Mária Strašáková
Při formování nejedné národní literatury sehrály důležitou roli
překlady. Nejinak tomu bylo u literatury vietnamské. Vznikem vietnamské
žurnalistiky, převratem v užívání latinky, skupinami kolem jednotlivých
literárních časopisů, celkovou profesionalizací literatury a jejím ovlivněním
evropskými překlady se ve svém textu zabývá Mária Strašáková.
V první polovině 20. století prošla vietnamská literatura psaná latinkou značným rozmachem, jenž byl zapříčiněn hlubokými společensko-hospodářskými změnami nastartovanými francouzskou koloniální nadvládou. Rok 1862, kdy byla stvrzena francouzská přítomnost v Indočíně, je též považován za počátek moderního období vietnamské literatury. Stejně tak jako v jiných asijských zemích zrodu moderní literatury předcházelo rozsáhlé množství překladové literatury vydávané na stránkách nově vznikajících periodik, následované vlastními literárními pokusy místních autorů. Cílem tohoto článku je čtenářům tento proces přiblížit a představit klíčové osobnosti vietnamského překladatelského hnutí.
Význačnou roli v procesu modernizace vietnamské literatury psané latinkou sehrál nově vznikající tisk, který před příchodem Francouzů ve Vietnamu neexistoval. Prvními vietnamskými novinami vydávanými v latince byly tzv. Noviny provincie Gia Định (Gia Ðịnh Báo), které začaly vycházet v dubnu roku 1865. V čele redakce působili dva vietnamští katoličtí učenci Paulus Huỳnh Tịnh Của (1834–1907) a Petrus Trương Vĩnh Ký (1837–1898). Tento skromný měsíčník měl obyvatelstvo informovat o dění v provincii, přinášet oficiální oznámení a dekrety, případně články na různá témata. Avšak od roku 1869 se jeho obsah stal zajímavějším, neboť na jeho stránkách začaly vycházet i různé historické eseje, básně, legendy, popř. články na různá kulturní témata. Během následujících třiceti let se oběma vzdělancům skrze literární, překladatelskou a novinářskou činnost podařilo částečně zpopularizovat latinku jako písmo zápisu vietnamštiny (předtím se používala pouze klasická čínština či tzv. jižní znaky – speciálně upravená klasická čínština pro zápis vietnamštiny). Avšak nepodařilo se jim být impulsem pro markantnější rozvoj literatury psané latinkou, neboť toto písmo bylo vietnamskými patrioty a učenci vnímáno jako písmo kolaborantů s francouzskou koloniální správou.
K zásadnímu převratu v užití latinky došlo až v prvním desetiletí 20. století, kdy začaly vycházet dva časopisy, které následně sehrály podstatnější roli nejen v jejím šíření, ale také v transformaci vietnamské literatury. V roce 1913 začal vycházet časopis Indočína (Đông Dương), jehož redaktorem byl Nguyễn Văn Vĩnh (1882–1936), jeden z nejvýznamnějších překladatelů té doby, také považovaný za „otce žurnalistiky“ ve Vietnamu. Původní motiv vzniku tohoto časopisu byl politický, neboť časopis se objevil v době, kdy se začaly v Tonkinu šířit atentáty namířené na Francouze. Oficiálně měla tato revue popularizovat francouzskou kulturu, podporovat koloniální správu a propagovat mírumilovné soužití obou národů. Nguyễn Văn Vĩnhovi se však podařilo tento původně politický časopis přeměnit na literární. Kromě článků psaných v souladu s požadavky stanovenými koloniální správou se na jeho stránkách začaly objevovat různé články a studie na literární, filosofická i teologická témata, popřípadě množství překladů nejen z čínštiny, ale i francouzštiny.
Vĩnh byl po výše zmíněných šéfredaktorech Novin provincie Gia Ðịnh také jedním z prvních, kdo si uvědomil význam překladů a jejich potenciál pro překlenutí propasti, která zela mezi „Východem“ a „Západem“ v transformující se vietnamské společnosti během koloniální nadvlády. Do vietnamštiny proto přeložil celou řadu evropských děl, mj. La Fontainovy Bajky, Perraultovy pohádky, Manon Lescaut Abbé Prévosta, Tři mušketýry A. Dumase, Bídníky V. Huga, Šagrénovou kůži H. de Balzaka, Guliverovy cesty J. Swifta a Fénélonovy Příhody Telemachovy.
