Tereza Černá
Gutfreund, Amir. Jídlo se nevyhazuje
Z hebrejského originálu Šoa šelanu (2001) přeložila Magdalena
Křížová.
1. vydání. Praha: Garamond, 2012. 440 stran.
Beletristické zpracování tématu holokaustu není v moderní světové literatuře žádnou novinkou. Obdobně je tomu i v literatuře izraelské. Zde se holokaust neboli šoa poprvé objevuje v souvislosti s procesem s Adolfem Eichmannem, jenž proběhl v roce 1961 v Jeruzalémě. Do té doby byl v literárním zpracování více méně tabuizován. Proces s Eichmannem však přinesl nesčetné množství svědectví hrůz koncentračních táborů, takže se rázem stalo legitimní o těchto traumatických věcech hovořit, či se o to alespoň pokusit. Pohled izraelské literatury na přeživšího se značně proměnil – z „morálně poskvrněného“ [1] Žida, který převážně vykazoval rysy kontrastní k „fyzicky silnému a těžce pracujícímu“ [2] rodilému Izraelci, se v podání pozdější realistické literatury stává hlavní postava. Inovací byla i literalizace myšlenky, že utrpení není příčinou hrdinova očištění či duševního povznesení. Vzniká tedy zcela nový typ postavy, která je psychicky zlomená a nechce se či nemůže změnit anebo být spasena.
Z počátku se jednalo hlavně o zpracování osobních prožitků, jako je tomu třeba v případě i v českém prostředí známého spisovatele Aharona Appelfelda, [3] jehož dílo věnující se této tematice sklidilo celosvětový ohlas. Postupně si holokaust za námět berou i spisovatelé, kteří s ním přímou (míníme zde i generační přenos tohoto traumatu v rámci rodinného kruhu) zkušenost nemají. Takovýmto románem je třeba Viz: Láska [4] Davida Grossmana, jehož hlavní hrdina, Momik, je poznamenán podivným chováním rodičů natolik, že ve sklepě týrá nejrůznější zvířata. Tato krutá „hra“ na nacistu a jeho oběť je v podstatě přenosem hororu druhé světové války, a tak i snahou o pochopení nepochopitelného.
První pokusy vyrovnat se s traumatem holokaustu vzešly od samotných přeživších – uveďme například opus popisující polskou židovskou sionistickou komunistickou mládež ve třicátých a čtyřicátých letech nazvaný Mezi mrtvými a živými Jonat a Alexandra Senedových; rodinnou ságu německých Židů začínající již v 18. století Šaul a Johana Naomi Frankelové a díla Uri Orleva či výše zmíněného Aharona Appelfelda. Vůbec poprvé se ale toto téma objevilo v díle Jehudy Amichaje. Rodilí autoři se holokaustu začali věnovat až mnohem později.
K rehabilitaci literární postavy přeživšího přispěla také jomkipurová válka (1973), která přinesla nový pohled na „nezlomného“ rodilého Izraelce. Média totiž zpravovala i o vojácích, kteří padli do zajetí, a nezastírala jejich ponížení, slabost a bezbrannost, což bývalo do té doby připisováno pouze diasporním, evropským Židům a vedlo k jejich přehlížení a dokonce i k pohrdání.
Na jedné straně se tedy setkáváme s texty, v nichž vystupuje mladý, silný hrdina, který se identifikuje s nově vzniklým státem. Na druhé straně už v padesátých letech najdeme také typ „starého“ hrdiny žijícího v evropské společnosti čtyřicátých let. Kupříkladu Cínoví vojáčci Uri Orleva vyprávějí o dvou dětech žijících během II. světové války v ghettu a posléze v táborech. Společně s postavou „nového Hebrejce“, tedy rodilého Izraelce, tak přichází i jeho protiklad.
Povídka Svědek Šulamit Harevenové představuje trochu odlišnou problematiku, kterou je konflikt „nového“ a „starého“ Hebrejce, jinými slovy střet izraelské reality a uprchlíka z válečné Evropy. Hlavní hrdina Šlomek se sice snaží svým novým spolužákům vyprávět o tom, co se v Evropě děje, nikdo mu ovšem nevěří. Ani vychovatelé jej neberou vážně. Šlomek proto utíká do Jeruzaléma, kde se mu vede podobně, nakonec se mu ale podaří vydat své svědectví v novinách.
