Rozhovor s Davidem Drozdem
Podle svých vlastních slov je David Drozd „ne snad úplně odborník, ale pravděpodobně jediný, kdo se v Česku systematicky zabývá skotským dramatem“. Proto právě s ním byl veden rozhovor o podobách, tématech a autorech skotského divadla.
Silvie Mitlenerová: Jaké je skotské drama? Je možné ho někam zařadit?
David Drozd: Obecně se dá říci, že je velký rozdíl mezi dramatem kontinentálním a tím tzv. „za kanálem“, tj. britským nebo americkým. Ačkoliv se britské drama samozřejmě také zásadním způsobem vyvíjí, globálně mnohem více tíhne k realismu, k popisnosti, k věcnosti. Pořád ještě se zde píšou hry, které obsahují „poctivé“ příběhy, propracované postavy, jsou to takové „seriózní hry“. Naproti tomu v evropském kontextu autoři mnohem více považují za svou téměř morální povinnost experimentovat, rozkládat jazyk i postavu a psát mnohem komplikovanějším způsobem. Skotské drama se od tohoto až tak moc neliší, je to současné drama se vším všudy.
SM: Je skotské drama něčím specifické?
DD: Rozhodně to není tak, že by všichni skotští autoři psali jenom v gaelštině nebo v dialektech a pouze o zapadlých rurálních oblastech – koneckonců nejslavnější skotský román a film konce 20. století je Trainspotting. A v dramatu je to podobné. Pravda je, že se ve skotském a irském dramatu setkáme s mnohem větším podílem baladických příběhů, pracuje se v něm s orální historií, s mytologií, je to dosud drama vesnické, navázané na půdu. To už z anglického, typicky velkoměstského dramatu v podstatě vymizelo.
Skotské drama, respektive drama psané ve Skotsku (abychom byli úplně přesní), je vymezitelné ze dvou stran. Jeden aspekt je vyloženě jen teritoriální: za skotské budeme považovat ty autory, kteří žijí na území Skotska. Do skotské dramatiky pak můžeme počítat „skutečné skotské autory“, kteří tam žijí, mají tam své kořeny a tak podobně, ale v jednom sborníku skotské literatury najdete i hru Catherine Czerkawské, což je dívka z druhé generace polských imigrantů. Do skotské dramatiky určitě patří Anne Di Mambro, což je žena z třetí generace imigrantů italských, kteří ve Skotsku tvoří poměrně silnou komunitu, a píše hry, v nichž tematizuje vztah italských imigrantů a Anglie nebo Skotska. Skotská kultura je zkrátka poměrně multikulturní, tolerantnější než Londýn.
Pak je druhá varianta, jak definovat skotské drama, a sice obrátit se skutečně k jazyku. Stále platí, že tak, jako je anglické drama ještě čas od času posedlé akcenty, přízvukem a podobnými sociálními ukazateli, jež se odrážejí v jazyce, je skotské drama posedlé dialekty. Od konce sedmdesátých let Skotové velmi systematicky oživují skotštinu, což jednak znamená, že píšou hry v dialektech, ale také že do nich překládají. Mají například Cyrana z Bergeracu ve skotštině. Liz Lochheadová, známá skotská básnířka, zase adaptuje Molièra. Postavy ponechá v takřka nezměněné podobě, ale hru převede do Glasgow třicátých let a dá jí skotský rytmus. Je to zároveň velice citlivá divadelnice, takže jazyk je živý, rytmický, takový až divadelně agresivní. Drzá služka, která celé dění komentuje, se obrací na publikum takovým tónem, že hrát se tato úprava v Brně, musela by mluvit hantecem. Až na to, že kdyby někdo v Brně mluvil hantecem, bylo by to obtížně srozumitelné, zatímco tahle částečně zrekonstruovaná skotština – je to literární jazyk, v běžné mluvě se nepoužívá – srozumitelná je.
Ve vymezování se proti Anglii a hledání kulturní identity skrze jazyk jsou Skotové neúnavní. David Greig, významný dramaturg a dramatik, například požádal Davida Harrowera, dnes etablovaného skotského autora, aby znovu přeložil Schillerovu Marii Stuartovnu. Ačkoliv je Marie Stuartovna do angličtiny přeložená několikrát, oni chtějí mít svůj, skotský překlad. Navíc každý druhý skotský dramatik něco o Marii Stuartovně napsal. A přitom by se tato Schillerova hra ve Skotsku téměř neměla hrát, protože to hraničí s urážkou národní cti. Je to národní trauma, podobně jako naše Bílá hora. Jsem zvědav, jak to dopadne.
