Rozhovor s Alešem Rumpelem
Aleš Rumpel, ředitel queer filmového festivalu Mezipatra, má mimořádný vhled do české LGBT komunity a do témat, která se jí týkají. Jak sám upozornil, není literárním kritikem ani historikem, osobní zkušenosti a teoretické znalosti různých konceptů, jako je kupříkladu queer teorie, mu nicméně umožňují spřízněná témata a události analyzovat a interpretovat.
Jakub Horňáček: Chtěl bych začít náš rozhovor otázkou týkající se konceptu LGBT [1] umění a literatury, jelikož tato kategorie není literární kritikou jednoznačně přijímána. Například Edmund White v posledních letech několikrát tento koncept odmítl a David Leavitt dnes mluví o post-gay literatuře a umění. Co si o tom myslíte vy, i s ohledem na svou zkušenost ředitele festivalu Mezipatra?
Aleš Rumpel: Záleží především na tom, z jakého hlediska se díváme na umění nesoucí tuto nálepku. Objevuje se totiž otázka, jaké obsahy lze takto pojmenovat, neboli zda se jedná o díla, ve kterých vystupují či která reprezentují jiné než heterosexuální postavy, či o díla, jejichž autoři jsou sami gayové či lesby. Také to mohou být díla, jejichž příběhy a postavy gayové, lesby či queer osoby berou za vlastní v rámci čtenářského procesu. Je tudíž asi více gay uměním film Single Man, který pojednává o gay postavě z pera gay autora, než Zkrocená hora, kde sice hlavními postavami jsou „muži, kteří spí s muži“, ale nemohou se nazvat gayové, protože to je určitá sebe-uvědomělá identita, která jim ale chybí. Podobně je otázka, nakolik jsou LGBT uměním například literární díla Oscara Wilda jakožto známého homosexuálního spisovatele, který ale neuvádí explicitně gay obsahy. Další otázka se vztahuje spíše k materiální rovině, k záležitosti produkce a distribuce takových děl. Podle mě je totiž důležité se také bavit o tom, jak je takové umění produkováno, distribuováno a přijímáno.
JH: Takže podle vás kategorie LGBT umění vytváří svým způsobem pro čtenáře či diváka určitý referenční rámec a orientační měřítko, dle kterého může rozhodnout, jak vnímat určité umělecké dílo?
AR: Nepochybně. Je potřeba si přiznat banální pravdu: Kategorie LGBT umění vznikla ve dvacátém století díky vzniku gay a lesbické komunity a naší potřebě konzumovat gay a lesbické obsahy. Na druhé straně je nutné mít na paměti, že kvůli tlaku konzervatismu nebylo vždy možné ztvárnit v jiných kulturách a dějinách stejnopohlavní lásku či touhu. A samotné tyto nálepky jsou nové a vyvíjí se podle toho, jak se vyvíjí situace ve společnosti a vnímání samotných sexuálních identit. Požadavky sexuálních menšin ve čtyřicátých letech minulého století prošly naprostou proměnou směrem k těm z počátku století jednadvacátého, což se projevilo výraznou změnou kulturních obsahů, které v této souvislosti vznikají.
JH: Není však koncept LGBT umění svým způsobem heterosexuální? Zdá se mi totiž, že tato kategorie shrnuje takové množství a takovou pestrost situací a příběhů, že má smysl jen v negativním vymezení „toho, co není heterosexuální“ a že právě toto vymezení je jediným společným jmenovatelem této různorodosti. Je tudíž pro mě otázka, nakolik je vlastně tato kategorie pro LGBT komunitu nosná.
AR: Myslím si, že tento koncept nosný je. Jedním ze zásadních rysů této společnosti je heteronormativita. Společnost je konstruovaná jako heterosexuální, veškeré předpoklady potvrzují heterosexualitu jako dominantní orientaci a je jasné, že jakákoliv jiná orientace vytváří určitý vztah k oné dominantní formě. Samozřejmě, pokud se podíváme na konzumní stránku této záležitosti, tak pro osoby „G“ nemusí být blízké a zajímavé „L“ obsahy. Heterosexuální divák či čtenář vnímá vzhledem k heteronormativitě společnosti LGBT umění úplně jinak, protože se s ním nedokáže tolik identifikovat, zatímco gay nebo lesba mohou mít potěšení z toho, že se konečně dostávají k obsahu, který není heteronormativní. Heteronormativita se totiž projevuje i tak, že se všichni učíme vnímat vztahy a příběhy právě skrz heterosexualitu, a to i v případě reklam, hororů či akčních filmů – i tam se neustále konstruuje heterosexuální typ vztahů a příběhů.
