Momoko Sakura
Přeložila Ivona Barešová
V povídce esejistického charakteru se autorka – dnešní úspěšná kreslířka mangy a anime – vrací do období dětství a dospívání. Text je spíše jakýmsi ohlédnutím a jednoduchým zamyšlením, kterému nechybí hravý optimismus. Ten autorce zřejmě zůstal až do dospělých let.
Kenta Hasegawa, hráč nejvyšší japonské fotbalové soutěže J. League, byl i mezi námi spolužáky už odmalička známý jako výborný fotbalista. Když se řeklo Kenta, člověk si hned vybavil fotbal, a při zmínce o fotbalu si zase okamžitě vzpomněl na Kentu. Trénoval od časného rána, kopanou trávil i přestávky ve škole, když se při úklidu zapomněl, nevědomky si kopal do hadru, a fotbal hrál samozřejmě i po vyučování.
V Šimizu se fotbalu z nějakého důvodu dařilo a hrála jej tam spousta dětí, ale Kenta byl ze všech nejlepší. Všichni tak trochu tušili, že se nejspíš fotbalem bude živit, a myslím, že i on sám si to říkal.
Já jsem zase ráda tvořila mangu, a tak jsem kreslila od rána do večera, každou volnou chvilku. Ráno jsem vstávala až na poslední chvíli, taktak že jsem nepřišla pozdě na vyučování, ale jakmile jsem dorazila do školy, kreslila jsem už od první hodiny. Kreslení jsem se pochopitelně věnovala i během druhé a třetí hodiny a kreslila jsem také o přestávce, během odpoledního vyučování a i po příchodu domů nebo u kamarádky. Několik mých přátel si asi myslelo, že se chci stát kreslířkou mangy, že se mi to ale nejspíš nepodaří, a já jsem si taky říkala, že kreslířkou mangy bych se sice stala ráda, ale že to pravděpodobně nevyjde.
Jak se dalo předpokládat, Kenta byl velmi dobrý v tělocviku. Rychle běhal, snadno přeskočil i vysoko naskládanou švédskou bednu, a ačkoli to nijak nesouvisí s fotbalem, myslím, že uměl i dobře plavat. Zkrátka byl dobrý v jakémkoliv sportu.
Mně tělocvik nešel vůbec. Uměla jsem sice docela rychle běhat, ale všechno ostatní byla bída. Při přeskoku švédské bedny jsem do ní vrazila celým tělem a povalila ji, při cvičení na žíněnce jsem skončila vedle na podlaze. Když jsme skákali do vody, pokaždé jsem skočila placáka a při basketu, volejbale a jiných míčových hrách jsem byla celému týmu jen na obtíž. Při skoku vysokém jsem přelomila několik latěk, když jsme skákali žabáky, v polovině jsem odpadla a svalila se na zem. A při běhu přes překážky jsem skopávala jednu za druhou.
To mi ale nevadilo. Vždyť jsem se chtěla stát kreslířkou mangy, a proto ať jsem byla v tělocviku sebehorší, s mými plány to nesouviselo. K tomu, aby člověk mohl kreslit mangu, se stačí neustále cvičit v kreslení, důkladně přečíst spoustu komiksů a pak už jen nedělat žádné zbytečnosti a v poklidu si bezstarostně žít.
Občas jsem Kentu obdivovala, jak se každý den snaží, aby byl co nejlepší. Kromě fotbalu zvládal poměrně dobře i učení, uměl se jasně a nahlas vyjadřovat, a tak se několikrát dokonce stal předsedou třídy. Navíc měl veselou povahu a byla s ním legrace, takže byl ve třídě dost oblíbený. Holkám se zřejmě také líbil. Kluk, který se má stát hráčem J. League, je prostě už odmalička jiný.
Ačkoli jsem si čas od času pomyslela, jak je Kenta skvělý, mě samotnou to prakticky nijak neovlivnilo. Vůbec se ve mně neprobudila touha se mu vyrovnat, být trošku aktivnější, lépe se projevovat a stát se také předsedkyní třídy nebo získat oblibu mezi spolužáky.
