Ondřej Zajac
Se kterými bulharskými autory se můžeme v současnosti setkat v českých knihkupectvích, jak se měnil status „malých literatur“ spolu se změnami přicházejícími v devadesátých letech a co čeká bulharskou literaturu v letech následujících? Odpovědi (nejen) na tyto otázky najdete v bilančním ohlédnutí Ondřeje Zajace. Vydání Plavu zaměřené na bulharskou literaturu, o kterém rovněž padne zmínka, aktuálně připravujeme. A konečně: také v současné bulharské literatuře lze vysledovat jistou pražskou stopu…
Jak název předznamenává, v tomto textu se budu věnovat historii překladů z bulharštiny během posledních pětadvaceti let. Ve srovnání s lety předrevolučními poměrně drasticky ubylo knižních překladů. Zároveň se změnil systém vydávání: velká státní nakladatelství nahradila především drobná a soukromá, různé „spolky přátel“ a podobné kulturní instituce, dokonce i bulharská nakladatelství. S tím samozřejmě úzce souvisí nakladatelské změny, které provázejí přechod tohoto oboru na volný trh. Ze strany bulharského státu chybí podpora na vydávání překladů bulharských titulů, v poslední době se proto knihy často financují z překladatelských grantů nebo vycházejí v minimálních nákladech. O vydání tak často nerozhoduje kvalita textu, ale spíše jiné důvody – závislé především na překladateli. Přátelstvím s autorem počínaje a schopností zajistit knize nakladatele konče.
Nemůžeme opomenout ani úpadek bulharistiky (podobně jako dalších tzv. „malých filologií“). Bulharská filologie místy zanikla, v Praze se z ní stalo „areálové studium“, v Brně spadá pod balkanistiku a např. v Pardubicích pod kulturní dějiny; s tím pochopitelně souvisí úbytek bulharistů. Jinými slovy, porevoluční doba nebyla vydávání bulharské krásné literatury v českém překladu zkrátka vůbec nakloněna.
Bulharská beletrie se až do roku 1989 do češtiny překládala hojně, ale po sametové revoluci zájem o vydávání prózy na patnáct let v podstatě ustal, zatímco poezie vycházela dál, nicméně s mnoha specifiky. Podobný vývoj nastal u většiny literatur bývalého východního bloku, především pak u literatur balkánských; v případě polské literatury se naopak okamžitě začali vydávat dříve zakázaní autoři (Witold Gombrowicz, Gustaw Herling-Grudziński aj.). Bylo to pochopitelné: český knižní trh byl na samém počátku „zlatých devadesátých“ zahlcen nejen znovu vydávanými exilovými a samizdatovými českými autory, ale především literaturou překladovou, a to jak tou kvalitní, dříve zakázanou, tak i populárním čtivem. V tomto konkurenčním prostředí neměla „malá literatura“ šanci obstát. Dlouhá léta tak u nás nevycházel ani jeden knižní překlad za dva roky, natož pak několik knih ročně, jak je tomu v posledních letech (v roce 2012 i 2013 byly vydány tři tituly). Zatímco autoři bulharského národního obrození, moderny i všech forem realismu jsou u nás poměrně snadno dostupní, autory z devadesátých let, případně ty nejsoučasnější, není snadné v českém překladu dohledat. Tento dluh se začíná vyrovnávat skutečně až v posledních letech. Tolik úvodem ke knihám, o nichž bude pojednávat tento text; časopisecky totiž lze nalézt celou řadu zástupců současné bulharské literatury – především jednotlivě, jelikož idea bulharsky zaměřeného vydání literárního časopisu je rovněž záležitostí až doby nedávné.
„Zlatá devadesátá“?
