aneb propast mezi Západem a Orientem očima maghrebských spisovatelů
Eva Fínková
Frankofonní maghrebská literatura představuje pro překladatele zvláštní výzvu: jak se vyrovnat s vlivem arabštiny či s převodem místních kulturních a náboženských reálií? Z pohledu nakladatele se pak nabízí otázka, jaká díla zařadit do edičního plánu s ohledem na význam autora, na zájem českého čtenáře i na témata v textu zachycená. O těchto a jiných problémech pojednává v článek Evy Fínkové; na něj v přespříštím čísle naváže translatologická studie Petry Hrušovské věnovaná oblasti Antil.
Vztah Západu a Orientu byl odjakživa klíčový nejen pro obchodní a politické styky, které spolu tyto dva regiony po staletí udržovaly, ale také pro výměnu kulturní a intelektuální, jež se na obou stranách formovala nezávisle, a přesto v určitém propojení, přičemž podstatnou roli sehrály přibývající kontakty mezi západním a východním světem. To vše přispívalo k obrazu, který si jedna společnost vytvořila o té druhé.
Literatura autorů pocházejících ze severu Afriky a píšících francouzsky v současnosti představuje nedílnou součást francouzského kulturního dědictví. Frankofonní autoři často získávají nejprestižnější knižní ceny a podílejí se na formování francouzské literární tradice. Příkladem je marocký spisovatel a básník píšící francouzsky Tahar Ben Jelloun, který za román Posvátná noc (La Nuit sacrée) [1] získal v roce 1987 Goncourtovu cenu a který je jedním z členů Francouzské akademie.
Arabská literatura se od prohlášení nezávislosti Alžírska v Evropě těší stále větší popularitě, a to zejména ve Francii. Moderní maghrebská literatura se zrodila v 50. a 60. letech 20. století, v době bojů za alžírské národní osvobození, kdy se hlavními tématy staly období francouzské kolonizace a snaha setřást koloniální nadvládu. Toto poselství mohlo být světu předáno právě proto, že si maghrebští autoři, tj. spisovatelé pocházející z Alžírska, Tuniska a Maroka, [2] zvolili jazyk kolonizátora, tedy francouzštinu; tomuto jazyku se naučili ve školách, které v Alžírsku zřídila Francouzská republika a jež pro místní znamenaly přístup ke kvalitnímu vzdělání, a tak i možné lepší budoucnosti. Vzhledem k tomu, že se rozhodli psát své knihy francouzsky, museli tito spisovatelé počítat s tím, že se jim dostane více pozornosti ve světě než na domácí scéně.
Arabské země s vlastní frankofonní literaturou
Alžírsko
Po osamostatnění Alžírska maghrebská francouzsky psaná literatura nezanikla, naopak se jí během téměř půlstoletí podařilo vytvořit svébytný literární i myšlenkový proud, který přispívá k obohacení francouzské kultury a propojuje evropskou kulturu s kulturou severní Afriky. Za hlavního zástupce alžírské literatury je považován básník, prozaik a esejista Rachid Boudjedra; v současnosti se velké pozornosti těší například Boualem Sansal, dále Mohammed Dib, Abdelkader Djemaï, Assia Djebarová či Yasmina Khadra.
Za rozhodnutím psát v jazyce bývalého kolonizátora často nestojí pouze dědictví minulosti, ale též vlastní zkušenost ze života na křesťanském Západě. Proto si tito literáti za ústřední témata svých románů často vybírají problematiku alžírských přistěhovalců ve Francii, rozpolcenost mezi modernitou a tradicemi či sílící vliv islámu ve světě. Právě před neblahým směřováním islámu na francouzských předměstích varuje Boualem Sansal v brilantním překladu Kateřiny Vinšové; Abdelkader Djemaï zas oslovuje čtenáře obyčejnými příběhy Alžířanů žijících ve Francii; v českém překladu vyšlo zatím pouze Léto popela (Un été de cendres). [3] K otázce postavení ženy v arabském světě se vyjadřuje Yasmina Khadra, jenž v románech pojímá širší a v současnosti i čtenářsky žádanější oblast, než je rodný Maghreb; česky zatím vyšly Kábulské vlaštovky (Les Hirondelles de Kaboul) [4] a Černá vdova (L’Attentat) [5], dva díly trilogie popisující neustále se zvětšující propast mezi Západem a Orientem.
