Josef Šlerka
Enzensberger, Hans Magnus. Eseje
Z německých originálů přeložil Jiří Stromšík.
1. vyd. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2008. 145 s.
Německý spisovatel, básník, dramatik, překladatel a esejista Hans Magnus Enzensberger (1929) je české veřejnosti doposud znám hlavně svým básnickým dílem. Zásluhu na tom má především Josef Hiršal, který přeložil výběr jeho básní již v roce 1966 pod názvem Zpěvy z potopy (druhého vydání se výbor dočkal jen o tři roky později). Řada dalších básní vyšla časopisecky a doposud posledním knižním překladem je bilingvní vydání sbírky básní Jed – Das Gift v překladu Tomáše Kafky z roku 2006. Enzensbergerovo dramatické dílo zastupuje v domácích knihovnách překlad hry Filantrop (1987) od Hanuše Karlacha. Českému čtenáři není neznámé ani Enzensbergerovo popularizační dílo Matematický čert (2006), které uvádí dětského čtenáře zábavnou formou do tajů matematiky.
Esejistické práce Hanse Magnuse Enzensbergera stály oproti tomu doposud stranou nakladatelského zájmu. Čestnou výjimku tvořila raná devadesátá léta, kdy v Literárních novinách a dalších periodikách vyšlo několik kratších esejů. Od té doby, pokud je mi známo, překladatelský zájem o jeho esejistickou tvorbu utichl. Enzensberger je přitom esejistou světového formátu. Již v roce 1968 ho pro jeho texty New York Times Book Review označil za literární katalyzátor Německa. Anglický výbor esejů Civil Wars: From L.A. to Bosnia (1994) recenzoval na stránkách deníků The New York Times osobně Francis Fukuyama, autor známé teze o konci dějin, pod názvem „The New World Disorder“.
Ledy se však letos přece jen hnuly. Nakladatelství Pavel Mervart vydalo soubor čtyř Enzensbergerových esejů v překladech a výběru Jiřího Stromšíka. Čerstvý laureát Státní ceny za překlad Jiří Stromšík také knihu opatřil doslovem. Vyšla pod jednoduchým názvem Eseje. Útlý sborník v sobě zahrnuje texty „Aporie avantgardy“ (1962), „Na obranu normálnosti“ (1989), „Vyhlídky na občanskou válku“ (1993) a „Muži hrůzy. Esej o radikálním desperátovi“ (2006).
Čtyři eseje samozřejmě nemohou představit celé Enzensbergerovo esejistické dílo, ba ani postihnout jeho vývoj. Mohou ale ukázat pronikavost jeho úsudku i zálibu ve figurách ironie, paradoxu a sarkasmu, tedy figurách ryze intelektuálních, které vždy vnášejí do našeho myšlení určitý neklid.
Prvním textem je esej „Aporie avantgardy“, ve které se Enzensberger kriticky a sarkasticky vyrovnává s významem a sebechápáním umělecké avantgardy na počátku 20. století: „Model, jímž se řídí představa avantgardy, je nepoužitelný. O vývoji umění v dějinách se uvažuje jako o lineárním, jednoznačně přehledném a obsáhnutelném pohybu, v němž by každý mohl určit své místo, v čele nebo v terénu. Nebere se v úvahu, že tento pohyb vede od známého k neznámému; že tudíž pouze ti, kteří přijdou později, mohou udat, kde jsou. Co je vpředu, neví nikdo, a nejméně ten, kdo pronikl na neznámý terén. Proti této nejistotě neexistuje žádná pojistka. Na budoucnost může sázet jen ten, kdo je ochoten zaplatit za omyl. Ono avant avantgardy v sobě nese rozpor: může být vyznačeno teprve a posteriori,“ vysvětluje Enzensberger.
Přes svou ostrou a sarkastickou kritiku ale Enzensberger avantgardu neodsuzuje. „Nemáme důvod vyhlašovat s posupným úsměškem jeho ztroskotání. Každý zpětný pohled na avantgardu, jejíž budoucnost je známa, to má snadné. Historické zkušenosti surrealismu má dnes každý. Nikdo nemá právo zaujímat k němu škodolibý nebo poučovatelský postoj; je naopak naší povinností vyvodit z jeho zániku důsledky. Zákon přibývající reflexe je neúprosný. Kdo se ho snaží obejít, skončí ve výprodeji intelektuálního průmyslu,“ varuje doslova. Pro avantgardu let šedesátých naopak nenachází slůvka útěchy: „Dnešní avantgardě nelze vyčítat, že by zacházela příliš daleko, nýbrž že si nechává otevřena zadní vrátka, hledá oporu v doktrínách a kolektivech a že si neuvědomuje své vlastní, dějinami dávno vyřešené aporie. Obchoduje s budoucností, která jí nepatří. Její pohyb je regres. Avantgarda se proměnila ve vlastní protiklad, v anachronismus. Není nositelem onoho nenápadného, bezmezného rizika, z něhož žije budoucnost umělců,“ uzavírá Enzensberger.
