Magdaléna Potočňáková
Byla vůbec někdy nějaká skotská literatura? – ptal se skepticky významný představitel angloamerického modernismu, básník a kritik T. S. Eliot v provokativním názvu své eseje z roku 1919, otištěné v časopisu The Athenaeum. I dnes, po devadesáti letech přetrvává u části (čtenářské či dosud čtoucí) veřejnosti mylný názor, že skotská literatura je vlastně jen jakousi „součástí“ literatury anglické či britské. Je to způsobeno jednak problematickým postavením Skotů jako malého národa v sousedství velkého, jednak jazykovou a kulturní roztříštěností Skotska. „Jednotné Skotsko existuje pouze na mapě,“ tvrdil o své rodné zemi už Robert Louis Stevenson a dokládal toto tvrzení mimo jiné právě jazykovou pluralitou, která se i dnes projevuje koexistencí literární produkce v angličtině, skotštině a gaelštině.
Pomineme-li latinsky psaný hymnus „Altus Prosator“ irského opata a zakladatele slavného kláštera na ostrově Iona, svatého Columby (521–597), či původní, v runách do kamene tesanou verzi staroanglické básně Sen o kříži (The Dream of the Rood, cca 700), pocházejí nejstarší, v gaelštině psané literární památky na území dnešního Skotska z 10. či 11. století. Jedná se o tradiční bardskou poezii, která se vyznačuje přísnou metrickou strukturou. Po staletí ji udržoval např. proslulý rod MacMhuirich [machkvurih]. Zatímco gaelština se však pozvolna stávala jazykem převážně Skotské vysočiny, v nížinách jižního Skotska se v průběhu 11. až 13. století začal formovat jazyk postupně označovaný jako Inglis, Lallans, Scottis, Scottish či Scots, tedy skotština. Právě tímto jazykem jsou napsána nejvýznamnější díla skotské poezie 14. až 16. století, kdy tvořili tzv. skotští chauceriáni (ačkoli toto označení poněkud křivdí jejich originalitě), nazývaní také „makars“ (skotský výraz pro básníka – tvůrce). Prvním z nich byl John Barbour, autor veršované kroniky Bruce (1375), v níž oslavil hrdinské činy pozdějšího skotského krále Roberta Bruce ve válce za nezávislost, zejména ve slavné bitvě u Bannockburnu (1314). Na Chaucerovo dílo pak o století později tvůrčím způsobem reagoval i Robert Henryson v básnické skladbě Kressidina závěť (The Testament of Cresseid, 1460), v níž s nezbytným mravním poselstvím vylíčil tragický osud antické hrdinky, která je za zradu a rouhání proti bohům potrestána malomocenstvím. William Dunbar pak přivedl skotské básnictví k vrcholu, který nebyl velmi dlouho překonán. Vedle alegorické skladby Bodlák a růže (The Thrissil and the Rois, 1503), oslavující sňatek skotského krále Jakuba IV. s anglickou princeznou Margaretou, je také autorem působivé elegie Nářek za básníky (Lament for the Makars, 1508). Oplakává v ní své básnické druhy včetně Chaucera, očekává smrt vlastní a v pochmurném latinském refrénu „timor mortis conturbat me“ připomíná pomíjivost veškerého světského snažení. Kolem poloviny 16. století se ve Skotsku začalo šířit kalvinistické učení náboženského reformátora a zakladatele (dodnes dominantní) skotské presbyteriánské církve Johna Knoxe, které svým nepřátelským postojem k umění mělo dlouhodobě negativní dopad zejména na dramatickou tvorbu.
Na další vývoj skotské literatury i kultury však měly zásadní vliv hlavně události politické. V roce 1603 byla uzavřena personální unie („Union of Crowns“) mezi Anglií a Skotskem, což znamenalo, že skotský král Jakub VI. nastoupil na anglický trůn, a stal se tak Jakubem I. O století později pak byla integrace Skotska do Spojeného království Velké Británie dovršena rozpuštěním skotského parlamentu na základě Zákona o sjednocení („Act of Union“, 1707) a tragickou tečkou za obdobím skotské nezávislosti se stala porážka jakobitů, povstalců ze Skotské vysočiny usilujících o návrat Stuartovců na skotský trůn, v bitvě u Cullodenu v roce 1746. Následné represe postihly především gaelsky hovořící oblasti, odkud byly po rozpadu klanového systému násilně vysídleny desetitisíce obyvatel během tzv. Highland Clearances, zatímco statisíce dalších emigrovaly především do Spojených států a Kanady. Skotština byla postupně vytlačena angličtinou. I poté si Skotsko sice zachovalo vlastní církev, zákonodárství a školství, které byly v období absence politické svrchovanosti důležitým symbolem národní identity, Skotové se však stali národem bez vlastního státu („a stateless nation“), jehož kulturní svébytnost byla pod sílícím vlivem Anglie otřesena a kontinuita literárního vývoje přerušena.
