Rozhovor s Robertem Bencivengou

Novinář Roberto Bencivenga, přímý účastník událostí olověných let, vysvětluje jejich italský a mezinárodní kontext, hovoří o tom, jak se ocitl na likvidačním seznamu Rudých brigád, o proměnách Itálie v uplynulých čtyřech desetiletích, o berlusconismu, Italu Calvinovi nebo o postavení a roli tamějších médií. Rozhovor připravili Lucie Doležal Nováková a Luděk Liška.
 

Luděk Liška: Jak byste člověku, který o olověných létech a Itálii příliš neví, popsal, co se tehdy vlastně dělo? Jak chápete mezinárodní kontext olověných a 70. let obecně?

Roberto Bencivenga: Takzvaná olověná léta, která Itálii 70. let zaplavila krví, můžeme definovat jako surový boj mezi dvojím pojetím státu a společnosti. Kdo tomuto zápasu velel, není známo (vždycky se vedly dohady o tom, kdo v zákulisí potajmu tahá za nitky, ale nikdo nebyl s naprostou jistotou odhalen) a vedli jej fanatici, mladí sígři, násilníci, vrazi, lidé nezodpovědní, vyděrači a mnoho dalších, to vše pod vlivem ideologií šířených takzvanými cattivi maestri (špatnými učiteli), které na výsluní vynesl tisk. Ten protisystémová hnutí v počáteční fázi prezentoval, zejména pod vlivem textů mladých novinářů, jako svého druhu nepolapitelné nastolitele řádu, či přímo jakési Robiny Hoody. V hlubší rovině byla živnou půdou nenávisti těchto teroristů sociální závist.

Vše počalo v druhé polovině 60. let, kdy se spolu s opadnutím ekonomického boomu objevily první trhliny v sociopolitických vztazích, jež pak vedly ke zrodu mimoparlamentních levicových hnutí jako Potere Operaio (Dělnická moc) a Autonomia Operaia (Dělnická autonomie). Jejich aktivita se posléze proplétala s ozbrojeným bojem Rudých brigád a dalších podvratných skupin, jako byla Prima Linea (První linie). Jmenovaná hnutí získala na síle s příchodem roku 1968 a protestního hnutí mládeže a zároveň tehdy propukl pravicový terorismus (atentáty v Miláně a Brescii). Levice a pravice se začaly takříkajíc trumfovat, kdo provede více ohromující čin. Toto soupeření eskalovalo a dosáhlo vrcholu v roce 1978 únosem Alda Mora, pobitím jeho eskorty a následnou popravou zmíněného leadera Křesťanské demokracie. Při přiživování strategie napětí nechybělo ani zneužívání tajných služeb: sváděly vyšetřovatele na falešnou stopu, kryly podvratné elementy, anebo jim pomáhaly při provádění demonstrativních teroristických atentátů. Vznik celé řady „revolučních“ skupinek, které neuznávaly vládnoucí systém, byl důsledkem zpřetrhání vztahů mezi jedincem a rodinou, jedincem a církví, a ozbrojený boj byl tím pádem v ideologicky chorých myslích jeho přívrženců pojímán jako skutečná náboženská válka proti státu „utlačovatelů a kapitalistů“.

Národní kontext olověných let bezpochyby měl svůj podíl na zrodu a vývoji subverzivních hnutí. Ta mohla počítat s četnými skupinami přívrženců, benevolencí či slabostí politiků a bezpečnostních struktur, vstřícností takzvaných pretori di assalto (povětšinou mladí, radikální soudci, kteří stranili radikálům, respektive ideologie pro ně byla důležitější než právo) a shovívavostí mnohých novinářů. Pozadí celé situace bylo výbušné: Nixon zrušil směnitelnost dolaru za zlato, dále dochází ke konfliktům na Blízkém východě, k první válce o ropu, již rozpoutal OPEC a která vyvolala úsporná opatření a pověstné domeniche a piedi (pěší neděle) [1], následný rozpuk sociálních nepokojů vyvrcholil „okupací“ továrny Fiat 29. března 1973. Během tohoto desetiletí došlo ale i k pozitivním událostem: byl schválen návrh zaměstnaneckého zákona, byl legalizován rozvod, vzniklo nové rodinné právo, které přineslo princip vzájemné rovnosti manželů a snížilo věk plnoletosti – a tím i věkovou hranici volebního práva – z 21 na 18 let. Rozhodujícím činitelem však byla především přetrvávající studená válka. Ne náhodou byla vražda Alda Mora dávána do souvislosti s takzvaným historickým kompromisem, tedy vládní koalicí Křesťanské demokracie (Democrazia Cristiana, dále DC) a Italské komunistické strany (Partito Comunista Italino, dále PCI), která velmi znepokojovala západní politické kruhy a konzervativní síly (k únosu křesťanskodemokratického leadera došlo přesně v den, kdy Andreotti [2] předložil italskému parlamentu ke schválení první vládu národní solidarity a PCI se zdržela hlasování). Tehdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger se několikrát veřejně vyjádřil proti politice, kterou Aldo Moro vedl. A konečně, vývoj levicového extremismu by měl být vztahován k ideologickému boji uvnitř PCI: neústupnost Berlinguera [3] vůči Rudým brigádám a spol. bývá vysvětlována především potřebou potlačit nedůvěru v PCI jakožto hegemona dělnické třídy.