„Zlatá devadesátá“ – tento už poměrně ustálený termín označuje období fantastické nálady plné očekávání a víry v lepší časy nejen v literatuře. Co se však překladů z bulharštiny týká, ke zlatu mají tato léta daleko. Za celé toto období vyšla v etablovaném nakladatelství jediná kniha, která představila kvalitního současného autora, jenž dosud nebyl přeložen do češtiny. Baladu o Georgu Henychovi Viktora Paskova (Volvox Globator, 1997; Balada za Georg Chenich, 1987) přeložil Vladimír Kříž. Kvalitní román s psychologickými prvky měl u nás poměrně slušnou šanci, snad i díky hlavnímu hrdinovi s českými kořeny, ale navzdory nakladatelskému zázemí a dobrému překladu do širšího čtenářského povědomí bohužel nevešel. Soudobá bulharská próza však nebyla tímto románem rozhodně reprezentována špatně. Jinak vycházeli hlavně klasici, kteří na český trh (když už se na něj náhodou dostali) nepřinášeli zhola nic nového.
Samotný rok 1990 do zbytku devadesátých let vůbec nezapadá, protože právě tehdy vyšlo pět samostatných knižních titulů (přeložených mimo jiné renomovanými překladatelkami Zlatou Kufnerovou a Hanou Reinerovou). Vzhledem k tomu, že dvě z těchto knih vyšly v Odeonu a dvě v nakladatelství Naše vojsko, tedy v tradičních nakladatelstvích, je zřejmé, že vydání těchto knih bylo pravděpodobně naplánováno už před rokem 1989.
Do konce devadesátých let pak vyšlo pouze pět překladů bulharské krásné literatury. Hned tři knihy básní přeložila dlouholetá lektorka českého jazyka na Univerzitě Klimenta Ochridského v Sofii Ludmila Kroužilová. I čtvrtá kniha je sbírka poezie, jde o výbor Můj svět je široširý od jedné z nejlepších bulharských básnířek 20. století Dory Gabe, kterou přeložili Ivan Dorovský a Otto František Babler. Jediným překladem prózy tak zůstává už zmíněná Balada o Georgu Henychovi.
Zatím nadějných třináct let: noví autoři i překladatelé
Do nového tisíciletí sice vstupujeme v prvních letech ve stejném duchu, ale v druhé polovině první dekády a na začátku té druhé dochází k výraznému nárůstu v podstatě všech důležitých veličin – na českém trhu se objevují noví bulharští autoři, noví překladatelé a také nová nakladatelství ochotná vydávat bulharskou beletrii.
Nejdříve roku 2000 vychází v Sofii sbírka Kirila Christova Symfonie Prahy v překladu Vladislava Šaka. Pak dva roky vůbec nic. Až v roce 2003 se objevuje antologie bulharské moderní povídky Narodili jsme se jako draci. Mezi dvaatřiceti zastoupenými autory jsou jak klasici (Georgi Markov nebo Nikolaj Chajtov), tak i současná spisovatelka Kristin Dimitrova, o níž zde ještě bude řeč. Poměrně pestrá je i skupina překladatelů. Nenajdeme v ní však žádné jméno, jež by se za posledních pětadvacet let u knižních překladů opakovalo – jde tedy o překladatele, kteří se překladům krásné literatury nevěnují soustavně. Editory knihy jsou Pavel Krejčí a Elena Krejčová z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Nadežda Staljanova ze sofijské Univerzity svatého Klimenta Ochridského. Kromě editora ze zahraničí se zde setkáváme s tradičním neduhem překladů z jihoslovanských jazyků: s doslovem či předmluvou z pera zahraničního odborníka (v tomto případě Dimitâra Taneva), který sice hezky píše o bulharské moderní povídce, ale pochopitelně nemá ponětí o moderní povídce české. Paratexty z pera českých bulharistů chybí u všech překladů prvních dvaceti porevolučních let, což bohužel poukazuje nejen na absenci silné osobnosti české bulharistiky (s výjimkou Dany Hronkové, ta však po roce 1990 nenapsala jediný doslov či předmluvu ke knižnímu překladu), ale také na nedostatek „mladé literárněvědné bulharistické krve“ (s výjimkou Marcela Černého, ten se však začíná „angažovat“ až po roce 2010). Ve stejném roce vychází dramatická básnická skladba Cvetana Marangozova Houba neboli opak opaku v překladu Ludmily Kroužilové.
