Rozhovor s Liborem Dvořákem
Nejdříve obecně o ruském písemnictví, pak specifičtěji o vlastních překladech antiutopií, nakonec zcela konkrétně o Sorokinově Dni opričníka: Rusistu, novináře a jednoho z duchovních otců Plavu Libora Dvořáka tentokrát k rozhovoru oslovila vlastní dcera Iva Dvořáková.
Iva Dvořáková: V poslední době se na trhu objevují častěji a častěji (konečně toto se tvrdí už déle) ruští autoři posledních desetiletí – a prodávají se. Ptám se tedy: Uměl bys, je-li to vůbec možné, pojmenovat nějaký typický znak, jenž by dokázal postihnout, co je současná ruská literatura, čím se vyznačuje? Jde mi jednak o samotný znak o sobě a jednak o znak ve smyslu toho, co na ruské literatuře přitahuje právě nás Čechy a co způsobuje, že se ruská literatura u nás opět začala ve větší míře vydávat?
Libor Dvořák: Myslím si, že jeden znak by asi nestačil, ale vypomůžu si takovou obecnou a mezi rusisty známou pravdou: Literatura po dvě století suplovala plno věcí – byla zároveň publicistikou, politikou, zárodečnou louží náznaků demokracie od Radiščeva přes Puškina po revoluční demokraty i všechny velké zjevy kritického realismu, což znovu začalo platit i v sovětské epoše. Ne že by nepřišli experimentátoři a literární solitéři, kteří se pokoušeli psát jinak a taky tak psali (třeba takový Platonov), ale ten hlavní proud byl jednoznačně dán tradicí klasické literatury 19. století.
A tohle je vlastně jeden docela podstatný faktor, který už během perestrojky a rušných jelcinovských let devadesátých vymizel – literatura už nemusela nic suplovatlinebreak a mohla se znovu stát sama sebou, protože její dejme tomu nadstavbové role se vrátily do parlamentu, sdělovacích prostředků a podobně. (Otázka je, jak to bude při dnešním vývoji, ale to zatím odložme.)
Z titulu své současné základní, tedy novinářské profese samozřejmě nemám čas literární proces v Rusku detailně sledovat, ale musím se přiznat, že na mě – srovnávám-linebreak-li s přísně reglementovanými léty sedmdesátými a osmdesátými, kdy bylo vše pečlivě roztříděno, orazítkováno, ideologicky onálepkováno a zařazeno – současný literární proces v novém Rusku působí dojmem jistého málo přehledného zmatku, či dokonce entropie: z literárního oceánu, čítajícího možná desítky tisíc píšících lidí, ční skaliska několika málo velkých jmen, která budí ohlas nejen doma, ale i po světě – Ulická, Sorokin, Pelevin –, a to ponechávám stranou vyloženě komerční zjevy typu Sergeje Lukjaněnka, jež do této debaty asi příliš nepatří.
ID: Možná bychom přece jen mohli ještě zkusit takto se dopracovat onoho znaku, k němuž tě tlačím, i kdybychom zůstali jen u autorů, které překládáš – Pelevin, Dovlatov, Sorokin anebo ze starší doby Strugačtí. Píší často, snad vyjma Dovlatova a právě jmenovaných slavných bratří, kteří psali v žánru politické sci-fi, literaturu antiutopickou, což je typ literatury, který v našem domácím literárním kontextu vlastně vůbec nevzniká…
LD: To máš možná pravdu… Já jsem se tím zrovna z tohohle pohledu nikdy nezabýval, nejsem komparatista, ale pokud jde o tu antiutopickou vrstvu, tak je v Rusku na co navazovat (třeba na takového Jevgenije Zamjatina),linebreak a proto vznikají další a další díla tohoto typu. Je to možná dáno zvláštním psychologickým ustrojením Rusů, sklonem k jakémusi až apokalyptickému mysticismu…
Z tohoto zorného úhlu je mezi vším, co jsem v posledních patnácti dvaceti letech překládal, velice zajímavý Viktor Pelevin. Ten také začínal, alespoň dle mého soudu, v duchu pozdních Strugackých, ale velmi rychle našel svůj vlastní rukopis, s jehož přispěním se, samozřejmělinebreak i díky přímo hekatombám demokracie v Rusku na přelomu osmdesátých a devadesátých let, nesporně dostal mnohem dál. Pro mě osobně je dosavadním vrcholem Pelevinovy tvorby román Generation P (rozuměj „generace Pepsi-Coly“, Pepsi-Cola je pro autora symbolem konce brežněvovské stagnace, který byl do uvadajícího Sovětského svazu zvláštní shodou okolností vpuštěn, a stal se tak jednou z mála oficiálně povolených visaček vytouženého západního životního stylu). Pelevin v tomhle románu zkoumá, jak funguje lidský typ homo sovieticus, když je vržen do zcela nového prostředí živelně se obrozujícího divokého kapitalismu. Román je o to cennější, že tenhle proces docela jistě ještě neskončil. Tedy – Generation P není román vyloženě antiutopický, ale rozhodně nese ty rysy, které tě zřejmě zajímají.