LL: Jak jste olověná léta prožíval vy, vaši kolegové, vaše rodina, město, kde jste žil? Počítám-li dobře, byl jste tehdy zhruba ve středním věku, v ulicích byli lidé o generaci mladší. Vstupoval jste do veřejného dění? Údajně jste byl také na likvidačním seznamu Rudých brigád. Proč?

RB: Olověná jsem prožil jako novinář RAI, [4] měl jsem na starost výrobu několika televizních pořadů na kanálu TG1 a později jsem se tamtéž stal šéfredaktorem. Ve své novinářské činnosti jsem byl často s aktivitami Rudých brigád a dalších rozvratných skupin konfrontován, někdy jsem byl nevědomky jejich svědkem (šlo o léčku na mého šéfa Emilia Rossiho a mou následnou svědeckou výpověď během procesu Moro), jindy jsem byl v pozici potenciální oběti: policie nalezla v posledním úkrytu Rudých brigád v Římě složku, v níž jsem byl označen jako fyzický cíl. Uvědomili mě o tom, až když bylo po operaci, chtěli mě ušetřit obav: mezitím jsem z RAI odešel a řídil jsem PR oddělení společnosti SIP – Telecom Italia. Nastoupil jsem tam ovšem s eskortou za zády, mého předchůdce totiž střelili do nohy… [5]

Poprvé jsem se do přímého kontaktu s nastupující realitou dostal v roce 1969 na univerzitě v Trentu, kam jsem se vydal udělat rozhovor s jedním z vyučujících: univerzitu okupovali studenti, stěny byly poseté poblouzněnými protistátními a protikapitalistickými nápisy. Později jsem se dozvěděl, že v tamních aulách učil Curcio, jeden z ideologů Rudých brigád.

K brutálnějšímu kontaktu došlo v dubnu 1977, to když střelili do nohy mého šéfa Emilia Rossiho – šel do redakce pěšky, četl si knihu. Krátce předtím jsem si cestou do práce všiml, že několik desítek metrů od vchodu do produkčního centra televize stojí muž a žena, celí navlečení, s kabelou v ruce: setkali jsme se pohledem, ovšem to, že se jedná o teroristy, mi došlo až o několik měsíců později: na fotografii brigadistky, kterou zabila policie, jsem poznal jednu ze členek komanda, jež na Emilia Rossiho vyčkávalo. Z toho důvodu jsem byl poté předvolán jako svědek k porotnímu soudu (v třetím procesu Moro).

Onoho hrozivého 16. března, kdy unesli Alda Mora, jsem byl v redakci TG1, když u sousedního stolu, za nímž seděl Leonardo Valente, vedoucí denních zpráv, zazvonil telefon: důvěrný zdroj z ministerstva vnitra hlásil, co se přihodilo. Ze strohých odpovědí svého kolegy jsem poznal, že došlo k něčemu závažnému. „Unesli Alda Mora, bylo u toho několik mrtvých,“ řekl Valente, pak si hlasitě zavolal prvního reportéra Paola Frajese a vyslal ho na místo přepadení.