O rok později dochází, na bulharistické poměry, k velké události. V překladu Ivany Srbkové vycházejí povídky vynikajícího a skutečně současného autora Georgiho Gospodinova. Pod názvem Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény (I drugi istorii (A jiné příběhy), 2001) útlou knížku vydalo nakladatelství Lidové noviny, jedno z nejprestižnějších nakladatelství u nás. Povídky jsou skvělé, překlad velmi dobrý, autor známý a překládaný, tedy poměrně značný potenciál, aby kniha prorazila. Jde o první knihu po sametové revoluci, jež oslovila i „nebulharistickou obec“, a to naprosto zaslouženě. Bohužel i v této knize chybí doprovodný text českého bulharisty – předmluvu napsala bulharská bohemistka Ani Burova. Druhou slabinu představuje název knihy, který neodpovídá originálu a pravděpodobně byl zvolen kvůli marketingovým hlediskům. I tak jde o jednoznačně největší překladatelskou porevoluční událost, pokud jde o otisk bulharské literatury v našem literárním prostředí, a kniha stále stojí za přečtení.
Ve stejném roce vychází i kniha Iliji Trojanowa Moje Afrika, která s sebou nese další specifikum překladů bulharské literatury po roce 1989 u nás. Jde totiž o překlad z němčiny: Ilija Trojanow píše německy a žije v Německu. Narodil se však v Bulharsku, kde je považován za německo-bulharského spisovatele, a proto ho zde zmiňme. Přestože jde o problém frekventovanější v překladech literární teorie (Tzvetan Todorov a Julia Kristeva), svou roli hraje i dvojdomost autorů; „bulharská literatura“ tak může být do češtiny překládána, aniž by se tím zvýšil počet překladů z bulharštiny… Próza těchto dvojdomých jihoslovanských autorů se překládá především z němčiny – kupříkladu „bosenského“ spisovatele Sašu Stanišiće překládal renomovaný Tomáš Dimter, z „bulharských“ autorů nepíšících bulharsky je u nás známý pouze zmíněný Trojanow. Jak jsme již zmínili výše, v roce 2004 mu v nakladatelství Ikar vyšla kniha Moje Afrika v překladu Václava Klumpara a roku 2008 vydalo nakladatelství Host vynikající román Sběratel světů v překladu Renaty Tomanové. Především Sběratel světů naprosto překračuje hranice malé národní literatury a ne náhodou byl oceněn na knižním veletrhu v Lipsku. Rozhodně tak patří k tomu nejlepšímu, co zde z „bulharské literatury“ po roce 1989 vyšlo.
Zpět však do poloviny prvního desetiletí. V roce 2005 vydává – znovu NLN a znovu v překladu Ivany Srbkové – další knihu Georgiho Gospodinova, tentokráte Přirozený román (Estestven roman, 1999), jednu z nejvýznamnějších bulharských porevolučních knih. Postmoderní román plný odkazů na světově proslulá díla povstal z idey napsat román-koláž složený (pouze) z počátků jiných románů. Jde nejenom o velmi kvalitní knihu, ale zároveň i o zábavnou prózu plnou specifického smyslu pro humor. Přirozený román je ceněný i v zahraničí (nejpřekládanější bulharská próza současnosti). Také u nás se konečně dostalo bulharské literatuře určité pozornosti a reflexe, snad právě i zásluhou renomé vydavatele. Překlad doprovází paratext znovu z pera odbornice na Gospodinovovu tvorbu Ani Burovy.
