Rozhovor s Michelem Faberem
V patrně nejrozsáhlejším rozhovoru, jaký kdy poskytl, hovoří Michel Faber o předpokladech literární tvorby, pýše anglické literární kritiky či svém vztahu k překladatelům.
Viktor Janiš: Toto číslo Plavu je věnováno hororu. Jaký máš vztah k tomuto žánru?
Michel Faber: Horor je všude kolem nás. V každých novinách člověk najde příšerné příběhy, ze kterých vám jde mráz po zádech nebo se vám z nich chce zvracet. Já tenhle materiál umocním a proměním v beletrii, a jestli tomu někdo chce říkat horor, vzpouzet se nebudu. Je mi protivné, když si seriózní literární autoři střihnou žánrovou beletrii a pak tvrdí, že jen využívají její prvky (nebo „tropy“) nějakým ušlechtilým, nadřazeným způsobem a svým božským dotykem proměňují brak ve zlato. Jak křehké mají ego! Nebráním se, když můj román Pod kůží zařazují mezi sci-fi nebo horor. Ta kniha taky funguje na mnoha úrovních, ovšem tyto žánry se na ní podepsaly. Brokolicový úhoř je čirý horor, žádné složité filosofické přesahy v něm nehledejte.
Na druhou stranu, moc hororů jsem v životě nepřečetl. V pubertě jsem si prošel takovou fází, kdy jsem četl Clarka Ashtona Smithe. Je v České republice známý? Je hodně gotický. Červi v podzemních kobkách, takovéhle věci. Byl to blízký přítel Lovecrafta, jehož povídky jsem poprvé četl teprve před několika lety. Poe se mi vždycky docela líbil. Ze Stephena Kinga jsem nikdy nečetl víc než pár stránek. Žádní další hororoví autoři mě takhle z hlavy nenapadají.
VJ: Jaké knihy tě v životě nejvíc ovlivnily?
MF: Alenka v říši divů od Lewise Carrolla, Narnie C. S. Lewise, Jatka číslo 5 a Bůh vám žehnej, pane Rosewatere od Kurta Vonneguta, O pohledu od Johna Bergera (kniha marxistické kritiky výtvarného umění) a The Industrial Culture Handbook (kompendium rozhovorů s avantgardními „industriálními“ hudebníky). Ale něco jsem se naučil z každé knihy, kterou jsem kdy četl.
VJ: Celých dvacet let jsi psal do šuplíku a ani jsi neočekával, že ti za tvého života něco vyjde (na rozdíl od tvé první ženy, která vložila veškeré naděje do svého prvního románu, načež ji zdrtilo odmítnutí od pečlivě vybraného nakladatelství). Proč jsi to vlastně dělal? Všichni autoři přece touží po tom, aby jejich díla byla vydána, ne?
MF: Přál jsem si, aby se moje psaní dočkalo uznání, ale bylo mi jedno, jestli se toho dožiju. Sláva mě nikdy ani v nejmenším nezajímala. Ale když se za tím ohlížím, myslím, že moje fantazie o tom, jak někdo objeví moje rukopisy po mé smrti a vydá je, byla skutečně zpozdilá. Pokud chce člověk přispět světové literatuře, poslat rukopisy do nakladatelství je rozumný začátek.
VJ: Jak ses stal publikovaným autorem?
MF: Manželka mě přesvědčila, abych se účastnil povídkových soutěží, a já vyhrával jednu za druhou. Na základě toho jsem si požádal u Scottish Arts Council o grant, protože naše rodina na tom nebyla finančně nejlépe. Grant mimo jiné schvalovala žena, která pracovala jako externí redaktorka nakladatelství Canongate. Tu moje povídky uchvátily a vybídla mě, abych je poslal tam. Za pár týdnů mi zavolal sám Jamie Byng (vlastník Canongatu) a úplně se nad nimi rozplýval. Takže to bylo jednoduché. Jenže mám takové tušení, že kdybych svoje věci posílal do redakcí od osmnácti a ne od pětatřiceti, odmítali by mě úplně stejně jako mnoho ostatních autorů. Není nad to počkat, dokud se člověk pořádně nenaučí řemeslo.