Román Amira Gutfreunda Jídlo se nevyhazuje se v mnoha ohledech neliší od ostatních knih pojednávajících o tématu holokaustu. Na počátku se setkáváme s dětskými hrdiny, kteří „objevují“ bolestnou minulost svých rodičů i prarodičů. Ta je opředena tajemstvím a verbalizována pomocí nesrozumitelných narážek a nesouvislého líčení. Dětská mysl si tak nepochopitelné vyloží po svém (viz například výše zmíněné chování hrdiny románu Davida Grossmana Viz: Láska) a snaží se „věci“ přijít na kloub vynalézavým, leč místy poněkud drastickým způsobem: Číhali jsme na příhodnou chvíli, bylo nám jasné, že Buchenwald musíme okusit. Příležitost na sebe dala čekat, nakonec se ale naskytla: poslali nás na prázdniny do kibucu. (…) Většinu času jsme byli ponecháni sami sobě napospas. Na tenhle okamžik jsme čekali. Buchenwald. Hra začala. Pravidlo znělo jednoduše: nejíst. (109)
Román je rozdělen na tři samostatné části – 1993 Naše zákony, 1991 Pouť dědy Josefa a 1992 Jariv. První oddíl čtenáře uvádí do děje s humornou lehkovážností, představuje hlavní hrdiny, kamarády Amira a Efi a „rodinu“, již nepojí pouze příbuzenské vztahy, ale „zákon semknutí“:
Vládla tu jasná pravidla. Požadovala se především vzájemná citová spřízněnost napříč generacemi a všeobecný konsensus, aby tento umělý šev mohl srůst a každý si našel své příbuzné. Museli jsme prokazovat náklonnost vrstevníkům rodičů, abychom získali jejich děti za bratrance. „Strýček“, který se uzavřel do sebe a nejevil zájem o rodinné dění, nás připravil o celý hrozen bratranců a sestřenic, co by do rodiny třeba i patřit chtěli. Žádní bratranci, žádné sestřenice, tečka. Zákon semknutí nepřipouštěl diskuse. Nejvíc se nám nedostávalo prarodičů, a tak jsme v houštině pravidel hledali skulinky a přibírali další a další dědečky a babičky, kde to jen šlo. (10)
Hned zkraje románu se tak setkáváme s dědou Josefem, Chejnkem a Lolkem, jehož šetrnost je líčena velmi peprně:
Často u něj zazvonili lidé vybírající příspěvek na charitu. (…) Když se něčí prsty odhodlaly stisknout jeho zvonek, nespokojil se děda Lolek s tím, že by nezvaného rušitele klidu nechal stát přede dveřmi v němém napětí a po chvíli čekání odejít. Ani nepoužil zpoza dveří žádnou z těch podivných, záhadných vět, tak důvěrně známých všem, co někdy vybírali peníze, i těm, kteří je pravidelně odmítají charitativním organizacím věnovat: „Nejsme doma“, „Už jsme dali včera“, „Máma spí“ (hlubokým mužským hlasem, předstírajícím dětskou intonaci). Dveře dědy Lolka byly otevřené všem. Odmítal všechny bez rozdílu, malé i velké. Většina odmítnutých se sebrala a šla pryč, zamířila k vedlejším dveřím, patrně v neurčitém očekávání, že se dveře zarytého odpůrce charity zavřou. Někdy se události vyvíjely jinak a došlo na krátký rozhovor, živou výměnu názorů. Rozmrzelost, umocněná únavou nohou, leckdy podnítila značně nepřátelské naladění a potměšilé poznámky. (44)
Kromě členů „rodiny“ zalidňují čtvrť na předměstí severoizraelské Haify další, značně pikareskní postavičky. Výraznou osobností je například advokát Perl, který shromažďuje ve svém lístkovém katalogu informace o nacistických zločincích a sdílí názor určitých intelektuálních kruhů na jejich ušetření (například Simon Wiesenthal vystupoval proti popravě Adolfa Eichmanna):
V žádném případě je neposílat na šibenici. Tak zněl v kostce názor advokáta Perla, kvůli němuž vyvíjel na oficiálních místech takové úsilí. A měl pro to své zdůvodnění. Za padesát let budeme litovat, že jsme je nenechali žít, že jsme se neobtěžovali zaznamenat i jejich výpověď. (101)
Druhá část se soustředí na postavu dědy Josefa, který se po ztrátě manželky a postiženého syna Mošeho rozhodne odletět do Karibiku, kde opět „nalézá sám sebe“. Zatímco je děda Josef pryč, přijíždí do Izraele Hans Odermann, vědec z frankfurtské univerzity, který v románu představuje element „střetu se skutečným Němcem“. Metr-devadesát-tři-safírově-modré-oči-vlasy-plavé-jako-len (192) představuje jak předmět nenávisti kvůli událostem druhé světové války, tak konečné smíření či přijetí minulosti.