V tomtéž roce vychází další překlad z bulharštiny, tentokrát v brněnské Společnosti přátel jižních Slovanů (SPJS). Vatja Rakovského představil Ivan Dorovský knihou Chci ti něco říct, světe.
Georgim Gospodinovem a Ivanou Srbkovou nadějně vyšlapaná cesta měla pokračování i v dalším roce, kdy pro nakladatelství Havran přeložila Oru Bernsteinová vynikající román Daleko od Toleda (Daleč ot Toledo) Angela Wagensteina. V Bulharsku i v zahraničí oceňovaný text těží ze skvělého pozorovací talentu autora, který dokáže vykreslit nejenom prostředí multikulturního Plovdivu, ale především vdechnout život každé vedlejší postavičce bez ohledu na národnost, vzdělání, konfesi či společenské postavení. České vydání se vyznačuje pro nakladatelství Havran typickou redaktorskou pečlivostí a citlivým překladem, ale bohužel v knize postrádám medailonek autora i jakýkoli paratext, který by jej začlenil do kontextu současné bulharské literatury.
V polovině prvního desetiletí vyšlo během dvou let pět (počítáme-li i Moji Afriku) bulharských titulů během dvou let; všechny tyto překlady byly velmi kvalitní, ukazovaly to nejlepší z bulharské krásné literatury a vyšly v prestižních nakladatelstvích. Tato nadějná situace však bohužel nezapustila kořeny. V dalších dvou až třech letech naopak dochází k úplnému útlumu. Roku 2006 byla vydána bilingvní kniha, Povídky autorky Elizabeth S. M. (na obálce; v tiráži uvedena Eli Mandažieva). Titul vychází v Praze, ale vzhledem k úplné absenci paratextu i medailonku autorky nemáme nejmenší představu o tom, kdo knihu napsal, ani o tom, proč právě tuto knihu Lenka Kolářová přeložila a Bulharská kulturně osvětová organizace v ČR vydala.
V roce 2007 u nás nevychází vůbec nic a roku 2008 pouze zmíněný román Ilji Trojanowa přeložený, jak už také bylo řečeno, z němčiny a prezentovaný tedy jako německá literatura.
Až roku 2009 představuje malé nakladatelství Literární salon debut Lapidárium (Lapidarium, 1992) u nás již etablovaného Georgiho Gospodinova. Jedná se o první u nás vydanou básnickou sbírku skutečně současného autora. V překladu autora tohoto článku se tak český čtenář mohl seznámit i s bulharskou poezií psanou po roce 1989. Sbírka se dočkala (opět zřejmě i díky dobrému jménu nakladatele) značného množství reflexí v literárních časopisech. Bohužel ani v této knize se čtenář ještě nedočká doslovu bulharisty. Paratextu se zhostila šéfredaktorka LS, básnířka Tereza Riedlbauchová.
Ve stejném roce vychází v nakladatelství Dybbuk Zelný cyklus, povídky Aleka Popova v překladu Ivany Srbkové. Kniha populárního autora, jehož tvorba osciluje mezi kvalitní prózou a mainstreamovými, dobře prodávanými spisky, ukazuje bulharského spisovatele rozhodně v jeho lepší poloze. Prózy mají poměrně široký záběr a díky své humornosti (nezřídka kriticky zaměřené) jsou přístupné i širšímu publiku. První překlad z bulharštiny v nakladatelství Dybbuk (to v následujících letech vydá ještě další dvě bulharské knihy) je zároveň tím jednoznačně nejlepším. Doslov napsala, jak jsme si už u překladů Ivany Srbkové mohli zvyknout, Ani Burova.
