucnost. To je nejspíš pravda, protože i ve švédském týmu jsou původem zahraniční hráči, kteří dokonce patří k nejlepším na světě. v deníku Satanen si zase někdo s přezdívkou Proč stěžoval, že imigranti ve Finsku nedostanou pořádnou práci, i kdyby byli sebevíc vzdělaní a jazykově nadaní. Tak nevím. Osobně znám jednoho italského sociologa, který umývá v jisté restauraci nádobí, ale ten neumí finsky ani slovo, jeho angličtina je tady na severu ve stádiu rozkladu a ještě ke všemu je to komunista. Někteří z mých známých si stěžují, jak je nespravedlivé, že všichni možní kurdští umělci a senegalští doktoři pečou pizzy a rolují kebab. Jenže co se dá dělat, když jsou jejich jazykové schopnosti opravdu mizivé; takoví lidé opravdu nemohou dělat nic jiného. Yksi kieli yksi mieli, říkám já — jeden jazyk, jedna mysl, nebo jak to je. Ale zpátky k příběhu.)
A tak zůstal Paľo Oškvarok sám v cizí zemi, bez přátel a bez prostředků. Vyhladovělý se vláčel po ulicích a vztek a beznaděj v něm rostly a rostly. v jakési postranní uličce si z ničeho nic všiml zrezivělého auta se slovenskou poznávací značkou. Boční dveře dodávky byly dokořán a uvnitř sedělo osm stavebních dělníků, kteří zrovna jedli.
„Chlapi! Pomoc! Slitování!“ vykřikl Paľo a padl před autem na kolena. Osm obědvajících dělníků zanechalo přežvykování obložených chlebů a jalo se civět na podivné individuum.
(Následující rozhovor se ve skutečnosti odehrál ve slovenském jazyce. Kvůli srozumitelnosti jsem se ho nicméně rozhodla přeložit do finštiny, která je čtenáři podle mě bližší, i když s ohledem na mnou zvolený realistický styl by spíše bylo vhodné užít původní jazyk. Ale takové problémy se prostě namanou, když jeden píše o mezinárodním prostředí.)
„Pomozte mi, nemám nic, o všechno jsem přišel! Sem jsem se dostal omylem, měl jsem namířeno do Ameriky, snažil jsem se najít práci, ale pak mě donutili hýřit s místními zloději a ochlasty, a ti mě okradli úplně o všechno, kurva, o všechno –“
„Kurva, to je nespravedlnost,“ zamumlal velký tmavý chlap, zvedl ruku a ukousnul si pořádný kus chleba. „A ti blbci se nás z východní Evropy bojej,“ postěžoval si, duse v sobě nadávku.
(V souvislosti s tím jsem si vzpomněla, jak někteří imigranti z mojí země vždycky poznamenávají, že hlavní město Finska Helsinki leží na 24˚56’15 stupni východní délky, zatímco hlavní město Slovenska Bratislava leží na 17˚06’46 stupni východní délky. Východoevropské město Bratislava je podle nich tedy o celých 7˚49’69 stupňů západněji než západní Helsinki. Tihle rádoby patrioti navíc křičí, že v Bratislavě se dá sehnat italštější káva a češtější pivo. Tohle ale naštěstí prohlašují jen ti věční kňouralové, kteří – na rozdíl ode mě – nechápou, že řeč je o duševní západovosti a ne o zeměpisné šířce.)
„Řeknem šéfovi. Dáme si delší pauzu a půjdem ty sráče zmlátit,“ navrhnul nějaký stěží plnoletý kluk a zapálil si zuřivě cigaretu.
„Ty už nenajdem,“ povzdechl si Paľo. Dělníci zvážněli a začali přemýšlet.
„Je tu ale draho,“ řekl po chvíli ten velký tmavý chlap.
„Hm,“ dal Paľo najevo souhlas.
„Na nákupy jezdíme do Tallinnu. Autem to vyjde levně. Vždycky nakoupíme jídlo na dva tejdny,“ pokračoval.
„Hm,“ dal Paľo najevo, že hovor sleduje.
„Lodí to dlouho netrvá,“ prohlásil muž a dodal: „Taky bys měl nakupovat jídlo v Tallinnu. Je to mnohem levnější než tady.“
„Kurva, najdemʼ je a zmlátíme je jak malý čokly,“ zahulákal mladý dělník vzdorovitě.
