Jan Vaněk jr.
V úterý 2. prosince 2008 se konal už 78. pořad Klubu kultury překladu, pořádaného pod záštitou Jednoty tlumočníků a překladatelů. Přednášku na téma „Cid ve světle českých překladů a adaptací“ proslovil sám zakladatel a vedoucí KKP doc. Miloslav Uličný z Ústavu translatologie FF UK, pro nějž jde o dlouhodobé, ne-li životní téma – v Plavu 3/2007 mu vyšel článek „Píseň o Cidovi poprvé česky“, soustředící se na versologické aspekty jeho překladu (Práce 1994). Ve zhruba padesátiminutové přednášce (doprovozené kolováním xerokopií z uváděných publikací) se této otázky také dotkl, ale jinak ji pojal populárněji a šířeji: shrnul historii recepce cidovské látky v českých zemích od počátku 19. století, kdy se k nám dostala zprostředkovaně přes jiné evropské kultury, přes prozaické adaptace pro mládež až po Uličného relativně nedávný překlad Romancí o Cidovi (Ivo Železný 1999).
Klub kultury překladu, který vznikl na podzim 1994 a v patnácti ročnících na něm vystoupilo celkem 113 přednášejících (někteří opakovaně, ovšem větší vliv na poměr čísel mělo to, že řada pořadů byla pojata jako panelová diskuse více osob), tímto dnem ovšem ukončil činnost, jak bylo oznámeno už počátkem semestru a zvažováno od jara (viz zpráva z aprílového zakončení 14. ročníku v Plavu 4/2008). Důvod se dá shrnout jako vyčerpání přednášejících, publika i organizátorů (druhý spiritus agens KKP, Petr Kautský z JTP, kvůli nemoci na posledním večeru chyběl). Po čtrnácti letech už docházela témata, respektive odborníci ochotní vystupovat; hledat nové by bylo stále obtížnější a cyklus by se musel začít opakovat. Závažnější ovšem byl úpadek zájmu o KKP u odborné i širší veřejnosti: zatímco v devadesátých letech se dostavovalo průměrně třicet posluchačů, později jich začalo ubývat (výjimkou potvrzující pravidlo a zároveň labutí písní se stal říjen 2006, kdy se na atraktivní téma „Jak překládat vulgarismy?“ díky úspěšné propagaci i v dabingových kruzích do zasedací místnosti K-centra na Senovážném náměstí stěží vmáčklo 120 lidí) a poslední dobou přicházelo prakticky jen pár „štamgastů“ z nejaktivnějšího jádra JTP a univerzitní studentky a studenti, které přivedli jejich vyučující. Zvrátit tento trend se pořadatelům nepodařilo, a tak se rozhodli – po období útlumu a prodloužených nepravidelných intervalů, k nimž přistoupili po desátém výročí – KKP definitivně zastavit.
Uličný se s přítomnými rozloučil vyhlášením „Klub kultury překladu je mrtev.“ Těžko co namítat proti faktické správnosti, ale kdybych mu býval měl radit, dal bych přednost jiné formulaci, aby bylo možno rozejít se v optimističtější náladě, když navázat „Ať žije…“ nebylo čím. Nabízí se třeba anglické „…is history“: ano, KKP se významně zapsal do dějin naší překladatelsko-spolkové činnosti, všichni, kdo se podíleli na jeho přípravě, si zaslouží poděkování, a nabídka veřejných akcí pro zájemce o otázky uměleckého překladu bez něj bude bezesporu chudší. Ale není třeba vidět situaci úplně černě: zemřít musí dříve nebo později každý a právě tak nevyhnutelně zanikají i instituce, když se přestanou udržovat účely a podmínkami, z nichž se zrodily. KKP byl (jako jeho mateřská JTP) dítětem první poloviny 90. let. V málokteré profesi se revoluce projevila tak hluboce jako v překládání: jak pád železné opony raketovým nárůstem poptávky, s následky pozitivními i negativními (proti nimž bylo třeba bojovat nebo se vymezovat; v podstatě i explicitně vyjádřený záměr pěstovat překladovou kulturu s tím souvisí, dříve by nebylo třeba se takovou samozřejmostí zabývat), tak svoboda sdružování (jak známo, v socialistickém systému kulturních organizací byli překladatelé nanejvýš trpěným přívěškem). Doba před rozšířením internetu si však vynucovala organizaci a centralizaci: Jednotu, časopis, přednáškový cyklus. Časy se však mění, nám nezbývá než se přizpůsobovat – a pokles zájmu o KKP je jen rubovou stránkou; podívejme se i na líc.