V následujícím roce Dybbuk ve vydávání bulharské prózy pokračuje. Znovu si vybere knihu Aleka Popova, konkrétně jeho román Mise Londýn (Misija London, 2001). Překladu se zhostil David Bernstein. Mise Londýn patří k nejprodávanějším knihám v Bulharsku posledních deseti let, ale kromě prodejnosti marně hledám další důvody k překladu tohoto titulu. Jde o román určený nejširšímu spektru čtenářů, plný laciného humoru a neúspěšného pokusu o satiru; těží z ustálených předsudků a sází na rychlou, nepříliš náročnou zábavu. Další rok, další překlad z bulharštiny v Dybbuku, a také další překladatel. Bulharský erotikon, výbor „legend, pohádek a humoresek z Bulharska a Makedonie“ s podtitulem Jak muži přišli ke svému údu pochází z překladatelské dílny Jaroslava Otčenáška, jejž známe spíše jako překladatele z chorvatštiny.
V roce 2012 vychází bibliofilie v nakladatelství Petr Štengl, výběr básní Georgiho Gospodinova v překladu autora tohoto článku. Kniha plní spíše funkci artefaktu a téměř není k dostání (s výjimkou objednávky přímo u nakladatele). Zároveň byla pokřtěna i básnická sbírka Dimitra Kenarova Apokryfní zvířata (Apokrifni životni, 2010) v překladu Marcela Černého, bulharisty, který knihu doplnil také zajímavým doslovem. Jde o kompletní překlad sbírky mladého básníka. Na přelomu prvního a druhého desetiletí se tedy do češtiny překládá nejen próza, ale také poezie, u níž si čtenář může být jist, že nenatrefí na tituly vydávané s vidinou vysoké prodejnosti.
V témže roce nakladatelství Barrister & Principal vydává román Stefana Kisjova Kat (Ekzekutorât, 2004) v překladu Nadi Aljanabiové. Vydání této knihy výrazně připomíná vydání Mise Londýn Aleka Popova. Kat je také velmi populární, oceňovaný a prodávaný román (nejlepší bulharský román roku 2004, čtyři dotisky) určený širokým čtenářským vrstvám. Prapodivný příběh mimozemšťanova syna, který se ve vězení stává katem a který později navštíví otcovu planetu, bohužel nenabízí nikterak povznášející kulturní zážitek.
Roku 2012 vyšla v nakladatelství Literární salon další kniha Bývalý cizinec, která rozšířila bulharskou literaturu u nás, aniž by rozšířila počet překladů z bulharštiny. Malíř Valentin Popov totiž žije v Čechách už tak dlouho, že česky mluví i píše tak dobře, že kniha nemá překladatele: autor ji napsal česky. Také jazyková redakce Terezy Riedlbauchové má za výsledek, že tento malířský glosář působí skutečně jako napsaný českým autorem.
V loňském roce zatím vyšla básnická sbírka Kristin Dimitrové Ráno hráče karet (Sutrinta na kartoigrača, 2008). V překladu autora tohoto článku ji vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny, jež s autorkou spolupracovalo v rámci projektu Across Europe a které ji také představilo v knize cestopisů Kde nejste doma. O Vánocích pak nakladatelství Petr Štengl vydalo román Adriana (Adriana, 2007) Teodory Dimové v překladu Davida Bernsteina.
Nakladatelství malá i velká, česká i bulharská a jejich specifika
Po zániku či transformaci velkých státních nakladatelství nebyl pro vydávání bulharské beletrie prostor. Objevila se malá nakladatelství, jež před sametovou revolucí nemohla fungovat, větší nakladatelství se zase musela soustředit na návratnost investic a zaměřit se na komerčně úspěšné tituly. Vydávat se začalo i za pomoci různých institucionálních mechanismů, ať již formou grantu, přímého finančního zajištění nebo sponzorského daru. Všechna nakladatelství nicméně bojují se stejným problémem: s nedostatkem financí.
