Jitka Jeníková
Ibn Tajmíja. Wásitské vyznání.
Z různých arabských originálů přeložil, komentářem a studií opatřil Pavel Ťupek. Odpovědný redaktor Martin Bedřich.
1. vydání. Praha: Academia, 2013. 183 stran.
Ibn Tajmíja je jedním z nejvýznamnějších islámských učenců a teologů. Přestože od jeho narození letos uplyne přesně 750 let, je jeho dílo stále živé a v arabském světě velmi rozšířené. V Saúdské Arábii tvoří Wásitské vyznání dokonce součást školních osnov a český čtenář má tedy nyní možnost se seznámit s výrazným dílem ještě výraznější osobnosti, jejíž myšlenky se v současné době díky vlivu, který má v arabském světě ekonomicky silná Saúdská Arábie, šíří dále a intenzívněji než kdy předtím.
Samotné titulní Wásitské vyznání zabírá z poměrně útlé knížky pouhých jedenačtyřicet stran. Zbývající prostor je věnován obsáhlé studii, jež se zabývá tímto často desinterpretovaným autorem, jeho pohnutými životními osudy a teologickými názory. Autorem studie, stejně jako překladu Wásitského vyznání, je arabista Pavel Ťupek, odborník na klasický a moderní islám.
Ibn Tajmíja žil v letech 1263–1328 a narodil se a zemřel v syrském Damašku. V jeho životopisech autoři zdůrazňují především jeho tradiční vzdělání. Zabýval se v prvé řadě hadíthem (tedy zprávami o životě a skutcích proroka Muhammada), údajně studoval nejen u významných členů své rodiny, ale i u dalších více než 200 šejchů. Silně jej ovlivnilo také filosofické, teologické a mystické myšlení, jejichž studiu se však věnoval již jako samouk. Ibn Tajmíja proslul jako kritik (domnělých) herezí a nepřístojností v náboženství. Neostýchal se polemizovat s myšlenkami takových osobností, jako byl významný filosof a mystik Ibn Arabí (1165–1240) či největší arabský aristotelik Ibn Rušd (1126–1198). Bez ohledu na to, že byl několikrát z politických důvodů pro hlásání svých názorů uvězněn a musel se obhajovat před různými tribunály, neustoupil a celý život se stavěl proti alegorickému výkladu Koránu, bojoval proti návštěvám hrobů, jež jsou podle něj v rozporu s islámskými předpisy stejně jako přímluvy u zemřelých. Paradoxně pak působí masivní pohřební průvod, jenž jej vyprovázel na poslední cestě. Ťupek v tomto místě zdůrazňuje marnost boje proti lidské přirozenosti.
Studie předcházející Wásitské vyznání přináší komplexní obraz Ibn Tajmíjovy osobnosti, jeho životních osudů a rozbor jeho teologického myšlení. V kapitole věnované mimo jiné desinterpretaci Ibn Tajmíjova odkazu Pavel Ťupek podotýká, že pro pochopení současných projevů islámu je dílo Ibn Tajmíji klíčové. Patří k nejcitovanějším islámských autorům současnosti (s. 37). To samozřejmě vede také k tomu, že je Ibn Tajmíjovi připisováno kde co, včetně názorů, které nezastával, a pokud ano, bývají vytrhávány z kontextu a účelově využívány. Problém je i nesprávné čtení rukopisu – Ťupek uvádí jako příklad chybnou interpretaci slovesa „nakládat“ jako „bojovat“ (s. 39). Vyvrací také obecně převládající pohled na Ibn Tajmíju jakožto zavilého odpůrce mystiky. Přesto jsou některá Ibn Tajmíjova přesvědčení poměrně extremistická – zastává například názor, že rozum je neslučitelný se zjeveními a má přijít ke slovu až po textech Koránu a sunny (s. 65).