SM: V únoru 2006 zažila skotská kulturní scéna velkou událost: vznik Skotského národního divadla (National Theatre of Scotland). Jaké jsou na toto divadlo ohlasy a jaká je jeho návštěvnost, když nemá stálou scénu?
DD: Je to krásný středoevropský předsudek, že národní divadlo musí mít stálou scénu. Koncepce Skotského národního divadla je ale postavená na tom, že ji nikdy mít nebude. David Greig, velmi vzdělaný, sečtělý intelektuál, který se vyzná ve středoevropské historii, přišel s typicky postmoderní, ale vlastně velmi logickou úvahou, a sice že žádná budova tzv. národního divadla nevznikne. Bude to vlastně takový produkční tým: dramaturg a režiséři, kteří budou vždy spolupracovat s již existujícími divadly.
V Británii téměř neexistují subvencované scény. Proto představa, že jedno divadlo bude kvalitnější, pojmenujeme-li je „národní“, je sama o sobě úplně nemyslitelná. Skotové to vlastně obešli a vymysleli tento systém: je-li nějaký soubor dobrý, dostane možnost být ještě lepší, jestliže vytvoří inscenaci ve spolupráci se Skotským národním divadlem, což pro něj bude znamenat i lepší finanční prostředky a tak dále. Myslím, že to je celkem rafinované řešení. Jde o nejnovější národní divadlo v Evropě a zřejmě poslední, které vůbec vzniklo. Všichni buď národní divadlo mají, nebo už ho nikdy stavět nebudou. Doufejme.
Z hlediska praktického divadelníka musím říci, že modernímu divadlu 21. století prostě budova z konce 19. století nemůže vyhovovat. Současný divadelní jazyk se nutně dostává do konfliktu se sametem a pozlaceným portálem. Tomu se Skotové vyhnuli úplně geniálně. Představte si, že by pražské Národní divadlo hrálo v nějaké továrně. To by byl kulturní skandál, na to jsou tu přece jiná divadla. Vzpomeňme jen rozporuplné reakce na projekt Bouda, který byl právě pokusem najít pro „zlatou kapličku“ nový, netradiční prostor. Skotské národní divadlo si tohle dovolit může.
SM: Z webových stránek Skotského národního divadla je zřejmé, že má divadlo velmi rozmanitý repertoár: v nejbližší době se chystá premiéra Peera Gynta, hrál se ale i Švankmajerův Otesánek. Co vede dramaturgy k takové pestrosti?
DD: Jeden z mála požadavků, které jsou na Skotské národní divadlo kladeny, je ten, že musí být otevřené všem věkovým vrstvám. Dramaturgové proto navazují spolupráci vždycky s tím, kdo se na konkrétní typ představení specializuje. Když chtějí udělat pohádku, spolupracují s jedním souborem, když chtějí udělat něco muzikálovějšího, tak zase s jiným. Teoreticky by mělo vznikat takové „The Best of Scottish Theatre“.
SM: Jak tuto přece jen poměrně odvážnou koncepci přijímají diváci?
DD: Zdá se, že to funguje. Mimochodem, kulturní rivalita existuje na všech úrovních. Nejen mezi Edinburghem a Londýnem, ale samozřejmě i mezi Edinburghem a Glasgow, ačkoli je to hodinku od sebe. Ať už by se rozhodli postavit divadlo tam, či tam, stavba by nikdy nemohla být realizována – prostě by se nedohodli. Krom toho se takto mohou snáze napojovat na všechna menší, tzv. regionální divadla. Mnoho inscenací je připravováno s vědomím, že budou třeba měsíc hrány v Glasgow a pak s nimi bude soubor měsíc nebo dva kočovat po celém zbytku Skotska. Když máte dojet s divadlem na Orkneje nebo do Aberdeenu, je to strašně daleko. Uvědomují si nutnost nezanedbávat „venkovské“ diváky (stejně početné jako diváky „velkoměstské“), Skoty, kteří žijí v horách, bažinách a obdobných divokých výspách…
Je jedině dobře, že budovu nepostavili. Publikum je zatím velmi vstřícné, ačkoli neproběhlo kladení základního kamene. A taky takové divadlo nemůže vyhořet.
SM: Jakými tématy se skotské drama zabývá nejčastěji? Z jakého pohledu nahlíží např. na tematiku problémů v mezilidských vztazích?
