Tomáš Kimla
4. dubna si světová literární veřejnost připomíná výročí narození jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů švýcarské literární scény, Maxe Frische. Rok 2011 je v tomto ohledu výrazně symbolický, neboť od narození tohoto slavného švýcarského literáta uplynulo právě sto let.
Jméno Maxe Frische je v dějinách literatury spojováno především s fenoménem demytologizace švýcarské národní historie, přesněji pak s termínem tzv. „Vergangenheitsbewältigung“, kterým se v německojazyčném prostoru označuje proces vyrovnávání se s událostmi obou světových válek a s následky obou konfliktů pro vývoj poválečné Evropy. V tomto ohledu vytyčil literární odkaz Maxe Frische zásadní mezník ve vývoji švýcarské literatury. K demytologizaci legendární švýcarské nestrannosti a neutrality přispěly výraznou měrou Frischovy zápisky z jeho aktivní vojenské služby z 2. světové války, které začal nejprve psát pod názvem Aus dem Tagebuch eines Soldaten (Z deníku vojáka). Postřehy a zážitky z tohoto období jsou však známy spíše pod názvem Dienstbüchlein (Služební knížka); Frisch svoje zápisky z vojenské služby podrobil větší revizi a nakonec byly vydány pod tímto názvem v roce 1974.
Když se na české literárněvědné scéně hovoří o odkazu tohoto významného švýcarského literáta, obvykle se tím míní spíše jeho tvorba z let padesátých a šedesátých. Do tohoto období spadají tři Frischova stěžejní díla, která podobně jako celý jeho literární odkaz neobyčejně citlivě pracují s autorovou autobiografií. Prvním z nich byl román Stiller (1954), v němž Frisch na pozadí děje zřetelně vypodobnil dobovou společenskopolitickou situaci. Poměry ve Švýcarsku byly tou dobou do značné míry ovlivněny tzv. „Geistige Landesverteidigung“, „Zemskou duchovní obranou“, která nabyla vydatně na významu následkem politické polarizace v poválečném uspořádání světa. „Geistige Landesverteidigung“ vznikla ve Švýcarsku na počátku 20. století a její vznik úzce souvisí s nástupem komunismu v Evropě. Účelem hnutí bylo bránit národní hodnoty proti levicovým ideologiím a zabránit tak státnímu rozvratu. V průběhu let padesátých a šedesátých nabrala Zemská duchovní obrana na intenzitě dokonce takovou měrou, že byli do okruhu potenciálních podezřelých zahrnováni taktéž vlastní spoluobčané. V tomto kontextu se tak hlavní postava románu ocitne podle pravidel doby v podezření, že byla kdysi sochařem Anatolem Ludwigem Stillerem, zapleteným údajně do jisté špionážní aféry. Hlavní hrdina se v románu především konfrontuje s pocitem své vlastní nedostatečnosti uvnitř švýcarské společnosti, ze které se z tohoto důvodu právě před šesti lety rozhodl odejít. Švýcarská společnost je v románu podávána jako národ, který smysl své existence vidí především v touze po pocitu úspěšnosti, bezchybnosti a dokonalosti.
Max Frisch tak odkryl již v první části své slavné románové trilogie neskrývanou pravdu o rezervovaných mezilidských vztazích uvnitř švýcarské společnosti. Lidské nedostatky a osobní selhání jsou pociťovány jako nežádoucí společenský jev, který je spíše třeba přehlížet, než aby v nás vyvolával občanskou solidaritu a mezilidský soucit. V románu Homo Faber (1957), který je i v očích dnešní literární veřejnosti považován za sugestivní zpodobnění střetu člověka se světem neúprosného technického pokroku, předvedl Max Frisch na jedné straně snahu člověka učinit svět předvídatelnějším a kontrolovatelnějším tím, že se ho snaží ztechnizovat. Snaha automatizovat současnost by měla vyústit ve schopnost předvídat budoucnost. Na straně druhé však na příběhu hlavních hrdinů ukázal nevypočitatelnost lidského osudu a jeho naprosto náhodné řízení vyšší, pravděpodobně Boží, mocí.
Třetí dílo Frischova silného tvůrčího období vyšlo pod názvem Mein Name sei Gantenbein (Mé jméno budiž Gantenbein, 1964), ve kterém autor podobně jako v románech Stiller a Homo faber dává hlavním hrdinům okusit pocity životní osamělosti a stále sílící bezvýchodnosti vlastní životní situace.