„Řeknemʼ šéfovi. Von bude vědět, co dělat,“ přehodil postarší chlapík ručičku vah na smířlivější linii.
„Dostáváme teda celkem dobrej plat,“ pokračoval tmavý obr. „Ale stejně jezdíme pro žrádlo do Estonska. Tam jsou ceny totiž znatelně výhodnější.“
„Jakej dostáváte plat?“ zeptal se Paľo, ve kterém se právě probudil opravdový zájem.
„Nooo, tak nějak čtyry tácy,“ odpověděl kluk.
Paľo začal uvažovat. Nechtělo se mu na stavbu, měl za sebou totiž střední odborné učiliště. Na druhou stranu si uvědomoval, že se nachází ve velmi nejisté situaci. Byl v cizí zemi, jejímuž jazyku nerozuměl, popravdě řečeno uměl jen svůj rodný jazyk a naprosté minimum angličtiny, která sotva stačila pro přežití. Neměl ani korunu. Byl vyhladovělý. Měl takový hlad, že ani nákupní výlet do Tallinnu ve zrezivělé dodávce by ho nepřivedl do nějakých větších rozpaků. A čtyři tácy jsou slušné peníze. Sto dvacet tisíc korun, počítal Paľo, a v očích mu chtivě zasvítilo.
„Přijde sem ten váš šéf?“ vyzvídal.
„Proč jako?“ zeptal se tmavý myslitel překvapeně.
„No, myslel jsem, že bych se ho zeptal, jestli by se nenašla práce i pro mě,“ odpověděl Paľo zdráhavě, a přitom už myslel na to, jaká bude s novými spolupracovníky legrace.
„To víže našla!“ zahulákal velký tmavý dělník veselým hlasem. „Bude z tebe jeden z nás.“
„Vítej. Vítej,“ zamumlal starší tichý chlapík v rohu dodávky.
„V tom nejni žádnej problém. Řeknem‘ šéfovi, že přišel novej chlap, a von bude mít děsnou radost, páč nový chlapi jsou potřeba pořád, že jo, když se kvůli krátkýmu létu musí stavět rychle. A pak hned do fachy a na konci měsíce čtyry tácy na ruku,“ vysvětlil chlápek, který očividně rád šéfoval ostatním a byl plný nadšení z toho, že dostal možnost někomu něco vysvětlit.
„Vám teda zůstanou čistý čtyry tácy?“ zajímal se Paľo překvapeně.
„No, né úplně čtyry tácy, když se z toho musí pochopitelně zaplatit nájem a jídlo a pak ještě malá částka agentúře, která se za nás stará vo daně a tyhlety věci. Ale jsou to skoro čtyry tácy,“ pokračoval muž ve vysvětlování, ale Paľo už neposlouchal. Paľo počítal, kolik peněz z toho bude za rok, jestli se mu z platu podaří ušetřit alespoň polovinu. Dvacet čtyři tisíc eur. Sedm set dvacet tisíc korun. To se opravdu vyplatí, i kdyby musel pracovat.
A tak se z imigranta Paľa Oškvaroka stal gastarbeiter Paľo Oškvarok. Alespoň prozatím.
(Teď provedu v příběhu dramatickou úpravu a přeskočím nudné pasáže tím, že je shrnu v několika větách. Jinak by vyprávění bylo příliš dlouhé, nikdo by ho nedokázal dočíst do konce a zůstal by nepoučen.)
Šéf byl rozumný muž a Paľo se s ním rychle dohodl na práci i platu. Pak nastoupil do zrezivělé dodávky plné nových spolupracovníků a jelo se směrem k tmavým lesům ve Vantaa. Uprostřed lesa, ale pořád dost blízko silnice, se stavěly nové obytné domy, kvalitní ubytování za lidskou cenu, jak hlásala informační tabule nad bránou. Na téhle stavbě dřel Paľo Oškvarok třicet dní jako kůň, potom přišla výplata. Paľovi se třásly ruce, když si od šéfa bral bílou obálku, a na stvrzení toho podepsal kus nějakého papíru. Přemýšlel, jaké to asi je, mít v ruce najednou tolik peněz. Jenže snění vystřídalo zděšení, když obálku otevřel a v ní napočítal jen sedm set osmdesát euro. Paľovi se za poslední dobu událo tolik příkoří a bezpráví, že vybuchl hněvem.