V době Morova zajetí jsem byl pověřen sledovat pro televizní zprávy ekonomickou činnost vlády Giulia Andreottiho, z něhož se obratem ruky stala populární osobnost, a mělo se za to, že má blízko k vrcholu politické moci. Jednoho dne mě kontaktoval jeden z mladých radikálních soudců, kterého jsem dobře znal, protože jsem s ním už předtím několikrát vedl rozhovor: požádal mě, abych vládu zpravil o tom, že lze jednat o Morově propuštění, a on sám se nabídl, že poslouží jako komunikační kanál mezi vládou a únosci. Má podezření tedy byla podložená, teroristé měli své přívržence všude.

Přirozeně jsem si ale nedokázal představit, že po celá ta léta kdosi zaznamenával okolnosti mého veřejného i soukromého života jako podklad pro rozhodnutí, je-li příhodné ze mě učinit cíl.

LL: Obvykle je třeba odstup alespoň dvou generací, aby se o národních dějinných traumatech rozproudila celospolečenská debata. V České republice se o odsunu sudetských Němců začalo mluvit až po sametové revoluci, ve Francii o kolaboraci za druhé světové války také až v 90. letech. Máte pocit, že taková diskuse proběhla také o olověných létech?

RB: Kvůli olověným létům a strategii napětí se vedla celá řada procesů a bylo jim věnováno mnoho knih, ne vše ale bylo dostatečně vysvětleno, stále ještě je mnoho bílých míst. Je však nezbytné, aby se vír denních událostí usadil a vytvořil tak prostor pro interpretaci historie.

LL: V tomto čísle Plavu se snažíme 70. léta reflektovat z pohledu literatury. Otiskujeme texty autorů, jako jsou Arbasino, Calabresi, Cerami, Culicchia, De Cataldo, Eco, Sciascia. Opomněli jsme ve výběru někoho podstatného? Připadne mi, že určitá reflexe proběhla prostřednictvím filmu.

RB: Rád vzpomínám na otázku, kterou si už v roce 1978 kladl Italo Calvino. Ptal se ještě před únosem Alda Mora, kdo jsou Rudé brigády, a formuloval dvě krajní hypotézy: jde o tajnou organizaci, jež vznikla spontánně zdola, o společenství marginalizovaných, anebo o organizaci vybudovanou shora, uhnízděnou v gangliu státního aparátu, propojenou s neúspěšnými pokusy o státní převrat, se strategií napětí, levými i pravými extremisty, to vše dokonce s podporou nějaké tajné služby? Zájemcům o toto období italské historie bych doporučil knihu Alfreda Carla Mora (bratra Alda Mora) Storia di un delitto annunciato (Příběh ohlášeného zločinu), která vyšla v roce 1998 v nakladatelství Riuniti.

A k druhé části otázky – ano, o jistou reflexi se pokusila i kinematografie, ale mám za to, že k tomu, aby byly tyto události veřejnosti předloženy v objektivnějším světle, bude ještě potřeba nějaký čas.

LL: Které další formativní, traumatické a jiné zásadně důležité jevy byste ve vývoji Itálie za posledních 60 let vyzdvihl? Akce čisté ruce, berlusconismus, imigrace, ekonomická krize…? A které z těchto fenoménů jsou součástí kolektivního vědomí?

RB: Z mého úhlu pohledu potíže v Itálii počaly s neskrývaným šířením úplatků ve veřejných zakázkách, jak to praktikoval Bettino Craxi. Za časů DC bezpochyby fungoval systém stranického obsazování úřadů, zejména u zaměstnání ve státních podnicích, ovšem panovala větší snaha udržet špinavosti pod pokličkou. Poté, co se k moci dostali craxiáni vyhladovělí po dlouhém půstu, poměry se zhoršily, na což – vzhledem k neschopnosti politiků usměrňovat veřejný život – zareagovali soudci akcí Mani pulite (Čisté ruce). Z mocenského vakua – důsledku soudního vyšetřování – těžil Craxiho chráněnec Silvio Berlusconi, jenž se díky leaderovi socialistické strany stal králem komerční televize. Zdá se, že do politiky vstoupil kvůli zadlužení některých svých firem a také protože mu hrozilo, že bude zapleten do nějakého soudního šetření. Navzdory zjevnému střetu zájmů uchvátil moc, hrál totiž Italům na city. Bezpochyby jednou vstoupí do historie, ovšem zatím stále ještě patří do politického a kriminálního zpravodajství.