Hans Odermann zvedl zavazadla a vzpřímeně vykročil. (…) Kráčel Katzenelsonovou ulicí, jako by mu patřila, a za okenními tabulkami, ve škvírách mezi žaluziemi staříci. Dívají se a vidí. Hauptstrumführera Amona Götha, velitele koncentračního tábora Plaszów. Gruppenführera Jürgena Stroopa, likvidátora varšavského ghetta. Hauptstrumführera Fritze Suhrena, velitele koncentračního tábora Ravensbrück. Hauptstrumführera Josefa Kramera, velitele tábora Bergen-Belsen. Oberstrumbannführera Rudolfa Hösse, velitele Osvětimi. Hauptstrumführera Hanse Bothmanna, velitele vyhlazovacího tábora v Chelmnu a likvidátora ghetta v Lodži. (194)
Dětští hrdinové první části jsou již dospělí, Amir má vlastní rodinu a Efi své potenciální partnery stále ještě podrobuje tvrdým zkouškám. Na „tajemství“ rodičů, prarodičů a dalších obyvatel čtvrti se již dívají jinýma očima, i když cosi z dětského pohledu na věc jim stále ještě koluje v žilách. Prostřední část románu také „konečně“ vypráví válečný příběh dědy Josefa i Amirova otce. Zde již jdou žerty stranou a čtenář se noří do nelehkého líčení těch, kteří přežili holokaust.
Třetí a závěrečná část vede až ke konečnému vyvrcholení, jež je svou jednoduchostí a prostotou absolutně dokonalou tečkou za tímto tragikomickým vyprávěním o vyrovnávání se s temnou kapitolou světových dějin. Prozrazovat jej pochopitelně nebudeme.
Překladatelsky je text románu Jídlo se nevyhazuje náročný právě pro střídání několika rovin výše naznačené zápletky, čemuž autor přizpůsobil zvolený typ jazyka a styl. Zastavme se krátce u titulu, jenž v originále zní Šoa šelanu, tedy „Náš holokaust“. Je častou praxí volit název odlišný od názvu originálního, v tomto případě jde o volbu velmi zdařilou, neboť titul Jídlo se nevyhazuje představuje jakési pomyslné motto celého románu:
U nás se jídlo nevyhazovalo. Vedle zákona semknutí to byl další základní axiom – jídlo se nevyhazuje. Proč? Proto. Proč proto? Protože jídlo se nevyhazuje. A pravý důvod? Protože lidi umírali kvůli jedné bramboře. Protože děti udávaly vlastní rodiče kvůli hrsti zelí. Protože vězni v Buchenwaldu okusovali z hladu trámy v barácích. Protože lidi kradli polévku. Protože je tloukli do hlavy, ale oni jedli dál. Protože zmlácené tělo už leželo mrtvé, ale ústa hltala dál. Ale to nám nevysvětlili. Třetí pravidlo znělo – až na to budeme mít věk, dozvíme se to. Mít věk se stalo naším cílem, naším posláním. Každý rok nám vyprávěli příběhy z války. Každý rok dávkovali příslušnou míru hrůz. Abychom se dostali na vyšší stupeň žebříčku hrůz, museli jsme čekat, vydržet, až na to budeme mít věk. Zatím jsme se museli spokojit bez vysvětlování s tím, že jídlo se nevyhazuje. (58–59)
Dodejme, že zjevným důvodem této volby je fakt, že originální název Šoa šelanu postrádá člen určitý (Ha-šoa), kterého je v této konstrukci nezbytně třeba, v hebrejštině vyznívá tedy velmi svébytně a hravě, v češtině by byl ale zcela bezvýznamný. Jediným nedostatkem je, že se takto setře plurálové „my“, které je pro celé vyprávění tolik příznačné.