„Co to má kurva znamenat?“ vykřikl v šéfově obytném karavanu, který zároveň sloužil jako kancelář. „Kde je moje výplata? Chybí tři tisíce dvě stě dvacet eur! Kde ty prachy doprdele jsou?“
Šéf zůstal v klidu. Měl s sebou k ruce toho tmavého obra a ještě druhého, menšího, zato obzvláště rozložitého chlapa. A všechno dokázal vysvětlit a podložit:
„Tisíc eur za nájem, tisíc eur agentuře, tři stovky za jídlo, pět stovek za cestu ze Slovenska na pracovní místo a čtyři stovky manipulační poplatek. Jo a ještě dvacet eur za teplou vodu,“ vyjmenoval šéf Paľovi.
„Co to sakra?!“ zařval Paľo. „Tisícovka za prachmizernou postel a tisícovka nějaký neexistující agentuře, a jakej kurva manipulační poplatek? A jídlo si mimochodem kupujem sami v Tallinnu, teplou vodu tu člověk nesežene a pět stovek za odvoz ze Slovenska je směšný, když všichni věděj, že jsem s váma jel až z Helsinek — !“
„Hm-hm,“ odkašlal si šéf. „Já si popravdě sám přesně nepamatuju, jak to s tebou bylo, když mám na starost tak velkej počet pracovníků. Na tomhle papíru se ale píše, že jsi přijel ze Slovenska a že taky souhlasíš se všema ostatníma podmínkama a poplatkama.“
„To teda kurva nesouhlasim!“ zaječel Paľo, který byl úplně rudý. „Viním vás z podvodu!“
„Nikdo tu nikoho nepodvedl. Sám jsi podepsal smlouvu o pracovních podmínkách,“ usmál se šéf.
„Doprdele,“ řekl Paľo a civěl na zmačkanou kouli papíru, který podepsal na znamení toho, že přijal výplatu. Tak jako všichni ostatní. „Zase mě vochcali. Malý lidi vždycky někdo vochčije,“ poznamenal trpce a odešel směrem k lesu, pryč od podvodnického šéfa, tupých dělníků a celé zatracené stavby.
(V souvislosti s tím jsem si vzpomněla na článek, v němž jeden kreativní investigativní novinář dokazuje všem nevěřícím Tomášům, že naše země je na neuvěřitelném vzestupu a životní úroveň bez přestání roste strmou přímkou, kteroužto zásluhou se dřívější emigranti v houfech vracejí zpátky do rodného lůna. Podle mě má novinář v té věci pravdu, a proto bych doporučila nemalému počtu nešťastných imigrujících bratrů a sester, aby se vrátili domů a ždímáním marných podpor ze socanů, nekazili reputaci nás ostatních novoobčanů, co tu řádně platíme daně. Přikládám sem zmíněný článek a doufám, že tak získají inspiraci a pozitivní energii pro návrat domů:
ZPÁTKY DO RÁJE
Slovenská národní ekonomika je na strmém vzestupu. Slovenská devatenáctiprocentní rovná daň přitahuje zahraniční investory. Asijské i východoevropské společnosti se hrnou do země, aby Slovákům diktovaly pravidla hry, a ti, navyklí poslouchat, se jimi řídí a mají radost z nových obchodních partnerů. Obzvláště pochybná a nevýhodná smlouva s jednou velkou korejskou společností vedla některé její kritiky až k tomu, že Slovensku znovu začali říkat Slova-Kia. Na venkově vyrostlo mnoho významných továren, které poskytly práci nemajetným, ve městech zase velké množství skleněných trpasličích mrakodrapů. Národu se daří relativně dobře, jezdí autem, nakupuje a tloustne, a neustále rostoucí životní úroveň táhne zpátky domů i ty Slováky, kteří v předchozích letech odešli za lepším životem a větším platem do tradičních kapitalistických zemí.
„Práce v cizině se už nevyplatí,“ potvrzuje Ján Kováčik, který se právě vrátil z Velké Británie. „Hodnota libry vůči koruně ohromně poklesla, o dolaru ani nemluvě. Třicet korun za euro je naprosto nečekaný rekord a šok pro finanční svět. Je třeba mít na paměti, že ještě před pár lety jsme za euro rádi zaplatili dvakrát tolik,“ okomentoval překvapivý vzestup slovenské koruny ekonom Karol Pizgoň.