Nicméně Vĩnh se nesoustředil pouze na překlady prózy. Zajímala ho též díla západních filosofů. Do vietnamštiny přeložil úryvky z Rousseauova pojednání O společenské smlouvě (1762) a z Montesquieuova traktátu O duchu zákonů (1748). Vĩnh překládal tato díla nejen se záměrem seznámit Vietnamce s francouzskou kulturou a otevřít jim tak dveře do zcela jiného světa a zcela jiného myšlení. Zároveň sledoval svoji vlastní (možná skrytou) agendu. Díla k překladu si vybíral velmi pečlivě, s ohledem na společensko-politický vzkaz, který chtěl svému čtenářstvu sdělit. Dle Christophera Goschy je při bližší analýze výběru děl, která Nguyễn Văn Vĩnh přeložil, patrné jejich protimonarchistické zaměření.
Vĩnh se věnoval i překladům evropských divadelních her. Je proslaven především svými brilantními překlady Molièra. Do vietnamštiny přeložil hry Měšťák šlechticem, Misantrop, Zdravý nemocný a Lakomec, čímž přispěl k rozvoji vietnamské moderní činohry. Dne 25. 4. 1920 Asociace pro intelektuální a morální výchovu (Association pour la formation intellectuelle et morale, AFIMA) nastudovala a uvedla první představení činohry – Molièrova Zdravého nemocného ve Vĩnhově překladu. Jeho uvedení mělo nejen velký úspěch u vietnamského publika, ale vedlo také k dalším překladům západních her (např. Phạm Quỳnh přeložil Cida a Horácia od Pierra Corneille) a k prvním pokusům mladých vietnamských dramatiků.
Většina překladů Nguyễn Văn Vĩnhe vycházela nejdříve ve formě fejetonů v jeho časopisech. Následně je však vydával v soukromých nakladatelstvích, která založil se svými francouzskými přáteli a kolegy. Lze zmínit např. nakladatelství Bibliothèque Franco-Annamite de Vulgarisation (Francouzsko-annamská knihovnička popularizace), které založil s Henrim Schneiderem v roce 1910 a jehož hlavním cílem bylo vydávat a šířit západní, tj. moderní myšlenky, skrze překlady západních děl; či nakladatelství La Pensée de l’Occident (Západní myšlení), které mělo vydávat sofistikovanější sérii publikací.
Dalším významným intelektuálem, novinářem a překladatelem, který přispěl k modernizaci vietnamské literatury, byl Vĩnhův současník Phạm Quỳnh (1892–1945). Po absolvování studia na Škole pro tlumočníky (Collège des Interprètes) v Hanoji nastoupil do Francouzské školy Dálného východu (L’Ecole Française d’Extrême-Orient), kde v letech 1908–1917 pracoval jako knihovník. Zde se věnoval hlavně studiu a získal hluboké znalosti o evropské kultuře i o východních civilizacích. Navíc měl možnost se zde setkávat s význačnými francouzskými vědci. Erudice, kterou získal, byla na Vietnamce jeho doby výjimečná, a proto byl roku 1917 jmenován do funkce šéfredaktora žurnálu Jižní vítr (Nam Phong), který tehdy patřil k naprosté špičce časopisů na vietnamské literární scéně.
Stejně jako jeho předchůdce i Jižní vítr volal po smíru mezi Vietnamci a Francouzi, měl podporovat francouzské zájmy a ve společnosti šířit francouzskou kulturu. Z tohoto důvodu byl časopis subvencován koloniální správou až 400 piastry měsíčně. Přestože původním záměrem časopisu bylo velebit blahosklonnost Francie, Phạm Quỳnhovi se podařilo položit základy moderní vietnamské literatury. Na stránkách časopisu se vietnamština psaná latinkou vyvinula v literární jazyk, neboť články vydávané v tomto periodiku se vyznačovaly vysokou intelektuální úrovní a stylem, který předčil veškeré doposud vydávané časopisy. Obsahově byl časopis členěn do osmi rubrik: úvodníky a analýzy týkající se aktuálních zpráv; literární studie; filosofické studie; vědecké studie; dopisy čtenářů; literární variace; komentáře aktuálních zpráv; romány, povídky, pohádky. Mimoto na stránkách pravidelně objevovaly překlady západní a východní literatury.
Přestože Phạm Quỳnh nebyl považován za tak fenomenálního překladatele jako Nguyễn Văn Vĩnh, jeho překladatelská činnost byla také velmi bohatá. Na stránkách svého časopisu vydával překlady především francouzských spisovatelů, dramatiků a filosofů z období klasicismu a osvícenství, jako byli např. Pierre Corneille, Jean Racine, Molière, Jean de La Fontaine, Voltaire, Jean-Jacques Rousseau, Denis Diderot a Montesquieu. Široký záběr těchto autorů naznačuje, že Phạm Quỳnh zamýšlel vietnamské čtenářské obci představit výběr západního myšlení a tvorby 17. a 18. století, přičemž v souladu se svou pověstí renomovaného polemika je opatřil i velmi detailním komentářem.
