Lucie Sedláčková
de Costerová, Saskia. Hrdina.
Z nizozemského originálu Held (2007) přeložila Magda de Bruin-Hüblová.
1. vydání. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2008. 88 stran.
Zhruba před dvěma roky složil nizozemský literární kritik Arjen Fortuin poklonu mladší generaci vlámských prozaiků. Zpoza státní, nikoli však jazykové hranice nešetřil komplimenty a vyslovil odvážnou myšlenku, že současní vlámští autoři, kteří svá díla z valné většiny publikují u nizozemských vydavatelů, v mnohém předčí své nizozemské kolegy. Ocenil zvláště jejich jazykový cit, styl, odvahu riskovat, naléhavost jejich výpovědí, odhodlanost a sebedůvěru – vlastnosti, které u svých krajanů ve větší či menší míře postrádá a jež shrnuje pod hromadné označení „nekompromisní energie“. Ač čeští nakladatelé věnují současné nizozemské literatuře dostatečnou pozornost, z této pozoruhodné vlámské energie neměl český čtenář zatím možnost nic okusit. Za posledních několik let sice vyšla v češtině díla Huga Clause, Kristien Hemmerechtsové a Geerta van Istendaela, ale z oné mladší generace, kterou Fortuin tolik opěvuje, zatím nic. Tedy alespoň do druhé poloviny loňského roku, kdy byla českým čtenářům představena Saskia de Costerová (1976), jedna z autorek figurujících na Fortuinově pomyslném seznamu.
Dostává se nám tak do ruky překlad románu Hrdina (Held, 2007), který se však svým rozsahem, podobně jako autorčiny tři předchozí knihy, přibližuje novele – vždyť nemá ani devadesát stránek a nejdelší de Costerové kniha sotva přesahuje hranici dvou set stran. Avšak de Costerová není výjimečná autorka pouze délkou textů, ale především svým specifickým stylem a výběrem témat. O pozornost si říká zálibou ve všelijakých chorobách, postiženích a krutostech, často zasazených do nereálného, někdy i pohádkově až hororově působícího prostředí, jako třeba v její druhé knize Svědění (Jeuk, 2004), kde nejmenovaný pohádkový hrad zaplaví nenažrané krysy v tak enormním množství, že se je podaří zastavit až lstí, která vyústí ve všeobecný krysí kanibalismus.
Ani Hrdina na vás optimismem a dobrou náladou právě nedýchne. Krajně ponurá kniha se doslova rozpadá na dvě části, které však propojuje postava podivínské dívky Lien. V první části je vypravěčce Lien devět let. Do života jí vstupuje nový spolužák, nemluvný hoch s autistickým chováním jménem Marcus Bail. V tomto chlapci, jenž si u ní nevyslouží lepší označení než „nový tvor“, „bledý sušinka“, „vořezávátko“, „bledule“ nebo „měkkota“, poznává Lien svého dvojníka – oba jsou stejně sinalí a nevýrazní, neschopní komunikovat a zapadnout do kolektivu – Lien ho okamžitě překřtí na Zmetka. Díky Zmetkovi jí z nitra vytryskne dosud neobjevená emoce, která od té chvíle ovládne její život: bezmezná nenávist. Nenávist ke Zmetkovi, nově objevenému „úhlavnímu nepříteli“, je založením jejího vztahu k okolí i sobě samé. S posedlostí sobě vlastní pojme plán – ne docela jasně motivovaný –, při jehož realizaci se neobejde bez pomoci Zmetka, který se doposud bavil jen doslovným přepisováním novinových článků. Její podivná, a navíc nepříliš přesvědčivá teorie spočívá v tom, že němým tvorům je možno navrátit řeč, pokud budou dostávat lidskou stravu a otevře se (nejlépe ostrými nůžkami) ten správný otvor, kterým se řeč dostane na povrch. Lien, která ostatně očividně trpí anorexií, hromadí se Zmetkem množství převážně nakradených potravin, které během vrcholné (a dosti nechutné) scény začnou soukat do slepého a hluchoněmého hokynářova syna, krásného jako „anděl“. Po odhalení zvrhlého činu a jejich následném útěku má Lien za to, že je Zmetek mrtev.
Když se ale přehoupneme do druhé části knihy, kde je o dvacet let starší Lien vytíženou žurnalistkou, setkáváme se se jménem Marcus Bail znovu, ovšem ve zcela novém kontextu. Lien dostane od svého nadřízeného, poněkud prvoplánově nazývaného Bůh, úkol pořídit rozhovor s repatriovaným, jediným přeživším vojákem nesoucím právě toto jméno. Lien, která po celých dvacet let psala Zmetkovi důvěrné dopisy, se na svou misi vydává s odhodláním, jež od jejích mladých let neztratilo na síle.