JH: Co se týče kategorií, v posledních patnácti letech se začalo prosazovat queer umění, které je těsně spjato s queer teorií. V této souvislosti se i festival Mezipatra přejmenoval na Queer filmový festival. Jaký měl pro vás tento fakt význam?
AR: Chtěl bych na začátek upřesnit, že jsme se jmenovali Gay a lesbický festival, a tudíž ostatní sexuální identity nebyly v tom podtitulu zastoupeny. Byli jsme svým způsobem exkluzivním filmovým festivalem odkazujícím pouze na dva typy identit. Přejmenování tedy bylo snahou o větší inkluzivitu, protože na festivalu nepromítáme jen gay a lesbické filmy a nenavštěvují ho jen gayové a lesby. Současně vnímáme přejmenování i dost politicky, protože queer teorie ukazuje, nakolik jsou mužství a ženství jen konstrukty a že způsob prožívání genderu je hodně ovlivněn politikou a kulturou. V tomto smyslu, když se začneme zabývat tím, co znamená být mužem a ženou, tak jdeme dál, než když jsme se bavili o tom, co znamená být gayem či lesbou. Je také nutné si připomenout, že samotné kategorie mužství a ženství se mění dle období a kultury a že být mužem mělo odlišné významy v roce 2011, v roce 1811 či v roce 1311. Naše společnost ale stále považuje tyto kategorie za dost fixní a neměnné.
JH: Queer teorie se ale snaží také dekonstruovat menšinové sexuální identity, což mohou být i identity gay a lesbické. Existují v české společnosti nějaké sdílené gay a lesbické identity?
AR: Dle mojí zkušenosti jsou komunity gayů a leseb málo propojené. Míra tohoto rozdělení je sice pro mě překvapující, ale je také svým způsobem pochopitelná, protože gayové a lesby mají jiné potřeby a odlišné cíle a často si potřebují vytvořit prostor, který je jen jejich, v opozici vůči „obecnému“ prostoru, kde jsou pouze minoritou. Ale jak jsem říkal na začátku, jejich společným jmenovatelem je konstrukce jich samých jako minoritních a jiných než heterosexuálních identit.
JH: Vedle gayů a leseb, jejichž komunity se dokázaly od šedesátých let společensky dost emancipovat, existují také transgender a transsexuální identity. Jejich postavení je více „na okraji společnosti“ a často, především v konzervativnějších společnostech, jsou spojovány se stigmatizovanými zaměstnáními, například prostitucí. Jaké je postavení nositelů těchto identit v České republice?
AR: Na rozdíl od gay a lesbických identit transgenderové identity narušují binární rozdělení lidstva na muže a ženy. V mnoha společnostech se pak stává, že pokud nejste genderově konformní, nedostanete práci; a zdravotní pojištění operace související se změnou pohlaví nepokryje. Fenomén spojování s prostitucí je v tomto případě dost vážným problémem, protože se stává, že transgender lidi často nedostanou možnost dělat jinou práci. Zdá se mi, že v české společnosti většina transgender lidí touží po splynutí s novým pohlavím, nechtějí se veřejně angažovat, a jsou tedy docela konformní, co se týče dodržování rolí a vzhledu. Navíc si myslím, že česká gay a lesbická scéna je dost transfobní a transgender lidi jsou tak odmítáni nejen heterosexuální většinou, ale také dalšími sexuálními menšinami. A je to právě genderová konformita, která nám brání, aby byli zástupci transsexuálů a transgender plně přijímáni, protože žijeme v představách těch správných mužských a ženských rolí.
JH: Jak ze svého úhlu pohledu ředitele festivalu Mezipatra hodnotíte českou LGBT uměleckou scénu?