„V cizině dřeš jak kůň, aby sis vydělal aspoň tolik, co místní pracanti, zvýšení platu se skoro nedočkáš a každej se k tobě chová jak k postiženýmu, i kdybys měl dvě vejšky. Já nejsem žádná prašivá krysa, ať jdou všechny západní země do hajzlu. Fakt se musí domů, tam jeden dostane skoro lepší prachy a zachová si i jakous takous lidskou důstojnost,“ zlobí se dvojnásobná držitelka titulu magistra umění Ľubica Pyšná, která ve Velké Británii dělala pět let nejrůznější práce, mimo jiné sbírala jahody, myla nádobí v čínské restauraci a pracovala v kasinu.
„No, žebráků už je v cizině moc, anebo se vůbec žebrat nesmí. Byznys je tam uplně na hovno. A u nás máme aspoň fajn mírnou zimu v porovnání s tou tam venku, ne jak někde v zasraným Švédsku nebo Finsku,“ souhlasí s kritikou práce v zahraničí i Dezider Berky-Orgován. „Jde se dom. Domov je domov,“ dodává se slzou v oku.
Slováci se po těžkých chudobných deseti letech konečně vracejí domů – a hromadně. Za lepším životem, vyšším platem a hlavně za lidskou důstojností a uznáním.
(Přestože já, vydobyvší si pevnou pozici jako přistěhovalecká matka v domácnosti, o návratu domů neuvažuji, byla bych ho vřele doporučila Paľovi, který se bez peněz a bez práce vlekl lesní cestou pryč od proklaté stavby vstříc temné budoucnosti.)
„Kurva, do piči, všetko je v riti všetko jako ma ojebali hajzli hnusní zasraní všetci sú to hajzli hej a celé Fínsko je na kokot hnusná krajina samé komáre a drahota a zima a tma a vyjebané svine tu žijú.“ klel z hlubin srdce, klel ve své rodné řeči a klel tak příšerně, že se to ani neodvažuji překládat do lidského, tedy finského jazyka.
(Základ dalšího setkání není zrovna moc realistický a v pochybujících jedincích může vzbudit jistou nedůvěru vůči tomuto příběhu, nicméně zde jsem se vědomě rozhodla zapojit známé prvky romantismu, jako je obdiv k přírodě a blízkost k ní. v podobných příbězích chudí studenti často v lese potkají hodné loupežníky, s kterými potom u ohně slaví až do rána. A protože také Paľův příběh je značně romantický, i jemu se přihodilo něco podobného, přestože to nebyl žádný student. Pro jistotu ještě připomenu, že se jedná o mytické vyprávění, a je obecně známo, že v legendách někdy dochází k nadpřirozeným událostem.)
Na kládách u cesty seděla veselá společnost, která pojídala exotické potraviny, popíjela šampaňské a přitom hovořila o umění a jeho úkolu v moderní společnosti.
„Umění musí být ke společnosti kritické,“ tvrdil někdo.
„To nestačí! To v žádném případě nestačí!“ vykřikl kdosi další opovržlivě. „Umění musí bezpodmínečně bojovat za chudé a bezvýznamné, umění musí udeřit rozmazleného boháče mezi oči, ne…do jeho tlustýho panděra, tak aby zvracel krev a v nastalé agónii pochopil, jaká bezpráví se dějí na tomhle světě. Že se nedějí jen někde příjemně daleko v Africe nebo Asii, ale v našem milovaném modrobílém Finsku.“
„V našem edenu,“ vyrazil se sebe jeden z nich.
„Podívejte, támhle jde oběť téhle vlčí společnosti, utlačovaný člověk, za nějž se má bít opravdové umění!“ vykřikl ten nejpolitičtější z politických umělců a ukazoval na Paľa, který se s klením vláčel po štěrkové cestě. „Jakého příkoří se na tobě kapitalista dopustil, soudruhu?“ zeptal se přátelsky.
„Give me beer,“ zavrčel kapitalistou utlačovaný Paľo Oškvarok.
„Tak, ti šmejdi přitáhnou do země chudé cizince, kteří nevědí nic o svých právech, dají jim žebrácký plat a zbaví je veškeré lidské důstojnosti. Jsou to otroci moderní doby, ale náš pravicí zaslepený proletariát je nenávidí namísto opravdového viníka – finského kapitalisty!“ vysvětlil ten nejpolitičtější z politických umělců a nabídl láhev piva ubohému otroku, který měl nicméně jméno – Paľo Oškvarok.
