Milena M. Marešová
Slovo za slovem. S překladateli o překládání.
Editor, autor předmluvy, ediční poznámky a medailonů Stanislav Rubáš. Rejstříky Jan Šulc. Odpovědný redaktor Jan Zelenka.
1. vydání. Praha: Academia, 2012. 451 stran. Edice Paměť, sv. 47.
„Otevřeli jste knihu svědectví nejstarší generace našich překladatelů,“ říká v první větě svého úvodu editor knihy Slovo za slovem Stanislav Rubáš, překladatel z angličtiny a ruštiny a ředitel Ústavu translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Jeho stať má název Dvacet sedm životů, a právě tolik osobností se zde setkává v rozhovorech, které mezi březnem roku 2010 a zářím 2011 zaznamenali různí tazatelé a editoři, zřejmě do nahrávacího zařízení, protože mezi údaji je též uvedena délka hovoru – nejdelší jsou více než čtyřhodinové, s Josefem Čermákem nebo s Jindřichem Pokorným; nejkratší je hodinový s Věrou Saudkovou. To se dozvíme v závěrečném oddíle Údaje o rozhovorech.
Tam můžeme rovněž zjistit, že záznam s nejzazším datem ukončení poslal 30. září 2011 poštou (byl veden na dálku, korespondenčně, proto jediný celý v písemné formě) z Toronta Josef Škvorecký, který 3. ledna následujícího roku zemřel. Je tedy pravděpodobné, že právě toto je poslední interview, které spisovatel poskytl, neboť ani v soupise v internetovém Slovníku české literatury není zaznamenáno jakékoliv pozdější datum; a knižní rozhovor s Josefem Škvoreckým a Zdenou Salivarovou pořídil Karel Hvížďala v letech 1992–1993 (Opustíš-li mne, nezahyneš, Mladá fronta 2012).
Konečného vydání knihy se nedočkali ani Ludvík Kundera, s nímž byl rozhovor pořízen 21. dubna 2010, a Rudolf Pellar, jehož hovory natočila editorka 22. dubna a 13. května 2010. První zemřel 17. srpna 2010, druhý ze jmenovaných 4. září téhož roku.
S tím souvisí další nepřehlédnutelné specifikum, které kniha vydaná s příkladnou péčí nakladatelství Academia nabízí. Jak bylo uvedeno v první větě, dotazovaní jsou příslušníci nejstarší překladatelské generace. Letopočty jejich narození se počítají mezi roky 1920 (Ludvík Kundera) a 1935 (Dušan Karpatský a Antonín Přidal). Právě proto, že u většiny – u osmnácti – osobností můžeme v rodných datech číst dvacátá léta minulého století, je zřejmé, že výsledný obraz bude mít jisté podobné odstíny. Na jeden z prvních upozorňuje Stanislav Rubáš: Máte před sebou dvacet sedm rozhovorů (…). V mnohém jsou si podobné. Studium na univerzitě před válkou, nebo těsně po ní, a po studiích dříve či později cesta do nakladatelské redakce. A často, ještě před příchodem na vysokou školu, setkání se středoškolským učitelem, díky němuž se z literatury stal kus života (…). (9–10)
Čtenáře samozřejmě zajímá způsob, jakým byla vybírána jednotlivá jména. Jde o reprezentativní vzorek? Nebo šli autoři záměru nejsnazší cestou a oslovili své učitele? Část odpovědí najdeme v ediční poznámce: Tato publikace vznikla v rámci společného projektu Ústavu translatologie FF UK v Praze a Katedry anglistiky a amerikanistiky FF MU v Brně. (…) Kritériem výběru se stal kromě věku dotazovaných také reprezentativní záběr jazyků a literatur, které jednotliví pamětníci zastupují (…). (426)
Kolik lidí bylo osloveno, než se počet ustálil na konečných sedmadvaceti, se nedovíme. Možná je to škoda, obraz generace i „kulturního ovzduší“ by byl celistvější, kdybychom věděli, nakolik máme před sebou kompletní vzorek. Jistě, je to detail, i bez něj jde o skvělý počin, ale díky tomuto drobnému opomenutí nakonec texty působí odtažitě, akademicky, spíš jako ukázka školní dovednosti.
