Ivana Myšková
Bechdelová, Alison. Lesby k pohledání.
Z anglického originálu Dykes to Watch out for 2, 3, 4 a 5 (1988, 1990, 1992 a 1993) přeložila Sylva Ficová.
1. vydání. Praha: LePress, 2010. 192 stran.
Někdy se ptám, proč tak málo žen ve své tvorbě využívá humoru a hlavně sebeironie, zvlášť když zpracovávají nějakou autobiografickou zkušenost. Není jim to vlastní? Chtějí vyvolat zdání serióznosti? Tíhnou k tragédii? Americká kreslířka Alison Bechdelová je opačný případ. Své silné sebeironické sklony stvrzuje už tím, že vlastní život přetváří v komiksové příběhy a sebe, včetně nejbližších a známých, v komiksové figury. Komplexně tak učinila ve svém „rodinném tragikomiksu“ Rodinný ústav (Fun Home, 2006), který v překladu Petry Kůsové v roce 2008 vydalo nakladatelství Argo. V něm líčí své dospívání ve venkovském viktoriánském domě, v němž vládne, co se týče estetiky, despotický otec, utajený homosexuál.
Právě smíření se s vlastní sexuální identitou, tedy „život v pravdě“, je i tématem komiksového seriálu Lesby k pohledání (Dykes to Watch out for), který autorka kreslí už od roku 1983 a stále v něm pokračuje. Jednotlivé díly vycházely v mnoha časopisech, byly přeloženy do několika jazyků a vydaly už na desítky knih. Výběr z dílů z let 1987–1992, spolu s příběhem Sériová monogamie vydalo loni v překladu Sylvy Ficové nakladatelství LePress, zaměřené na lesbickou literaturu.
Mo, Harriet, Clarice, Toni, Lois, Ginger, Sparrow a Jezanna – to jsou postavy, které se na stránkách komiksu nepravidelně střídají. Hlavní hrdinkou je nepochybně Mo (čili Monica, které tak říkají jen rodiče) pro ty, kteří znají Rodinný ústav a viděli na záložce fotku Alison Bechdelové, evidentní autorčino alter ego. Mo je také nejpropracovanější a nejpřesvědčivější po psychologické stránce. Jakýsi prolog seriálu tvoří kresby postav s popiskami. U Mo, zvěčněné se dvěma kočkami Virginií a Vanessou, se píše: Odhodlanou lesbicko-feministickou kulturní pracovnici Mo (která bude doplňovat regály v knihkupectví Herdekbaby) motivuje především bezdůvodný pocit viny spojený s přecitlivělostí k morálním zásadám. Má vždy čestné úmysly a podle nejbližších přátel je „náročná“. Už to napovídá, že nepůjde o ztřeštěná dobrodružství veselých postaviček ženského pohlaví, které se spolu občas vyspí. Analytické myšlení autorky určuje témata i vývoj jednotlivých epizod a zároveň se i samo stává tématem. Dá se možná říci, že celý komiks (bez ohledu na množství dílů) je příběhem intelektuálky, která uplatňuje ratio i ve chvílích, kdy je naprosto podružné a nevhodné, což je příčinou nejrůznějších potyček a vypointovaných gagů a vůbec principem komiksové poetiky Bechdelové. Autorka si také občas přisadí prostřednictvím komentářů. Např. v závěru první epizody se ptá: Je Mo beznadějně romantická idealistka, uvězněná v nesentimentálním, rychlém víru moderního lesbického života? Nebo je prostě jen protiva? Za čtenáře mohu dosvědčit, že je hlavně idealistka a moralistka, která svými obavami, že Bush napadne Irák atomovkou nebo znechucením z aféry Írán-Contras přivádí k nepříčetnosti všechny své přítelkyně, včetně jindy klidné a vyrovnané milenky Harriet.
Alison Bechdelová je autorkou, pro niž je realita natolik palčivá, že nemá potřebu výletů do fantazie. Obě knihy vydané v českém překladu dokládají, že pro ni komiks představuje možnost, kterak vést dialog s odžitou skutečností, možnost, jak do ní hlouběji proniknout. Kdekdo by se mohl zarazit, proč si pro své počínání vybrala právě formu komiksu a ptát se, není-li to naivní. Obě knihy jsou však důkazem, že ne. Rodinný ústav se dokonce svou myšlenkovou naléhavostí, významovou mnohovrstevnatostí a složitou kompozicí vyrovná i velkým románovým příběhům světové literatury. Jeho specifikem je i intertextualita, práce s literárními odkazy, zejména na Joyceova Odyssea, Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho a Jamesův Portrét dámy. Bechdelová sama k tomu v Rodinném ústavu poznamenává hlasem autora-vypravěče: Odkazy na Jamese a Fitzgeralda nepoužívám jen jako prostředek popisu, ale protože v rovině fikce se mi rodiče jeví nejskutečněji. A můj nezúčastněný, estetický odstup možná sám o sobě lépe postihne arktické klima naší rodiny než jakékoli konkrétní srovnání. Text je zároveň pojistkou, že obraz zapůsobí tak silně, jak autorka zamýšlela.