Kromě demytologizace národních dějin, ke které přispěla nemalou měrou taktéž povídka Wilhelm Tell für die Schule (Vilém Tell pro školy), tak Max Frisch svou tvorbou rozhodujícím způsobem přispěl k návratu švýcarské literatury do kategorie literatury světové. Významně tomu pomohl především fakt, že se ve Frischově tvorbě velice často objevují světové scenerie, které ostře kontrastují s fenoménem tzv. „Schweizer Enge“. Tento jev tematizuje Max Frisch v nejednom ze svých děl právě proto, aby na něm ukázal nežádoucí jevy ve švýcarské společnosti.
„Schweizer Enge“ zde představuje uzavřenost a regionálnost švýcarské společnosti, která z důvodu své introspektivity a krátkozrakosti není schopna ani ochotna hledět za hranice vlastní země. Teprve v moderních dějinách 20. století se velice živě začalo mluvit o národnostní a kulturní rezervovanosti Švýcarska, která se promítala do nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Očividně se fenomén „Schweizer Enge“ projevil např. v literární tvorbě. Švýcarští autoři obzvláště padesátých, šedesátých a sedmdesátých let bývají dodnes často kritizováni za to, že neustále tematizují kolorit svých rodišť či míst spojených s osobními zájmy. V důsledku toho nedocházelo v tehdejší švýcarské literární tvorbě k umělecké komunikaci na mezinárodní úrovni, neboť jednotlivá díla švýcarských autorů reflektovala světové dění pouze velice sporadicky.
Jednou z výjimek byl právě Max Frisch. Jeho dílo si ale nezískalo mezinárodní věhlas pouze díky otevření švýcarské literatury zahraničnímu publiku, nýbrž především pro onen kritický tón, kterým Frisch ve svých dílech de facto po celý svůj umělecký život komentuje stav švýcarských poměrů. Přitom je však nutné zároveň zdůraznit, že Frisch zásadně odmítá funkci literatury jako politického nástroje.
A právě funkce literatury jako nástroje svébytného a samostatného, který se v žádném případě nemusí politice zodpovídat, prostupuje veškerou Frischovou tvorbou. V tomto ohledu je Frischův literární odkaz stále velice aktuální, neboť to byl mezi moderními švýcarskými autory právě on, kdo se nikdy necítil ohrožen vlivem politiky a kdo odmítal apel švýcarské veřejnosti na literáty, aby spisovatelsky a intelektuálně vstupovali do veřejného dění a angažovali se tak v prospěch různých zájmových skupin. Veřejně se k tomuto tématu Frisch vyjádřil v roce 1981 ve svých přednáškách v New Yorku, které později vyšly pod názvem Schwarzes Quadrat (Černý kvadrát). Hlavním tématem esejí bylo v prvé řadě odmítnutí politizace literatury a zdůraznění její nezávislosti na okolním dění, dále pak kritický pohled na švýcarskou vládní elitu a její postoj vůči veřejnosti.
Důkazem Frischovy umělecké a intelektuální nezávislosti je především skutečnost, že jeho dílo je do značné míry autobiografické a Frisch se v něm snaží čtenáře a diváky přimět k odporu proti konformismu. Tedy k postoji, kdy nebudou pasivně přijímat svět takový, jaký je, ale budou se konformismu bránit, o světě kriticky uvažovat, udržovat si duševní a lidskou nezávislost a zdravý odstup od okolního dění.
Introspektivnost Frischova díla je dodnes nejlépe zřetelná v jeho povídce Montauk (1975), která je svým pojetím ve Frischově tvorbě do značné míry ojedinělá. Třiašedesátiletý Frisch se v ní zastavuje nad vlastním životem, bilancuje svoji profesní dráhu a vzpomíná i na příběhy čistě osobní. Povídka tak má blízko k čisté autobiografii. Tento pocit je posílen především tím, že hlavní postava povídky se jmenuje Max Frisch.
Max Frisch se proslavil nejen jako prozaik, ale také jako dramatik. Zásadní úspěch v této oblasti literatury zaznamenal především díky své hře Biedermann und die Brandstifter (Poctivec a žhář, 1958), která se inspirovala událostmi okolo komunistického převratu v poválečném Československu. Za výrazné dílo jeho dramatické tvorby je taktéž považována hra Andorra (1962), ve které se Frisch vehementně staví proti občanskému konformismu a zabývá se otázkou osobní identity jedince ve vztahu ke společnosti jako celku.
I když je Max Frisch na české literární scéně vzpomínán a vykládán méně než například jeho současník Friedrich Dürrenmatt, je nesporné, že bývá právem považován za jednoho z nejvýraznějších představitelů švýcarské literární tvorby vůbec. Zásluhu na tom má nejen jeho občanský postoj, kterým se kriticky staví proti zestátněnému švýcarskému kapitalismu a úzkoprsosti národního patriotismu, ale především výrazně humánní rozměr Frischovy tvorby, která zdůrazňuje jedinečnost lidské přirozenosti.