VJ: Za svůj život jsi dostal řadu cen. Byly důležité pro tvou kariéru – a pro tebe osobně? Vadí ti, že se nemůžeš ucházet o Bookerovu cenu, protože máš holandské občanství? (A vadí to tvému nakladateli?)
MF: Byl bych rád, kdyby nějakou cenu dostaly i mé romány. Ne proto, že bych já sám přikládal cenám takovou váhu, ale protože oceněné knihy si objedná víc knihoven, tudíž si je přečte více lidí. Mému nakladateli rozhodně vadilo, že Kvítek karmínový a bílý nemohl být nominován na Bookera. Naléhal na mě, abych si vzal britské občanství. „Vždyť je to jen pas,“ argumentoval. Jenže zrovna tou dobou Británie šla s USA do válek v Afghánistánu a Iráku. To bych sám před svým svědomím neobhájil. Takže jsem zůstal Holanďan. A vzhledem k tomu, že nepíšu holandsky, samozřejmě nemůžu být nominován ani na žádné holandské ceny. Ale tak už to chodí.
VJ: Většina spisovatelů obvykle touží po slávě, penězích a ženách. Jak ti sláva změnila život?
MF: Moje největší životní vášeň je hudba a elpíčka z druhé ruky byla odjakživa báječně levná – obzvláště věci, které mám rád a které se často rozcházejí s dobovým vkusem. Nikdy jsem nepotřeboval moc peněz a na tom se nic nezměnilo. O slávě jsme už mluvili. Co se žen týče, zažil jsem dvě dlouhá manželství a jeden krátký vztah s dlouholetou kamarádkou – a to je všechno. Vypadá to, že na nezávazný sex nejsem stavěný.
VJ: Napsal jsi tři povídkové sbírky. Není žádné tajemství, že nakladatelé se do vydávání povídkových sbírek dvakrát nehrnou, protože se špatně propagují a údajně po nich není velká poptávka. Tlačil na tebe tvůj nakladatel, aby ses věnoval spíš psaní románů?
MF: Canongate mě nikdy k ničemu nenutil. A moje povídky si i po letech nacházejí nové čtenáře, přestože po nich údajně není poptávka.
VJ: Když dostaneš nápad, který si přímo žádá o zpracování, víš hned, jestli z něj bude povídka, nebo román?
MF: Já mezi povídkami, novelami a romány zas tak nerozlišuju, ale když něco vymyslím, mám představu o tom, jak dlouhé to bude. Může to být pět stránek, padesát nebo pět set. Když je to padesát stránek, je to problém, protože nakladatelé, knihkupci a recenzenti nebudou vědět, jak to zaškatulkovat. Když to má sto dvacet stránek, můžou tomu říkat novela, a když je to stránek dvacet, můžou tomu říkat povídka. Pro mě je to všechno beletrie a píšu ji se stejnou péčí.
VJ: Fahrenheitova dvojčata nedávno vyšla v českém překladu a téměř všichni recenzenti pocítili nutkání poznamenat, že jim připadá, jako by skoro každou povídku napsal jiný autor. Byl to záměr? A platí to i o tvých románech?
MF: Ano, je to záměr. Chci pokaždé překonávat nové překážky. Nechci se nechat zaškatulkovat, osvojit si grif a pak už jen psát romány podle šablony. Bavilo mě psát ohromný viktoriánský román, ale dokázal jsem to a nepotřebuju předvádět, že bych to uměl znovu. Jako čtenář miluju překvapení, takže se snažím poskytnout svým čtenářům stejné potěšení. Přání některých čtenářů, abych se držel jednoho žánru, tedy nevyplním.
