Rozhovor s Lucií Hlavatou
Vietnamská literatura a její rozšíření a recepce u nás, její cenzura ve Vietnamu, úskalí jejího překladu – o tom všem hovoří odbornice na
národnostní problematiku Indočíny, vietnamistka a překladatelka Lucie Hlavatá.
Zuzana Henešová: Působíte již léta jako odborná asistentka na Ústavu Dálného východu FF UK, přičemž sama jste na téže fakultě absolvovala obor orientalistika-vietnamistika. Na úvod se tedy nabízí otázka: Jak jste se vlastně k vietnamistice a vietnamštině jako takové dostala?
Lucie Hlavatá: Možná vás trochu zklamu, ale k vietnamistice jsem se dostala víceméně náhodou. Hlásila jsem se na orientalistiku s jinou kombinací, ale přímo u přijímacího pohovoru mi byla místo ní nabídnuta vietnamistika s tím, že šance na přijetí je mnohem větší. Takovou nabídku nešlo odmítnout. Od začátku studia mě zajímal vietnamský jazyk – byla to moje první zkušenost s orientálním a navíc tonálním jazykem – a od toho se dále odvíjel můj další zájem o obor. Už během studia jsem se pokusila přibrat si ještě tehdejší etnografii jako třetí obor, což mi nebylo povoleno, nicméně jsem se k etnologii dostala po letech samostudia díky své disertační práci, která se týkala jazyka a kultury Čamů ve Vietnamu.
ZH: Krátce po absolutoriu jste byla na stáži v Ústavu jihovýchodní Asie v Hanoji a v Ho Či Minově Městě, musela to být nedocenitelná zkušenost. Můžete čtenářům přiblížit atmosféru tehdejšího Vietnamu? Do jaké míry jsou citelné rozdíly například na akademické půdě tehdy, čili deset let po konci vietnamské války, a dnes?
LH: Tehdejší Vietnam stál těsně před reformami đổi mới, obdobou sovětské perestrojky. Život byl pro obyvatele nesmírně těžký, jak po stránce ekonomické – chybělo základní zboží, byl nedostatek potravin, ve dvou provinciích nastal hladomor –, tak po stránce politické, kdy vládl tuhý totalitní režim. Zároveň byla země promořená korupcí, které se ale nezbavila dodnes. Do zemí socialistického bloku byli vysíláni vietnamští dělníci, kteří pak domů přiváželi obdivované zahraniční zboží a také zprávy o uvolňování režimů ve východní Evropě.
Rozdíly (nejen) na akademické půdě jsou propastné, myslím, že srovnávat to téměř není možné. Tehdejší akademický svět ve Vietnamu trpěl především izolací a příklonem k jediné povolené metě – sovětské vědě. Po dobytí tehdejšího Saigonu tamní inteligence buď emigrovala, nebo byla v převýchovných táborech, a byla nahrazena proškolenými kádry ze severu, kteří odmítali nemarxistickou vědu. Přesto se v knihovnách podařilo zachovat aspoň některé publikace. Už tehdy byla navíc patrná určitá rivalita mezi vědci z Hanoje a z Ho Či Minova Města, která se víceméně udržela dodnes.
Dnes je situace ve Vietnamu zcela jiná, od devadesátých let minulého století se v souladu s takzvanou politikou otevřených dveří začala rozvíjet vědecká spolupráce se všemi zeměmi, což však vede mimo jiné k tomu, že zejména mladí vědci se ze všech sil snaží získat stipendium do zahraničí, kde by se rádi usadili. Nutno přiznat, že často jsou jejich pohnutky spíše ekonomické než vědecké, protože to znamená obrovský finanční přínos pro celou rodinu a zvýšení její prestiže. Myslím, že Hồ Anh Thái to ve své povídce Žádost o vízum vystihl velmi dobře. Jinak je oficiálně stále platná věda založená na marxismu-leninismu, díky internetu se ale zcela změnil přístup k informacím, i když je internet cenzurován.