O dvanácti tazatelích čteme, že jde většinou o „studenty doktorských a magisterských oborů“ dvou filosofických fakult, pražské a brněnské. Upravené přepisy nahrávek vznikly ve vlnách. Napoprvé dostali dotazovaní identickou sérii otázek, pak vlastní doplňující dotazy tazatelů. Výsledek scelil editor, konečná podoba je autorizovaná. Tento postup je příčinou stereotypu, který se do knihy dostal, protože odpovědi na otázky, zda si mohli překladatelé originály vybírat, fungovala-li vedle cenzury i autocenzura, zda byl zánik Odeonu ke škodě nebo jestli je tento druh práce více řemeslem, či uměním, jsou více méně identické. Opět zde zavane onen dech seminárních pracoven a až dotazy, které zřejmě doplnili tazatelé, dílo oživují. Jarmila Fialová tak výstižně definuje hodnotu překladů v uzavřeném systému; František Fröhlich mluví o svébytnosti překladu dramat; Helena Kadečková vzpomíná na obtíže výuky severských jazyků.
Tento výmyk z mechanismu zadaných otázek je minimální, o to chvályhodnější. Svazku by neuškodilo, kdyby byla pozice tazatelů posílena. Repeticí dané sady otázek se vybarví požadované území, ale zároveň je jasné, že o víc než dvě generace mladší intervieweři, v daném jazyce dostatečně znalí, s praxí překladatelskou i publicistickou, by dokázali přispět ke zpestření celého projektu.
Například Jitka Nešporová, redaktorka internetového časopisu iLliteratura, vedla čtyři rozhovory, mezi nimi s Ludvíkem Kunderou, o jehož překladatelském díle píše disertační práci. Většinu hovorů s anglisty – sedm – natočila Lucie Seibertová působící na Katedře anglistiky a amerikanistiky FF MU a věnující se teorii překladu. Uměleckému překladu se v doktorském studiu věnuje také Barbora Hronová, externí vyučující pražského Ústavu translatologie, jež beletristickou knihu jednoho z dotazovaných (Vladimíra Mikeše) letos v květnu recenzovala pro Respekt. V knize vedla pět rozhovorů s francouzštináři.
Pro úplnost je třeba dodat, že dalšími tazateli byli Jitka Bažantová, Helena Štefanová, Marie Voslářová, Hana Šůrová, Tomáš Dimter, Veronika Matějková, Jan Zelenka a Veronika Talpová. V jednom případě se pořízení záznamu účastnil také hlavní editor.
Co do zastoupení jazyků, setkáme se devětkrát s angličtináři, osmkrát s francouzštináři a ve stejném počtu s germanisty, pětkrát španělština, dvakrát italština, dvakrát ruština. Jedenkrát je tu islandština, srbocharvátština, severské jazyky, latina, estonština, polština, japonština.
Co mají rozhovory se sedmadvaceti překladateli – jejichž věk by se letos mohl počítat mezi sedmdesátým osmým a dvaadevadesátým rokem – společného a které osobité nuance v nich vykrystalizují? Kvalitní středoškolské studium jako startovací moment už bylo naznačeno, ještě předtím ovšem zapůsobilo rodinné prostředí. Josef Čermák vzpomíná na česko-německé poměry svého rodiště, Roztok u Jilemnice. Vedle toho Jarmila Emmerová se dostala ke studiu anglistiky až na vysoké škole, kam byla přijata, i když „tenkrát anglicky neuměla ani slovo“. V bilingvní rodině vyrůstal Ludvík Kundera: Maminka byla Rakušanka, ale z rodiny zas napůl rakouské a maďarské (…). (227) Ze zalíbení a kvůli poezii se od čtrnácti let učil anglicky Radoslav Nenadál, z „chlapecké vášně“ vyrostl zájem o jazyky také u Antonína Přidala. Po matce zdědila překládání polonistka Helena Stachová; díky rodině – ale to zde řečeno není – měla k němčině blízko také germanistka, letos jednadevadesátiletá Věra Saudková, neteř Franze Kafky.