Imigrace je požehnáním i zlořečením nejen pro Itálii a nedalo se jí, ani u nás, vyhnout, protože imigranti nahradili Italy v mnoha řemeslech a zaměstnáních, jako je pokojská, pečovatel či pečovatelka, dojič či dojička, pracovníci v zemědělství, koželužnách a slévárnách a tak dále, tedy v profesích, které už v letech blahobytu nebyly tolik ceněny. Ti, kteří pracovali legálně, placením příspěvků na sociální zabezpečení souhlasili s tím, že budou přispívat na důchod také Italům. Ani přes mumlání přívrženců Ligy severu a rasistické chóry za brankami stadionů si nemyslím, že by většina Italů imigraci chápala jako negativní jev.

A zdali je ekonomická krize součástí kolektivního vědomí? Většina národa si bohužel stále neuvědomuje, že krize byla latentně přítomna už dlouhou dobu. Před útokem na WTC a před zavedením eura se maskovala neustálými devalvacemi liry a zvyšováním veřejného dluhu, čímž se financovaly běžné výdaje státního rozpočtu.

V momentě, kdy ukazatel spread [6] Itálie–Německo přesáhl 500 bodů, si všichni rázem uvědomili skutečnost, že pro mnohé byl dosažený blahobyt pouze zdánlivý a že z důvodu ohromného veřejného dluhu, který byl nahromaděn bez zásadních reforem na institucionální a sociální úrovni, bude obtížné uvést stroj produktivity znovu do chodu.

LL: Jaká byla v 70. letech role médií – tisku, rozhlasu, televize?

RB: Jak jsem už řekl, vůči extremistickým uskupením nejprve panovala velká tolerance. Při označování viníka byla spíše vyzdvihována ta spojená s pravicovou ideologií, jako by se tím chtělo podtrhnout, že čistota a sociální étos spadají jen do domény komunistické ideologie. Emblematický byl postoj médií, když byl v Janově unesen soudce Sossi: v hloubi byl čin jeho únosců ospravedlňován. Ovšem k tomu, aby se názory na skutečnou povahu mimoparlamentních hnutí proměnily, bylo zapotřebí až vraždy Sossiho šéfa, prokurátora Francesca Coca. Poté, co začali demonstrativně střílet do nohou ty nejznámější osobnosti a co došlo k vraždě Waltera Tobagiho, bylo už odsudek ze strany médií – ať už se probudila profesní čest, či svědomí – jednohlasný.

LL: Jak vnímáte proměnu italské mediální krajiny pod vlivem Berlusconiho impéria? Myslíte, že média měla skutečně natolik formativní vliv na italskou společnost, jaký se jim přičítá? A existují dnes v Itálii ještě nezávislá média?

RB: Musíme rozlišovat: jsou televizní diváci, kteří nečtou noviny, a pak jsou zde ti, co čtou noviny a sledují i televizi. Tu první skupinu Berlusconiho éra hluboce zasáhla: kulturní úroveň a kvalita programů klesla. Vzhledem k tomu, že Berlusconi přímo či nepřímo kontroloval pět ze sedmi státních televizních programů, došlo v průběhu těchto let k obdobnému poklesu kvality i u produkce RAI – všude se vysílaly pořady podobného typu, mezi veřejnými a soukromými kanály se střídaly stejné osobnosti.

Program vysílání televizní stanice RAI UNO (vlajkové lodi veřejné televize) řídila Berlusconiho bývalá spolupracovnice. Této tendenci se vymykal pouze třetí kanál RAI – ten byl tolerován, aby se mohlo říci, že se pěstuje pluralismus – a kanál La7. Stále přežívá Berlusconiho nechvalně známý bulharský edikt; nazývá se tak, protože novináře RAI Biagiho a Santora ostrakizoval bývalý premiér během jedné své návštěvy Sofie. Berlusconiho okupace éteru vedla také k vědomé a záměrné manipulaci televizních zpráv.

Dnes už převážná většina zpravodajského tisku opustila orbit Berlusconiho impéria, ovšem vliv tištěných novin poklesl, protože vzhledem k rozvoji šíření informací prostřednictvím internetu a v souvislosti s ekonomickou krizí se citelně snížily náklady.

Lucie Doležal Nováková: Připadá vám, že novější filmy tematizující svět politiky, jako Il Divo (Božský), nedávný seriál Gli anni spezzati (Bitá léta) [7] či film La meglio gioventù (Nejlepší roky mládí), dva posledně jmenované z produkce RAI, odrážejí výstižně či věrohodně dění tohoto údobí, a mohou ho tak dnešní generaci, která olověná léta na vlastní kůži nezažila, plasticky představit?