Maminka občas říkávala: „Ten Kenta Hasegawa je vážně dobrý. Hned od rána má trénink a po vyučování už zase trénuje, viď? A když jste měli ve škole den otevřených dveří, hlásil se a odpovídal. A je přece i předsedou třídy. Podívej se na sebe. Vždyť ty neděláš vůbec nic z toho, co dělá Kenta. Nemyslíš, že je to smutné? Zkus být aspoň v něčem jako on.“ Ale já jsem neměla vůbec chuť se mu v něčem vyrovnat. Nechtěla jsem hned od rána hrát fotbal ani nic podobného, nechtělo se mi tak trávit čas ani po vyučování, a už vůbec jsem nechtěla dělat něco tak nemožného jako hlásit se na dni otevřených dveří. No a na to, abych se mohla stát předsedkyní třídy, jsem nebyla dost oblíbená. Tohle jsem za smutné nepovažovala a vůbec jsem neměla chuť na tom něco měnit.
Prostě Kenta je Kenta, a já jsem já. Ať si to maminka přeje sebevíc, já se nedokážu vnitřně přinutit k tomu, abych se chovala jako někdo jiný. I kdybych brzy ráno trénovala fotbal, Kenta ze mě nebude a ani nebudu chytřejší.
Kenta má zkrátka rád fotbal, a já zase mangu. Ačkoli my oba, Kenta i já, trávíme čas svou oblíbenou činností, Kentu za to chválí, a na mě se hněvají. Na to se dá říct jen to, že jsou buď nespravedliví, nebo se mýlí.
Mít rád mangu je oproti zálibě ve fotbale nepochybně nevýrazné. V porovnání s fotbalem, při kterém se rozvíjí i tělesná zdatnost, mají lidé sklon považovat mangu za neužitečnou zábavu. Když navíc – na rozdíl od fotbalisty, který časně ráno řádně vstává a dobrovolně jde na trénink – do pozdního večera čtete či kreslíte, je pro vás ranní vstávání dost krušné, občas se vám vstát třeba ani nepodaří, a ještě k tomu přiděláváte starosti rodičům. A rozdíl je i v povaze. Člověk, který pořád jen vysedává nad svou oblíbenou mangou, je proti tomu, kdo si každý den pročišťuje hlavu sportem, spíš tišší a uzavřenější.
Když se nad tím takto postupně zamyslíme, je jasné, že ten, kdo má rád mangu, je v dost nevýhodné pozici. A je politováníhodné, že se v této nevýhodné pozici ocitne i přesto, že má stejný cíl jako ten, kdo má rád fotbal, a sice „dělat to, co má opravdu rád“.
A tak se teď pokusím blíže obhájit výhody záliby v manze. Čtení komiksů nepředstavuje tělesné, ale duševní cvičení. Prostřednictvím zábavných obrázků a bublin s hovory postaviček se duševně obohacujeme. Prožíváme dobrodružství, krásné lásky, bezmezně se dojímáme, prostě se spolu s obrázky můžeme svým vlastním tempem dobře emočně procvičit. Takhle úžasná věc je manga.
Já jsem se chtěla stát člověkem, který takovéto věci tvoří. Chtěla jsem kreslit mangy, které by byly zajímavé a zábavné, které by uměly rozesmát i rozplakat. Ať už během vyučování nebo třeba při koupání jsem snila o tom, jaké by to asi bylo nádherné, kdyby si komiks, který jsem já vytvořila, přečetla spousta lidí.
Ve škole ani v běžném životě jsem neměla možnost upotřebit inspiraci, znalosti, ani mnoho dalšího, co mi manga nabízela. A přesto jsem díky ní získala něco velmi cenného.
Teď už dokážu výhody mangy obhájit, ale v té době jsem to takhle říci neuměla, a tak jsem za její čtení často dostala vynadáno. Ale ať mě hubovali nebo ne, četla jsem mangu dál. Jen když mi říkali: „Jestli budeš pořád jenom číst mangu, úplně z toho zblbneš,“ občas jsem trochu znejistěla, jestli nemají pravdu.
