Mezioborová aktivistická minianketa
Vybrali jsme si několik zajímavých lidí, kteří se tak či onak identifikují s nestranickou „progresivní levicí“ či obecněji sociálně kritickým přístupem a mají zřetelnou vazbu na české aktivistické prostředí, případně jsou jeho aktivními příslušníky. Položili jsme jim nelehkou otázku.
Antonín Handl: Domníváte se, že radikální protest (zejména ten současný, zaměřený na radikální pojetí demokracie) může být sám o sobě tvůrčím aktem? Proč ano a proč ne, a v jakém smyslu?
Kateřina Kňapová: Radikální protest samozřejmě tvůrčím aktem být může, a to z několika důvodů. Prvním je samozřejmě hledání neotřelých způsobů prezentace vlastních názorů, aby měly potenciál vůbec zaujmout ve společnosti, která je přehlcena informacemi a vjemy. Druhým, téměř jistě důležitějším důvodem je destrukce nebo kreativní přetváření hranic do té doby neproblematicky vnímaného jednání (například v konkrétní politické praxi).
Lukáš Matoška: Veškerá radikálně demokratická hnutí byla svého druhu tvůrčím aktem; bez ohledu na to, kolik z jejich požadavků nezůstalo proklamacemi. Nezapomeňme na poslední dva roky. Arabské jaro vyvrátilo rasistickou tezi o větším sklonu tolerovat autoritativní režimy v zemích, kde nábožensky převažuje islám. „Lid, jedině lid je tvůrcem světových dějin,“ připomněli dle francouzského filosofa demonstranti na káhirském náměstí Svobody. Hnutí Occupy, které přišlo po španělských Indignados, vytvořilo na čas mediální protiváhu vůči kapitálu jako určujícímu společenskému principu, a to překvapivě v samotném srdci soudobého světosystému. Jestliže americké hnutí nevzešlo ze vzduchoprázdna – v tuzemsku navazovalo mimo jiné na zápas odborářů z Wisconsinu – jistě se ani ono samo nerozplyne bez trvalého vlivu na ideové ovzduší. To platí obecně: tvůrčí akt v dějinném procesu, který zde máme na mysli, právoplatně nahlédneme pouze v širším rámci. Ačkoli v posledním roce to snad byli jedině quebečtí studenti, kteří svým bojem proti neoliberální vládě založili precedent jednoznačného dílčího úspěchu, výhonky konkrétní alternativy doložíme víceméně kdekoli.
Linda Sokačová: Určitě ano. Je to tvůrčí proces na rovině individuálního i skupinového vymýšlení, přípravy a samotné organizace. Vždy je nutné kreativně přijít na to, jak danou věc udělat nejlevněji a co nejnenáročněji. Je snadné udělat akci s milionovým rozpočtem a na každou část si najmout profesionály, udělat to ale za pár tisíc už tak jednoduché není. V protestním hnutí je nutné se občas stát „odborníkem“ či „odbornicí“ na něco nového. Někdy se to povede, a jindy ne. Možná i proto nejsou letáky a plakáty vždy tím nejdesignovějším, co lze vidět, ale říct, že nejde o tvůrčí proces, rozhodně nelze. V těchto okamžicích protestní hnutí může dávat najevo, že tvorba není jen pro ty vyvolené, talentované a vystudované, ale vlastně pro všechny. I když se tomu můžeme smát a pohrdat tím. Problém ale nastane, když kreativní a inovativní stránka začne převažovat nad obsahem. Pak aktivisté za každou cenu vymýšlejí něco nového, neotřelého a zapomíná se, že nejde jen o formu, ale i o sdělení. A takový protest může ve své podstatě reprodukovat zažité mocenské stereotypy.
Michael Hauser: Radikální protest se dnes svou strukturou a vyzněním přiblížil současnému politickému umění. Můžeme se ptát, zda jeho jádro nakonec není estetické ve smyslu zkušenosti narušování daných významů (demokracie, moci, ekonomie), nebo naopak zkušenosti nového (solidarity, masového hnutí). Není v jeho jádru právě jen zkušenost, zakoušení a vnímání? Svědčila by o tom skutečnost, že radikální protesty zatím nepřešly ke druhému kroku, k účinné sebeorganizaci a k vytvoření politického programu. Tento druhý krok spočívá v práci, schůzování, studiu, a nepřináší bezprostřední estetickou zkušenost. Radikální protest může na okamžik něco vytvořit, ale bez druhého kroku nevytvoří nic trvalého, co by mohlo změnit danou realitu. Radikální protest se tak stává politicko-estetickou performancí bez reálné politiky.