„Tanks you,“ ocenil Paľo bratrské gesto.
„Co jsi to, soudruhu, před chvilkou zpíval?“ zajímala se mladá umělkyně.
„Ha?“ zeptal se Paľo.
„What you sing?“ přeložil to ten nejpolitičtější do lámané angličtiny.
(Jsem si vědoma toho, že Paľova znalost anglického a finského jazyka byla menší a horší, než to dál vypadá. Hovor nicméně pěkně odsýpal, protože umělci měli velké duše, a dokázali se tudíž naladit na stejnou myšlenkovou a pocitovou vlnu jako náš hrdina, který s nimi zase v náhlém osvícení rozmlouval skoro plynule.)
„I sing? Aaa… I say – všechno kurva hovno,“ vysvětlil Paľo. „Svět hovno, Finsko hovno, Fin hovno, šéf hovno, všechno hovno. Kurvajednačuráckázasranásračka. Já chudý imigrant,“ pokusil se mluvit finsky v naději, že dostane další pivo.
„Náš hrdina!“ zvolala mladá, obzvláště slibná umělkyně.
„What language?“ vyhláskoval ten nejradikálnější pomalu a řval při tom, jako by byl Paľo hluchý.
„I – Slovakia,“ oznámil Paľo pyšně.
„Ha!“ zazněl hlas bojovně naladěného mladíka. „Tak ti kreténi sem importují levnou pracovní sílu ze země rozedrané!“
„Slovenia – jaký to krásný jazyk. Peaaautiful language,“ nadchnul se pro měkkost a melodičnost Paľova jazyka nejradikálnější z umělců.
„Slovakia,“ opravil ho Paľo a bez ostychu si vzal třetí láhev piva.
„Ach, pardon, pardon,“ omlouvali se všichni a někdo rozhodně zamumlal: „Slovakia – to je třeba si zapamatovat.“
„Is big war in Slovakia?“ vyptávala se mladá umělkyně plná sympatií.
„No,“ odpověděl Paľo stručně.
„But you poor,“ zkusil to ten mladý talent znovu.
„Yees,“ odpověděl Paľo po pravdě. Všichni umělci si zhluboka oddechli. Jednomu se vybavily chudinské čtvrti v Riu, druhému zas proutěné chatrče i s vyhladovělými obyvateli.
„Máme dokonalou příležitost ovlivnit běh věcí novým neotřelým druhem umění! Nový umělecký politismus, po kterém jsme tak dlouho toužili a který se právě zrodil, nenechá bez povšimnutí ani to nejmenší bezpráví!“ horlil levicový umělec ze staré školy.
„Z každé přistěhovalecké skupiny ve Finsku vybereme jednoho zástupce a z nich potom dáme dohromady náš ansámbl,“ zasnila se mladá talentovaná umělkyně.
„Kolik jich tak bude? Aby se nám vešli na pódium?“ strachoval se jeden skeptik.
„Pche, komerční pravičácká hovadina,“ oznámil opovržlivě nejstarší a nejpolitičtější politický umělec. „Nechceme žádnou megashow. Musíme udělat něco mnohem, mnohem autentičtějšího.“
„Co? Co? Řekni už,“ chtěli vědět mladí umělečtí nadšenci. Starý veterán nějakou tu chvíli počkal, a když se netrpěliví posluchači začali kroutit zvědavostí, klidně odpověděl: „Blues. Imigrantské blues. Nefalšovaná výpověď od srdce. Jediný vystupující –“ tady se guru nové umělecké vlny na chvilku zastavil, aby se vyptal na jméno našeho hrdiny: „ – Paľo Ok-Várok. Jen bude potřeba přeložit ten text z češtiny do finštiny. Kvůli srozumitelnosti.“
„I – Slovakia. No Cechki,“ oznámil Paľo.
„Pardon,“ omlouvali se umělci, postarší žena dokonce pohladila Paľa po rameni, mumlajíc smutné „sorry, sorry“. „Uděláme z tebe bluesmana. WE make bluesman from YOU. Yes?“ snažil se umělec-veterán vyjednat vzájemnou dohodu.
„Yes,“ odpověděl přátelsky Paľo, který pil šesté pivo.
(Aby si někdo o nás Slovácích neutvořil špatný obrázek, musím vás ujistit, že ne všichni by se jen tak přidali k nějakému pochybnému komunistickému uměleckému projektu, který jim někdo nabídl uprostřed borového lesa. I Paľo se do celé věci zapletl z čisté beznaděje a až poté, co mu pivo stouplo do hlavy.)