Někde se ušetřit musí, aby se vůbec našly peníze na samotné vydání, všechny bulharské knihy tak vyšly v podstatě bez jakékoli propagace. Žádné reklamy, žádné upoutávky, žádné anotace ve významnějších médiích. Až v posledních letech se objevují recenze a ukázky alespoň v literárních časopisech. Do novin nebo společenských magazínů však proniknou jen výjimečně. Některá vydání doprovází křest, tedy večírek spojený s oficiálním uvedením knihy, ale jde pochopitelně o událost s velmi omezeným dosahem.
Sbírky Borise Christova Křížová cesta (1993) a Peja Javorova V bdění i ve snu (1997) vydalo nakladatelství Euroslavica v zrcadlovém překladu – evidentně i s ohledem na bulharskou menšinu u nás. Křížová cesta byla dokonce vydána pouze jako „nekomerční publikace pro Velvyslanectví republiky Bulharsko v Praze“, čímž se dostáváme k dalšímu typickému problému překladů bulharské krásné literatury do češtiny – k omezenému dosahu a dostupnosti, problému, který nezřídka vede až k tomu, že o některých překladech nejen že neví široká veřejnost, ale nedozvědí se o nich (natož aby si je mohli pořídit) ani samotní bulharisté. Antologie dvaceti bulharských básníků Most v překladu Ludmily Kroužilové vyšla v roce 1996 v sofijském nakladatelství Homo bohemicus, nicméně na českém trhu je tato kniha fakticky nesehnatelná. V sofijském nakladatelství Heron Press vyšla také Houba neboli opak opaku Tzvetana Marangozova, znovu v překladu Ludmily Kroužilové. Titul byl sice vydán v češtině, ale v České republice je, s výjimkou Slovanské knihovny při Národní knihovně ČR v Praze, nedostupný. V knize opět zcela chybí paratext a medailonek autora, takže se lze jen domnívat, co konkrétně vedlo k překladu a vydání právě tohoto autora a titulu. V Sofii vyšla v zrcadlovém překladu i Symfonie Prahy Kirila Christova, přičemž větší důraz je kladen na bulharštinu (předmluva, redaktorská poznámka Vatja Rakovského, ba dokonce i obsah jsou otištěny pouze v bulharštině). U této knihy lze pozorovat jinou motivaci k překladu, než je kvalita výchozího textu, což je u překladů z „malých jazyků“ poměrně běžné: Kiril Christov, manžel české básnířky Noemi Molnárové, strávil značnou část svého života v Praze. Je zřejmé, že kniha věnovaná českému hlavnímu městu by měla být, s trochou nadsázky bez ohledu na své literární kvality, do češtiny přeložena.
Ani básnická sbírka Můj svět je široširý nebyla vydána standardním způsobem. Vyšla roku 1996 v SPJS. Společnost přátel jižních Slovanů sice vydává velice aktivně (v letech 1995–2007 až pět knih překladů krásné literatury z jihoslovanských jazyků ročně), ale s pramalým dosahem. Knihy nelze zakoupit jinde než přímo na webových stránkách SPJS a až na výjimky nejsou recenzované. Vydávání tak plní spíše funkci jakéhosi dobrého skutku, prokazovaného Společností přátel jejím přátelům. SPJS vydala také antologii Narodili jsme se jako draci a básnickou sbírku Vatja Rakovského Chci ti něco říct, světe. Vatjo Rakovski byl velmi známý bulharský básník, ale zřejmě ještě známější překladatel české poezie do bulharštiny. A pochopitelně byl také velmi dobrým známým českých bulharistů…
Dalším typickým problémem, zapříčiněným nedostatkem peněz, je často odbytá redakční práce. Jen málokdy je redaktor knihy zároveň bulharista, a to dokonce i v případech, kdy z bulharštiny bulharista nepřekládal (k rozdílné kvalitě redakčního zpracování jednotlivých titulů podrobněji níže). Nezřídka je však i český redaktor přítomen spíše pro forma – v knihách lze nalézt nedostatky, které by poctivý redaktor či korektor odstranil i bez znalosti jazyka originálu. Knihy tak působí dojmem, že při jejich vydání nebyly prostředky ani na zaplacení studenta bohemistiky, který by text alespoň letmo pročetl. O jednotlivých knihách více v recenzích, například v časopise Tvar nebo na serveru iLiteratura.cz.