Překladatelka se musela vyrovnat s humornou první částí, která ovšem nepostrádá spletité popisy. Jako příklad uveďme popis Brandy, fenky Josefova syna Mošeho: Brandy neměla v životě žádné konkrétní plány. Přesněji řečeno, od narození byla připravená na život toulavého psa uprostřed odpadků, strávený vytrvalým úsilím zajistit potřebný příjem potravy tělu, jež chtělo růst. Hojnost jídla a dostatečný příděl odpočinku způsobily, že původní plán prošel řadou úprav, vylepšení a zkrácených lhůt. Nedostatečný dohled nad tímhle uspěchaným stavebním projektem, z architektonického hlediska v základních bodech nedotaženým, měl za důsledek, že jí nejprve dorostl ocas do dvojnásobné délky trupu, a když se zastavil, začaly se zase neúměrně protahovat nohy na úkor zbytku jejího vyzáblého těla. Uši, které až do smrti nikdy příliš nelichotily jejím rysům, jí povlávaly ve větru jako listy. Boky, určené k tomu, aby se v budoucnu rozšířily díky sklonu provozovat hampejznické řemeslo, jež v ní byl skrytě zakódován, zůstávaly uprostřed propadlé a v porovnání s rozměrným hrudníkem nepřiměřeně útlé. O kousek dál se z nich však jako z ústí děla vyvalil masitý zadek, vytvářející kolem řitního otvoru cosi jako druhou tvář z laločnatých lící. Na tenhle stavební projekt nedohlížel žádný architekt, developer ani projektant. Svůj růst si hlídala Brandy sama a nechtěla ani slyšet o tom, že by ji někdo kontroloval nebo snad dokonce připomínkoval, nechávala různé části těla rozrůstat se na úkor druhých a nedbajíc řádného postupu se podřizovala přáním příbuzných, klientelistickým zájmům a úplatkům mafiánů. (56)
Dalším oříškem bylo převedení špatné hebrejštiny Josefovy manželky Fajge: Její mluva se povětšinou řídila gramatikou nemoci. Byl to jazyk, v němž se podmět a přísudek věty přikrčil před váhou předmětu – skutečného těžiště, nesoucího hlavní sdělení. Občas podmět s přísudkem zmizely z věty zcela, aby uvolnily místo odvážným výbojům vzletných vět vztažných: „Třeštění hlavy, to z těch havranů na dvoře, jak nedají pokoj, ten strom, co musí pryč.“ „A nohy odkrvené, jako by nějaká dravá šelma, od břicha dolů.“ „Déšť, tfú, slabo až do morku kostí, celý boží den, amen, pane doktor. (38)
Podobný problém musela překladatelka řešit u dědy Lolka a zde se skutečně vyznamenala bezvadným vystižením originálního znění. Text tak vůbec neztratil na původní útržkovité srozumitelnosti, což bylo značně obtížné obzvláště v delších pasážích. Pro ilustraci uveďme hned několik příkladů: Později děda Lolek rekonstruoval průběh tehdejšího osudového setkání jinak. „Všechno jen pro tebe jsem to udělal. Abych Anatku zdržel tam u dveří. Věděl jsem, á, vnuk má přijít, a najednou přede mě stojí taková milá holka.