Někdy zase, když jsem nedělala nic jiného, než že jsem kreslila komiksové obrázky, mi maminka dávala za příklad doktora Osamua Tezuku. Vyhrožovala: „Jestli si myslíš, že se staneš kreslířkou mangy, když budeš furt jenom kreslit obrázky, tak to se teda pěkně pleteš. Protože stát se kreslířem není vůbec tak jednoduché. Osamu Tezuka, abys věděla, je doktor medicíny. Jak ten se asi musel hodně učit. Když se učit nebudeš, tak se kreslířkou jistě nestaneš. Musíš vymýšlet i příběhy, a tak když se nebudeš pořádně učit…“
Tohle na mě dost zapůsobilo, a když mi to řekla, docela jsem znejistěla. „Aha, kreslíř mangy se musí hodně učit… Je dokonce doktorem medicíny! Tak to se tou kreslířkou asi opravdu nestanu.“
Lidé, kteří v současnosti pracují jako kreslíři mangy, mohou být vlastně vděční za to, že byl komiksový bůh Osamu Tezuka doktorem medicíny. Díky němu značně stouplo mínění o autorech mangy obecně. Přinejmenším moji rodiče a já jsme se v té době domnívali, že jsou všichni chytří a mají bohaté znalosti jako doktor Tezuka, a i mezi mými kamarády byla spousta těch, co si to mysleli. Kdyby se komiksovým bohem stal nějaký hlupák, a ne doktor medicíny, prestiž kreslířů mangy by, myslím, značně klesla. To, že ostatní nemají nutkání se zasmát, když řeknu: „Jsem kreslířka mangy,“ je zásluhou doktora Tezuky, který vystudoval medicínu.
Když chodil Kenta do páté třídy základní školy, byl o letních prázdninách společně s několika dalšími hráči juniorského fotbalového týmu v Šimizu vybrán na fotbalovou exkurzi do Brazílie. Takových dětí, které by uměly dobře hrát fotbal a mohly jet na exkurzi do Brazílie, bylo opravdu málo, a proto jsme si svého spolužáka Kenty všichni velmi považovali. „To je fakt něco, že už takhle malej jede do Brazílie,“ říkali všichni. Dokonce jsme ani pořádně nevěděli, v které části světa ta Brazílie vlastně je, a tak jsme Kentu, který měl jet do země, o které nikdo ani neví, kde se vůbec nachází, v jednom kuse obdivovali.
Ačkoli mám stejně dlouhé prázdniny, trávím je úplně jinak než Kenta, který si nejspíš z Brazílie přiveze spoustu zážitků, pomyslela jsem si občas a trávila vlekoucí se prázdniny četbou mangy. Když jsme se během prázdnin sešli ve škole a Kenta mezi námi chyběl, znovu jsme si všichni uvědomili, že je v Brazílii. „On bude asi opravdu v té Brazílii!“ říkali jsme si a upírali chvilkami zrak do daleka. „Jaká ta Brazílie asi je?“ ozval se kdosi a někdo jiný odpověděl: „Nemaj tam kaktusy a tak?“ Tak nějak to bude, pomyslela jsem si. „To se pleteš, kaktusy jsou v Mexiku,“ opáčil na to někdo a já si rychle v hlavě ujasnila, že to tak opravdu je, že kaktusy rostou v Mexiku.
Letní prázdniny skončily a Kenta se v pořádku vrátil domů. Při ranním shromáždění v první školní den si stoupnul před třídu a nahlas řekl: „Byl jsem v Brazílii a tady jsem všem něco přivezl.“ Měl sáček plný nějakých bonbónů, už si ani přesně nevybavím, co to vlastně bylo, a každému jeden dal. Dávno jsem zapomněla, jestli ten bonbón byl dobrý, nebo ne, ale každopádně si pamatuji, že jsem jej cucala s pocitem vděčnosti, že nám je Kenta přivezl až z daleké Brazílie.