Nicméně stejně jako Nguyễn Văn Vĩnh svými překlady sledoval jinou, ne zcela zjevnou agendu. Jakožto konzervativec a tradicionalista se velmi obával dopadů nekontrolovatelné modernizace či westernizace vietnamské společnosti. Jako zastánce konfuciánství tak do vietnamského jazyka překládal ty západní filosofy, v jejichž díle nacházel argumenty pro své konfuciánské postoje. Aby znovu stvrdil Konfuciovo učení, přeložil díla francouzského novináře, esejisty, politika a básníka, teoretika integrálního nacionalismu Charlese Maurrase (1868–1952), který kritizoval osvícenské filosofy za prosazování individualismu, jenž dle jeho názoru byl hrozbou pro autoritu. Nelze si též nevšimnout další podobnosti. Maurras byl stejně jako Phạm Quỳnh zastáncem monarchistické formy vlády, přičemž ostře odmítal republiku jako formu vlády, která je založena na hájení partikulárních zájmů, a považoval ji za systém chaosu, anarchie a afér. Phạm Quỳnh též překládal díla francouzské spisovatelky Anne-Thérèse de Marguenat de Courcelles známé jako marquise de Lambert (1647–1733), veden úmyslem využít jejích názorů k posílení těch částí konfuciánského učení, které se týkají přátelství. Avšak právě kvůli svému výběru konzervativních filosofů byl často kritizován progresivními vietnamskými intelektuály.
Vznik časopisů Indočína a Jižní vítr stál u zrodu rapidního rozvoje vietnamské žurnalistiky, přičemž psaní jako takové se stalo plnohodnotnou profesí. Před příchodem Evropanů se Vietnamci rádi zabývali literaturou, především skládáním básní, avšak v předkoloniální době nebylo možné se psaním uživit. Literatura před příchodem Francouzů byla spjatá se vzděláním a byla vnímána jako tradiční cesta do státní správy. Lidé chodili do školy, rozvíjeli své literární schopnosti, aby úspěšně složili státní zkoušky, získali svůj bakalářský či doktorský titul a pak se stali císařskými úředníky. Pokud se vietnamští učenci více zabývali literární tvorbou, pak to bylo pouze ve volném čase a šlo o jinou formu zábavy či koníčku.
Avšak rozvoj tisku, šíření latinky a zrod nové, západně vzdělané střední třídy vytvořily podmínky pro profesionalizaci literatury. Postupem času se na scéně objevila skupina novinářů a profesionálních spisovatelů (většina novinářů byla zároveň spisovateli). Ruku v ruce s etablováním literární tvorby jakožto nové profese bylo třeba začít brát ohledy i na jiné faktory – především na čtenáře a jejich vkus. A tak kromě hledání svého vlastního hlasu museli spisovatelé najednou brát v potaz i nová témata a styly.
A právě pod vlivem překladatelského hnutí se vietnamští spisovatelé snažili psát vlastní prózu latinkou. I ta však zpočátku nesla silný vliv francouzské literatury. Např. v dílech velmi populárního učence, novináře, prozaika, dramatika a překladatele Hồ Biểu Chánhe (1884–1958) se též nepochybně odráží vliv francouzské literatury. Dle literárních kritiků byl jeho první moderní román nazvaný Ai làm được? (Kdo to zvládne?, 1910) inspirován francouzským psychologickým románem André Cornélis od Paula Bourgeta. I jeho další díla inspiraci francouzskou literaturou rozhodně nezapřou. Román Chúa tàu Kim Qui (Vrchní kapitán Zlaté želvy, 1922) měl vzor v románu Hrabě Monte Cristo A. Dumase staršího, zatímco při psaní díla Cay đắng mùi đời (Hořkost života, 1923) se nepochybně inspiroval románem Sans Famille od Hectora Malota, který se u vietnamské čtenářské obce těšil značné popularitě.
Ani první vietnamský moderní román Tố Tâm (Čisté Srdce, 1925) od Hoàng Ngọc Pháche (1896–1973), který bývá někdy označován za radikální rozchod s tehdejší vietnamskou literární tradicí, nezapře vliv francouzské romantické literatury. Dle některých literárních kritiků byl částečně inspirován románem Dáma s kaméliemi (1848) Alexandra Dumase mladšího V intelektuálních a literárních kruzích román vyvolal nekonečné diskuse na téma individualismu, vztahu jednotlivce a rozšířené rodiny, otázky osobního štěstí atd., které ve 30. letech ještě více rozvedla Autonomní literární skupina (Tự lực văn đoàn). S touto literární skupinou vietnamská moderní literatura již nalezla svůj vlastní hlas, byť v dílech jejích autorů vliv francouzské literatury rezonoval i nadále.