VJ: Před sedmi lety jsi v článku Hloupí a hloupější pro nedělník Scotland On Sunday napsal: „…Ve skutečném světě většinu místa – ať už jde o regály v knihkupectvích nebo prostor v médiích – zabírají ty nejtupější, nejagresivněji propagované knížky a všechno ostatní je zatlačeno na okraj. Každá hovadina recenzovaná v novinách nebo vyskládaná na prominentních místech v knihkupectví Waterstone’s jen zabírá místo lepším knihám.“ O rok později vyšel Kvítek karmínový a bílý a prodaly se ho statisíce výtisků. Překvapilo tě, že tenhle román neskončil zatlačený na okraj?
MF: Je naprosto nemožné předpovědět, jestli se něco dobrého dočká komerčního úspěchu. Někdy se to stane a důvody, které k tomu vedly, zůstanou vždycky trochu záhadou. S odstupem času může člověk vždycky analyzovat, proč byl trh připravený na Phaedru od skupiny Tangerine Dream, Tubular Bells Mika Oldfielda, Autobahn od Kraftwerku, singl O Superman od Laurie Andersonové a tak dále, ale kdybyste se tenkrát zeptali nějakého znalce, ujistil by vás, že tyhle desky nemají nejmenší šanci. Prodeje Kvítku karmínového a bílého byly velice uspokojivé, ale pořád bych raději žil ve světě, kde jsou knihkupectví dobře zásobená širokým spektrem knížek, než aby se jim na stolech vršily hory velmi omezeného počtu titulů. Obzvláště když většina těchto titulů jsou blbosti a knihkupci to moc dobře vědí. Jako recenzent se snažím vybírat si jen zajímavé a podstatné knihy. Bylo by snadné a zábavné recenzovat čas od času nějakou kravinu; všichni bychom se mohli zasmát na účet toho mizerného spisovatele. Jenže tím bychom jen zviditelnili blbost na úkor lepších věcí.
VJ: Dočkáme se od tebe dalších povídek? Koneckonců už teď máš dost povídek na půlku sbírky (Sbohem, Natalie; Irvinovy Vánoce, Pevnost Deerpark, Brokolicový úhoř – a to jmenuji jen ty, o kterých vím). Neplánuješ do budoucna povídkovou sbírku?
MF: Irvinovy Vánoce jsou jen taková triviliatka na okraj. Na Sbohem, Natalie jsem moc pyšný a porotci O. Henryho ceny ji vybrali do své antologie z ročníku 2008, což pro mě byla pocta. Už si nevzpomínám, proč se Brokolicový úhoř nedostal do předchozích sbírek; nejspíš ho vytlačily jiné kousky. Až budu mít dost silných povídek na sbírku, tak je vydám – jestli ještě tou dobou budu mít nakladatele.
VJ: Snad za to může naše komunistická minulost, ale doposud je u nás živá představa o spisovateli jakožto morálním svědomí národa. Měli na sebe spisovatelé brát takovou roli? A dá se to udělat, aniž by zkompromitovali umění, aniž by kázali?
MF: Umělec má hlavně vytvářet co možná nejlepší umění. Pokud národ prochází příšerným dějinným obdobím, intelektuální a filosofický standard mainstreamového umění obvykle značně upadne. Řeknu to na rovinu, vychází víc sraček než obvykle, takže víc než kdy jindy potřebujeme kvalitní záležitosti. U některých umělců to znamená držet se od politiky co nejdál; pro jiné to naopak znamená angažovat se. Mě osobně velmi zajímají morální témata a snažím se je beletristicky uchopit – doufám, že ne nějakým zjednodušeným kazatelským způsobem. To ale neznamená, že od všech umělců očekávám morálně závažná sdělení. Lemony Snicket píše skvělé knihy pro děti a opravdu není potřeba, aby začal bušit do stroje o politice nebo záchraně deštných pralesů.
VJ: Pro Guardian recenzuješ hlavně překlady beletrie, povídkové sbírky a knihy o hudbě. Jak si vybíráš knížky, které budeš recenzovat? Bereš to jako šanci propagovat/hodnotit beletrii, o které by se jinak neobjevila ani zmínka?