Po základce jsem chodila na jinou školu než Kenta, a tak už jsem vůbec nevěděla, jak žije, ale občas jsem zaslechla, že fotbal hraje vesele dál.
I já jsem nadále četla mangu. Na nižší střední škole mě uchvátily komiksové časopisy Shónen Champion a Shónen Jump. Nikdy mi nestačily peníze, abych si mohla jednou měsíčně koupit i časopis Ribon, a tak jsem si na něj musela půjčovat od kamarádky. Když jsem za každou cenu chtěla i přílohu, řešila jsem to tak, že jsem si Shónen Champion ani Shónen Jump nekoupila, ale přečetla si je v nedalekém bistru s nudlemi rámen nebo vestoje v knihkupectví a za ušetřené peníze si Ribon koupila.
V noci jsem předstírala, že se učím, a zatím jsem procvičovala kreslení, a tímto způsobem jsem se za tři roky nižší střední docela zdokonalila. V době, kdy jsem nastoupila na vyšší střední školu, začala vážně směřovat ke kariéře kreslířky mangy a chystala se vyzkoušet, zda mi něco otisknou, hrál Kenta soutěž o nejlepší středoškolské fotbalové mužstvo v Japonsku, vedl si skvěle a dovedl svůj tým k vítězství.
Kenta, který se díky rozhovoru s hráči vítězného týmu objevil v televizi, stále připomínal toho kluka ze základní školy, přitom však zesílil a dospěl. Když jsem si pomyslela, že ten Kenta, který přivezl sladkosti z Brazílie, se nezměnil, dál hraje fotbal a krok za krokem směřuje ke svému cíli, dodalo mi to odvahu: Copak na tom nejsem stejně? Mám ráda mangu, čtu ji a kreslím stejně jako v ten den, kdy jsem od Kenty dostala bonbón z Brazílie. A proto to nesmím vzdát!
Za nějakou dobu, jak všichni předpokládali, se Kenta stal fotbalovým reprezentantem a já jsem se, k velkému překvapení ostatních, stala kreslířkou mangy. Je to příklad toho, že sny se mohou splnit jak výjimečnému a skvělému mladíkovi, tak i ničím nevynikající, obyčejné dívce, pokud o to opravdu usilují.
Později, po více jak dvaceti letech, jsme se potkali se spolužákem Hiraokou, který se stal scénáristou a pracoval v televizi a v rádiu. „To je něco, po tolika letech se takhle pracovně potkat v Tokiu!“ divili jsme se oba.
Hiraokovi se dřív říkalo Hiraba a já mu tak říkám dodnes. V dětství si Hiraba ani nepomyslel, že by se chtěl stát zrovna scénáristou, tehdy prý vůbec netušil, že takové zaměstnání existuje. Byl stejně jako já obyčejný a průměrný, nikomu nijak zvlášť nevadil a žil si jako každý jiný kluk.
Jednou se prý setkal s Kentou. „Ten si na mě ale vůbec nepamatoval. A tebe si prý taky nepamatuje,“ vyprávěl.
Já jsem si pamatovala dokonce i to, že nám Kenta přivezl bonbóny z Brazílie, a on si mě prý nepamatuje vůbec. Ach jo, z toho je vidět, jak jsem byla obyčejná, pomyslela jsem si. Ále no co, nepamatuje si nejen mě, ale ani Hirabu, tak to nic neznamená.
„Je možný, že na nás zapomněl, jak pořád dělá ty hlavičky,“ řekl Hiraba. Je ale třeba si přiznat, že pravým důvodem, proč na nás Kenta zapomněl, nejsou hlavičky, ale to, že jsme tenkrát byli opravdu úplně obyčejní.
Originál: Sakura, Momoko: „Medacu šónen to džimina šódžo“. Momoko no hanaši. Tókjó: Šúeiša, 2006 (1998). 112–126.