„Ale nejdřív musíme vědět, o čem zpíváš. What you sing?“ vyzvídal bojovný umělec.
„Všechno kurvasračka,“ zopakoval Paľo to, co už jednou říkal.
„Yees. But – every word. E-VE-RY,“ trval na svém umělec.
A Paľo Oškvarok dělal, co mohl, aby umělcům detailně přeložil příčiny výbuchu své zloby: „Kurvapíča všechno hovno vojebali hajzli hajzlovský Finsko čurák komáři drahý tma zima všichni hnusodržky žije tady.“
A chápající umělci porozuměli všemu, co chtěl Paľo vyjádřit.
„Kurva, do píči, všechno je v řiti, všechno. Jak mě vojebali, hajzlové hnusný! Všichni jsou to hajzlové, jo všichni, a celý Finsko je k posrání hnusná země, jsou tu jen samý komáři a draho a zima a žijou tu jen samý vyjebaný svině. Do píči se všim!“
„Hmm…,“ uvažovala mladá talentovaná umělkyně. „Není tam trochu moc sprostých slov?“
„To není problém. Vypípáme je,“ navrhnul někdo.
„To z toho nic nezbude,“ zaprotestoval jiný.
„Píp-píp blues,“ zavtipkoval jakýsi obtloustlý chlapík ve středním věku.
„Vždyť je to autentická výpověď! Dialekt a myšlenkový svět prostého člověka! To nemůžeme jen tak obětovat!“ vykřikl starý radikál zděšeně.
„Ani já nemám rád kompromisy, zavání to buržouststvím,“ přiznal mladý bojovný umělec. „Jenom říkám, že z toho Finové nebudou zrovna nadšení, jestli jim nějaký imigrant, který bere od našeho státu sociální dávky, bude nadávat do čuráků. Tuhle část je potřeba pozměnit, aspoň pokud ten umělecký projekt chceme představit na nějakém větším pódiu.“
Radikální guru z toho neměl ani trochu radost. Chápal, že finská snášenlivost se nesmí příliš pokoušet, pokud chce člověk změnit pohled společnosti na lidi, kteří přicházejí do Finska ze zahraničí. Na druhou stranu bylo jasné, že originalita a umělecká úroveň písní Paľa Oškvaroka znatelně klesne, pokud se vyškrtají všechna sprostá slova a nenávistné provokace. Pak ale dostal spásný nápad:
„Máte u vás v Polsku nějaký národní hudební nástroj?“ vykřikl a hned otázku zopakoval lámanou angličtinou: „You – in Poland – traditional instrument?“
Paľo se zmateně podíval do rozkroku a tak se popletl, že úplně zapomněl připomenout svůj slovenský původ.
„Instrument. To play. Music,“ vycítila mladá talentovaná umělkyně nutnost upřesnit otázku.
„Aj, MUU-ZIK. Andrstend,“ zakřenil se Paľo a začal usilovně přemýšlet. „Drumbľa.“
„Co to doprdele je?“ znervózněl chlapík středního věku, přespříliš poznamenaný mainstreamem.
„Like wire. Looks like tree. Put to mouth and dang-dang with fingers,“ vysvětlil Paľo.
„Jó. To je takové to… Ukrajinská harfa, nebo jak se to jmenuje,“ vzpomněla si postarší umělkyně, která kdysi navštívila Sovětský svaz.
„To nepůjde. Každý si představí Ukrajinu, ne Slovinsko. To není žádný národní nástroj,“ neúprosně zamítnul drumbľu politický radikál.
„Gajdy?“ navrhnul Paľo tázavě. „Like goat. Kozel. s píšťalama,“ řekl a ukázal, jak se na daný nástroj hraje.
„Dudy. Skotsko. Pryč s tím,“ povzdechl si mladý umělec.
„Fujara,“ rozzářil se Paľův obličej. „Long pipe. Dřevopíšťala.“
„Flétna?“ zeptal se někdo zmateně.
„Jak dlouhá? HOW long?“ chtěl vědět druhý.
„Veery long. Two meter. More,“ odpověděl Paľo a obrátil do sebe poloprázdnou láhev tvrdého alkoholu, kterou našel u umělců v baťohu.
„To je ono!“ vykřikl mladý talent.