Vedle vysokoškolského studia – většina z dotazovaných prošla školením na pražské Filozofické fakultě a mnozí stihli přednášky Václava Černého. Někteří přiznávají stranickou příslušnost, například Věra Saudková: Byla jsem členkou komunistické strany, takže jsem to měla lehčí. (347) Anebo ne-příslušnost, tak jako Jindřich Pokorný: Převrat v roce 1948 pro nás znamenal betonový strop; nad něj se mohl dostat jen ten, kdo se přizpůsobil. A to jsme odmítli. (309)
Zásadním místem tohoto období bylo SNKLHU, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, od roku 1966 Odeon. Redaktorská a nakladatelská zkušenost byla v převážné míře čerpána právě tady. Paralelou k ní je praxe pedagogická. Bizarní jsou vzpomínky na nutné obstrukce v prosazování překladů režimu nepřívětivých autorů, tragikomické chvíle, kdy se přes nepsané hranice vystupovalo z rámce ideologie, jak se dočítáme např. u Marie Janů: Já jsem pracovala ve stranickém nakladatelství, takže by to tam bývalo mělo být daleko přísnější než jinde, ale nebylo. Nikdo nás nekontroloval, vrchní šéfové se radši moc nezajímali, aby v tom taky nelítali. (137) Úsměv budí také vzpomínka Jiřího Honzíka: jestli jsem hovořil o tom, že se dneska v překladech někdy používá příliš mnoho hrubých slov, tak tehdy bylo vyloučeno i slovo zadnice. V ruštině to bylo zvlášť přísné, protože to byl posvátný jazyk z posvátné země. (122)
Jednoznačně lze prohlásit, že na stránkách knihy Slovo za slovem se setkáváme s překladatelskou elitou druhé poloviny dvacátého století, s osobnostmi, které českému čtenáři zpřístupnili – a většinou nadlouho v definitivní, kanonizované podobě – překlady děl, např. Franze Kafky (Josef Čermák), Antoina de Saint-Exupéryho (Věra Dvořáková), Raye Bradburyho (Jarmila Emmerová), Raymonda Queneaua (Jarmila Fialová), Baltasara Graciána (Josef Forbelský), Henrika Ibsena (František Fröhlich), Leonarda Cohena (Miroslav Jindra), Jane Austenové (Eva Kondrysová), Danta Alighieriho (Vladimír Mikeš), Marcela Prousta (Jiří Pechar), Isaaca Bashevise Singera (Antonín Přidal) nebo Hermanna Hesseho (Vratislav Jiljí Slezák); ale také dějiny destinací, z jejichž jazyků literaturu převáděli, např. Dějiny Islandu (Helena Kadečková) či dějiny japonské kultury Vějíř a meč (Vlasta Winkelhöferová).
V editorském záměru je evidentní snaha zdůraznit fenomén (nejen) překladatelské práce v totalitním režimu, tzv. pokrývačství, kdy ten, kdo nemohl publikovat pod vlastním jménem, využil krytí jménem oficiálně zaměstnaného pracovníka. Pořízení seznamu pokrývačů a jimi pokrývaných inicioval Antonín Přidal, seznam vyšel jako bibliografický soupis z let 1948–1989 pod názvem Zamlčovaní překladatelé a v roce 1992 ho vydala Obec překladatelů. Z toho, co je k tomuto problému řečeno, vyplývá vznešené poslání překladatelského umění (či řemesla), protože ani v jediném případě nezazní křivda, zášť či nevraživost. Zdá se, že cesta za přiléhavým, přesným a srozumitelným překladem je povznesená nad ideologie, stranictví i lidské slabosti. A to je jednoznačně pozitivní, silné a povzbudivé sdělení. Konec konců, stvrzují to slova Marie Janů: Víte, ono v překladatelství není těžké být slušný: je to hodně práce a žádné peníze, takže to v lidech nepodporuje zlé pudy. (132)
Celek rozhovorů vyjadřuje generační zkušenost. Odráží se v něm doba, její mnohdy nezamýšlené přednosti, společenský kontext. Nejde o teoretickou odbornou analýzu ani kompletní dějiny, ale reflexe zájmu, nadání a citu pro jazyk i zodpovědnost v péči o kultivované vyjádření jsou zde prezentovány v téměř kolektivní shodě.