AR: Česká LGBT umělecká scéna je velice chudá, protože mnoho umělců neprošlo coming-outem nebo nechtějí být spojovaní s konceptem LGBT umění. S tím souvisí i skutečnost, že v uvažování českých uměleckých kritiků hraje důležitou roli konzervativní názor o „umění bez přívlastku“, a tudíž jakékoliv jiné umění, například i to ženské, je automaticky devalvováno, protože není tím „pravým uměním“ – plní nějakou společenskou roli nebo funkci. Tento přístup je však velmi ideologický: Vyzdvihuje umění bez přívlastků, které ale produkují jen heterosexuální muži. Neochota přihlásit se k LGBT umění podle mě tedy pramení z obavy, že takoví umělci budou vnímáni jako političtí umělci, čemuž není zdejší mainstreamová kulturní scéna příliš nakloněna. Dalším bolavým místem je, že v ČR chybí instituce, které by aktivně vytvářely prostor pro LGBT a queer umění. Jsem totiž skeptický k tomu, že bez kurátorské a editorské vůle věnovat se LGBT umění dojde k nějakému samostatnému rozvoji tohoto umění v ČR, i vzhledem k politické neangažovanosti české společnosti. V rámci našeho filmového festivalu, jedné z mála akcí tohoto druhu v ČR, se pak snažíme nejen prezentovat LGBT filmy, ale také podněcovat debatu o těchto tématech.
JH: Jedním z velkých témat LGBT scény a umění byl bezpochyby AIDS. Jak vypadala a vypadá tematizace této nemoci v rámci LGBT komunity a umění?
AR: Na začátku se rozvinula naprosto zásadní politická akce, burcovala se společnost a vytvářelo se sdělení o nemoci AIDS, sdělení alternativní k tomu, které nabízela média. To byla startovací pozice pro znázornění nemoci AIDS. Postupně se ale zaměření umění přesunulo na život a příběh lidí, kteří s touto nemocí žijí či jsou HIV pozitivní. V posledních letech už nicméně AIDS není tak důležité téma jako v osmdesátých a devadesátých letech. Vidíme to třeba na filmu – v devadesátých letech vznikla celá řada snímků, dokumentárních i hraných, které tematizovaly AIDS. Když ale v poslední době vznikne film o AIDSu, tak mluví o situaci mimo Severní Ameriku a Evropu.
JH: Lze tedy říct, že v posledních letech i díky novým způsobům léčby AIDS v Severní Americe a v Evropě poněkud zevšedněl?
AR: Myslím si, že je to důsledek toho, že mezi sebou nevidíme lidi, kteří touto nemocí trpí či na ni umírají. Řada HIV pozitivních lidí žije, asi jako by měla cukrovku. Trpí sice velkým množstvím zdravotních komplikací a musí brát mnoho prášků, ale nevidíme tu smrt, ty obrazy hrůzy jako dřív. Máte asi pravdu, že v našem prostředí AIDS zevšedněl, to ovšem neznamená, že se v Česku tato nemoc šíří méně, než kdykoliv před tím. AIDS naopak zůstává i politickou otázkou, protože Česká republika přestala financovat veškeré preventivní programy. Vzhledem k tomu, že momentálně například nevídáme v televizi umírat Freddieho Mercuryho, přestali jsme toto nebezpečí vnímat. Ono tady ale stále zůstává.
JH: Politická a společenská angažovanost byla od šedesátých let zásadní pro celou LGBT komunitu. Díky této angažovanosti se proměnil i názor na homosexualitu – přestala být výlučně osobní vášní či perverzí. Jak společenskou angažovanost LGBT komunity reflektovali umělci?
AR: To je vlastně docela komplexní otázka. Umění, které reflektovalo stejnopohlavní lásku, existovalo vždycky. Například v americkém kontextu vznikala celá řada knih pro gaye již ve čtyřicátých a padesátých letech, tedy ještě před tím velkým hnutí za občanská práva, které začalo díky feministkám a Afroameričanům. Navíc politické umění je velice širokou kategorií. Je politickým uměním takové umění, které zobrazuje marginalizovaná a tabuizovaná témata, nebo je jím jen to, které má za cíl určitou politickou nebo společenskou proměnu? Myslím, že více politické pak mohou být prostředky distribuce a šíření tohoto umění či jeho kritika.
JH: Jedním ze zásadních témat feminismu a gender studies je tělo a vztah těla k identitě a ke společnosti. Specifické postavení má pak tělo ve vizuálním umění a ve filmu, jak ukazují například některé filmy Dereka Jarmana či Rainera Wernera Fassbindera. Jaká je role těla v LGBT umění?