RB: Ano, i docela nedávno vznikly o životě v období olověných let a jeho atmosféře vynikající televizní seriály a filmy, po pravdě však nevím, zda zasáhly mladé publikum. Mám však dojem, že i přes tyto pokusy o oživení kolektivní paměti přitahují pozornost veřejnosti spíše aktuálnější témata, jako mafie a politická korupce. Je to, jako by se prosazoval záměr odstranit jisté nepěkné období naší historie, což je nepříjemný aspekt běžného životního zvyku a rutiny, který však každému, rybám velkým i malým, umožňuje přebývat s ostatními možná v nikterak pěkném, ale zato přehledném akváriu.

LDN: Závěrem jedna možná až příliš komplexní otázka. V čem podle vás tkví kořeny toho, k čemu v Itálii během olověných let došlo? A vezmeme-li do úvahy vyhrocenou politickou situaci v Itálii posledních let, jste toho názoru, že by se mohlo něco podobného opakovat?

RB: Ne, to si nemyslím. Jednalo se – podobně jako v dalších evropských zemích, kupříkladu v Německu – o přechodné šílenství menšiny, aktéři tohoto dění neměli skutečně alternativní programy. Jednalo se o uskupení s jepičím, ale krvavým životem, jež se omezovala na destrukci. Terorismus, který děsí Evropu dnes, vychází z islámu, ale to je terorismus importovaný, jenž využívá spolupráce několika západních exaltovaných přeběhlíků. Skutečný problém – a nejen v Itálii – představuje krize sociální, stoupající chudoba ve stále širších vrstvách populace, lidé si postupně uvědomují, že není možné zajistit si blahobyt na dluh. Čelíme kolektivnímu znepokojení, které nás – Italy i Evropany – podněcuje k promýšlení pravidel společného soužití. Nutí nás znovu přivést k životu zapomenuté hodnoty: nejen chlebem živ jest člověk.

Poznámky:

1. Pokud by se čtenář zeptal italského pamětníka, co bylo pro 70. léta vyjma levých a pravých běsů typické, jistě by si vzpomněl právě na domeniche a piedi – pěší neděle, dny bez aut, jejichž účelem bylo šetření po první ropné krizi. (Pozn. překl.). [Zpět]
2. Loni zesnulý Giulio Andreotti byl jedním z čelných představitelů DC a emblematickou figurou italské politiky 20. století (byl mimo jiné sedmkrát ministerským předsedou). Paolo Sorrentino o něm natočil film Il Divo (Božský) citovaný v předposlední otázce rozhovoru. (Pozn. překl.). [Zpět]
3. Enrico Berlinguer (1922–1984) byl od roku 1972 až do své smrti národním tajemníkem PCI. (Pozn. překl.). [Zpět]
4. RAI – Radiotelevisione italiana S.p.A. je rozhlasová a televizní společnost plnící od roku 1975 funkci veřejnoprávního média v Itálii, do té doby byla pod kontrolou státu. (Pozn. překl.). [Zpět]
5. Nové zvyklosti si žádají nová slova, a tak přišlo na svět sloveso „gambizzare“ (od italského „gamba“ – noha), tedy střelit někoho demonstrativně do nohy nebo nohou, akt, po kterém v 70. a 80. letech sahaly extremistické skupiny, například zde mnohokrát zmiňované Rudé brigády. Terčem takového útoku bývali často novináři, třeba i u nás známý Indra Montanelli či jmenovaný Emilio Rossi, nebo politici – za všechny uveďme Gina Giugniho, původce zmíněného zaměstnaneckého zákona. (Pozn. překl.). [Zpět]
6. Diference mezi úrokovými sazbami – v českém prostředí se tento ekonomický ukazatel neužívá, v Itálii je národním zaklínadlem a tématem diskusí, třebaže málokdo ví, co přesně znamená. (Pozn. překl.). [Zpět]
7. Pro zajímavost uveďme, že první část seriálu se soustředí na život komisaře Luigiho Calabresiho, jemuž je věnován také jeden z překladů tohoto čísla; ve druhé části zase figuruje již zmiňovaný soudce Mario Sossi a prokurátor Francesco Coco. (Pozn. překl.). [Zpět]



Zpět na číslo