Ačkoli velké postavy „skotského osvícenství“, kterými byli např. filosof David Hume a ekonom Adam Smith, významně ovlivnily evropské intelektuální klima 18. století a Jamesem Macphersonem vydané fiktivní Ossianovy básně (The Works of Ossian, 1765) spoluvytvářely atmosféru evropského romantismu, povědomí skotské identity včetně jazykové se znovu autenticky ozvalo teprve v básních Roberta Fergussona (1750–1774) a poté v díle jeho mnohem slavnějšího následovníka Roberta Burnse (1759–1796). Ten si sice díky svému venkovskému původu a (nepříliš úspěšnému) sedlačení vysloužil přízvisko „bohem nadaný oráč“, ale ve skutečnosti získal velmi solidní vzdělání i přehled o klasické literatuře. Paradoxem zůstává, že bezprostředním důvodem k vydání jeho básnické prvotiny Básně převážně ve skotském dialektu (Poems, Chiefly in Scottish Dialect, 1786) bylo získání finančních prostředků pro zamýšlenou emigraci na Jamajku. Díky úspěchu této sbírky má Skotsko svého „národního básníka“, na jehož počest se každoročně v den jeho narozenin (25. ledna) pořádá slavnost zvaná Burnsova večeře („Burns Supper“), zakončovaná recitací Mistrovy humorné básně Proslov k haggisu (Address To A Haggis) a následnou konzumací stejnojmenné skotské delikatesy. Ačkoli z jeho básní je dnes patrně nejznámější text novoročního popěvku oslavující staré přátelství Auld Lang Syne (u nás známý jako Valčík na rozloučenou), daleko zajímavější a „skotštější“ je jeho veršovaný baladický příběh Tam O’Shanter, jehož titulní hrdina cestou z hospody v podroušeném stavu jen taktak uniká čarodějnicím, které vyrušil při sabatu. Používání skotštiny se nevyhýbal ani zakladatel historického románu sir Walter Scott (1771–1832), který ve svém díle rehabilitoval zašlou slávu romantického světa hrdinů Skotské vysočiny a vytvořil, byť poněkud idealizovaný, obraz Skotska pro několik následujících generací.
Jedním z nejpozoruhodnějších textů skotské literatury je však román Scottova současníka Jamese Hogga Soukromé paměti a vyznání ospravedlněného hříšníka (The Private Memoirs and Confessions of a Justified Sinner, 1824, česky 1999). Byl vydán anonymně, za autorova života se nedočkal uznání a teprve o století později byl znovuobjeven francouzským spisovatelem Andrém Gidem. Dnes je oceňován nejen pro svůj napínavý děj s filosoficko-psychologickým podtextem, ale i pro inovativní vypravěčské postupy a pochmurné svědectví o vlivu kalvinistické ideologie na lidskou psychiku. Hlavním vypravěčem je nemanželský syn duchovního, schizofrenní Robert Wringhim, který se považuje za jednoho z Vyvolených, předurčených ke spasení bez ohledu na spáchané hříchy, a který se pod vlivem svého ďábelského alter ega Gil-Martina dopouští série zločinů včetně bratrovraždy. Úvod a závěr románu je formulován jako zpráva údajně nezaujatého vydavatele, sepsaná na základě rukopisu nalezeného na hrobě sebevraha. Obě vyprávění se navzájem doplňují i vyvracejí, a ponechávají tak dostatečný prostor pro rozdílné interpretace. Rozpolcená osobnost hlavního hrdiny Hoggova románu předjímá pozdější mistrné pojednání této problematiky ve slavné novele R. L. Stevensona Podivuhodný případ dr. Jekylla a pana Hyda (The Strange Case of dr. Jekyll and Mr. Hyde, 1886). Tragický nezdařený pokus dr. Jekylla osamostatnit pomocí chemické substance dobré a špatné stránky vlastní osobnosti, který vedl ke zhmotnění lékařova temného alter ega v podobě pana Hyda, odráží dobový zájem o lidské podvědomí a rozvoj přírodních věd. Ačkoli dějištěm románu je Londýn, bezprostřední inspirací pro postavu dr. Jekylla byl zdánlivě počestný edinburský měšťan a představený cechu stavebníků William Brodie (1741–1788), který po nocích vedl tajný život hazardního hráče a lupiče a byl údajně popraven na šibenici, již jako radní nechal sám postavit.