DD: Tematicky skotskou dramatiku opravdu nevymezíte – píšou úplně o všem. Dalo by se mluvit o tom, že někdy do sedmdesátých let měla skotská dramatika regionálnější charakter. Výrazná byla linie sociálního dramatu, objevovaly se motivy z glasgowského předměstí. Četl jsem třeba výbornou hru, která je situovaná do dolu na severu Skotska. Celá se odehrává v šachtách a je napsaná místním dialektem, velice agresivním, brutálním. Dále autoři opakovaně tematizují trauma ze ztráty samostatnosti, ikonickou figurou je Marie Stuartovna coby symbol toho, že jsme byli království a už nejsme.
Na počátku let osmdesátých se Skotsko navzdory své politické nesamostatnosti začíná výrazně prosazovat jako svébytná kultura. Už nejde jen o „nějaký region na severu Británie“, není to svět sám pro sebe. Tehdy také napsala Liz Lochheadová hru Mary Queen of Scots Had Her Head Chopped Off, kde zřejmě definitivně zúčtovala s tématem Marie Stuartovny. Je to velice ironická hra o skotské identitě – Lochheadová v ní zpracovala různá klišé, např. o nostalgických a paranoidních Skotech, kteří stále jen vzpomínají na časy zašlé slávy.
Devadesátá léta se tematicky nijak neliší od dramatiky německé nebo „londýnské“: píše se o drogách, o sexu v té či oné podobě, o všech možných politických problémech… Přetrvává tendence využívat dialekty, takže najdeme mnoho her zasazených do konkrétních míst (např. do Aberdeenu – v šíleném dialektu, na Orkneje – v ještě šílenějším dialektu atp.). V některých hrách se objevují mýty a pohádky, což v Anglii není příliš obvyklé.
Ovšem zdaleka ne všichni skotští dramatici zpracovávají příběhy starých balad. První generace skotských dramatiků, která začala být výrazně vnímána na světové scéně, nastupuje v první polovině devadesátých let. Představují ji především Harrower a Greig – David & David, jak se jim přezdívá – podíváme-li se na jejich hry, tematicky je od soudobé evropské tvorby neodlišíme. A to navzdory tomu, že svá dramata často lokalizují do Skotska. David Harrower například napsal hru Knives in Hens, která je umístěna do jakéhosi mytologického Skotska. Ale hra Davida Greiga San Diego se odehrává na letištním terminálu v San Diegu. Jiné jeho drama je situováno do vesmíru… Jejich kulturní sebevědomí se projevuje tím, že přestanou ostentativně poukazovat na to, že jsou Skotové.
SM: Lze si v současnosti někde v Česku zajít na moderní skotské drama?
DD: V Brně ne. V Praze momentálně v Divadle Na zábradlí hrají od Davida Greiga Pyreneje, což je krásná hra a krásná, velmi komorní inscenace. Davida Greiga tu pro české divadlo objevila Ivana Slámová, velmi citlivá dramaturgyně. Začali hrou Kosmonautův poslední vzkaz ženě, kterou kdysi v Sovětském svazu miloval v překladu Jiřího Ornesta, Pyreneje na tuto hru volně navazují. K tomu přibyl ještě Harrower a jeho Nože ve slepicích.
V tomtéž divadle se stále hrají Perfect Days Liz Lochheadové, což je trhák. Je to hra, která se nestydí za to, že je zábavná. Lochheadová ji napsala ve výrazném glasgowském dialektu. Proto jsem udělal pracovní překlad do – řekněme – obecné češtiny a Alice Nellis jakožto režisérka společně s dramaturgyní a vlastně i se Zuzanou Bydžovskou, představitelkou hlavní role, to „dopřekládaly“ do „pražštiny“. Tak, aby zazněl jazyk, kterým se mluví v jednom konkrétním městě. Nutno říci, že pak to teprve získá určitou autenticitu.
V Kladně v minulé sezoně uvedli hru Davida Greiga Odlehlé (nebo Vzdálené) ostrovy. Donedávna se v Liberci hrála Slaměná židle Sue Gloverové a v Českých Budějovicích Harrowerovy Nože ve slepicích. Od premiéry v roce 2000, kdy je poprvé uvedl J. A. Pitínský v Divadle Na zábradlí, se už hrály asi třikrát nebo čtyřikrát, je to v České republice nejúspěšnější skotská hra.