Karolína Ryvolová
Walsh, Mikey. Gypsy Boy.
2. vydání. Londýn. Hodder and Stoughton, 2010. 278 s.
Jsou tajemství a tajemství. Nad některými se tiše tetelíme štěstím a hoříme touhou se o ně podělit, jiná nás naplňují chladnou hrůzou z prozrazení. Mikey Walsh, autor životopisné knihy Gypsy Boy, který vyrostl v relativně uzavřeném, extrémně patriarchálním prostředí anglických Romaničelů, měl tajemství, které ho málem stálo život. Ve věku patnácti let se rozhodl rodinu i komunitu opustit. Vyznání Gypsy Boy napsal pod pseudonymem, protože některá tajemství si svůj explozivní charakter zachovávají i poté, co na únikových cestách sednul prach.
Nikdy se nevrátí hrůzy mládí
Žánr autobiografie má v romské produkci na celém světě své pevné místo. Přechod od neliterárního společenství ke společenství písma a tisku přirozeně vytváří prostor pro životopisné vypravování jako základní sdělovací metodu – ať už jde o životní příběh zarámovaný druhou světovou válkou jako u rakouské Romky Ceiji Stojky, vzpomínkami na dětství a mládí strávené v tradiční komunitě jako u Eleny Lackové, nebo bouřlivými šedesátými lety v Kanadě jako v případě kanadského Roma Ronalda Lee.
Navzdory pozdějším životním útrapám vyznívají formativní dětská léta v jednotlivých vypravováních obvykle jako období naplněné vzájemnou láskou a úctou mezi dětmi a rodiči, vnímané až nekriticky pozitivně. Bez ohledu na častou absenci školního vzdělání vypravěči představují své rodiče jako následováníhodné vzory, morálně pevné, pracovité a milující. Nesou pochodeň tradice a svým příkladem pomáhají potomkům zorientovat se v hodnotovém systému romipen čili romství.
Břitký společenský komentátor a herec Stephen Fry z Británie ale po přečtení životních osudů Mikeyho Walshe napsal: „Je to otřesný a hrůzný příběh. (…) Nikdy na něj nezapomenu.“ Walshova kniha se totiž této konvenci radikálně vymyká, a byť se autorovi celkem daří vůči svým trapitelům nesklouznout do sebelítostivé zahořklosti, čtenáři by na základě jeho svědectví snadno mohli sklouznout k nelichotivým paušalizacím o anglických travellerech jako celku.
Považuje-li významná část romistů romské etnikum za sjednocené svou růzností, pak společenství kočovně žijících britských travellerů je toho dokonalým příkladem. V návaznosti na sérii zákonů o záboru půdy zhruba v letech 1750–1850 se totiž zrodila specifická společenská třída bývalých rolníků, kteří po ztrátě vlastního zdroje obživy brázdili krajinu a živili se jako námezdní dělníci. Vedle nich britským venkovem putovali britští Romové a tito neromští bezzemci se k nim částečně připojili nebo si alespoň osvojili jejich styl života. Obecně se záborům půdy přičítá vznik britského proletariátu, který následně hledal práci v městských průmyslových aglomeracích.
Vnějšímu pozorovateli dodnes všichni potulně se živící Britové vyhledávající sezónní práci splývají v jednolitou masu tzv. travellerů, vnitřně se však dále dělí na skupiny Irských Travellerů, Skotských Travellerů, Romaničelů (anglických Romů), New Age Travellerů, show people (světských) a dalších, z nichž každá má svá vlastní subetnická specifika. Vypravěč je z matčiny strany Romaničel, z otcovy potomek východoevropských Romů, kteří do Anglie uprchli během druhé světové války. Z hlediska etnického chápání romství tedy patří ke skupině, která sice už pozbyla romštiny jako mateřského jazyka a dorozumívá se etnolektem angličtiny, stále však představuje to „autenticky nejromštější“, s čím se lze na Britských ostrovech setkat.
Zhasni ho jako svíčku
Když se Mikey narodil, otec mu dal kolem krku zlatý řetízek s miniaturními boxerskými rukavicemi. Přirozeně od svého prvorozeného očekával, že naplní rodinnou tradici šampióna v pěstních soubojích, započatou už pradědečkem stejného křestního jména. Vše tomu nasvědčovalo: novorozencova neobvyklá velikost, ošklivost, odolnost, prvenství mezi syny i významem obtěžkané jméno.
Jenže Mikey se odmalička víc zajímal o panenky než o kolo, se sestrou si hrál na kuchyňky a s oblibou se nechával navlékat do sukní. Že je gay, si uvědomil zhruba v jedenácti letech, předcházela tomu ovšem nejen léta krutého boxerského výcviku z rukou tyranského otce, který v reakci na další a další zklamání začal svého syna postupně nenávidět, ale také systematické zneužívání strýcem Josephem. Ten vedl sběrný dvůr, mezi Romaničely velice běžný druh podnikání, a od šesti let dostával Mikeyho jednou týdně do učení. Jeho mlčení o homosexuálních praktikách, do kterých ho zasvěcoval, si kupoval tím, že před cholerickým otcem chválil jeho pracovní výkon.