„Jak se na to hraje?“ zajímala se ta umělkyně, která byla v Sovětském svazu, ale ani tam se s takovým nástrojem nesetkala.
„Can YOU play?“ vyzvídal starý guru, který už měl hlavu plnou velkolepých plánů.
„No,“ řekl Paľo a vytuhnul na kládách u cesty.
(V poslední poznámce jsem zapomněla říct, že Slováci normálně nepijí, alespoň ne všichni a v žádném případě ne tolik, aby se dostali do situace, v níž by potenciálně začali pochybnou spolupráci s levicovými intelektuály potulujícími se někde po lese, nebo se ve výše zmíněné společnosti opili do němoty. Právě naopak, Slováci jsou umírnění lidé, alespoň ti, kteří se řadí k mým známým. Ale zpátky k příběhu.)
Za měsíc Paľo nicméně vystoupil na malém pódiu Kaustinenského lidového hudebního festivalu jako vycházející hvězda worldmusic. Přes tradiční slovenský pastýřský oblek měl natažené tričko s nápisem I LOVE Suomi. Touto oděvní kombinací dával obecenstvu najevo, že se jedná o neškodného a přizpůsobivého přistěhovalce, který nicméně hluboce ctí tradice mateřské země. Hrany Paľova nenávistného lamentsongu byly mírně otupeny, umělci se rozhodli zdůraznit exotickou hudbu a odstranit všechna nadbytečná slova, která by mohla potenciálně popudit publikum. Finsko-slovenský umělec Palo Ok-Várok se opřel o dlouhou fujaru a takto podmanivě zazpíval:
„Štěrkovou cestou jsem kráčel
proud slz mi tváře máčel.
Tohle je imigrantský blues.
Oh Yeaaaah!“
Po tomhle přišlo opravdu dlouhé fujarové sólo. Ok-Várok uhranul diváky, kteří tleskali a hvízdali dobrou půlhodinu, a nedokonalostí v Paľově hře na fujaru si nikdo ani nevšiml.
Syn naší země Paľo Oškvarok dosáhl v nové domovině, dalekém severském Finsku, velkého úspěchu. Stala se z něj hvězda worldmusic, bluesman, který z hloubi srdce zpívá o světovém příkoří, pastýř-přistěhovalec, hrající na obrovitou exotickou píšťalu. Všichni slovenští imigranti ho velice oceňovali, chodili se na něj dívat a podporovali ho při bezplatných vystoupeních v městských parcích. Paľo hrál vždycky přesně půl hodiny, potom zamával fujarou, řekl „diký“ a zmizel z pódia. Jako Palo Ok-Várok objížděl finské festivaly a kulturní události celé krásné, i když krátké finské léto, a ještě i na podzim vystoupil v Helsinkách na prknech Espa. Po příchodu zimy už samozřejmě nevystupoval, protože akce v parcích se pořádají jen v létě. Ale další rok se vrátil, aby zahrál na evropských dnech v kulturním bloku, který pořádal stánek reprezentující Slovensko.
Bylo pondělí, deset hodin ráno, a lilo jako z konve, slavné jméno však na místo přitáhlo skupinu zatvrzelých fanoušků. Párek turistů v důchodovém věku se rovněž zastavil, aby si poslechl vystoupení, a asi deset opilců tancovalo a divoce prozpěvovalo navzdory časným ranním hodinám. Paľo byl úplně namol a namísto kompletu skládajícího se z pastýřského národního obleku a finského trika měl na sobě odrané džíny a poněkud umorousaný prošívaný kabát. Svůj nový hit zpíval ochraptělým hlasem:
„Tohle je Kurvapíčasračkořiťodojebanýkurvaimigrantskýblues a patří vám všem,“ představil skladbu a pokračoval:
„Kurva že mě vojebali hnusodržky čuráci hajzlové
Nejsem žádnej kašpar v kroji
ani neumim hrát na tu zasranou fujaru, seru na tradice, nemám rád tuhle zem
protože nenávidím všechno a všechny
a Finsko je zem k hovnu, která je ještě tak kurva daleko, že se z ní ani nedá dostat
a tohle je to pravý, skutečný, imigrantský blues
oh yeeah!“
Reakce byly rozmanité. Jedni křičeli nadšením, že se Paľo vrátil ke svým radikálním kořenům. Jiní znechuceně a nenávistně hulákali, co jim tu má nějaký zatracený přistěhovalec co vypočítávat problémy a osobní věci Finska a jeho obyvatel, k nimž patří kupříkladu nedůvěra k remcalům z ciziny, kteří se jim cpou do země. Někdo zamumlal něco o tom, jak neuvěřitelně si Paľo za půl roku zlepšil jazyk, a turisti-důchodci okouněli a krčili rameny, protože nerozuměli ani slovu. Guru politického umění se v zadní řadě spokojeně usmíval, neboť umění konečně promluvilo k lidem, konečně vyprovokovalo a vybudilo dokonce i pomalé a klidné Finy, konečně rozpoutalo společenskou diskusi. Obecenstvo hlučelo dobrých pár minut a přistěhovalecký rebelant Paľo Oškvarok dostal po vystoupení přes hubu, následkem čehož byl sanitkou odvezen do Mariánské nemocnice v Helsinkách.