Mezi nakladatelství, jež si kvalitní redakční práci pohlídala, patří Volvox Globator, Nakladatelství Lidové noviny a Havran; ta práci svěřila svým vlastním redaktorům. Přestože ani v jednom z případů nešlo o bulharisty, konečné podobě překladů lze vyčíst jen drobnosti. Podobně si vedou i malá nakladatelství. Pro Literární salon rediguje sama majitelka, básnířka a bohemistka Tereza Riedlbauchová, a nakladatelství Petr Štengl svěřilo ve všech případech redakci jinému bulharistovi.
Jinde je situace bohužel horší. Medvědí službu prokázalo bulharské literatuře především nakladatelství Dybbuk, které – navzdory svému renomé – opakovaně zcela rezignovalo na redakci bulharských překladů. Obzvlášť trestuhodná je novinka, kterou toto nakladatelství u překladů z bulharštiny zavedlo: naprostá neúčast bulharisty. Bulharista jimi vydanou knihu ani nepřekládal, ani neredigoval. (A konkrétně u Dybbuku mám podezření, že ani redaktor dotyčným textům moc času nevěnoval.) Dochází tak až k absurdním situacím, kdy v textu můžeme najít jak pravopisné chyby, tak tzv. „falešné přátele“ (interference mezi jazykem originálu a překladu), na něž vás na bulharistice upozornění hned v prvních letech studia. Netvrdím, že být bulharista rovná se být automaticky lepším překladatelem z bulharštiny. [1] Nicméně redaktor-bulharista by dokázal minimálně zajistit správnou transkripci názvů a zamezil by těm největším nedostatkům v překladu. Nakladatelství Dybbuk tak během tří let dokonale rozbilo poměrně nadějnou pozici pro vydávání bulharských překladů.
V už zmiňované próze Kat vydané nakladatelstvím Barrister & Principal sice nenajdeme žádný paratext, zato se na zadní straně obálky setkáme s poměrně častým nešvarem dnes vydávaných knih, tedy s propagačními texty a citáty. Mezi řečí zmíněné srovnání s Milanem Kunderou i citát Ignacia Vidala-Folcha z El País, označující Kisjova za jednoho z nejlepších bulharských spisovatelů, jsou spíš úsměvné, než aby se daly považovat za bernou minci. Těžko říct, jestli bychom se knihy Kat v češtině dočkali i v případě, že by její autor nežil v Praze…
Nakladatelství Větrné mlýny oproti tomu nechává na překladateli, aby si zajistil redakci textu sám v rámci překladatelského honoráře. U Rána hráče karet tak kupříkladu není uveden žádný z redaktorů, ač redakci provedli bohemistka Jana Sieberová a bulharista Marcel Černý.
I u dalších knih je těžké zjistit, zda nějakou redakcí prošly, popřípadě kdo je redigoval. Týká se to zmiňovaných Povídek Elisabethy S. M. nebo Křížové cesty Borise Christova. Zbylé dva překlady Ludmily Kroužilové mají redakční zpracování velmi kvalitní a poctivé. U antologie Most byl redaktorem známý sofijský bohemista Janko Bâčvarov, na sbírce V bdění i ve snu se redakčně a lektorsky podíleli Jordanka Trifonova, Nikola Georgiev, a dokonce i Vladimír Justl.