Homosexualita se v romských komunitách většinou nepovažuje za alternativní sexuální orientaci a jako taková se netoleruje. Je vnímána v lepším případě jako choroba, kterou lze léčit, v horším jako postižení a kletba, která rituálně poskvrňuje celý rod. „Pokud chcete Roma skutečně naštvat a dostat se do pořádné bitky,“ komentuje to autor, „nazvěte ho teploušem. To slovo se často používá jako urážka i v neromském světě, ale pro romské muže, kteří jsou hrdí na svoje plnokrevné mužství, neexistuje větší pohany.“ Aniž by si Mikeyho příbuzní skutečně připouštěli, že je gay, odmalinka ho častovali přízvisky typu „buzna“ a „hošan“ kvůli jeho slabosti a zženštilosti. Hrůzou ze sadistického otce, který se zarputile snažil vychovat z něj bojovníka, se Mikey začal pomočovat, takže ho každé ráno čekalo brutální veřejné omývání hadicí, načež musel během „tréninku“ čelit otcovým ranám pěstí. Ve finále se jeho nejbližšími přáteli začali stávat tzv. dossas, neromští pomocníci, vyděděnci z gádžovského světa, kteří mezi Romaničely požívali toho nejnižšího statusu. „Nenáviděl jsem se; nenáviděl jsem svůj život a nenáviděl jsem, co se ze mě stalo – boxovací pytel, prašivý pes, otrok a ztracený případ. V očích svého otce, jeho rodiny a celého romského národa jsem byl jenom špatný vtip,“ svěřuje se na stránkách své knihy.
Je paradoxem, že přesto nikdy docela nepřestal usilovat o otcovu lásku a uznání své komunity. I když nakonec uprchl s neromským milencem, usadil se v Londýně, věnoval se divadlu, stal se pomocným učitelem a později napsal ještě druhou knihu (Gypsy Boy on the Run, 2011), stále vystupuje pod pseudonymem, aby ochránil své blízké před veřejnou potupou. Dalším překvapením je fakt, že dokázal naplnit i dědečkovo krédo: „Dej mu tak, že se nebude moct zvednout. Chce to jednu – dobrou – ránu! Zhasni ho jako svíčku.“ V den svého plánovaného útěku, odhodlán dovést svou věc do konce, přijal poprvé ze svobodné vůle výzvu silnějšího rváče a dal mu co proto. Dokázal, že se rvát umí a otcova nemilosrdná výchova ho minimálně zocelila, když už ho nepřivedla k lásce k boji. Jak ale říká další postava knihy, mnohem šťastnější Alex, jejž otec před vyzývateli chrání, místo aby jim ho předhazoval jako psům slanečka: „Jsem milovník, ne bojovník.“ V prostředí nabitém testosteronem, kde je největším důkazem manželské lásky pořádný monokl, si Mikey zvolil cestu nenásilí a té se držel, přestože fyzickou průpravu k boji měl.
Třikrát outsiderem
Muž, který se skrývá pod pseudonymem Mikey Walsh, byl vícekrát obviněn, že si celý příběh vymyslel. On sám ale tvrdí, že po opakovaných skandálech se „skutečnými“ příběhy z extrémního prostředí se nakladatelé poučili a nyní si každou takovou autobiografii důsledně prověřují. Určité rysy úvodních slov díků jsou nezaměnitelné a snadno dohledatelné v samotném textu vypravování, byť byl jistě nemálo učesán editorem (autorovo formální vzdělání je spíše kusé).
Jeho postřehy o odlišnostech mužského a ženského světa v romaničelském společenství jsou cenné a nezřídka nabývají až etnografického rázu. Vzhledem k šokujícímu charakteru látky a vlastním sklonům k dojatému patosu, které jsou patrné v úvodním poděkování, se až překvapivě dobře vystříhal přehnaného sentimentu. Jeho styl vykazuje bystré pozorovatelské oko, ryzost bezprostředního účastníka, citlivost člověka zkoušeného osudem a v neposlední řadě skvělý humor. Vzhledem k autorovu mládí (třicet a kousek) a zjevnému apetitu pro psaní je možné, že se od Mikeyho Walshe dočkáme i pokusu o vyfabulované dílo. Možná že prozatím v žánru life stories nevytvořil nic neopakovatelného či stylisticky novátorského, vnesl však do veřejné debaty tabuizované téma tzv. trojí diskriminace, jak jej formuloval romský gay aktivista David Tišer – diskriminace Roma, gaye a gaye mezi Romy. Patří mu dík za odvahu, s níž šel s vlastní kůží na trh.