Jan M. Heller
Barnás, Ferenc. A kilencedik.
Budapest: Magvető, 2006. 216 stran.
Děj románu A kilencedik (Devátý) maďarského prozaika Ference Barnáse, autora čtyř románů, laureáta Ceny Sándora Máraiho (2001) a Ceny Tibora Déryho (2006), se odehrává na maďarském venkově kdesi severně od Budapešti v době po roce 1968. Vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou je titulní „Devátý“: devátý syn v pořadí jedenácti dětí, které jeho matka přivedla na svět. Jeden z jeho deseti sourozenců zemřel, jedna sestra je vdaná, avšak s ostatními sdílí tento chlapec a jeho rodiče společnou domácnost. A není to soužití nikterak snadné.
Soužití v tak početné rodině by ovšem nebylo snadné ani za normálních podmínek, natož ve světě tohoto románu. První dojmy nutí čtenáře opakovaně si pokládat otázku, zda skutečně čte příběh z druhé poloviny dvacátého století, odehrávající se v civilizované, byť socialistické zemi uprostřed Evropy. V rodině panuje především materiální bída. Všichni její členové sdílejí obydlí o dvou místnostech, sourozenci spí namačkaní na třech postelích sražených dohromady; nemají dostatek oblečení, jídla, vinou nejrůznějších deprivací trpí mnohými chorobami a poruchami. K odosobněnému líčení rodinné existence přispívá i to, že nejen hlavní postava, ale ani jednotliví potomci většinou nemají jména, jen přezdívky – na rozdíl od spolužáků a dospělých.
Pevnou rukou tu vládne otec. Právě postava otce je ve své jednoduchosti asi v celém románu tou nejsložitější. Tento bývalý voják, za čistek po sovětské okupaci Maďarska v roce 1956 vyloučený z armády, se musí živit manuálně a na podřadných místech. To vše v něm poměrně očekávatelně probouzí jakousi zatvrzelou hrdost, s níž se chce postavit režimu, ztělesněnému ovšem nekonkrétní a beztvarou kolektivní figurou „rudých“. Značná část napětí románu pak plyne z toho, že otec nutí i ostatní členy rodiny, aby se na tomto jeho soukromém boji podíleli. Proti režimu bojuje otec tím, že se snaží vyvzdorovat si ekonomickou soběstačnost, které ovšem rodina dosahuje jen za cenu naprosté rezignace na volný čas a materiální potěšení. Zejména děti se musí zapojovat do nejrůznějších domácích prací, kterými vylepšují nuzný rodinný rozpočet. Za pomoci známostí a rozmanitých manévrů se otci daří bojovat s byrokracií totalitního režimu a rozjíždět vlastní „podnikatelské projekty“, zprvu výrobu růženců, později svatých obrázků kolorováním fotografií. Nejen že nutí všechny děti, které jsou toho schopny, aby do padnutí mechanicky vykonávaly úmorné manuální činnosti, ale také si pro sebe uzurpuje veškeré vydělané peníze, které obratem „investuje“, terorizuje rodinu kvůli nadměrné spotřebě čehokoliv, a dokonce se v novém domě nezdráhá zrekvírovat koupelnu, když ji potřebuje pro vyvolávání tisíců fotografií určených na prodej venkovským farnostem… Náboženství hraje v životě rodiny významnou roli. Nejen proto, že církev umožní Devátému ministrovat na pohřebních obřadech, a tím si vydělávat kapesné. Ztělesněním katolického životního postoje je matka, esence křesťanské pokory, „světice z Velké uherské nížiny“, jak ji nazývá jeden z rodinných přátel, duchovní, pro něhož, jak si chlapec z některých náznaků všímá, má tato světice jistou ne zcela ctnostnou slabost…
Jak je z výše řečeného patrné, jedním z klíčových prvků románu je vypravěčská perspektiva. Pohled dětskýma očima umožňuje zejména navodit dojem autenticity. Pravděpodobně se zde projevuje také Barnásovo školení čerpající z psychologismu Hermanna Hesseho, o němž psal svou disertační práci. Pro „dětský hlas“ je v této próze charakteristická promyšlená práce s jazykem. Chlapec se vyjadřuje neučesanou dětskou řečí, pro kterou je charakteristické bezprostřední zachycování myšlenek, přeskakování z tématu na téma, souřadné a nehierarchizované smyslové, zejména zrakové vnímání evokující oko kamery, střídání časových rovin, ale také hrůzostrašné sny, které si nezadají s alkoholickými halucinačními vizemi E. A. Poea: proděravěné stěny nemocničního pokoje, v jejichž otvorech se může každou chvíli objevit bůhvíco a které se postupně přibližují k sobě. Do krajnosti autor imaginaci chlapecké mysli dovedl v jedné ze závěrečných pasáží, kde víří směs prožitků, vjemů a expresivních projevů, zachycená v proudu vědomí v podobě krátkých vět, či spíše pouhých výkřiků, myšlenek bez konce a začátku. K typickým znakům chlapcova projevu patří také popisy fyzických pocitů – střídání horka a chladu, pocity tíhy, výpadky smyslového vnímání nebo naopak zostření smyslů, zejména pokud jde o barvy. Dětská perspektiva vyprávění ovšem také odhaluje směšnost jazyka komunistické propagandy: Dlouho jsem nevěděl, co je to socialismus. Představoval jsem si ho jako graf, [1] až na to, že jsou tu jiné hříchy, kterým je potřeba se vyhnout. (…) „Vy, děti, se musíte učit, jinak nemůžete být prospěšní naší socialistické budoucnosti,“ řekl ředitel dnes, slovo od slova stejně jako loni na podzim. To určitě znamená, že socialismus je užitek, kterého může dosáhnout ten, kdo se dobře učí. [2] (67)
Dětská perspektiva zároveň dovoluje autorovi budovat fikční svět románové rodiny bezprostředně a bez zbytečného vysvětlování, neboť v dětském vnímání se i věci nenormální jeví jako běžné, protože kvůli absenci zkušeností není s čím srovnávat; chudoba i tupé rituály komunistického školství jsou tak samozřejmou součástí každodenní existence. Chlapec se proto nijak nepozastavuje nad tím, že jim úřady po roce 1956 kvůli otcově politické nespolehlivosti nasadily přímo do bytu fízla, kterého nazývá prostě pan Horváth. Stejně tak je pro něj každodenním chlebem šikana od spolužáků, zesměšňování ze strany učitelů (kvůli poruše řeči, kterou trpí) a otcovy kruté tresty za sebemenší přestupek, například za nesplnění denní normy. Dokonce ve svém současném životě nalézá štěstí v těch několika okamžicích, kdy cítí – přese všechno – rodinnou soudržnost…
Vyprávění zaujímá úsek asi jednoho roku, který je vyplněný jednotlivými epizodami, událostmi a postřehy, řetězenými chronologicky, ovšem beze snahy o rozlišování podle důležitosti a bez jednotícího kompozičního principu. Jakousi dějovou osu tvoří stěhování rodiny z nuzného příbytku do Velkého domu, který si rodina nechá postavit. Výraz „nechat si postavit“ samozřejmě neznamená to, co dnes, nýbrž odkazuje na vynaložení neobyčejného úsilí (otcova) a využití všech možných a nemožných kliček, které jsou k dispozici v trochu uvolněném „gulášovém socialismu“, jehož počátek se někdy klade právě do doby, v níž se odehrává román. Stavba domu je však jen linií sekundární, upozaděnou, pouze rámcovou. Podstatnější je chlapcovo postupné uvědomění si vlastní existence. K němu dochází postupně, ovšem za velmi dramatických okolností: chlapec se dopustí zločinu, čímž přestoupí hranice dané jak striktní katolickou výchovou, tak otcovým přísným drilem. Vlastní akt takové „iniciace“ spočívá v tom, že tím na sebe uvrhne břímě viny, s nímž následně musí znovu navazovat a definovat své vztahy k okolí a k ostatním lidem.
Otázkou zůstává, co ze sdělení románu Devátý se nakonec ukáže jako významnější: je to introspekce dětské duše vystavené překážkám a těžkostem, které jí kladou do cesty vnější okolnosti a s nimiž kvůli svému věku nemůže soupeřit – a můžeme ho tedy označit za román psychologický? Anebo je to spíše svědectví o jednom z mnoha zákoutí kádárovského komunistického režimu, jež je pozoruhodné a jako literární téma hodnotné právě svou marginálností – je tedy Devátý spíše román společenský? Hranice mezi oběma možnostmi čtení je prostupná, bez napětí, které by tříštilo čtenářovu pozornost. Nabízí se také zřetelná paralela mezi diktátorským otcem a komunistickou diktaturou. Tato paralela však výhružně poukazuje na jednotlivce a jeho neodvolatelnou odpovědnost za vlastní život.
Poznámky:
1. Tj. grafické ztvárnění Desatera přikázání, prezentované na hodině náboženství. (Pozn. JMH.) [Zpět]
2. Z maďarštiny přeložil JMH. [Zpět]