MF: Mnozí britští recenzenti jsou extrémně anglocentričtí a podle všeho si představují, že celé lidstvo tak jako oni čeká na další dílo od Martina Amise, Johna Updika či Johna Banvilla. Guardian by jistě velmi těšilo, kdybych recenzoval knihy autorů literární těžké váhy, a já si občas nechám něco přidělit (takhle jsem se například dostal k recenzování Foerova románu Příšerně nahlas a k nevíře blízko, který mi bohužel vůbec nesedl), ale obvykle raději recenzuji knížky, kterým by se jinak dostalo příliš málo pozornosti.
VJ: Jaký je to pocit číst recenze vlastních děl (které jsou někdy jen synopsí zápletky, tedy tím, s čím jsi začal psát)?
MF: Napsat recenzi mi zabere celý týden, někdy víc, ale mám takový dojem, že někteří recenzenti sesmolí recenzi mé knížky za jednu dvě hodinky. Převyprávět zápletku je tak laciné. K tomu není potřeba dílo pochopit, krásně se tím zaplní určený počet řádků – a čtenáře to připraví o překvapení a možnost objevovat text po svém. Ať už je recenze pozitivní nebo negativní, neměla by čtenáře připravit o možnost nechat se vtáhnout do příběhu.
VJ: Mimochodem, hlavní hrdina tvého posledního románu Evangelium ohně každou chvíli na Amazonu kontroluje, jestli nepřibyla nová recenze jeho knížky. V okamžiku, kdy tohle píšu, je na Amazonu 482 recenzí Kvítku karmínového a bílého. Podíval ses někdy na ně? Mohou být takové recenze autorovi nějak užitečné, když i velmi vzdělaní recenzenti se na Amazonu nedokážou dohodnout, jestli byly postavy prokreslené nebo jestli šustily papírem?
MF: 482! Ježíšikriste! Četl jsem docela dost recenzí Kvítku, které jsem dostal od výstřižkové služby nakladatelství Canongate, ale do téhle skrýše na Amazonu jsem ani nenahlédl. Spory o to, zda je postava „dobře propracovaná“ nebo „šustí papírem“, jsou nevyhnutelné. Lidem se knížky líbí nebo nelíbí z velmi osobních důvodů, ale pořád mají pocit, že svoje předsudky musí nějak objektivně zdůvodnit. Takže místo aby řekli „Tahle knížka nebyla o věcech, na kterých mi nejvíc záleží, a postavy nepřipomínaly mě samotného“, řeknou „koncept nebyl dobře rozpracován“ nebo „motivace postav nebyla přesvědčivá“. Nemám jim to za zlé; to už je lidská povaha.
VJ: Když už mluvíme o recenzích – po ohromném úspěchu Kvítku jsi určitě dostal spoustu neoviktoriánských románů s přiloženým dopisem, v nichž tě nakladatel žádá o vhodný citát na obálku. Vyhověl jsi někomu? Doporučil bys nějaký další neoviktoriánský román?
MF: Za ta léta jsem dostal pěknou hromadu historických románů a nepřispěl jsem jedním jediným citátem na obálku. Ale stejně mi pořád chodí. Většinu jich napsali Američané, kteří to myslí v zásadě dobře, ale o daném historickém období toho tolik nevědí. Ono na tom nejspíš nesejde, protože píšou pro další Američany. Ale představ si, Viktore, jaké by to bylo, kdyby se hordy zahraničních autorů – řekněme z Cejlonu nebo z Nového Zélandu – rozhodly napsat spoustu románů zasazených do komunistické Prahy. Po otevření bys zjistil, že hrdinka se pokaždé jmenuje Martina a má ráda tenis. Hippies mají pré a šťastní Čechoslováci hrají na ulici na sitár…
Na druhou stranu jsem na začátku roku dostal jeden úžasný neoviktoriánský román od dvou amerických akademiků. Chtěl jsem ho doporučit, jenže došel zrovna tou dobou, co mojí ženě diagnostikovali rakovinu, čas najednou utíkal jak splašený a já ten román bohužel někam založil. Frustruje mě, že si ani nepamatuju, jak se jmenuje.