Tereza Stöckelová: Radikální protest může být tvůrčí, nebo může opakovat obsahy a formy minulosti. Jsem ale přesvědčena, že každý (účinný) protest dnes musí být tvůrčí. Je totiž pokusem porozumět současné situaci, nové povaze moci, nové podobě společnosti, novým taktikám subjektivace lidí. Každá situace je samozřejmě směsí starého a nového, a každý soud, který příliš zdůrazňuje trvání i bezprecedentnost, je přehnaný. Jsem ale přesvědčena, že toho nového je dnes víc, než si levicové myšlení a levicový aktivismus obvykle připouští. Těch několik let od roku 2008 ukázalo, že staré kategorie analýzy a protestní strategie lze sice aktualizovat, ale nedokážou mobilizovat široké vrstvy ani účinně narušit klíčové ekonomické a politické procesy. Jinou možnost než být tvůrčí nemáme.
Darina Alster: Jako vizuální umělkyně jsem přesvědčená, že tvůrčí akt je nejlepší forma radikálního protestu. Důkazem je třeba performance Pussy Riot, která vyvolala celosvětovou odezvu. U nás se stal řidič autobusu Roman Smetana téměř národním hrdinou, protože svoje názory vyjádřil kreativní, nenásilnou formou a nestyděl se za to. Také si myslím, že z hlediska sociální kritiky je velmi důležitý humor (silná stránka Čechů). Kritizovat společnost je snadné, každý si rád postěžuje, ale něco s tím udělat, navrhnout řešení, to už není tak jednoduché.
Svět umění vnímám jako svobodný prostor, kde lze překlenout neřešitelné situace a navrhnout řešení tam, kde rozum nestačí. Například se mi vybavuje politická umělkyně Tamara Moyzes nabízející euro-izraelský pas v Jeruzalémě a v Praze před Staronovou synagogou. Moyzes nabízí umělecké řešení neřešitelného izraelsko-palestinského konfliktu. Sama jsem vyjádřila názor na situaci v našem státě happeningem Pomník Obětem Kapitalismu. Protestní akce Proaltu mívají často podobu happeningu. Pokud je protest kreativní, nenese v sobě násilí, ale spíš humor, není tak snadné ho smáznout ze stolu s tím, že jde o vandalismus. Takový protest má mnohem větší potenciál nastolit dialog.
Jakub Horňáček: S charakteristikou radikálního protestu, protestu požadujícího radikální demokracii, jako tvůrčího aktu bych ve velké míře souhlasil. Nejedná se jen o to, že tyto protesty často využívají prostředky a způsoby mobilizace (např. flashmoby), jež stojí na pomezí kolektivní mobilizace a tvůrčího aktu. Především dlouhotrvající hnutí po účastnících vyžadují, aby tvořivě přeměnili svůj rozvrh každodennosti, aby se snažili podkopat a subvertovat její instituce a stereotypy. Jedná se tedy v určité míře o kolektivně-intimní tvůrčí akt, který je často málo viditelný právě z toho důvodu, že se vztahuje k soukromí protestujících.
V neposlední řadě radikální protest často vyhledává tvůrčí akt jakožto vhodné médium, skrze které lze prostoupit tradiční mediální kanály i nové sociální sítě. Radikální protest se tak snaží tvořit nová pole pro projevy tvůrčích aktů, například vytvářením nových kulturních center. Jedním z velice inspirativních příkladů této angažovanosti je Teatro Valle v Římě, které je v samosprávě již více než jeden rok. A pro mě zůstává jedním ze zásadních nástrojů v kreativním arzenálu radikálního protestu onen situacionistický détournement, jenž se skrze tvůrčí akt obrací proti ustanovenému režimu, trhu a obsahům, které jsou produkovány režimem a především ideologickými aparáty trhu (např. reklamou).
Pojetí radikálního protestu jako tvůrčího aktu má také jeden důležitý důsledek. Současný radikální protest, podobně jako tvůrčí akt, nastoluje nějaké téma, otevírá určité pole, vyzývá k nové cestě, zesměšňuje protivníka a jeho myšlenky. Chtít po něm nadčasové hodnoty, programy či jistoty je naprosto mimo Weltanschauung těchto hnutí. Avšak musíme být opatrní, aby se v obrysech nevytvořila deformovaná binární opozice radikální protest – tvůrčí akt vs. reáldemokracie – netvůrčí šedivost. Tak tomu samozřejmě není, protože jeden z pilířů reálné demokracie, na rozdíl od její „předchůdkyně“, reálného socialismu, spočívá v komodifikované produkci tvůrčích aktů. A proto určitý tvůrčí akt radikálního protestu spočívá v hledání způsobů osvobození tvůrčích aktů od jejich současného chrematistického pojetí.
Na konci této odpovědi o tvůrčím aktu v radikálních protestech bych chtěl vzpomenout parafrázi Marxe, kterou zformuloval Guy Debord: „Svět již byl zfilmovaný: teď se jedná o to ho změnit.“