Druhý esej, který Jiří Stromšík do výběru zařadil, nese název „Na obranu normálnosti“ a právě v něm se naplno uplatňuje Enzensbergerova ironie. „Každý, kdo chce zkoumat záhady normálnosti, se odsuzuje k pohledu do zrcadla. Z odůvodnění rozsudku citujeme: Základní teze, podle níž je normalita vždy ve většině, neplatí jen v objektivním, nýbrž i v subjektivním smyslu. Na základě obecné životní zkušenosti přitom můžeme počítat s platností klauzule 95 %. Dvacetinová odchylka je, moji milí, maximum, jehož lze dosáhnout. Ve vlastní hrudi nalézejte, každý podle třídního postavení, povolání, věku, původu, pohlaví, statusu a prostředí, to, co se marně pokoušíte ignorovat, zapírat, od sebe oddělit: zásoby normálnosti, jež jsou nesmírné, nevyčerpatelné a nevyhnutelné. Buďte rádi! chtěli bychom dodat, než nasadíte uražený výraz, vy jedineční. Dokud ve vás ještě doutná zbytek common sense, dokud úplně obyčejně klopýtáte všednodenností jako netečná masa, dotud nejste zcela ztraceni. Venkoncem se vám nedá upřít jistá podobnost s člověkem,“ ironizuje elitářství Enzensberger. Zároveň ale do svých úvah montuje krátké přehledy životů normálních Němců, kteří se po boji u Stalingradu, ruském zajetí a pobytu na Sibiři vracejí zpět do Německa, aby na otázku, co byl nejvýznamnější zážitek v jejich životě, odpověděli: „V mém životě nebyly žádné významné zážitky, měl jsem štěstí, to je všechno.“
Konečný verdikt Enzensbergerovy úvahy se tak staví na stranu normálnosti a její nezlomné síly přežít. „Normálnost je defenzivní síla, ale není schopna rezignovat. Všechna přesvědčení, světonázory a ideologie jsou na ni krátké. V jejím malém životě – ale může být život něco malého? – spočívají ohromné rezervy pracovní síly, chytrosti, obětavosti, pomstychtivosti, vzdoru, energie, rozvážnosti, statečnosti i divošství. Strach z budoucnosti není její silnou stránkou. Pokud je lidský rod schopen přežít, nebude za své trvání pravděpodobně vděčit nějakým outsiderům, ale docela obyčejným lidem,“ říká v závěru své obrany normálnosti Enzensberger.
V obraně normálnosti se zřetelně projevuje vliv Bertolta Brechta. Ideálním ztělesněním zmiňované normálnosti by totiž byla jeho Matka Kuráž žijící z války, která jí stále bere to, pro co žije. Přesto je ale právě ona tím, kdo bude vždy táhnout káru dějin sám, právě ona je tím normálním člověkem, který přichází na scénu, když katastrofa dosáhla svého vrcholu, aby začal znovu koloběh lidského života.
Tak jako můžeme text „Na obranu normálnosti“ označit za brechtovský, můžeme zbylé dva eseje, „Vyhlídky na občanskou válku“ a „Muži hrůzy. Esej o radikálním desperátovi“, označit za texty benjaminovské. V jemné analýze charakteru pouličního násilí jako molekulární občanské války a v promýšlení povahy moderních ztroskotanců nacházíme vlastně pokračování úvah Waltera Benjamina z jeho Kritiky násilí a Destruktivního charakteru. Jádrem obou úvah je totiž zcela nová situace na poli občanských válek a násilí, totiž okamžik, kdy násilí ztrácí svůj politický účel a stává se autistickým.
„Začátek je nekrvavý, indicie nevinné. Molekulární občanská válka začíná nepozorovaně, bez všeobecné mobilizace. Na okraji ulic se hromadí odpadky. V parku přibývá injekčních stříkaček a rozbitých pivních lahví. Na zdech se všude objevují monotónní graffiti, jejichž jediným poselstvím je autismus: vyvolávají Já, které už neexistuje,“ popisuje výchozí situace autor.
Enzensberger tak začíná v místech, kde úvahy Waltera Benjamina končí, protože Benjamin nemá historickou zkušenost postmoderního světa – zkušenost světa, kde násilníci rezignovali na potřebu odůvodnění svých činů a oddávají se čisté destrukci. „Ještě guerrilleros a teroristé šedesátých a sedmdesátých let považovali za nutné se ospravedlňovat. K tomu, co páchali, podávali ideologická zdůvodnění v letácích a proklamacích, v pedantských katechismech a byrokraticky formulovaných přiznáních. Dnešním pachatelům se to zdá zbytečné. Nápadná je na nich absence jakéhokoli přesvědčení,“ říká Enzensberger.
Enzensbergerovo řešení nastalé situace je stejně prosté jako silné: s desperáty se musím naučit žít a jejich destruktivní dílo znovu a znovu, doslova sisyfovsky, napravovat.
O intelektuálních kořenech Enzensbergerovy tvorby byla již napsána řada úvah. Podle Johna Simona, který opatřil předmluvou anglický výbor Enzensbergerových esejů, sahají kořeny jeho tvorby k takovým postavám německé literatury, jako byl Heinrich Heine, Heinrich von Kleist, Karl Kraus a Frank Wedekind. Editor zmíněného sborníku, Reinhold Grimm, přidává další inspirace a vlivy: Bertolt Brecht, Walter Benjamin, Theodor W. Adorno. Tracy Chevalier v Encyclopedia of the Essay uvádí i další vlivy: Charles Baudelaire, Vladimir Majakovskij a William Carlos Williams. Zvláštní ovšem je, že ani jeden z nich se nezmiňuje o třech mistrech pochybování německého myšlení, tedy o Marxovi, Nietzschem a Freudovi. Z řady esejů se totiž Enzensberger jeví jako vynikající žák této svaté trojice kritického myšlení, které nebylo nic svaté.
Stejně jako oni se i Enzensberger málo stará o to, zda je jeho řeč politicky korektní nebo dokonce uctivá. To, co místo toho nabízí, je neustálé pochybování o samozřejmém, neustálé vyjevování reality jako čehosi paradoxního, vnitřně rozporného a díky tomu i mnohem hlubšího. Četba Enzensbergerových esejů v nás působí dlouho a pomalu, tak jak se na dobrou ironii sluší a patří.