Rozhovor s Frédéricem Mazièrem
Jak viděly východní blok raných 90. let a jeho následnou transformaci jedny francouzské oči? A co se bude vyprávět o naší civilizaci ve 23. století? Měl Neruda seknout s literaturou a dát se na vědu? Straší zahraniční investory stále ještě duch rakousko-uherské byrokracie? Byl Descartes v Čechách? O Praze, střední Evropě, své knize, Francouzích v Čechách a mnohém dalším hovořil s Luďkem Liškou Frédéric Mazière.
Luděk Liška: Do Prahy jste přišel v roce 1998. Proč Praha, proč střední Evropa – nebo spíše východní Evropa, jak tento region nazývají Francouzi nebo Angličané?
Frédéric Mazière: Věřím ve znamení, jež nám osud občas posílá a která vytyčují cestu našeho života. V roce 1972, bylo mi tehdy sedmnáct let, mi rodiče poté, co jsem složil maturitu, nabídli velkou cestu, jejíž cíl jsem si mohl vybrat sám. Navzdory všem očekávání jsem si vybral… Sovětský svaz! Ne z lásky ke komunismu, ale byl jsem zvědavý na ten neproniknutelný a obávaný svět obemknutý železnou oponou, svět rozprostírající se coby kamenem dohodil od nás, odkud však nikdo nikdy nepřicházel: bylo to tak trochu, jako kdyby se dnes někdo vydal na prázdniny do Severní Koreje. A tak jsem se tam vydal – a vrátil se: zastávka ve Varšavě, pak pobyt v Moskvě a v Leningradě Leonida Brežněva… díky této zkušenosti mě přešla chuť se tam znovu vracet. Jen si představte, jak se mohl cítit člověk ze západní Evropy, který se narodil na počátku studené války, když o třicet let později padala Berlínská zeď: nezničitelný systém se náhle zhroutil a část Evropy ponořená na čtyřicet let do hlubokého spánku se probudila jako Šípková Růženka. Navštívit střední Evropu v oněch letech bylo pro nás, kteří jsme přišli ze Západu, skoro jako vstoupit do pohádky: nacházeli jsme neporušené krajiny a svět našeho mládí, kde se s příchodem komunismu těsně po válce zastavil čas. Jen si představte, že byste dnes vstoupili do měst bez reklam a křiklavých vývěsních štítů, kde by jedinými obchody byly stánky, krámky s módou padesátých let a zaplivané hospody; měst, do jejichž krajiny ještě neotiskly svou ošklivost věže ze skla a oceli, betonová obchodní centra. Představte si zemi, kde děti tráví dopoledne na plaveckém bazénu, večery s rodiči v opeře a prázdniny na venkově u babičky: žádná reklama, žádná televize, žádný playstation ani diktát módy tyranizující zmatené adolescenty. Jen si nemyslete, že se pokouším proměnit období komunismu v nějaký „zlatý věk“. Střežím se toho tím spíše, že mi má krátká návštěva na druhé straně kulis v roce 1972 odhalila soukolí této mašinerie. Snažím se jen slovy vyjádřit silný dojem, který jsem jako Pařížan zakoušel, pokaždé když jsem v devadesátých letech procházel další hlavní město východního bloku: Bukurešť, Varšavu, Budapešť a konečně Prahu. Praha byla vlastně posledním městem, jež jsem v tomto regionu plném vření objevil: zastavil jsem se zde poprvé, tuším, v roce 1994 na cestě z Vídně. Tak trochu náhodou. Nepřivedlo mne sem nic konkrétního, měl jsem trochu času, strávil jsem den touláním ulicemi. Poté jsem se vracel stále častěji, víkendy se protahovaly na týdny, hltal jsem Kafku, Kunderu, Ripellina, Hrabala… Kontury Paříže se mi pomalu rozplývaly, naši politici se svými konvečními způsoby vypadali v poměru k vašemu prezidentu-spisovateli, jenž politiku objevoval zároveň se svými voliči, docela směšně. Problémy s důchody, daněmi, školstvím a stávkami, jež večer co večer plnily francouzské televizní noviny, se jevily nicotné ve srovnání s tím, co čekalo mladou Českou republiku, kde se vše muselo vynajít znovu – instituce, zákony, měna, ekonomika… Bez váhání jsem se vrhl do dobrodružství. Nikdy jsem toho nelitoval!
LL: Jak se Praha nově příchozímu – mladému Francouzi, absolventu elitní vysoké školy Sciences Po – jevila? A jak ji vidí Frédéric Mazière jako svědek ekonomické, sociální a kulturní transformace po pětadvacetileté kariéře ve finančnictví, ale také jako autor knihy Le Festin de Trimalcion (Hostina u Trimalchiona)?