“ (46) Jaká krasavica! Moje děvčica! Chlapi kolem ní, to bude jako much! (114) Monte Cassino, co vy o tom víte. Tamhle seděli Němci, nehýbat, když někdo pohne, ztratíme Itálii, celá válka prohraná. A tihle tam bojují, tihle Němci. Všichni proti nim, ale nic platný. Prorazit je – nejde. Letadla bombardují, den, noc, pořád. Zkusí to z vnitrozemí. Němci všechny pobijou. Na skalách to nejde, marný. Stoupem výš. Těžký, těžký. Kde jde voják, tam Němec z úkrytu, prásk prásk. Všechno už vyzkoušeli, generálové. Vojáci došli, zkusili Australany, zkusili Nový Zéland. Bojovali a bojovali a nic. Celou noc a celý den nosí dolů mrtvé. Přes Němce nejde projít. Silný, tyhle Němci, bestie. Tak rozhodli – půjdou Poláci. Andersovi vojáci. Proč ne? Nikoho nebolí, nic nestojí. V květnu jsme začali dobývat. V květnu patnáctého začal konec. Poslední bitva, říkají. No jo, zeptej se táty. Tenhle den to byl, kde šla jeho máma, Rachele, jidlo se nevyhazuje na Auschwitz, Osvětim. Přesně tenhle den. Květen patnáctý. Zeptej, uvidíš. A já na horách, Monte Cassino, bojoval s nácky. Mrtví taky jsou, nemysli si. Už dva týdny my, Poláci, na horách. Němci jsou silný chlapi, lvi. My jsme Poláci, víc nenávisti. Jdeme nahoru, a bajonety, jeden Němec, další Němec, a další. A tak pořád, až je konec. Zapíchli jsme posledního Němce. Andersova armáda je tam, na vrcholu. Já, Žid, jsem na vrcholu. Máma od tvýho táty, Rachele, Auschwitz. Tvůj táta a jeho táta ve vagonu, jedou na nový koncentrák, mají štěstí, ne Auschwitz. Silní jsou ještě. Tvůj táta, dobrej kluk, jeho táta už nemocnej. Ale já, Žid, na Monte Cassinu, nahoře, a nikdo mi neřekne zlý slovo. Když Němec, tak s kulkou v hlavě, a kdyby takhle byli všichni Židi, žádnej Hitler, nic by nebylo… (115–116)
Kromě těchto překladatelsky velmi náročných pasáží bylo třeba zachovat i lehce archaizující styl připomínající dosti poetickou mluvu chasidských zbožných: Měsíce v Buchenwaldu plynuly. Držel jsem se. Rothschild se mnou. Já se modlil, on obstarával všechno ostatní. Vrátily se vzpomínky na Fajge. Vzpomínky na Adlera. Vozil jsem mrtvoly a představoval si budoucnost do nejmenších podrobností. Na těle jsme nepřibrali, právě naopak. Na Buchenwald dolehl hladomor. Omezili nám příděly jídla. Černá voda, které se říkalo polévka, námi jen protekla, šedivá houba zvaná chléb jako kdyby ani nebyla. S hladem vtrhla do baráků smrt, měli jsme plné ruce práce. A těm, co nezemřeli, občas vzplála duše jako pochodeň, rozum jim zastřelo šílenství. Pili bláto ze země, jedli vlastní oblečení. Bůh nás ochraňuj, někdy jsme na pryčnách našli i ohryzaná těla, ano, ohryzaná těla. A nám všem, i těm, co zůstali pevní na duchu, se v očích usadil záblesk nepříčetnosti, srdce blouzní o pár soustech jídla, ústa přežvykují naprázdno, duše uvnitř hoří, kde se dá něco sníst? Kde je co k jídlu? (297)
Nutné bylo také adekvátně převést autentické svědectví Amirova otce, jež je v knize zvýrazněné odlišným typem písma, což překladatelka respektovala i v převedení do češtiny: Dostali jsme rozkaz svléknout se. Zahnali nás do holé místnosti a tam jsme tři dny a tři noci seděli nazí, protože Němci si mysleli, že lidé si přenášejí v útrobách zlato, dolary, takové věci. Možná to někdo opravdu takhle udělal, nevím. Kdo potřeboval na velkou, toho vyvedli ven, do sněhu… nahého… a musel vykonat potřebu na místě, kde mohli prozkoumat, co z něj vyšlo. Stála tam taková nádrž… A u ní Židé, kteří ji promíchávali