Rozhovor s rumunským spisovatelem
Răzvanem Petreskem
Oceňovaný prozaik a dramatik Răzvan Petrescu kriticky hovoří o rumunské literatuře, o jejím nudném realismu a pohrdání stylem, a ironicky si dobírá hledání jejích specifik, trendů a generací.
Anna Čmejrková: Je něco na rumunské literatuře výjimečného nebo jedinečného?
Răzvan Petrescu: Ano: to, že existuje.
AČ: V rumunském čísle Plavu se sešlo podivuhodně mnoho textů s nadreálnými prvky, které pramení z využití imaginace, snu a nadsázky. Je to náhoda nebo pozorovatelná tendence?
RP: To je jen šťastná náhoda. Domnívám se, že rumunská literatura má dnes zhruba tři podoby: 1. realismus, povětšinou nudný, protože se v něm – kromě několika chvályhodných výjimek – opakují stále stejné motivy: pornografie, alkohol, deprese a u mladých autorů také nejistá budoucnost; 2. podivný kříženec literatury s esejistikou nebo deníkovým záznamem; 3. nadreálno, o němž se zmiňujete, občas v umělecky dokonalém ztvárnění.
AČ: Z rumunské literatury u nás známe především exilové autory. Jak důležitou úlohu hrají v rumunské literatuře? Jsou považovaní za její součást nebo jsou zcela mimo ni?
RP: Exiloví spisovatelé již byli zařazeni do rumunské literatury, stali se její nedílnou součástí a úspěšně ji reprezentují. Přesto však si nelze nevšimnout toho, že naše kritika je často přehlíží. Výmluvným dokladem je třeba to, že exilový autor jen zřídka dostane nějakou významnou literární cenu, např. Cenu Svazu rumunských spisovatelů.
AČ: Jaký je váš oblíbený rumunský autor, popř. kniha? Co byste doporučil k překladu do češtiny (pokud to už nebylo přeloženo)?
RP: Mou nejoblíbenější knihou je Všeobecná bibliografie (Bibliografia generală), kterou napsal Mircea Horia Simionescu, podle mého názoru nejvýznamnější žijící rumunský spisovatel. Dále bych doporučil všechny knížky Ioana Groşana.
AČ: Jaký je v Rumunsku stav současné literatury? Nabírá literatura po revoluci „nový dech“, nebo se spíše hledá?
RP: Časy se změnily a současná situace je normální v tom smyslu, že psaní už neomezují žádné zákazy či zábrany. Neexistence cenzury má však jeden zvláštní důsledek, a to čím dál nápadnější pohrdání stylem. Píše se hodně, s velkým zaujetím a o různých tématech, ale autoři často nevěnují takřka žádnou pozornost způsobu, jímž se vyjadřují. Pokud platí, že literatura určitého národa je ve světě známá díky jistým jménům, musíme ještě počkat, až se u nás objeví výrazné spisovatelské osobnosti, které nejen budou mít co říci, ale budou také vědět jakou formou to učinit.
AČ: O čem rumunské publikum rádo čte? Jaká jsou nejpopulárnější témata?
RP: Záleží na tom, jakou veřejnost máte na mysli. Nechci mluvit o „široké veřejnosti“, kterou v každé zemi představují podprůměrní čtenáři, jimž se líbí podprůměrné knížky. Naproti tomu u nás existuje i „znalé“ publikum, které umí ocenit styl. Pokud jde o velká témata, víme, že od starých Řeků až po dnešek se nevymyslelo nic nového.
AČ: O čem byste rád napsal?
RP: V současné době mohu psát, o čem chci. Ale bohužel mi na psaní nezbývá dost času.
AČ: Domníváte se, že náležíte k nějaké generaci? Je mezi autory nějaké pojítko?
RP: Naše kritika zavedla dělení autorů podle generací: spisovatelé 80. let, 90. let a po roce 2000, což se mi zdá tragikomické, protože ve skutečnosti každý umělec tvoří sám za sebe a nesouvisí to s žádnou generační příslušností. Je zcela zřejmé, že kromě data narození nás nic nespojuje (z výše uvedeného hlediska bych patřil ke generaci 1956).
AČ: A povinná otázka: Na čem právě pracujete?
RP: Teď pracuji na souboru povídek. Dopsal jsem dva texty, s nimiž jsem jakžtakž spokojen.
AČ: Existuje něco, co byste si jako spisovatel rád prožil?
RP: Zamlouvalo by se mi být bohatý. Myslím, že by to byla zajímavá zkušenost.