Koncem 19. století pak převládala ve skotské próze regionální tematika navazující na starší venkovské a maloměstské romány Johna Galta (1779–1839). Z řady sentimentálních provinčních próz zvaných kailyard (česky doslova „zelinářská zahrádka“), které psal i autor oblíbeného Petra Pana J. M. Barrie, se vymyká realistický román George Douglase Dům se zelenými okenicemi (The House with the Green Shutters, 1901). Jeho název se vztahuje k nejvýstavnějšímu domu fiktivního městečka Barbie, který patří hlavnímu (anti)hrdinovi, nenáviděnému i obávanému podnikateli Johnu Gourlayovi. Douglas tu zachycuje maloměstskou společnost v období, kdy se ruku v ruce s postupnou industrializací Skotska vytrácely tradiční hodnoty.
Nejvýraznějším pokusem o oživení skotské literatury bylo ve dvacátých a třicátých letech minulého století tzv. skotské kulturní obrození („Scottish Renaissance“), v jehož čele stál básník Hugh MacDiarmid (1892–1978), nekompromisní zastánce a propagátor skotštiny jako moderního a plnohodnotného literárního jazyka, který proslul jako umělecky i politicky radikální a rozporuplná osobnost. Byl zakládajícím členem Skotské národní strany, z níž byl vyloučen pro levicové smýšlení, a později zapáleným komunistou, kterého se však strana zřekla pro jeho nacionalistické tendence a přijala ho zpět až roku 1956, když se pokoušel vytvořit protianglickou tzv. Keltskou dělnickou republiku. Je autorem jednoho z klíčových děl moderní poezie ve skotštině, rozsáhlého dramatického monologu Opilec zírá na bodlák (A Drunk Man Looks at the Thistle, 1926). Když se jeho vypravěč, podobně jako hrdina Burnsovy básně Tam O’Shanter, vrací přiopilý v noci z hospody domů a jeho tělo dočasně spočine v příkopu u cesty pod obrovským bodlákem (tradičním symbolem Skotska), jeho duch či mysl se vydává na dlouhé metafyzické putování. Volba opilce jako vypravěče poskytla MacDiarmidovi nebývalou svobodu ve výběru výrazových prostředků i tematických okruhů. Výsledkem je modernisticky fragmentární a zároveň zemitý a běžnou lidskou zkušeností uchopitelný text, v němž zaznívá jak tradiční středověká metafyzická otázka vztahu duše a těla, tak novodobé tázání po smyslu skotské identity, kultury a dějin. Klíčovým obrazem je velký bodlák z titulu básně, obdoba stromu života spínajícího nebe a zemi, s nímž si pohrává vítr, měsíční světlo a stíny mraků, takže se opilci před očima neustále proměňuje. Obrazy a myšlenky jsou přitom řazeny v ostrých, pro MacDiarmida typických kontrastech, jež vystihuje často citovaný verš o nutnosti „být tam, kde se krajnosti stýkají“.
Jeho skeptičtějším protějškem byl rodák z Orknejí, Edwin Muir (1887–1959; ve dvacátých a čtyřicátých letech pobýval v Praze), který sice přiznával, že „Skotové cítí v jednom jazyce a myslí v jiném“, ale budoucnost skotské literatury spojoval s angličtinou. Pro jeho tvorbu je příznačné tragické vědomí časovosti a nostalgie po „ztraceném ráji“ tradičního života na orknejských ostrovech, které vyjádřil ve svých denících: „Narodil jsem se před průmyslovou revolucí a teď je mi asi dvě stě let. Ale z toho sto padesát jsem přeskočil. Ve skutečnosti jsem se narodil roku 1737 a až do svých čtrnácti let jsem s časem neměl žádné problémy. Pak jsem se roku 1751 vydal z Orknejí do Glasgow. Když jsem tam dorazil, zjistil jsem, že se nepíše rok 1751, ale 1901, a že oněch sto padesát let uplynulo během dvoudenní cesty. Já sám jsem však ještě dlouhou dobu žil v roce 1751. Od té doby se po celý život snažím ten neviditelný časový rozdíl dohonit. Není divu, že jsem Časem posedlý.“ Tematicky na Muirovo dílo navazoval i Neil Gunn (1891–1973) romány z prostředí Skotské vysočiny, Lewis Grassic Gibbon (1901–1935), autor nesentimentální, autobiograficky laděné venkovské ságy Skotská kniha (A Scots Quair, 1932–34), a další orknejský rodák, mytologizující básník a prozaik George Mackay Brown (1921–1996).
