Rozhovor se Smaro Kamboureliovou
S profesorkou Smaro Kamboureliovou o kanadské mozaice, kulturním kapitálu Kanady a mantře multikulturalismu.
Klára Kolinská: Jak dnes obecně vypadá situace kanadské literatury a kdo jsou její čtenáři?
Smaro Kamboureliová: Odpovědět na tuto otázku vyčerpávajícím způsobem by vyžadovalo situovat ji mimo její specifický rámec. Z jednoho hlediska samozřejmě existuje kanadská literatura (CanLit) jako instituce, jako literární tradice, která se vyvinula postupně, ale také za cenu vynaložení nemalého úsilí. „Postupně“ v tom smyslu, že vývoj všech takových tradic je pomalý proces, během něhož se tyto tradice jako takové definují a konstituují jako specifický korpus literárních děl, kterým je přiřčena úloha reprezentovat to, co utváří a identifikuje komunitu, jejímž jsou produktem; „nemalé úsilí“ se tu vztahuje k tomu, že tyto reprezentační korelace jsou zřídkakdy „přirozené“, nýbrž jsou vytvářeny procesy a fenomény, které slouží konkrétním ideologickým, politickým, národnostním, ekonomickým a jiným zájmům. Doby, kdy jsme literární kánon považovali za samozřejmost, jsou pryč. V této souvislosti myslím, že kanadská literatura od počátku devadesátých let, kdy do veřejné diskuse a veřejného povědomí vstoupila témata jinakosti, kulturní odlišnosti, rasové diskriminace a antirasismu, prošla radikální proměnou, během níž se redefinovalo a liberalizovalo chápání normativních kanadských kategorií. Zatímco do té doby byla naprostá většina známých kanadských autorů bělošského anglosaského původu – a do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byla navíc naprostá většina z nich muži –, dnes už nemůžeme mluvit o jedné homogenní kanadské literatuře, ale o různých, heterogenních kanadských literaturách. Tato skutečnost odráží diverzitu kulturních diskursů, které vycházejí, abych použila staré klišé, z kanadské mozaiky, a projevuje se jak u autorů s univerzitním vzděláním, tak u těch, kteří patří do domény populární literatury. Tato změna se neudála přes noc, ani jednotným neměnným způsobem; zahrnovala rozsáhlou veřejnou diskusi, která pokračuje dodnes, a nevyhnutelně bude pokračovat i v budoucnu.
Zmínila jsem, že tyto proměny kanadské literární tradice vstoupily do veřejné sféry. Tím mám na mysli to, že takové diskuse bývají zpravidla v kompetenci literárních kritiků, ale v našem případě byly během posledních třiceti let tyto změny často iniciovány i mimo akademické prostředí. Změny globálních trendů, otevření hranic obchodu atd., to všechno znamenalo, že kanadská literatura vstoupila na společnou cestu globální komunikace. V mnoha ohledech je to dobře. Zhruba před dvěma nebo třemi desítkami let začaly knihy kanadských autorů poprvé získávat zahraniční práva a objevovat se v překladech, a to zvýšilo kulturní kapitál kanadské literatury i na domácím trhu – což je dobrá zpráva, ale je to zároveň i paradoxní, protože kanadský autor musí často čekat, než se jeho dílu dostane mezinárodní pozornosti, aby se mu zvýšil kredit i doma. Ale kulturní trh působí současně i jako negativní faktor. Se vznikem velkých knihkupeckých sítí například mnozí nezávislí knihkupci po celé Kanadě, jejichž obchody, pravidelně pořádající autorská čtení a křty nových knih, ve svých komunitách často představovaly cenné kulturní podhoubí, nenávratně vymizeli, pohlceni velkými řetězci. Kulturní trh hraje obrovskou roli v tom, jaká literatura vychází a jak úspěšně vstupuje do veřejného povědomí.
KK: Jaký je vztah současné kanadské literatury k literatuře psané mimo Kanadu? V roce 1997 kritička Rosemary Sullivanová napsala: „V padesátých letech, když jste byli spisovatel a chtěli jste psát, nejlepší řešení pro vás bylo rychle z Kanady vypadnout.“ Změnil se tento pohled a platí, že kanadská literatura je stále výrazněji multikulturní?
SK: To jsou dvě různé otázky. K té první, ano, v roce 1997 měla Rosemary Sullivanová určitě pravdu, a to je mimo jiné důvod, proč v Kanadě existuje tak silná a úžasná tradice malých vydavatelství. Malá vydavatelství v Kanadě sehrála klíčovou roli v uvádění nových jmen na literární scénu, kde si je následně vybírají mainstreamové nakladatelské domy. Takže, jak jsem zmínila, situace se změnila, ale současně člověk pořád ještě slýchá, že dokud nový román nezíská mezinárodní práva, jeho šance na vydání v Kanadě jsou velmi malé. A záměrně mluvím o románech, protože kulturní trh se jen velmi málo zajímá o ostatní žánry, možná s výjimkou některých oblastí literatury faktu. Ale fenomén, že kanadského autora musí vydat jinde, než jeho knihu přijme kanadský vydavatel a než dojde uznání doma, ještě zcela nevymizel. Před pár lety nemohla Marlene NourbeSe Philipová pro svůj román najít kanadského vydavatele; nakonec v Kanadě vyšel až poté, co byl vydán v Anglii. Pokud jde o to, zda je kanadská literatura stále výrazněji multikulturní, bezprostřední odpověď zní ano, samozřejmě, že kanadská literatura je „multikulturní“. „Multikulturní“ může znamenat pro každého něco jiného. Naše pojetí toho, co konstituuje kánon kanadské literatury, se radikálně proměnilo, a i některé z nejprestižnějších literárních cen získávají tzv. „multikulturní“ autoři.