Zároveň je to skvělý příklad klasické umělecké zkratky, která často o době a o nás vypovídá daleko přesněji a důsažněji než tisícistránkové historické či politologické traktáty. V tomhle ohledu mohu posloužit jedním zcela konkrétním příkladem: Někdy v druhé polovině devadesátých let mě Alenka Janátová, žena mého bohužel předčasně zesnulého kamaráda a chartisty Bohumíra Janáta, pozvala na takový ten klasický bytový seminář, který pro své přátele uspořádala doma a jehož tématem bylo současné Rusko. Dlouho jsem přemítal, co bych tak řekl úvodem. Nakonec jsem přečetl pětistránkový prolog zmíněného Pelevinova románu, a bylo to! Všichni rázem měli jasno, co že to dnešní Rusko vlastně je, co se v něm proměnilo a co zatím vůbec ne, a rázem bylo dlouho přes půlnoc o čem debatovat.
ID: Řekl jsi dvě věci, které mi docela hrají na ruku: zaprvé jsi zmínil průniky politických změn v Rusku do moderní literatury a zadruhé možnosti umělecké zkratky, která je pro literaturu tohoto typu velmi příznačná a důležitá. Ostatně ideální oslí můstek ke knize, za niž jsi byl nominován na Magnesii Literu v oblasti uměleckého překladu, k Sorokinovu Dni opričníka. Je to dílo zajímavé jak literárně, tak i věcně. Jak se Den opričníka jevil a jeví tobě?
LD: Konceptualista a literární experimentátor Vladimir Sorokin je samozřejmě autor velice vrstevnatý a v jeho rozsáhlé tvorbě najdeme kdeco. Rovnou se přiznám, že jsem ho nečetl celého a že třeba mistrné pasáže s klony ruských klasiků v románu Goluboje salo (což si já sám pracovně překládám „teplý špek“), v nichž Sorokin předvádí svou schopnost zcela lehce a samozřejmě psát à la Achmatovová, Dostojevskij či Nabokov, mě zdaleka neoslovují tak jako román v dialozích Fronta, právě reeditovaná Třicátá Marinina láska či již zmíněný Den opričníka.
Faktem je, že k Sorokinovu dílu zase přistupuji z pozice člověka, jemuž nejvíc konvenuje taková ta klasická a nepříliš experimentující vypravěčská próza – ať už je přizahalená do jakéhokoli hávu. Když se podíváš těch dvacet třicet let zpátky, zjistíš, že právě taková je – až na pár výjimek potvrzujících pravidlo – většina titulů, které jsem v životě přeložil…
Ale vraťme se k té antiutopické lince, o které jsi před chvilkou mluvila. Den opričníka je klasická antiutopie. Jak nedávno poznamenal Tomáš Glanc, jehož názoru si velmi vážím, byť s ním zdaleka ne vždy souhlasím, je to kniha svým způsobem prostinká a nekomplikovaná, ale já bych řekl, že právě tohle je dobře a že Sorokin jednoduše chtěl, aby jejímu poselství – tedy možnému vývoji Ruska v následujících desetiletích, pokud bude dnešní putinovská „vertikála moci“ dál utěšeně mohutnět, možné ruské cestě k epoše dalších Ivanů Hrozných a jejich opričníků, tedy kastě všemocných biřiců – porozuměl každý průměrně vzdělaný člověk.
Jedna zajímavá historická souvislost: Když se tak ohlédneme zpátky do ruských dějin, zjistíme, že výrazného pokroku v rozvoji země se skoro vždy dosáhlo za vlády tyranských autorit – ať už to byl zmíněný Ivan Hrozný, Petr Veliký či Josif Stalin. Možná právě proto je i víra Rusů v možnosti tyranie či přinejmenším autokracie tak silná. Můžeme jistě společně s kolegou Ondřejem Mrázkem a jeho nedávnou recenzí v Literárních novinách souhlasit v tom, že Den opričníka je alegorie archetypální, netýkající se jen Ruska, ale já bych řekl, že ten ruský motiv je tam přece jen nejsilnější.
ID: Jak jsi „Opričníka“ viděl čistě překladatelsky? Jak se ti na něm pracovalo a jakým problémem je pro český převod ten velmi stylizovaný, v tomto případě archaizovaný jazyk?
LD: Musím říct, že ta práce byla velmi příjemná, sama o sobě v člověku probouzející potřebnou invenci a nakonec vlastně snazší, než se může na první pohled zdát. Základní jazykovou vrstvou v tomto díle je mluva ruských bylin a podobných žánrů. Stačí si tedy vybavit jazyk českých překladů pohádek o Iljovi Muromcovi, Dobryňovi Nikitičovi a Aljošovi Popovičovi – a ocitáš se přesně v tom arsenálu, který potřebuješ. Takže: zejména mladí a nejmladší čtenáři zřejmě mohou mít až pocit jakéhosi velkoexperimentu (což potvrzují jejich dotazy), ale ve skutečnosti tu máme co do činění s fenoménem, o němž se oprávněně říká, že nové je dobře zapomenuté staré. Aniž bych tedy chtěl vlastní práci nějak bagatelizovat, musím říct, že hodně mi pomohl právě tenhle fenomén. Popravdě řečeno na tuhle otázku v posledních měsících odpovídám už poněkolikáté, a tak jsem si postupně maně vybavil osm, možná deset svých daleko nesnadnějších překladatelských prací, které takový ohlas ani zdaleka nevzbudily, i když já sám si myslím, že čistě profesionálně jsou to výkony… dejme tomu úctyhodnější. Ale taková už je naše práce, což mi spousta mých vážených překladatelských přátel a kolegů jistě podepíše.
ID: Děkuju. Myslím, že na závěr jsi jen krásně potvrdil věc docela známou, že když se člověku knížka líbí a má k ní ať už z jakéhokoli důvodu blízko, jde to pak často s trochou nadsázky skoro samo…