ZH: Když hovoříme o srovnávání a akademické půdě, vietnamistika na Karlově Univerzitě prošla zajisté od dob svého vzniku v roce 1961, kdy ji vedl náš přední vietnamista Ivo Vasiljev, určitým vývojem. Co všechno dnes studentům nabízí nedávno reakreditovaný obor?
LH: Ráda bych zdůraznila, že vietnamistika je unikátním oborem na FF UK, nikde jinde v ČR tento obor neexistuje. Poprvé byla sice otevřena už v roce 1961, ale neprošla kontinuálním vývojem. Doba mezi následným otevíráním oboru byla až sedm let, od svého založení do roku 1980 byl otevřen pouze čtyřikrát a za stejné období měl pouze devět absolventů. Situace se zlepšila teprve po roce 1989, kdy byl obor otevírán pravidelně, ale v souvislosti s pozdější reorganizací studia stál na začátku nového tisíciletí před zrušením. Vytvořili jsme tedy novou akreditaci a v roce 2005 tak mohl být poprvé otevřen tříletý bakalářský obor etnologie se specializací vietnamistika, do jehož prvního ročníku bylo přijato nebývalých šestnáct studentů.
Tento obor zahrnuje tříletý kurs moderní vietnamštiny včetně fonetiky, základní znalosti z dějin, literatury a kultury Vietnamu, které si mohou studenti dále doplnit formou povinně volitelných a volitelných přednášek. Kromě toho studenti získají takové znalosti z etnologie, aby mohli bez problémů dále pokračovat v magisterském studiu na oboru etnologie – vietnamistika zatím navazující magisterské studium nemá – a tak se mohou dále věnovat vietnamské problematice a využívat znalost vietnamštiny.
ZH: V roce 2004 vznikl v Praze Klub Hanoi, o rok později proběhla již zmiňovaná reakreditace oboru vietnamistiky, následovalo vydání knihy Dějiny Vietnamu (2008). Unikátní Slovník vietnamské literatury, vydaný na sklonku roku 2011, získal vloni Cenu poroty Jednoty tlumočníků a překladatelů za biografický slovník. Letos vyšel zásluhou již zmiňovaného vietnamisty Ivo Vasilijeva a překladatele Nguyễn Quyết Tiếna první díl Velkého učebního česko-vietnamského slovníku. Nabízí se proto úsudek, že v České republice v poslední dekádě obecně roste zájem o Vietnam, vietnamštinu a Vietnamce. Je tomu skutečně tak, nebo máme tyto skutečnosti považovat za souhru okolností související pouze s individuálním zájmem a publikační činností odborníků? Svědčí o této stoupající tendenci mimo jiné i počet zájemců o studium?
LH: Dovolila bych si připomenout ještě některé další oborové počiny. V roce 2002 byla po dlouhé pauze vydána vietnamská poezie Nguyễn Bínhe, kterou přeložil Petr Komers, o rok později jsme s kolegyní Binh Slavickou napsaly bilingvní česko-vietnamskou učebnici Praktická vietnamština, která shrnuje učivo uceleného tříletého kursu vietnamštiny v rámci oboru a která je vyhledávána Vietnamci i Čechy, učí se podle ní nejen u nás, ale také v jazykových školách. Kolegyně Slavická vydala ještě Praktickou fonetiku vietnamštiny (2008). Vzhledem k tonalitě vietnamštiny jsou obě publikace doplněny texty a cvičeními na CD. Díky iniciativě Petra Komerse vyšla také sbírka moderních vietnamských povídek pod názvem Krejčovský závod Saigon (2008). I když jsme při vydávání publikací měli na mysli především studenty našeho oboru, samozřejmě nám neunikly projevy většího zájmu o Vietnam, a to zejména mezi mladými lidmi. Není se čemu divit, protože dorůstá druhá generace zdejších Vietnamců, takzvaných banánových dětí, kteří jsou začleněni mezi své české vrstevníky. Někteří z nich se také hlásí na náš obor, letos poprvé počet vietnamských uchazečů mírně převažoval nad českými. Poměrně velký zájem z řad vietnamských studentů jsme také zaznamenali před třemi lety, když byl vypsán dvouletý kurs vietnamština pro neoborové studenty.