AR: Důležitost těla v LGBT umění stále přetrvává. V posledních pěti letech je pak na vzestupu transgender umění, které zobrazuje těla modifikovaná. Například fenomenální film Gendernauts od Moniky Treut ukazuje, jak lidé dokáží experimentovat s tělem za použití hormonů a operací. Vznikají tak nová těla, která disponují různými sadami primárních a sekundárních pohlavních orgánů, což se pak využije ve filmu a ve fotografii. Myslím si, že transgender umění je teď to nejzajímavější v rámci LGBT umění. Vracíme se zde k binární dichotomii mezi mužem a ženou, kterou transgender umění narušuje.
JH: Manifestace odlišnosti těla a tělesnosti však byla jedním z nejdůležitějších a nejvíce diskutovaných prvků LGBT komunity, jak mohou svým způsobem ukazovat i debaty o demonstracích gay pride. Jaký je v současnosti vztah LGBT komunity k manifestaci tělesných odlišností?
AR: Určitě existuje pluralita názorů vystihující fakt, že žijeme v diverzifikované společnosti a že člověk má vedle sexuální identity i celou řadu dalších identit. Konzervativní postoj či naopak radikální potřeba demonstrovat svoji tělesnost jsou tudíž legitimní. Je správné, že gay a lesbická komunita bojuje za různorodost. Otevírat různorodosti prostor má velký význam, protože diskurs tolerance přináší jistá rizika: Znamená totiž, že vždycky někoho či něco tolerovat nebudeme.
JH: Na konci našeho rozhovoru bych se ještě rád věnoval současné LGBT literatuře. Mohl byste doporučit jednoho pro vás zajímavého či svého oblíbeného autora tohoto typu literatury?
AR: Asi to nebude pro vaše čtenáře velký objev, ale mně se líbí knížky Michaela Cunninghama. Líbí se mi jazyk, kterým promlouvá, a literární struktura, kterou používá při vrstvení narativů ve svých knížkách. Myslím si, že jsou zajímavé i ty jeho knížky, které nemají explicitně gay a lesbické postavy, protože si je můžeme přivlastnit přes zmiňovaný koncept queer teorie. Bez ohledu na komplikovanou strukturu a jazyk je Cunningham čtenářsky přístupným autorem, díky čemuž jsou jeho knížky velice pozitivně komerčně přijímány.
JH: Je podle vás nějaký významný LGBT spisovatel či spisovatelka v české moderní literatuře?
AR: Ne. Samozřejmě můžeme mluvit například o Fuksovi, ten se však neidentifikoval jako homosexuál. Je to fenomenální autor, který psal fenomenální knížky, a vědomí, že miloval muže, nám může otevřít další interpretační cesty k postavám a příběhům jeho knih. Ale nemůžu o něm mluvit jako o gay spisovateli, protože nepsal knížky pro gaye či o gayích.
JH: Je tedy tato absence určitým prázdným místem současné české literatury? A pokud jde o jiné umělecké disciplíny – jaká je situace třeba v nové generaci českých filmových tvůrců?
AR: Často se říká, že tato témata již nejsou důležitá, přesto si ale kladu otázku, co vámi zmíněnou absenci způsobuje. Nevěřím, že se v České republice neřeší gay a lesbická témata, zažili jsme komunistickou totalitu, která by mohla být tematicky velmi plodným obdobím právě ve vztahu k homosexualitě. Není jednoznačně zřejmé, proč k tomuto období nevznikl, na rozdíl třeba od Polska, žádný zajímavý film či text, jako třeba román Michała Witkowského Chlípnice. Tato absence i její důvody, stejně jako několik málo výjimek typu queer románu Zuzany Brabcové Rok perel, by stály za hlubší prozkoumání. Co se týče filmu, situace je podobná. Na FAMU ovšem nyní roste queer generace; působí tam několik gay autorů a lesbických autorek, kteří se také tak identifikují. Tito tvůrci netvoří vyloženě gay a lesbické umění, ale pracují s konceptem queer, neboli s identitou, která je více fluidní a která umožňuje i věci zdánlivě heterosexuální číst ne-heterosexuálně. Tato generace již nemá žádný problém se sebepřijetím, je hodně zcestovalá a má menší obavy z nálepky politického aktivismu. Ani ta už totiž není tak „nesexy“ jako před deseti lety.
Poznámky:
1. LGBT = lesbian, gay, bisexual, transsexual. (Pozn. red.) [Zpět]