Důvody, jež vedly Pavla Ťupka k překladu Vyznání a jeho stručnou charakteristiku přináší samostatná kapitola, jež odděluje studii od překladu Ibn Tajmíjova textu. Samotné Wásitské vyznání vystihuje autorův postoj k základním otázkám středověké islámské teologie – a to především k otázce Božích přívlastků (zda je možné je vykládat doslovně či pouze obrazně – tedy pokud se v Koránu hovoří o posazení na trůn, usedá skutečně antropomorfní Bůh na trůn), stvořenosti Koránu v určitém čase, svobodné vůle a osudu. Výklad Božích atributů je vystavěn na citacích Koránu, jež dokazují jejich přítomnost a které Ťupek předkládá ve vlastním překladu. S jeho vysvětlením, že starší, Nyklův překlad, je příliš archaický a novější, Hrbkův, je místy příliš nepřesný, nelze než souhlasit. Vlastní překlad je tedy zcela na místě. Od textu Wásitského vyznání nelze očekávat žádné hlubší literární kvality. Jeho cílem je poučit, přináší základní salafistická a některá eschatologická témata. I v této části knihy se čtenáři dostává hojného poznámkového aparátu a překladatel v mnoha případech nabízí k zamyšlení i překladové varianty zahraničních odborníků, kteří se Ibn Tajmíjou a jeho dílem zabývají či zabývali. Přestože je text datovaný do roku 1298, je současnému čtenáři, i díky kvalitnímu překladu, stále srozumitelný. Jazyk Vyznání je mimo koranické pasáže jednoduchý a jasný. Je zjevné, že nebyl primárně adresovaný vzdělaným vrstvám a Ibn Tajmíja se tudíž snažil, aby byl text přístupný co nejširšímu okruhu čtenářů. Na druhou stranu komplikovanější styl předcházejícího odborného výkladu klade poměrně vysoké nároky na čtenářovu pozornost.
Nakladatelství Academia ve své edici Orient přináší na světlo světa díla, která nejsou primárně určena široké veřejnosti, a snad právě proto je od čtenáře očekáván jistý stupeň erudice. Ve Wásitském vyznání a připojené studii je to řečeno v podstatě explicitně, byť až ve čtvrté kapitole, a autor-překladatel se tudíž nezabývá výkladem a popisem jednotlivých termínů či charakteristikou směrů v islámu, jejichž alespoň základní znalost je pro pochopení významu a problematiky zařazení Ibn Tajmíji nezbytná. Jistě by nebylo od věci doplnit knihu o slovníček základních pojmů, v němž by se čtenář mohl snadno zorientovat, a během čtení si tak připomenout základní rozdíly a filosofická východiska často opakovaných pojmů, jež bez zmiňovaného vhledu zůstávají pro čtenáře jen prázdnými pojmy, jako je mu’tazilla nebo třeba aš’aritská teologie. Precizní poznámkový aparát místy čtenáře i pobaví a vyčerpávající bibliografie poskytne užitečná vodítka pro případné další studium tématu. Knihu doplňuje nepostradatelný rejstřík.
Mimo jiné právě i z učení Ibn Tajmíji vychází již zmiňovaný strohý salafistický směr islámu, který za autentický považuje pouze islám praktikovaný prvními čtyřmi chalífy, vůdčími osobnostmi muslimského společenství, kteří v jeho čele stanuli během prvního století po smrti proroka Muhammada. Snaží se vystříhat veškerých novot, před nimiž Ibn Tajmíja varoval a považoval je za herezi. Kromě Saúdské Arábie a oblasti Perského zálivu se salafismu dobře daří v komunitách v černé i arabské Africe, ale i v Evropě, především ve Francii a Velké Británii (s. 118). Text Vyznání je významný i proto, že shrnuje základní sporné středověké teologické otázky: spor o Boží přívlastky, způsob výkladu Koránu, některé ze základních představ posmrtného života a otázku spasení.
Wásitské vyznání a doplňující studie může hloubavému čtenáři pomoci k pochopení základních výchozích představ fundamentalistického směru islámu, jenž v současné době získává čím dál větší politický vliv – ať už v porevolučním Egyptě, nebo (s přistěhovalci) v zemích Evropské unie. Kvalitní, čtivý překlad středověké arabštiny spolu s precizní kritickou prací s primárními i sekundárními zdroji činí z Wásitského vyznání a studie věnované Ibn Tajmíjovi výjimečné dílo.