FM: Praha patří do velmi výběrového klubu evropských měst, která – podobně jako Benátky a Florencie – cestovateli nabízejí klenot neporušeného historického jádra. Kameny na Pražském hradě, Malé Straně, na Starém Městě, ale také kolem Národního divadla či na Vinohradech vyprávějí dějiny. Při potulkách okolo Hradu narazíme na Karla IV., Rudolfa II., ale také na posledního francouzského krále Karla X., jenž v jeho zdech spolu s rodinou trávil exil. V kavárně Slavia se stále potloukají vlastenečtí studenti, kteří tam v Rilkeho povídkách spřádají komplot proti rakouské správě. Na Staroměstském náměstí stále vrže šibenice, na níž kat roku 1621 popravil po porážce na Bílé hoře vůdce stavovského povstání. Z tohoto úhlu pohledu život v Praze a procházky v jejích ulicích znamenají každodenní lekci z historie, architektury i literatury. Podobně spadají do této historické kontinuity také reformy a změny, k nimž došlo od roku 1989. Osobně vidím v pádu komunistického systému více než hlubokou transformaci české společnosti: reformy, zejména ekonomické a politické, zemi navrátily místo, které by jí bývalo přináleželo, pokud by po válce zůstala ukotvená k Západu. Je ovšem jasné, že prudký vpád ekonomického liberalismu po čtyřiceti letech kolektivismu a centrálně řízené ekonomiky představoval pro zdejší obyvatele šok. Najednou mnozí uvěřili, že stačí založit si vlastní podnik, aby člověk ze dne na den zbohatl! Bylo zapotřebí času k tomu, aby se nové situaci přizpůsobily i ekonomické tržní mechanismy, hospodářská soutěž, odpovídající platové ohodnocení, ale lidé si museli zvyknout také na nezaměstnanost a inflaci. Prošla tedy společnost skutečně změnou? Jistě, Pražané chodí do supermarketů, kupují si auta a jezdí na dovolenou do zahraničí. Ovšem stejně jako dříve stále čtou, chodí do divadla a do opery, vychovávají své děti v souladu s tradicemi. V sociální rovině zůstává solidarita mezi generacemi silná tam, kde ve Francii politika přerozdělování příjmů rozvolnila vazby mezi mladými a starými. Nemyslím si tedy, že bych byl během posledních dvaceti let svědkem prudkého zvratu chování. Spíše jsem sledoval velkolepý ekonomický růst, který přispěl k určitému zlepšení životních podmínek.
LL: Zaměřme se nyní na vaši knihu. Mohl byste ji českému čtenáři stručně představit? Odkud jste čerpal inspiraci? Z mládí na Západě, nebo ze zralého věku na Východě? Nebo to byl pohyb tam a zpět mezi těmito dvěma mentálními prostory, kvas práce a zkušenosti…?
FM: Na počátku mé knihy Hostina u Trimalchiona stálo tak trochu vše ze zmíněného. Nejprve Paříž, bylo mi patnáct let a žil jsem uprostřed finančního systému, který byl přesvědčen o své nezranitelnosti a schopnosti generovat bez ustání stále vyšší zisk. Následoval vpád na Východ, ten vyvolal naději na stejný výdělek i v této části Evropy, zatímco v západním systému se začaly objevovat první trhliny: asijská a následně globální finanční krize v roce 1998, bankrot Enronu a následné rozpuštění auditorské firmy Andersen, krach Swissairu – těchto nepopiratelných gigantů světového kapitalismu. Dlouho jsem přemítal o textu, který by zachytil, co si z naší éry odnese Historie. V lednu 1914 si žádný z obyvatel ruské, rakouské nebo německé monarchie, jež stály v čele Evropy už dobře po tři staletí, nedokázal ani představit, že tyto říše do čtyř let zaniknou. Podobně i my si můžeme položit otázku: co budou za jedno či dvě století představovat zdánlivě věčné pilíře naší civilizace – křesťanství, demokracie, liberální ekonomika…? Odolají působení času? A tak mě napadlo představit konec naší civilizace ve vyprávění reinkarnací našich současníků ve 23. století. Abych toho dosáhl, použil jsem satirický žánr – jak ho známe z Candida nebo z Gullivera – jenž se opírá o fikci a připomíná tak mocným a optimistům některé z pravd zdravého rozumu. V tomto smyslu je Trimalchion také ekonomickou a politickou fikcí, pokouší se vytušit, jak bude vypadat Evropa za dvě stě let, jestliže nezvolníme krok. Pokaždé když procházím pozůstatky Akropole nebo Fora Romana, ptám se sám sebe, jakou tvář turistům 23. století nabídne Praha či Paříž: mou odpověď najdete v Trimalchionovi!