Optimisté tvrdí, že niveau vydávaných překladů se od gründerských dob pozvedlo; pokud tedy je KKP mrtev, pak zemřel jako vítěz. A hlavně, nezůstal bez dědiců: už nejméně tři roky JTP na svém webu poskytuje přehled nadcházejících „akcí pro překladatele a tlumočníky“, velmi užitečný i pro další zájemce. Tematika související s překlady se často objevuje na programu středečních přednášek Kruhu přátel českého jazyka, který se potýkal s podobnými problémy, ale i díky delší tradici odolává (viz aktualitu v minulém čísle). Každý první pátek v měsíci lze najít velkou část Obce překladatelů na „bubeníčkovských“ literárních večerech, spolupořádaných vydavateli Plavu. Lidová univerzita Městské knihovny v Praze pořádá v tomto akademickém roce sérii debat s překladateli z jednotlivých jazykových oblastí. Atd. Jak moc bude Klub kultury překladu chybět a jestli za něj časem mladší generace přece jen vytvoří nějakého bezprostřednějšího následovníka, ukáže až čas.
V roce 2008 také vyšla sbírka poezie Miroslava Uličného Šesté prokázání (Nová vlna), podle nakladatele zřejmě poslední v řadě zahájené tituly První brázda (Mladá fronta 1977) a Druhý pokus (Čs. spisovatel 1981) a v první polovině 90. let přenesené do malých nakladatelství, publikujících de facto nákladem autora. Podle titulní strany shrnuje tvorbu z let 1996–2007, tj. dlouhé pomlky od vydání Achillovy páté (1995). Za anotaci v Plavu stojí nejen proto, že ji uzavírá „Apríl“, „translatologická poéma: napsal Oxid Ul2O5 na motivy básně MÁJ od Karla Hynka Máchy v březnu a dubnu L. P. 2004 u příležitosti 10. výročí založení Kultury překladu“ (nemýlí-li mne paměť, byla tamtéž i předvedena a vydána v bulletinu Jednoty tlumočníků a překladatelů ToP 79/2006) a „náčrt scén diplomaticko-tlumočnického spektáklu“ s názvem „Dobová norma“ a že v ní najdeme i stížnost na „novinářské kalky / z američtiny“, báseň „Otrocký překlad“ a další doklady autorovy profese.
Sbírka spojuje (anebo by bylo lepší říci „dělí se na“?) dvě poměrně vzdálené polohy: první je nevážná, od epigramatických čtyřverší přes jazykově-rýmové hry a hříčky až na hranici nonsensu (ocitujme v úplnosti skladbičku Slepý tuňák: „Já tu ňák nic nevidím“). Rozměr bývá jednoduchý nebo nepravidelný, jako by si autor chtěl odpočinout od rigorózních nároků, jež naň klade překladatelská činnost – a jen aby ukázal plnou šíři svého záběru, přihodí do oddílu Addenda suverénně zvládnuté „Čtyři petrarcovsko-shakespearové etudy“. Častá je erotická tematika; jakýsi přechod tvoří básně, jejichž lyrický subjekt se volným veršem vyrovnává se svými šesti křížky. Druhá linie se skládá z delších vzpomínkových skladeb. Těžištěm myšlenkovým i rozsahovým (zaujímá dobrou třetinu celého textu) je téměř prozaicky rozvolněný osmnáctidílný cyklus „Z archivu paměti“ o dětství na nuceně kolektivizované hanácké vesnici s exkurzy ještě dále do historie rodu Uličných. Podobný je „Peníz Charónovi“ dedikovaný památce tří přátel a „Dávno jak dnes“, rámující vzpomínky na první lásky sjezdem abiturientů po čtyřiceti letech.
Osmdesátistránkovou brožuru (s jednoduchou úpravou bohužel jdou odbyté korektury) uzavírá autorův podrobný životopisně-bibliografický profil. Běžně dostupná není, ale lze ji objednat za 140 Kč na webu distribuční firmy www.tridistri.cz.