VJ: Když jsem četl Pod kůží, tedy první román, který ti vyšel v češtině, velmi mě zaujal skvěle vyvážený poměr mezi popisy a dialogy. Do jaké míry píšeš analyticky a do jaké míry je to jen instinkt? Snažíš se vědomě uspokojit čtenáře, napnout ho a tak dále?
MF: Já k psaní přistupuju hodně analyticky. Po pravdě řečeno, snažím se teď o méně analytický a méně vyvážený přístup. Můj další román je cesta do tmy, v tom smyslu, že ani nevím, co se stane v příští kapitole, s kým se hrdina setká atd. A hlavně jsem se ani nerozmyslel, jak chci, aby se čtenář cítil, až dočte. To je pro mě velmi nezvyklé. V minulosti jsem se nejdřív rozhodl, jak má příběh na čtenáře zapůsobit, a zbytek se odvíjel právě od toho.
VJ: Evangelium ohně vyšlo jako součást série „Mýty“ nakladatelství Canongate, ale vůbec nepůsobí jako psaní na zakázku. Napsal bys tu knížku tak jako tak, i kdyby tě o to Jamie Byng nepožádal?
MF: Když se Jamie před několika lety snažil projekt Mýty rozjet, velmi stál o to, abych se také zúčastnil. Musel jsem odmítnout, protože nedokážu dodat knížku, kterou jsem ještě nenapsal. Musím mít možnost zabít nápad, když to vypadá, že z něj nic kloudného nebude. Doufám, že po mojí smrti se moje knížky pořád budou číst, a hodně by mi vadilo, kdyby mezi nimi byly i slabé příběhy, které vznikly jen proto, že jsem podepsal nějakou smlouvu. Napsal jsem si pár skic k Evangeliu ohně už před několika lety, ale nelíbilo se mi, jak se ten příběh vyvíjí, tak jsem ho nechal být. Pak mě za rok napadla radikálně odlišná verze toho příběhu a já ten román napsal velmi rychle – za pár měsíců.
VJ: Pokud vím, jsi ateista, ale přesto jsi napsal empatickou knížku o náboženství. Odkud se v tobě ta fascinace bere? Anebo ti jen uhranula Bible jako silný příběh, který dokáže změnit chování miliard lidí?
MF: Britský vědec Richard Dawkins nedávno vydal zuřivou obhajobu ateismu jménem The God Delusion (Boží blud). Já si naopak myslím, že velkým bludem dvacátého století byla víra, že se lidstvo bez náboženství obejde. Většina lidí víru potřebuje, a když ji nemají, trpí a šílí. Jsem ateista, ale zajímá mě, jak se lidé vyrovnají s tím, když jim je upřen nadpřirozený rámec, o který by se mohli opřít. A náboženství je přirozeně nekonečně fascinující: groteskní, zábavné, obdivuhodné.
VJ: Evangelium ohně pojednává o pravdě, respektive o dvou druzích pravdy: jedné, která odpovídá všem faktům (tedy tomu, co se skutečně stalo), a řekněme o emocionální pravdě: co člověk z celého srdce věří, že se stalo. Tvůj hlavní hrdina Theo Griepenkerl podvrací tento druhý druh pravdy, což pro něj má nebezpečné důsledky. Jenže ty jako autor rovněž chceš čtenářem otřást, proniknout mu pod kůži. Nebojíš se, že budeš stejně jako Theo ve tvém románu dostávat dopisy s větami jako: „Napadlo vás vůbec pomyslet na lidi jako já, než jste dal svou knihu světu?“
MF: Recenze Evangelia ohně se zatím soustředily prakticky jen na to, jak je ta kniha legrační. Jen hrstka recenzentů si podle všeho všimla, že má i vážnou a velmi procítěnou stránku. Možná je to jenom chyba novinářů. Za ta léta jsem zjistil, že čtenáři jsou v tomto ohledu mnohdy vnímavější než novináři. Dívají se pod povrch a vidí, co tam skutečně je.