ZH: Na vzniku dvou výše uvedených publikací, Dějiny Vietnamu a Slovník vietnamské literatury, jste se vy sama nemalou měrou podílela. Kniha o vietnamských dějinách je v češtině první prací, která se podrobně zabývá uceleným výkladem vietnamské historie od nejstarších dob do současnosti, a rozhodně si našla mnoho čtenářů z řad široké veřejnosti (momentálně je zcela rozebraná). Slovník je rovněž první dílo svého druhu v češtině, podobně aktuální a podrobná encyklopedie nevyšla ani anglicky či francouzsky, dokonce ani v samotném Vietnamu nebylo dosud vydáno srovnatelné dílo. Tento mimořádný a záslužný počin českých vietnamistů byl oceněn odborníky (zmíněná cena JTP), nakolik se však podařilo oslovit laickou veřejnost? Má slovník šanci stát se jakýmsi vstupem Čechů do světa vietnamské literatury? Tušíte, zda našel příznivce v řadách Vietnamců žijících u nás?
LH: Slovník vietnamské literatury vznikl v podstatě opět vzhledem k potřebám studentů našeho oboru. Ve druhém ročníku mají přehledovou přednášku o vietnamské literatuře, doplněnou dalšími specializovanými přednáškami. Rozhodli jsme se, že sepíšeme nějakou „učební pomůcku“, ale nakonec nám z toho vyšel celý slovník. Největší podíl na něm má bezpochyby Mária Strašáková, která se zabývá mimo jiné moderní vietnamskou literaturou a kterou tedy čekal nelehký úkol představit většinu moderních autorů a jejich děl. Nejstarší literaturu doplnil Ján Ičo a já jsem se zabývala především literaturou středověkou.
Nemyslím si, že by zrovna po tomto slovníku sáhli čeští čtenáři, které zajímá vietnamská literatura, spíše se domnívám, že by je více zaujala beletrie. Doufám, že se může stát vodítkem pro mladé Vietnamce, kteří by si chtěli přečíst něco z vietnamské literatury a trochu se v ní zorientovat.
ZH: Do jaké míry je pro Evropana obtížná recepce současných vietnamských děl?
LH: Ve vietnamské literatuře se těžko prosazují jakékoli nové tendence a změny, těžko se boří zavedená literární klišé, ale nové směry zároveň vzbuzují velký ohlas u čtenářů. Typickým příkladem je povídka Noční můra autorky Đỗ Hoàng Diệu, která byla kritizována za pornografii.
Problémem recepce vietnamských děl v Evropě může být určitá autorova soustředěnost na problémy v omezeném okruhu – vlastní rodinu se všemi spletitými vazbami, které Evropan bez zkušeností s asijským světem nemá šanci pochopit, zapadlou vesnici, v níž žije, město a jeho problémy tak odlišné od problémů evropských měst, zasazení do prostředí, které je nám cizí a pro nás nepochopitelné, společenská hierarchie a hodnoty, potlačení individua, odlišné ekonomické hodnoty, konfuciánské zásady… Situace je podobná jako u ostatních asijských literatur, pokud jejich autoři nežijí například v cizině.
ZH: Vrátím se ještě jedním dotazem k otištěným ukázkám. Satiricky laděný román Klikař, jehož autorem je Vũ Trọng Phụng, vznikl v roce 1930, poté byl záhy zakázán a znovu se začal vydávat až ke konci osmdesátých let. Phạm Thị Ngọc Liên musela čekat deset let, než byla vydána její povídka Na opuštěném kopci. Jaký je vývoj literatury kritické k režimu? Vznikají stále díla angažovaná?