Maroko
Stejné postavení má v současnosti i francouzsky psaná literatura pocházející z Maroka. Francouzsky psané texty se v tomto regionu objevily v 50. letech 20. století, tedy později než v Alžírsku; na rozdíl od alžírské literatury však literatura marocká zpočátku pouze kopírovala francouzskou literární tradici. Situace se změnila s nástupem mladší generace – ta čerpala nejenom ze symbolů a tradic Západu, ale též z domácích obyčejů a zažitých vzorců arabské společnosti. Českému čtenáři je z marocké literatury psané francouzsky asi nejznámější jméno výše zmiňovaného Ben Jellouna, jenž bývá označován za nejvýraznějšího představitele celého frankofonního Maghrebu. Do povědomí francouzské veřejnosti se dostal roku 1973 svým románem Harrouda, který zároveň předznamenal jeho pozdější literární i myšlenkový vývoj. Tahar Ben Jelloun strávil mnoho let v Paříži a ve svých románech se vyjadřuje k současným problémům arabských přistěhovalců na francouzských předměstích (Les Raisins de la galère), k otázce rasismu (Le Racisme expliqué à ma fille), [6] který neustále živí napětí mezi etnickými Francouzi a imigranty, či k situaci v rodném Maroku (Cette aveuglante absence de lumière). S díly tohoto autora se český čtenář může seznámit díky zdařilým překladům Anny a Erika Lukavských; z nespočtu Ben Jellounových básní, filosofických úvah a románů přesto v Čechách vyšly pouze čtyři romány: v nakladatelství Dauphin Tati, co je to rasismus? (2004), Posvátná noc (2007), Tichý den v Tangeru (2002) a v nakladatelství Fra překlad knihy Poslední přítel (2011).
Tunisko
Nejmenší část maghrebské literatury psané francouzsky pochází z Tuniska, které se sice stalo francouzským protektorátem o tři desítky let dříve než Maroko [7], kultura kolonizátora však původní tradice a jazyk tamních spisovatelů neovlivnila tak silně. Francouzsky psaná tvorba je tedy v této oblasti ojedinělá a spadá zejména do druhé poloviny dvacátého století. Dalo by se říci, že si tuniští spisovatelé zachovali tradici arabsky psané literatury až dodnes. Spisovatelé píšící francouzsky pak ve svých dílech zachycují střet tradic a moderního světa, společným jmenovatelem jejich románů a básní jsou pocity rozervanosti či bloudění. Byť se spisovatelé jako Albert Memmi či Hélé Béji řadí mezi přední zástupce postkoloniální literatury, na českém trhu překlady z Tuniska stále chybějí.
Společné znaky arabské frankofonní literatury
Arabskou literaturu psanou francouzsky lze po tematické stránce považovat za značně homogenní. Ve svých počátcích se zabývala zejména vztahem kolonizátorů ke kolonizovaným zemím, autoři vyjadřovali touhu po revoltě či nezávislosti. V současnosti díla spojuje touha po hledání kořenů v evropském světě, problémy vyplývající z osvojování si francouzského jazyka, dále pak vztah k rodné zemi a vztah k Západu, polemizování o platnosti tradičních společenských či náboženských hodnot. V polovině 80. let 20. století vstoupila na scénu skupina tzv. Beurs, tedy spisovatelé pocházející z druhé generace přistěhovalců ve Francii (Mehdi Charef, Azouz Begag, Leïla Sebbarová či Nina Bouraouiová), jejichž dílo vyjadřuje zklamání z toho, že se maghrebští přistěhovalci nemohou včlenit do společnosti, která je odmítá, a zároveň se jim nedaří vytvořit si vztah k původnímu arabskému prostředí a k jazyku rodičů. Právě v takovéto situaci sílí fundamentalistické a islamistické proudy na předměstích; mladé generace přistěhovalců nicméně v této uzavřenosti nespatřují zdroj frustrace a vykořeněnosti, nýbrž znamení výjimečnosti.