VJ: Evangelium ohně lze rovněž číst jako satiru na nakladatelský byznys. Ale tvůj vztah k nakladatelství Canongate je mnohem srdečnější, ne? Vždyť ani nemáš agenta…
MF: Většina důvodů, kvůli nimž autoři využívají služeb agentů, v mém případě neplatila. Mně nakladatel sám od sebe zavolal a třicet minut mi vykládal, proč mě chce vydat. Jak si jistě dokážeš představit, to se mnoha nepublikovaným autorům zrovna nestává. Agenti spisovatelům rovněž pomáhají získat větší zálohy a privilegovanější zacházení. O to jsem neměl zájem. Rovněž autorům pomáhají odejít od stávajícího nakladatele k většímu. Já od Canongatu nehodlám odejít. Satira v Evangeliu ohně je založená na cestách, jimiž jsem se mohl vydat, kdybych byl jiný typ spisovatele a jiný typ člověka.
VJ: V souvislosti s Evangeliem ohně mluví všichni recenzenti o prométheovském mýtu. Není to ovšem rovněž příběh o Ježíšově mýtu?
MF: Ale jistě.
VJ: A v neposlední řadě: tento časopis je určen hlavně překladatelům, a tak by mě zajímalo, jaký k nim máš vztah.
MF: Spolupracuji s nimi tak úzce, jak je to jen možné. Ne protože bych se jako Milan Kundera obával, že moje slova utrpí, pokud nebudou v těch nejlepších rukou, ale protože přemýšlení o překladu je taková radost. Tak před dvěma měsíci jsem se velmi intenzivně zabýval jedním novým polským románem a s pomocí své ženy, která mluví polsky, internetových slovníků a mladého začínajícího překladatele porovnával dva nepublikované anglické překlady této knížky. Baví mě analyzovat nesnadná rozhodnutí, před nimiž stojí, trpké kompromisy, k nimž musí sáhnout, i magicky šťastné formulace, hledání onoho unikavého tónu. Nevím, jak je to u češtiny, ale polština v jednom aspektu připomíná holandštinu, a sice že v ní můžeš mít věty jako: „The until very recently homeless but now temporarily housed man, remembering that years ago his sister had, to what degree seriously, he didn’t know, offered him a room, phoned her up.“ [Doslovný překlad, který zachovává všechny hrůzy originálu: „Až donedávna bezdomovec, ale nyní dočasně ubytovaný, vzpomínaje, že mu před lety sestra, nakolik vážně, to netušil, nabídla byt, jí zavolal.“] V angličtině takováhle katastrofální větná skladba prostě nefunguje. Takže překladatel musí přepisovat, znovu tu větu poskládat. Ovšem přitom musí posoudit, do jaké míry je složitost či přímočarost toho konkrétního autora daná jazykem a do jaké míry se svým stylem ostatním autorům z té jazykové oblasti vymyká. Pokud kniha neplyne příliš hladce ani v původním jazyce, do jaké míry by to měl překladatel zachovat? Pokud je slovní hříčka v originálu křečovitá nebo trapná a překladatel přijde na mnohem lepší, může ji takhle nahradit?
Jako recenzent se rovněž potýkám s tím, jak komentovat slabiny překladu, aniž bych se překladatele dotkl. V britských médiích recenzenti překladatele buďto blaženě ignorují, jako by byla knížka rovnou napsaná anglicky, anebo recenzent poznamená, že překladatel odvedl skvělou práci. Nikdo neřeší, jak rozebrat překlad, který je celkem slušný, ale najde se v něm i pár mušek. Takže překladatelé nikdy nedostanou žádnou zpětnou vazbu, buď jejich výkon přejdou totálním mlčením, anebo ho mechanicky pochválí jednou větou.