takovými velkými síty, jestli tam něco nenajdou. Seděli jsme tam tři dny a tři noci, bez jídla, bez pití, v zimě. Po třech dnech usoudili, že jsme se všichni dostatečně vyprázdnili. Zavedli nás do sprch s ledovou vodou a odtamtud nás hnali asi půldruhého kilometru poklusem ve sněhu. Pak jsme stáli v nějakém baráku a každému hodili kalhoty, košili, čepici, takovou legrační vlněnou, a boty. Všechno pruhované. Uprostřed zimy, kruté mrazy, ale jiné oblečení než tohle jsme neměli. Spali jsme v holé místnosti… No, spali… První seděl opřený o zeď, druhý se mu opíral o kolena, třetí se opíral o kolena druhého a takhle pořád dál, jedna řada vedle druhé. Když někdo potřeboval vyjít ven… protože byla zima… na záchod, musel šlapat po lidech. Jinak to nešlo, nebylo kam šlápnout. Šance, že se mu podaří dojít až ke dveřím, byla malá. Lidé to po cestě zadržovali, jak to šlo, nechtěli tam na ostatní… Jenže než došli ke dveřím, už nepotřebovali ven. (336–337)
Jediná nesrovnalost, i když vysvětlitelná a pochopitelná, je čistě technického rázu. V českém překladu není zachováno původní odlišení písma, které je v hebrejské verzi. Například spojení zákon semknutí a jídlo se nevyhazuje je v překladu značeno kurzivou (my jsme v citaci pro odlišení použili běžné písmo), zatímco v originále je pouze tučně. Pro tuto volbu však existuje prosté vysvětlení – v hebrejské literatuře je vyznačování určitých výrazů či spojení tučným písmem relativně běžné, v českém úzu se ovšem užívá, až na mizivé výjimky, právě kurziva. Pro tento typ zvýraznění se překladatelka kvůli přehlednosti a plynulosti textu rozhodla i na několika místech, kde v originále žádné vyznačení není (viz například popis Hanse Odermanna). Dalším posunem oproti originálu je svědectví Amirova otce – v původním znění není text samotné výpovědi nijak zvýrazněn, odlišeny jsou pouze autorovy-Amirovy vsuvky v hranatých závorkách. V češtině je tomu přesně naopak. Zde se překladatelka nechala zjevně inspirovat anglickým vydáním a rozhodla se, zcela logicky, oddělit skutečný dokument a beletristické líčení. Zachovala tedy autorský vstup do textu ve stejné formě jako fiktivní líčení a výrazně odlišila faktické svědectví.
Román Jídlo se nevyhazuje je v originálním znění výtečnou, i když čtenářsky náročnou, smutnou a současně komickou četbou. V českém překladu v podání Magdaleny Křížové kniha neztrácí ani setinu procenta své původní hodnoty a ducha. Před takovým mistrným převedením nezbývá než smeknout.
Poznámky:
1. Viz např. Mintz, Alan. „Fracturing the Zionist Narrative“. Judaism: A Quarterly Journal of Jewish Life and Thought 22. září 1999. 6. července 2010 <http://www.thefreelibrary.com/Fracturing+the+Zionist+Narrative.-a059120275>. [Zpět]
2. Ibid. [Zpět]
3. V češtině vyšly společně dvě novely pod názvem Sebeklam (Praha: Academia, 2000) v překladu Jiřiny Šedinové. Nakladatelství Albatros chystá letos vydání dalšího autorova románu s titulem Květy temnoty v překladu Šárky Doležalové. [Zpět]
4. Grossman, David. Viz: Láska. Přel. Jindřich Vacek. Praha: Mladá fronta, 1996. [Zpět]