V Lesbách k pohledání tyto metanarativní vsuvky chybí, záměrem není zachytit kazuistiku jednoho života, ale každodenní radosti a útrapy. Jediným vybočením, je „metakomiksový“ 105. díl nazvaný Odborářky, v němž se postavy konečně trochu bouří, ale bouří se proti autorce, respektive proti rolím, které jim přisoudila, a v závěru se málem poperou. Nehledě na požadavky, už ve 110. dílu Mo namísto diskutování o mezinárodní politické situaci obdělává prázdný veřejný pozemek. Ani v dalších dílech autorka nymfomance Lois žádnou sexy motorkářku nepřikreslí, dokonce ji ani výrazněji neobnaží, jak si přála. Jezzana nadále zůstává bez partnerky, jen přání Ginger autorka respektuje a čtenář může skutečně sledovat, jaká je v posteli.
Ani literatura tu nehraje tak významnou roli, přestože Mo a Lois pracují v knihkupectví s lesbickou literaturou, ale má spíše funkci drobných vtípků, které korespondují s probíhající situací. Jde zejména o přiléhavé názvy knih, např. Lesbická vášeň, Lesbická apatie, Teoretický lesbismus, Jak lesby dělají děti apod. Škoda, že se postavy, alespoň v tomto výboru, s obsahem podobných knih nikdy nekonfrontují. Vlastně tu vůbec chybí prvek přímé konfrontace s vnějším heterosexuálním světem, většina kontroverzních témat se odbývá konverzačně, u stolu. I o homofobii se pouze mluví, žádný homofob však do dění nevstupuje.
Nutno zdůraznit, že svět komiksového seriálu Alison Bechdelové je výhradně světem žen a prvky mužského myšlení sem doléhají jen skrze novinové zprávy a mužské principy myšlení některých ženských postav. Jediní muži, kteří se v komiksu vyskytují, jsou gayové, a jedinkrát se objeví také tatínek Mo. Postavy tvoří zvláštní, poměrně uzavřené společenství, shromážděné vesměs kolem zmiňovaného lesbického knihkupectví Herdekbaby a kolem lesbické kavárny Topaz. Těžko říct, zda tím mají cestu usnadněnou, protože svou jinakost mohou vzájemně sdílet a nemusí se s předsudky patriarchální společnosti rvát osaměle, anebo zda jsou o to zranitelnější, když ke kontaktu s většinovou puritánskou společností někdy přece jen dojde.
Jedinou lesbou, která se dobrovolně vystavuje světu a chce s jeho netolerancí a brutalitou bojovat, je už tolikrát zmiňovaná Mo, která vystupuje jako horlivá lesbická, politická i ekologická aktivistka (sužuje ji zejména hlad, korupce a jaderné zbraně). Přesto však není ochotná vykročit za bezpečnou hranici lesbické komunity, čímž zrovna k vzájemné toleranci, dialogu majority s minoritami a k rozrušení homofobie nepřispívá. Když Mo, zoufalá z toho, že nemůže najít zaměstnání, sepisuje s Lois profesní životopis, dozvídáme se, že zatím pracovala jako korektorka a asistentka produkce v novinách Teple vpřed!, sekretářka akčního výboru za právo na interrupci, roznášková pracovnice v ženské družstevní pekárně, redaktorka v jistém lesbickém plátku nebo poradkyně v ženském útulku. Minulost dalších postav nám autorka bohužel neodhaluje Jen cosi naznačí v epizodě, kdy Mo zavítá na Jezzanin „coming-outový večírek“, na němž si pozvané ženy vzájemně sdělují, jakým způsobem se tzv. „vyoutovaly“ – tedy kdy poprvé otevřeně přiznaly svou skutečnou sexuální orientaci.
Podobné události, pro život homosexuálů určující, stejně jako demonstrace za jejich práva, boj o zákon o registrovaném partnerství a adopci, jsou ale na stránkách Leseb k pohledání spíše výjimkou. Příběhy našich osmi hrdinek začínají osobní krizí Mo, která už osm měsíců neměla sex a přišla o práci. Právě k hledání její nové milenky se upíná pozornost všech postav a milostné vzplanutí Mo a Harriet je posléze tou nejdojemnější pasáží celé knihy. Nejsmutnější je zase nevěra Claris, partnerky Toni, a nejnapínavější jsou díly, v nichž se Toni prostřednictvím zásilky ze spermobanky pokouší otěhotnět. Výsostně ženská témata, navzdory angažovanosti Mo, která cítí osobní zodpovědnost za žalostný stav celého světa, vítězí na celé čáře. Heterosexuální čtenáře pravděpodobně potěší detaily ze soužití leseb a poznání, že v partnerských vztazích si heterosexuální a homosexuální svět v ničem nezadá. Homosexuální čtenáři, kteří pamatují život v Československu před rokem ’89, si zřejmě postesknou nad nesrovnatelnými možnostmi uplatnění i protestů, které sexuální menšiny v USA měly již na konci 80. a na začátku 90. let.
Český nakladatel seriál doplnil o samostatný komiksový příběh Sériová monogamie, v němž se postava podobná Mo (a tedy i autorce) při sepisování alba Bývalky, které jsem znala naléhavě ptá, zda jsou monogamie a romantická láska jen mužské šovinistické konstrukty, jejichž účelem bylo, aby ženy zůstaly na svých místech, či zda má zkrátka přehnané nároky, když chce dlouhodobou stabilitu i spalující vášeň v jednom vztahu. Tato apelativní miniatura je tedy skvělou tečkou za komiksovou výpravou do světa věčně pochybující autorky, která se přes bezútěšnost stejně tak komplikovaného jako triviálního světa dokáže přenést jediným možným způsobem – humorem.