V druhé části Lien sice sledujeme už jen ve třetí osobě, avšak o jejích myšlenkách se dozvídáme z vložených dopisů adresovaných Zmetkovi. I tak má ale čtenář pořádně zamotanou hlavu a jen s největšími obtížemi navazuje nitky logiky. De Costerová si na své bujné fantazii a schopnosti pracovat s prostředky jako asociace, obrazné pojmenování a surreálno velmi zakládá; čtenář však jen stěží stíhá sledovat její myšlenkové pochody. Největším plusem de Costerové tak zůstává vytříbený jazykový cit, hravost a schopnost vidět neviděné: „Země v noci roste. Každý strom je opilý, vrávorá a leká se vlastního narůstajícího stínu. Keře se vzájemně podezřívají ze sebevražedných úmyslů, nebe je ohraničené černým ostnatým drátem, na němž se zachytily hvězdy.“ Svými popisy de Costerová velmi šikovně navozuje zvolenou atmosféru: „Smrákalo se. Konečky města k sobě napřahovaly ruce, aby tak utvořily klubko, které lze rozmotat jen tehdy, když se celý svět zastaví a jedna velká mistrovská ruka od sebe odtrhne všechny domy, obyvatele, soupravy metra, stonky póru a navždycky jim určí místo ve vesmírné černé skříňce nebo v novinové rubrice Hvězdný prach.“ A při některých z těchto pozorných popisů se člověk neubrání letmému úsměvu: „Ulice nebyly opuštěné. V tomhle městě bylo v určitou dobu méně lidstva a spěch na chvíli polevil, ale u večerek vždycky postávala mládež, taxík někde převrátil popelnici, pankáč si otevřel lahev piva a ulomil si mléčný zub.“
Nemalou zásluhu na celkovém vyznění má jistě i zdařilý, adekvátní překlad zkušené Magdy de Bruin-Hüblové, která si poradila i s náročnými metaforami a obrazným pojmenováním vůbec: „vrchovatý pohled“, „mrákotně“ čekající chodby, „vzpurná důvěra“ – tato a další nezvyklá spojení věrně odrážejí zálibu de Costerové ve vypiplané formě. Jen je škoda, že autorce unikne fakt, že Brunej nemá nic společného s Perským zálivem, a překladatelka pod vlivem nizozemského originálu přeloží „Golfoorlog“, tedy „válka v Perském zálivu“, popř. „válka v Zálivu“ jako „válka v Golfském zálivu“.
Celkově je jasné, že forma patří k de Costerové silnějším stránkám, zatímco nad obsahem a z něho vyplývající myšlenkou si kritici lámou zuby. Těžce uchopitelná cynická Lien, která svými názory a dikcí jen stěží připomíná devítileté děvče, je v autorčině podání často redukována na ztělesnění jediného citu, který zná: nenávisti. Z psychologického hlediska by se propuknutí nenávisti dalo celkem dobře vysvětlit: Lien je coby poloviční sirotek (matku ztratila hned při porodu) vychovávána pouze zaneprázdněným otcem, od kterého se jí rodičovské lásky příliš nedostane, a v kolektivu si marně hledá své místo. Psychické problémy, projevující se mimo jiné už zmíněnou anorexií, pak jsou logickým důsledkem její izolace. Ve volném čase nemá k čemu upnout svou pozornost, a tak není divu, že se zhlédne v chlapci, který jí tolik připomíná samu sebe. Stejně jak doposud v skrytu duše nenáviděla sebe (sebetýrání nebylo výjimkou), namíří teď všechny své komplexy ve formě nenávisti proti svému zrcadlovému protějšku. Méně vysvětlitelné jsou Lieniny plány na „osvobozování slov“, které možná opravdu neslouží jinému účelu, než upoutat na sebe pozornost, kterou vždycky tolik postrádala. „Dospělá“ Lien z druhé části knihy navíc působí ještě zoufalejším dojmem, neboť se utápí jen v nesouvislých výkřicích do tmy.
Z literárního hlediska je možné zajít ještě dál a nahlížet na Lien jako na nespolehlivého vypravěče, který může čtenáři nabulíkovat, co se mu právě zamane. Ve světle této interpretace by bylo možné celou postavu Marcuse Baila alias Zmetka vnímat jen jako výplod Lieniny mysli, jako projekci jejích potlačovaných emocí. Malý autista by tak měl hlavně za úkol vnášet do Lienina neuspořádaného světa řád, a tím i jakýsi tupý klid. Tomu nasvědčuje i fakt, že zatímco je Lien jedinou hybatelkou svých plánů, Marcus se neprojevuje víc, než jak se to očekává od stínu. Stejně dobře by se pak dalo vysvětlit, že ho Lien jakožto vypravěčka nechá na konci prvního dílu odejít do říše mrtvých a v díle druhém si ho vypůjčí – či vysní – zase zpátky. To, že se Lien není schopna ve svém vyprávění obejít bez protihráče, je jasné i z přítomnosti pofidérního Pipky či tajemné paní GPS, která je sice při určování souřadnic krajně nespolehlivá, zato neopomene komentovat každý Lienin pohyb a hnutí mysli.
Ať si čtenář vykládá knihu jakkoli, za výkon lze považovat už to, že ji dočte. Někdo pravděpodobně knihu zaklapne po prvních nenávistných výlevech nebo iracionálních teoriích hlavní hrdinky, otrlejší čtenář se sice probojuje až na konec, ale s pocitem celkového rozladění plynoucího z neustálého bádání nad vypravěččinými mentálními salty. V úvodu jsem vyslovila své potěšení nad tím, že čeští vydavatelé konečně začali splácet letitý dluh současné vlámské próze. Pokud jako první reprezentant byla vybrána Saskia de Costerová, autorka, která si cestu do dějin literatury teprve hledá, existuje riziko, že se český čtenář toho, co se skrývá pod onou vlámskou „nekompromisní energií“, zalekne, a to nadobro. A přitom by bylo stačilo sáhnout po některém z vlámských spisovatelů, kteří své kvality už prokázali – ať už by to byl pilný a nesmírně invenční kronikář současné vlámské společnosti Tom Lanoye, mistr venkovské prózy Erwin Mortier, kurážný a sociálně angažovaný Dimitri Verhulst, antverpský novinář a odborník na multikulturní tematiku Tom Naegels, nebo postmoderní mág Peter Verhelst, k němuž bývá de Costerová někdy přirovnávána, ovšem jen jako „mladší sestřička“. Vlámové rozhodně mají potenciál svou energií českého čtenáře zaujmout. Doufejme jen, že příště bude volba šťastnější a nepadne opět na nějakou devadesátistránkovou energetickou bombu, po které člověka nadlouho přejde chuť na další.