Dalším společným rysem francouzsky psané arabské literatury je islám, vedle nábožensky orientované literární tvorby vznikají díla kritická a varující před fundamentalismem. Konkrétně Boualem Sansal v Němcově vesnici poukazuje na radikalizaci francouzských předměstí, a zároveň islamismus připodobňuje k nacistické ideologii. Ve svých dílech vyzývá k osvobození a „dekolonizaci“ islámu – ten by podle něj měl opět nabýt své spirituální stránky a přestat sloužit jako vše zakazující, strašlivý zákon.
Problematika překladu arabské literatury psané francouzsky
Maghrebská frankofonní literatura dává francouzskému čtenáři možnost prostřednictvím příběhů situovaných v arabském světě nahlédnout pod pokličku zcela odlišné kultury. Představuje naprosto jiný způsob života, ať již jde o hierarchické uspořádání společnosti, postavení ženy či roli náboženství v každodenním životě muslima. Vliv na autorskou tvorbu má také arabská mystika, ústní tradice a zejména Korán: příběhy prostupují fantaskní obrazy, niterné pocity autoři vyjadřují prostřednictvím symbolů a metafor. Překladatel tak má před sebou nelehký úkol: musí nejenom pochopit význam francouzsky psaného textu, nýbrž také proniknout za jeho hranice a dostat se k samotnému poslání díla, které by měl v překladu uchovat. Překážkou mu v tom mohou být nejenom odlišné reálie či metafory odkazující na slova proroka Mohameda, ale zejména vliv některých arabských dialektů a berberštiny.
Význam arabštiny a berberštiny je nejvíce patrný na lexikální rovině textu. Ať již jde o pojmy z každodenního života (dolma – masové závitky ve vinných listech), pozdravy (salam – mír vám), názvy oblečení a materiálů (haik – typický oděv marockých žen) či náboženské výrazy (sūra – súra), pro francouzského čtenáře jsou často tyto výrazy známé, jelikož již přešla do francouzského lexika (toubib – lékař); jindy zas působí exotickým dojmem či odkazují na náboženské texty. Francouzská společnost má hlubší a trvalejší zkušenost s islámem než ta česká, přes půlstoletí v ní vedle sebe žijí původní obyvatelé (Français de souche) a přistěhovalci (Français d’origine immigrée), mnoho reálií či názvů jí není třeba vysvětlovat. Českému čtenáři však překladatel musí mnohé zprostředkovat.
Překladatel se navíc musí často potýkat s přeložitelností či nepřeložitelností odkazů na Korán. Právě překlady Koránu dodnes vzbuzují plamenné diskuze – otázkou totiž zůstává, lze-li Korán vůbec překládat, zda se Boží poselství skrývá v obsahu, v grafické podobě arabských slov, nebo jestli je možné i překlad považovat za Boží slovo. Na jedné straně stojí zástupci nenapodobitelnosti Koránu (i’džáz‘džá), podle nichž posvátnost tohoto textu nespočívá pouze v obsahu, nýbrž i v posloupnosti písmen a slov. Na druhé straně stojí škola mutazilitů, kteří věří, že se Korán utvářel postupně, že jeho poselství není zakotveno v podobě slov, nýbrž ve smyslu (ma’na) celého textu; z tohoto důvodu míní, že Korán lze překládat, jeho překlad se může začlenit do kultury cílového jazyka a je možné se dle něj modlit.