Muriel Sparková (1918–2006) je naopak autorkou, která prožila většinu života mimo Skotsko a její intelektuální prózy vypovídají spíše o zkušenosti obecně lidské než specificky národní. Významným mezníkem její literární kariéry byla konverze ke katolicismu roku 1954 (částečně pod vlivem anglického spisovatele Grahama Greena). Podle autorky je klíčem ke všem jejím knihám (napsala celkem 22 románů) určité tajemství, v němž se odráží její náboženská víra. Přesto lze její romány jen stěží označit za katolické. Kalvinismus, jehož se zřekla, zůstává v podtextu jejích příběhů a ovlivňuje i jejich vypravěčskou techniku. Konfrontace obou vyznání se objevuje také v jejím nejznámějším románu Nejlepší léta slečny Brodieové (The Prime of Miss Jean Brodie, 1961). Jeden z mála románů přeložených do češtiny vyšel pod názvem Záhadný případ lorda Lucana (Aiding and Abetting, 2000, česky 2003), splétají se v něm dva příběhy inspirované skutečnými událostmi – záhadné zmizení anglického aristokrata podezřelého z vraždy a aféra kolem falešné světice vystupující pod změněnou identitou jako uznávaná psychoterapeutka. Netradiční detektivní zápletka s prvky tajemna, ale i (zejména v závěru románu) černé grotesky, opět využívá pro skotskou literaturu příznačný motiv dvojníka.
Roku 1979 proběhlo ve Skotsku první referendum o devoluci. Navzdory zklamání z jeho neúspěchu se ve skotské literatuře posledních dvou desetiletí minulého století objevilo tolik zajímavých autorů a děl mapujících tradiční i zcela nové podoby „skotství“, že se znovu začalo mluvit o kulturním obrození. Vedle Irwina Welshe (1958), který se proslavil dnes již kultovní románovou prvotinou Trainspotting (1993, česky 1999), či Iana Rankina (1960), autora neméně čtenářsky úspěšné série detektivek s inspektorem Rebusem, získaly uznání čtenářů i kritiků romány glasgowských autorů Jamese Kelmana (1946), Jeffa Torringtona (1935) a Alasdaira Graye (1934). Právě Grayův první a dodnes nejpopulárnější román Lanark (1981, česky 2002) je jakýmsi novodobým „skotským eposem“, v němž se protíná linie realistického bildungsrománu s prvky antiutopie, fantasy a sci-fi a nedílnou součástí textu jsou i pozoruhodné autorovy vlastní ilustrace. Gray, dle vlastních slov, začal psát původně romány dva: jednak realistický „portrét umělce jako mladého Glasgowana“ a jednak „fantastickou moderní Božskou komedii či Poutníkovu cestu – bez náboženství“. Obě linie románového příběhu propojené postavou hlavního hrdiny Lanarka/Duncana Thawa jsou zároveň uměleckou, společenskou a politickou výpovědí o Skotsku poloviny 20. století i alegorií kapitalistické společnosti konce milénia.
Osobnost a dílo Alasdaira Graye ovlivnily řadu mladších skotských autorů a jeho Lanark připomíná také ambiciózní alegorický román Most (1986, česky 2003) Iaina Bankse (1954), jehož protagonista se v komatózním stavu pohybuje v několika časoprostorech. Do češtiny také překládaný I. M. Banks je tentýž autor, který své příběhy žánru sci-fi píše pod lehce pozměněným jménem; většina z nich se odehrává v utopické civilizaci Kultura. Ve skotské próze posledních desetiletí se však výrazně prosazuje i ženská perspektiva. Románová prvotina Janice Gallowayové (1956) Hlavně nepřestat dýchat (The Trick Is to Keep Breathing, 1989), traumatický příběh mladé učitelky, která se vyrovnává s tragickou smrtí ženatého milence, patří k nejvýznamnějším skotským prózám osmdesátých let; narušené mezilidské vztahy jsou i častým tématem románů a povídek A. L. Kennedyové (1965).
Stejně mnohotvárná je i podoba současné skotské poezie. Originální pojetí skotské přírody a krajiny zaznívá v básních Normana MacCaiga (1910–1996) i v textech ve Francii žijícího Skota Kennetha Whitea (1936), lyriku i konkrétní poezii obsáhl ve svém díle Edwin Morgan (1920), sociální a politická témata i hluboce osobní zpověď najdeme u Douglase Dunna (1942). Přesvědčivou odpovědí na otázku, kterou v názvu své básně „Má gaelština zemřít?“ položil Iain Crichton Smith (1925–1998), je jeho vlastní tvorba i gaelsky psané verše (byť často doprovázené překladem do angličtiny) autorů, k nimž patří Sorley MacLean (1911–1996), Sydney Goodsir Smith (1915), Derick Thompson (1921) či Aonghas MacNeacail (1942). Nový prostor se otevřel i literární tvorbě v hovorové skotštině a regionálních dialektech, kterou iniciovali zejména Tom Leonard (1944) a básnířka a dramatička Liz Lochheadová (1947), jejíž hru Perfect Days uvedlo roku 2003 Divadlo Na zábradlí.
Bohatství a rozmanitost skotské literární scény na počátku třetího tisíciletí je přesvědčivým svědectvím o měnícím se pojetí národní identity v kontextu postmoderního pluralismu a zároveň vyvrací pochybnosti o existenci a budoucnosti svébytné literatury v zemi, která má od roku 1999 znovu svůj vlastní parlament.