LH: K uvolnění ve vietnamské literatuře došlo téměř ihned po reformách đổi mới, kdy bylo v roce 1987 posvěceno tehdejším stranickým vedením. Kromě nových témat s převažující kritikou minulosti i současnosti se objevili také noví autoři. Kritika se dotýkala do té doby tabuizovaných témat, například války, korupce, chybného vedení komunistické strany, a začala být režimu přece jen nepříjemná, takže po několika letech byla opět stanovena jakási „pravidla“ toho, co je ještě povolené, a co už není. Nepohodlným autorům nejsou díla ve Vietnamu vydávána, nebo jsou ihned po vydání dána do stoupy. Hodně autorů proto buď publikuje v zahraničí, ať už ve vietnamštině, nebo v jiných jazycích. Typickým příkladem je například známá autorka a disidentka Dương Thu Hương, žijící dnes ve Francii, nebo Bùi Ngọc Tấn, taktéž prezentovaný v tomto čísle – prošel takzvanou převýchovou a většina jeho děl je ve Vietnamu zakázána. V současné době najdeme protirežimní díla především na internetu, i tam jsou však potlačována cenzurou a jejich autoři jsou pronásledováni, jak dokázala poměrně nedávná aféra s vietnamskými blogery.
ZH: A jaká je vietnamská literatura z pohledu překladatele? Musíte českému čtenáři „pomáhat“ ke kýženému porozumění originálu? Jakými prostředky?
LH: Vietnamština je tonální jazyk, který navíc skýtá vzhledem k množství homonym pro autora netušené možnosti. Překladatel do češtiny je na tom mnohem hůř. Velkým problémem jsou osobní zájmena, vlastně výpůjčky z komplikovaných rodinných vztahů. Zájmena se mohou měnit podle toho, kdo je užívá a kdo je oslovován, mění se i v průběhu rozhovoru, každý vietnamista mi dá jistě za pravdu, že se v tom překladatel může lehce ztratit. Problémy někdy činí také nejrůznější přísloví a pořekadla, kterých bývají některé texty plné, protože my je už tak často nepoužíváme a překlad pak působí archaicky. Stejně tak si někteří autoři rádi hrají s takzvaným skrytým významem, který se někdy adekvátně překládá velmi těžko. Vietnamština má pevný slovosled, čeština volný, vietnamština je podle některých autorů polysyntetický jazyk (někdy je řazena k izolačním jazykům), čeština je flexivní… Ale nepřeložitelný jazyk to určitě není.
ZH: Bavíme-li se o překládání, můžete nastínit vývoj překládání vietnamské literatury u nás? A nakonec si neodpustím otázku, jak je to s českou literaturou ve Vietnamu?
LH: Nejprve byla vietnamská literatura překládána do češtiny z francouzštiny, například nejznámější dílo, veršovaný román Kiều autora Nguyễn Du (1766–1820) bylo přeloženo dvakrát. Prvním překladem přímo z vietnamštiny pak byly Vietnamské povídky (1972), dále následovaly některé vietnamské pohádky, sbírka moderní vietnamské poezie, která vyšla pod názvem Tvé srdce bdí a bije (1980) a román Rozbité břehy (1989), jehož autorem je Nguyễn Đình Thi (1924–2003), představitel vietnamského socialistického realismu. Všechna tato díla přeložila Iva Klinderová. Zajímavým překladatelským činem byl Ho Či Minův Deník z vězení (1985), který z originálu v klasické čínštině přeložili Ivo Vasiljev a Nguyễn Phan Cảnh a přebásnil Vladimír Korčák.
Překládáním vietnamské poezie se v první dekádě nového tisíciletí zabýval Petr Komers. Přeložil výbor z díla básníka Nguyễn Bínhe (1918–1966), který vyšel pod názvem Tisíc oken a o čtyři roky později následoval překlad satirické poezie básnířky Hồ Xuân Hương, která žila na přelomu 18. a 19. století. O výboru moderních povídek Krejčovský závod Saigon už jsem se zmínila výše. Kromě těchto rozsáhlejších překladů najdeme některé překlady povídek a ukázky poezie také v časopisech (Nový orient, Revolver Revue, Labyrint Revue).
Z české literatury byla ve Vietnamu přeložena díla jak přímo z češtiny (Karel Čapek, Hrabal, Pavel, Fučík, z poezie například Nezval, Seifert), tak z jiných jazyků (některá díla Milana Kundery), ale mimo okruh takzvaných českých Vietnamců si nezískala nijak výraznou popularitu. Kdysi na Hanojské universitě existovala bohemistika, ale ta byla zrušena. Vietnamských bohemistů je bohužel velmi málo a patří už ke starší generaci.