Dále vyvstává otázka, zda se držet doslovného překladu arabských slov (harfí) – stejně jako první překlady Koránu do perštiny, které nebyly samy o sobě pochopitelné a musely být čteny zároveň s originálem –, či překládat smysl Božího sdělení (tafsírí). [8]
Autoři, kteří se rozhodli psát jazykem kolonizátora, často vnášejí do svých textů syntaktické zvláštnosti arabštiny a jejích dialektů vyplývající z tradic ústní slovesnosti. Originál se tak často vyznačuje dlouhými větami, rozvětvenými souvětími, v nichž jsou slova uspořádána v duchu arabské zdobnosti, v níž má každé slovo své místo stejně jako kamínek v mozaice a teprve konkrétní kompozice vytváří význam. Při překladu je třeba toto kompozičně složité vyjadřování zachovat, aniž by text působil těžkopádně.
Překladatelsky neméně náročným úkolem bývá zhostit se tématu tak, aby plně vyjadřoval niterní souboj hlavních hrdinů (či autora samotného). Arabská francouzsky psaná literatura je dilemat plná – vždyť i na jejím počátku stálo těžké rozhodování, zda psát v mateřštině pro úzký okruh čtenářů, či psát „pro svět“ v jazyce kolonizátora. Není tedy divu, že maghrebští autoři často vyjadřují rozpor mezi tradičním a moderním, ztvárňují nucený exil a hledání nového domova, touhu po emancipaci, a zároveň pouto k tradici.
Závěrem
Zatímco ve Francii jsou romány maghrebských autorů častým tématem odborných statí a pravidelně získávají důležitá literární ocenění, v České republice bývá zpracována pouze okrajově v rámci arabské či africké literatury a dostává se jim jen malého zájmu. [9] Pro českého čtenáře je zřejmou překážkou chybějící osobní zkušenost s islámem či muslimskými přistěhovalci. K čemu je tedy dobré takovéto knihy překládat do češtiny? Afrikanista, arabista, překladatel a tlumočník z arabštiny Luboš Kropáček [10] odpovídá: právě proto, že v současnosti žádný trvalý dialog západní a muslimské kultury, křesťanství a islámu neexistuje, a vzájemné vztahy tak definuje spíš neznalost toho druhého a obavy z něj než vzájemné porozumění; a to je zapotřebí změnit.
Poznámky:
1. Ben Jelloun, Tahar. Posvátná noc. Přel. Anna a Erik Lukavští. Podlesí: Dauphin, 2004. [Zpět]
2. Do geografického regionu Maghreb patří samozřejmě i Mauretánie a Libye, vzhledem k absenci překladů takovéto literatury do češtiny se jí však v tomto článku nezabývám. [Zpět]
3. Djemaï, Abdelkader. Léto popela. Přel. Sylva Křižanová. Brno: Es-ma, 2004. [Zpět]
4. Khadra, Yasmina. Kábulské vlaštovky. Přel. Hana Krejčí. Frýdek-Místek: Alpress, 2006. [Zpět]
5. Khadra, Yasmina. Černá vdova. Přel. Michal Šťovíček. Frýdek-Místek: Alpress, 2007. [Zpět]
6. Ben Jelloun, Tahar. Tati, co je to rasismus? Přel. Anna a Erik Lukavští. Podlesí: Dauphin, 2004. [Zpět]
7. Podpisem smlouvy z Bardó z 12. května 1881 byl v Tunisku zaveden protektorát, Maroko se stalo protektorátem 30. března 1912 na základě smlouvy z Fezu. [Zpět]
8. Varlik, Selami. Le Coran et la question de la traduction humaine d’une parole divine : Traduire le même, l’Autre et le soi. Aix-en-Provence: Publications de l’Université de Provence, 2011. [Zpět]
9. Existující překlady děl arabských autorů píšících francouzsky o doslovy doplnili překladatelé a arabisté Svetozár Pantůček a Luboš Kropáček, jenž v roce 1982 přeložil Boudjedrův román Ideální topografie pro vyloženou agresi; posledním velice zdařilým počinem se stalo vydání Němcovy vesnice v překladu Kateřiny Vinšové. [Zpět]
10. Paulas, Jan, Martin T. Zikmund a Luboš Kropáček. Po cestách kamenitých / O životě, islámu a křesťanské víře. Praha: Vyšehrad, 2013. [Zpět]