KK: Jste editorkou antologie Making a Difference: Canadian Multicultural Literature (Rozlišení: kanadská multikulturní literatura) – jak definujete kanadskou „multikulturní literaturu“ a jak se liší od kanadské literatury jako celku?
SK: Kanadská literatura by v každém případě měla reflektovat multikulturní strukturu a historii naší země. Ale přesto se zdá, že oficiální reprezentace kanadské literatury není diverzifikována tak, jak by mohla a měla být. Literární ceny samy o sobě nezakládají význam autora, ale v jistém smyslu posvěcují oficiální uznání, kterého se postupně začíná dostávat například indiánským autorům a autorům jiného než anglokeltského původu. Tato antologie se pokouší mapovat proměňující se situaci celé kanadské literární kultury. Musím ale říci, že kdybych dnes připravovala nové vydání, nejspíš bych si použití termínu „multikulturní“ rozmýšlela. Je to problematický termín, spojený s mnoha asociacemi, který je používán pro „dobré“ i „špatné“ účely kanadským státem, diasporickými autory, kritiky i vydavateli. Každý, kdo píše o kanadské literatuře, cítí povinnost s ním začít, v důsledku čehož se všichni pohybují v kruzích a pořád dokola opakují, jakou hraje nápomocnou nebo naopak negativní roli. Stala se z něj mantra, od které se nedokážeme oprostit. Bylo by užitečnější zvažovat současný vývoj kanadské literatury v transnacionálním, globálním a diasporickém kontextu, než předpokládat, že od osmdesátých let je alfou a omegou kanadské literatury oficiální multikulturalismus.
KK: Co bylo cílem této antologie – jaký obraz kanadské literatury jste chtěla čtenářům zprostředkovat? Jaká byla kritéria výběru autorů a textů?
SK: Záměrem výběru přispěvatelů bylo alespoň částečně reflektovat alternativní čtení toho, co v Kanadě nazýváme většinovou a menšinovou literaturou. Multikulturní literatura není menšinová literatura, protože neklade otázky, o jejichž odpovědi by Kanaďané měli jen menšinový zájem, a rozhodně nepředstavuje menšinovou literární kvalitu oproti zavedené literární tradici. Její tematický záběr je tak rozrůzněný, že dokazuje, že binární opozice „centra“ a „periferie“, na níž byly tak dlouho postaveny veškeré diskuse o kanadské literatuře, je paradigmatem kulturní historie celé Kanady.
KK: V úvodu zmiňujete „převládající tendenci definovat kanadskou identitu jako kolektivní a unifikující, a to přes, nebo možná právě pro přetrvávající odkaz kolonialismu a přesvědčivé důkazy, že Kanada vždycky byla místem diverzity – rasové, etnické a jazykové“ – vnímáte mezi těmito dvěma rysy kanadské kulturní historie zásadní konflikt, nebo naopak vytvářejí základnu kanadské národní identity?
SK: Bráním se uvažovat v pojmech kanadské národní identity jako takové. Je to termín zatížený příliš mnoha významy, který produkuje omezené chápání národní identity. Pojetí národních identit v tomto smyslu je velmi problematické, ale přesto nechci koncept národního státu opouštět úplně. Jen si myslím, že k otázce formování subjektu vzhledem k národnímu státu musíme zaujmout daleko komplexnější a citlivější postoj.
KK: Znamená skutečnost, že v Kanadě je multikulturalismus oficiální federální politikou, soustavnou institucionální a společenskou podporu multikulturní práce, nebo je tato podpora spíše symbolická a rétorická?
SK: Pro oficiální politiku je příznačná řada věcí, a jedna z nich je, že národní stát se snaží rehabilitovat prokazováním určité benevolence vůči těm, kdo jsou „jiní“. Ve svých raných stadiích byl oficiální multikulturalismus značně preskriptivní v tom, kdo nebo co bylo považováno za „jiné“, a „jinakost“ formuloval výrazně rigidním způsobem. To, že sebeobraz Kanady je stále vnímán jako multikulturní – po pravdě, jaký jiný by mohl být? – neznamená, že oficiální politika zcela vymýtila rasismus a diskriminaci. K tomu nás ještě čeká dlouhý kus cesty. Vzpomínám si, že nedávno jsem četla článek v novinách o tom, že před domem nějakého smíšeného páru v Novém Skotsku někdo zapálil kříže. Tak vidíte. Ani značka multikulturalismu ve štítu národního státu automaticky nezmění způsob, jakým lidé uvažují.