LL: Jak pohlížíte na tento kout Evropy coby člověk, který se podílel na ekonomické transformaci? Kopírují obchodní vztahy kulturní a naopak?
FM: Rakousko-Uhersko střední Evropě odkázalo svůj finanční systém, přesněji řečeno dvě velké banky spřádající mezi Vídní a ostatními hlavním městy monarchie, od Varšavy po Záhřeb, skutečnou finanční síť. Jinak dominuje obchodu s hlavními zeměmi střední Evropy západní Evropa, zejména Německo. Co se týče Ruska, to se pokouší o návrat do regionu, skupuje tedy banky, jež by mu umožnily vybudovat zde své vlastní sítě. A nakonec se na scéně objevují Asiaté (Japonsko, Jižní Korea a Čína), ti budou v budoucích letech pravděpodobně zastávat stále důležitější roli; ne náhodou Korean Airlines koupily České aerolinie. V této oblasti tedy obchod a finance daleko překročily historické hranice rakouského mocnářství, třebaže německý vliv zde zůstává silný.
LL: Nechť nám čtenář promine špetku zjednodušování. Které rysy české povahy jsou vám milé? A jaké jsou nejzjevnější „české vady“? Obvykle se zmiňuje jistá nezralost, neochota převzít zodpovědnost, ale také bývá připomínán nedostatek hrdosti…
FM: Díky svým pracovním aktivitám jsem procestoval téměř celou střední Evropu. To usnadní srovnávat mezi národy, jejich způsobem života i práce. Řekl bych, že Češi se zřetelně vyznačují přesností, spolehlivostí, s níž přistupují k obchodu a která se obecně projevuje v dodržování smluvních podmínek. Tak to je spíše příjemné. A opačná strana mince? Puntičkářská byrokracie dbající spíše na formu než na ducha zákonů. Snad je to dědictví rakouské císařské správy, jejíž absurdita inspirovala nemálo spisovatelů. Kafkův zeměměřič K. vyměřuje, aniž by dobře věděl proč, čeká na povolení ze zámku, které ovšem nikdy nepřijde… Ale vážně, líbí se mi jaké místo v privátní sféře zaujímá rodina, kultura, tradice. Příchozí z Francie obvykle zaráží slušnost mladých Čechů, respekt, jejž chovají ke starším, a jak ovládají svůj jazyk: konjunktiv imperfekta z francouzských školních dvorů už hezky dávno vymizel. Oproti tomu zde mladí lidé při psaní, a to i v textovkách, dodržují pravidla shody, rodu, slovesného času… Je-li pravda, že jazyk strukturuje myšlení, pak to mají Češi, jak napsal Montaigne, „v hlavě srovnané“.
LL: Připomeňme, že studenti translatologie ze semináře Jovanky Šotolové přeložili z vaší knihy několik pasáží. Přijal jste pozvání na hodinu a během debaty jste mimo jiné prozradil, že právě píšete další knihu, tentokráte o osudech několika Francouzů v Čechách. Které osobnosti jste vybral? Plánujete knihu vydat česky?
FM: Tato nová kniha bude příležitostí připomenout velmi staré svazky mezi Francií a Čechami. Jan Lucemburský, z matčiny strany potomek svatého Ludvíka, zemřel v bitvě u Kresčaku. Jeho syn, budoucí císař Karel IV. byl vychován na francouzském královském dvoře a vzal si za ženu Blanku z Valois, sestru francouzského krále Filipa VI. Nemám v úmyslu napsat novou učebnici dějepisu. Rád bych napomohl milovníkům Prahy pohlédnout na některá místa či památky očima slavných Francouzů, kteří zde strávili několik dní nebo let. Například Descartes, budoucí světoznámý filosof, bojoval v bitvě na Bílé hoře, jež na tři staletí předurčila další osud Čech. Poslední francouzský král Karel X. trávil léta 1833–1836 svého exilu, jak už jsem zmiňoval, spolu se svým synem Ludvíkem a vnukem Jindřichem na Pražském hradě. Byli to poslední Bourboni, přímí potomci Ludvíka XIV.; spolu s nimi vyhasla francouzská monarchie. Dvakrát je navštívil Chateaubriand, který o tom vypráví ve svých Pamětech ze záhrobí. V jejich službách působil vzdělanec Joachim Barrande. Nakonec se usadil v Praze a stal se z něj geolog. Později po něm byl pojmenován dnešní Barrandov. Mladého Nerudu se prý pokoušel přimět ke konverzi z literatury na vědu v přesvědčení, že tak národu prospěje více. Ostatně jeho první hospodyní byla Nerudova matka. V březnu 1902 se v Praze na dva dny zastavil během své cesty do Vídně také jistý Wilhelm de Kostrowicki, chtěl si prohlédnout město. Později pod jménem Guillaume Apollinaire svou cestu zvěčnil v jedné povídce a v několika verších. A ovlivnil celou českou poezii 20. století, Nezvalem počínaje. To jsou osobnosti, které jsem se rozhodl, kromě dalších, připomenout. A abych odpověděl na vaši otázku – ano, až knihu dokončím, doufám, že dojde i na její české vydání: bude to můj skromný příspěvek k dějinám Prahy viděné očima Francouzů, kteří zde pobývali.