Překladatelé z bulharštiny
Jak už jsem naznačil, bulharská filologie se v současnosti nachází v určité krizi. Zatímco po druhé světové válce vyprodukovaly především pražská a brněnská bulharistika celou řadu kvalitních překladatelů i literárních vědců, po sametové revoluci bych mohl výrazné bulharisty vypočítat na prstech jedné ruky. Určitou roli samozřejmě může hrát „finanční nezajímavost“ překládání krásné literatury vůbec; ta je ještě umocněná mizernými (pokud vůbec) honoráři za překlady z bulharštiny. Hlavním důvodem však zřejmě bude, že z bulharistiky se nejdříve stal zoufale neatraktivní obor, na nějž se hlásili především lidé, kteří nutně potřebovali doplnit dvouoborové studium, a posléze u nás bulharistika ve své filologické podobě v podstatě zanikla.
Současný stav je tak poměrně tristní: jedna z nejlepších překladatelek, zkušená Dana Hronková, už bohužel nevydává, Vladimír Kříž zůstal u jediného knižního překladu, stejně tak Oru Bernsteinová. V posledních deseti letech se jako překladatelka ustálila především Ivana Srbková, která se soustředí na současnou bulharskou prózu. Ludmilu Kroužilovou, jež dlouhodobě překládá bulharskou poezii (vesměs klasickou), limituje její pobyt v Sofii, takže přes nemálo knižních vydání nedokáže své překlady dostat na český trh.
V mladší generaci překladatelů z bulharštiny jsme v posledních letech zaregistrovali pouze čtyři jména. A hned polovina z nich nepatří mezi bulharisty. Zatímco u poměrně zkušeného překladatele z jihoslovanských jazyků Jaroslava Otčenáška jde zřejmě o ojedinělé zbloudění k bulharštině v rámci jeho etnologických a folkloristických zájmů. Rusista David Bernstein se už coby plnohodnotný překladatel z bulharštiny adaptoval. Kromě knižních překladů románů Aleka Popova a Teodory Dimovy můžeme najít jeho překlady z bulharštiny otištěné různě časopisecky.
Mimo autora tohoto článku pak zbývá pouze Marcel Černý. Ten se však věnuje ve Slovanském ústavu AV ČR především literární historii a překládání u něj bohužel zůstává na vedlejší koleji. Překladům však prospívá jako nezištný redaktor a po dlouhé době se díky němu v knihách objevují paratexty psané českým bulharistou.
Sečteno a podtrženo
Léta začínající sto devadesát devítkou vzala za své a z bulharské literatury byli do češtiny přeloženi dva básníci, z toho jeden klasik (Pejo Javorov), který už dříve vyšel ve Světové četbě Odeonu, jedna básnířka, též už dříve přeložená do češtiny, dále pak antologie básníků a jedna jediná prozaická kniha soudobého autora. Z těchto pěti knih vyšla jedna v Bulharsku a další tři knihy poezie byly českému čtenáři de facto nedostupné. Tři aktivní překladatelé a žádné nakladatelství s dlouhodobým zájmem o vydávání bulharské literatury. Poměrně žalostná bilance.
Po roce 2000 se překlady bulharské literatury rozhojnily. Překládalo se z bulharštiny i z němčiny, překládali bulharisté i nebulharisté, vydávána byla próza i poezie, kvalitní knihy i mainstreamové hity, překlady vycházely u nás i v Bulharsku. Hned čtyřmi tituly v češtině se představil Georgi Gospodinov a dvěma Alek Popov, ale vyšla i díla dalších autorů. Stejně tak se výrazně zvýšil počet překladatelů i nakladatelství, jejichž dlouhodobým záměrem je vydávat bulharské spisovatele. Podle mých informací jsou na příští dva roky dohodnuty minimálně tři další překlady. Výhled do budoucnosti tak působí poměrně optimisticky.
Poznámky:
1. Překlady z polštiny jsou v tomto ohledu poměrně výmluvným příkladem: polskou poezii kvalitně překládá do češtiny v posledních letech celá řada nepolonistů – viz např. výbor z tvorby Rafała Wojaczka Který nebyl, který vydalo nakladatelství Protimluv v roce 2013. [Zpět]