(O tomto incidentu krátce informoval bezplatný list Satanen, do deníku Metro se novinka nevešla a největší finský deník Helsingin Sanomat byl právě příliš zaujat analýzou problému žebráctví a celou záležitost ignoroval. Někdo ji ještě jen tak mimochodem zmínil v příštím čísle listu Voima a tím veřejná diskuze skončila. Ani já se nebudu zabývat posledními předsmrtnými záchvěvy kariéry Paľa Oškvaroka, nýbrž náš mytický příběh jen výstižně uzavřu.)
Když Paľa Oškvaroka z nemocnice pustili, nikdo ho už nezval ani na Kaustinenská prkna, ani do Espa, a rovněž Festival etno hudby v Pohja zrušil své pozvání. Paľova kariéra šla krátce řečeno k ledu a po umělci samotném se slehla zem. Zakladatel a čelní představitel nového politismu, který působil jako Paľův manažer, si byl nicméně i nadále jistý, že jeho tajný projekt uspěje, jen co se situace trochu uklidní, a zcela pohltí obecenstvo žíznící po politickém umění. Je třeba jen počkat, až nadejde ten správný čas…
Paľův případ jsme probíraly v našem babském kroužku a vyjádřily jsme nesouhlas nad tím, jak ten zatracený Oškvarok svým držkováním o věcech, do kterých mu nic není, zostudil všechny Slováky, dokonce i ty, kteří se ve společnosti Finů vždycky ztiší a přejdou ze slovenštiny na nějaký ustrašený joo-joo/juu-juu jazyk, hlavně aby je nikdo omylem nepovažoval za Rusy. Chlapi zase tvrdili, že Paľovo zatrpklé gastarbeiter blues bylo příliš radikální na to, aby si našlo dostačující fanouškovskou základnu, a proto se z něj pro pořadatele vystoupení stala nejistá investice. Mladí byli naopak toho názoru, že lempl Palo Ok-Várok vykopal hrob skvělému, společnost kritizujícímu zpěvákovi/skladateli Paľu Oškvarokovi. Děti plakaly a dožadovaly se ŠaŠkvaroka.
Po nějaké době se hrany konfliktu, který tak zacloumal naší malou přistěhovaleckou komunitou, otupily. z vyprávění o úspěších Paľa Oškvaroka vymizely všechny realistické prvky a přesunulo se do světa legend a mýtů: o cestě chudého venkovana, který místo v Americe nečekaně skončil ve finské říši divů, se nyní vypravují hrdinské příběhy. Tohle je jeden z nich. Paľův příklad v nás posiluje odvahu překročit vlastní hranice, stejně tak ale připomíná, jak nebezpečná je nadměrná sebejistota a přílišné rebelantství v cizí zemi.
S původními obyvateli se snažíme splynout tím, že si osvojíme jejich jazyk i s jeho gramatickými pravidly a správnou výslovností. Moje jazykové schopnosti se podle mě o poznání zlepšily, mimo jiné také při psaní tohoto příběhu. Doufejme, že stejného názoru budou i ostatní; to by mě povzbudilo v tom, abych ještě více studovala a rychleji se začlenila do finské společnosti. Samozřejmě bez toho, aniž bych zapomněla na vlastní národní kořeny.
Originál: Salmela, Alexandra. „Se oikea, aito maahanmuuttajablues“. Mikä ihmeen uussuomalainen? Ed. Halmesarka, Maarit; Löytty, Olli; Rimminen, Mikko. Helsinki: Teos, 2009. 48–76.