LL: Mluvíte dobře česky. Naučil jste se díky práci? Čtete česky? Pokud ano, které autory jste četl? Máte rád některé české autory, kteří nejsou přeloženi do francouzštiny? A na druhou stranu, chybí vám někteří francouzští autoři v českém literárním prostoru?
FM: Rád bych mluvil česky tak dobře, jak říkáte. Má zkušenost s tímto tak krásným, stejně jako těžkým jazykem se omezuje na společenskou konverzaci. Někdy mluvím česky v práci, zejména na schůzkách, kde jsem jediným cizincem. Co se týče četby, vyzkoušel jsem Hrabala (miluju jeho prózy Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučná samota), ale až poté, co jsem ho nejprve přečetl ve francouzštině. Tato mistrovská díla nepřekonatelného humoru a poezie nemají ve francouzské literatuře protipól. Snad se pustím do Havlových dramat, už jsem od něj četl některé politické úvahy. Francouzští autoři, kteří v Čechách chybí? Mám rád polemiky a epikurejce, jako je Gabriel Matzneff, černý humor Émila Ciorana (ovšem je to Francouz?), dobré a řemeslně precizní romány Michela Déona, jenž nás s vzácným umem díky autorově životní zkušenosti přivádí ve svých knihách do Řecka a Irska.
LL: Dosáhla vaše znalost češtiny té míry, kdy si uvědomujete, že v ní přemýšlíte jinak než ve francouzštině, že děláte jiné vtipy…? Jestli ano – o čemž jsem přesvědčený – v čem vidíte největší rozdíly v diskursu a mentalitě Francouzů a Čechů? Během zmíněného semináře jste krátce narazil na otázku francouzského humoru…
FM: Pokud člověk začne spontánně přemýšlet v cizím jazyce, znamená to, že si ho osvojil. Tedy ano, začínám si češtinu, již se snažím už léta zkrotit, pomalu osvojovat. Často si své myšlenky překládám z francouzštiny do češtiny jen tak, abych se pocvičil, ale hlavně: když slyším mluvenou češtinu, rozumím, aniž bych si musel překládat, co bylo řečeno. Ovšem mezi takovouto znalostí jazyka a českými vtipy se rozpíná propast, kterou jsem ještě nepřekročil. Vždyť humor je jednou z velkých předností této země. Je jiný než humor po francouzsku, ten často zesměšňuje nedostatky druhého (mocného, marnivého, zbohatlíka…), český humor pěstuje jemný výsměch moci, tedy přístup, jenž se vyvíjel a rostl během století rakouské a posléze komunistické nadvlády. Dobrý voják Švejk nekritizuje ani armádu, ani válku: tančí mezi vejci – bezbranný človíček tváří v tvář zdrcující těžkopádnosti generálního štábu. V románu Obsluhoval jsem anglického krále zase prochází mladý hrdina první republikou dvacátých let, německou okupací, a když konečně dosáhne svého snu a stane se majitelem hotelu, nová komunistická moc mu ho zkonfiskuje. Ani zde nenajdeme žádný protest, ani tirády proti diktátorským režimům. Francouzský humor by útočil adresněji na podoby moci, dobíral by si její rozpory, karikoval její vykonavatele: v tom tkví podle mě rozdíl mezi těmito dvěma podobami humoru, přinejmenším v literatuře. Mohli bychom říci, že režimy se střídají a člověk se přizpůsobuje, a to je v zásadě nejlepší způsob, jak se moci a těm, kteří svět, ekonomiku a finance řídí, vysmívat.