Rozhovor s Jiřím Stromšíkem
S čerstvým laureátem Státní ceny za překladatelské dílo nejen o ní, ale též o překládání, o předlistopadové ediční politice a o Günteru Grassovi.
Jan Hon: Vaše bezprostřední reakce na udělení Státní ceny za překladatelské dílo se mi zdála velmi zdrženlivá. Máte snad nedůvěru k jakémukoliv institucionálnímu hodnocení a oceňování literárních výkonů?
Jiří Stromšík: Ceny samozřejmě patří ke kulturnímu životu. Zejména v době, která je tak závislá na médiích, je nelze zavrhovat. Jenom je třeba si vždycky uvědomit, že rozhodování o tom, kdo je první nebo druhý, je v kultuře mnohem obtížnější, než když se běží třeba stovka, a zůstává vždy relativní. Na druhé straně cenu uděluje kvalifikovaná komise, která má jistá měřítka a nevybírá náhodně. Takže nezpochybňuji v žádném ohledu rozhodnutí poroty, která k tomu závěru dospěla, i když to pro mě byl závěr překvapivý.
JH: Často se mluví o tom, že překladatelé jsou nedoceněni, jak společensky, tak finančně. Ztotožňujete se s tím? Nemohou ceny přispět k povědomí o této situaci, ne-li k jejímu zlepšení?
JS: Nevím, jestli se ta situace dá nějak změnit. Ale souhlasím s většinou kolegů v tom, že překladatelské řemeslo je u nás ve srovnání s jinými evropskými zeměmi přece jenom finančně podhodnoceno. Je známo, že právě v malých kulturách hrají překlady důležitější roli než v kulturách velkých, které mají svého Shakespeara, svého Balzaka atd. Ti se u nás do kultury dostávají pouze cestou překladu, tudíž je zde překladatelská práce svým způsobem tvůrčí: rozšiřuje místní kulturní obzor, popřípadě rozšiřuje jazyk. Toho si byla vědoma generace obrozenců nebo Vrchlického, která zprostředkovala jisté literární formy, jež nebyly na domácí půdě přítomné. Na druhé straně jistě nemůžeme zapomínat, že překladatelská práce je tvorba sekundární. Ovšem sám fakt, že ministerstvo kultury začalo vedle kulturních tvůrců oceňovat i překladatele, považuji za docela rozumný a prospěšný. Objektivněji řečeno: Státní cenu za překladatelské dílo chápu tak, že každoročním oceněním jednoho z nás dává stát najevo, že v překladatelské práci nevidí jen pasivní a mechanický „přenos informací“, nýbrž že ji považuje za samostatný a nezastupitelný přínos celé národní kultuře. V tom smyslu jsem cenu přijal se zadostiučiněním.
JH: Vy sám jste členem Obce překladatelů. Jak byste popsal její poslání? A dostává mu? Hraje nějakou roli i v souvislosti se zmiňovanými finančními nároky překladatelů?
JS: Nejsem příliš aktivním členem Obce, ale podle zpráv, které dostávám a čtu, si myslím, že dělá docela dobrou práci. Je to jako v jiných podobných organizacích – většinou se tomu opravdu věnuje jenom pár lidí, píší petice tam a onam, organizují schůzky s nakladateli a podobně. Myslím, že je dobře, že taková organizace existuje a přinejmenším dává v médiích různým způsobem najevo, že překladatelé tady jsou a že vykonávají poměrně užitečnou činnost.
JH: Právě v této souvislosti jsem si všiml, že i lidé, u kterých bych to nečekal, s nostalgií vzpomínají na dobu předlistopadovou. Vy jste coby překladatel zažil obě období rovným dílem. Dokážete nějak popsat jejich rozdíl?
JS: Rozdíl byl v tom, že tehdy byly honoráře pevně stanoveny a byla jistota, že za stránku dostane člověk plat v jistém rozmezí. Ale rozhodně bych neměnil, a ani nevím, že by po tom někdo vzdychal, protože pevná sazba za stránku rozhodně nevyváží všechno ostatní: tu mizérii, kdy se všechno možné nesmělo. Nikdo snad nemyslí vážně, že by se situace nějak zásadně zhoršila, ona se nezhoršila ani po finanční stránce. Jistě, dolní hranice je dnes hodně pohyblivá a někteří nakladatelé toho mohou zneužít.
JH: Krom toho se ale vzpomíná také na to, že od té doby už nikdy nebyla věnována taková péče edicím.
JS: Na tom něco pravdy je. Už jsem kdysi mluvil o tom, že vezmu-li Odeon, ale to platilo i pro jiná nakladatelství, vydávalo se poměrně málo titulů ročně vzhledem k počtu pracovníků, kteří tam byli. Kdyby s tímto počtem pracovníků chtělo tehdy pracovat nějaké západní nakladatelství, tak by ročně muselo vydávat snad pětkrát víc titulů. V některých nakladatelstvích se opravdu věnovala knížce značná odborná péče, byla rozdělena mezi technického redaktora, několikeré lektorování atd., což bylo možné právě vzhledem k nízkému počtu vydávaných titulů. Opravdu se dá říct, že si ta nakladatelství mohla dovolit nechat pracovat na titulu tolik lidí, kolik si dneska nemůže dovolit žádný nakladatel.
JH: A není to srovnatelné ani s velkými nakladatelskými domy v zahraničí?
JS: Srovnání je možné, ale kulhá v tom, že domy jako Gallimard, Suhrkamp, a zejména velká anglosaská nakladatelství vydávají knihy pro ohromné publikum, a mohou tak poměrně slušně vydělat i na velmi pečlivě připraveném titulu, který si žádá velké náklady na výrobu. Například souborná vydání – to je ještě stále slabina naší knižní kultury. Nevzpomínám si na českého klasika, jehož sebrané spisy by byly vydány v kritickém vydání a v úplnosti – od Havlíčka až po klasiky 20. století. Ve všech kulturních národech patří k samozřejmostem, že se klasikové vydávají v dokonalých kritických, nebo alespoň velmi odborně připravených edicích. To u nás chybí a mohou si to samozřejmě většinou dovolit opravdu jen velká nakladatelství. Ovšem ani v zahraničí se takovéto náročné edice, jako je třeba Hölderlin nebo v Rakousku Hofmannsthal, pokud vím, neobejdou bez subvencí. Tam ovšem zdroje pro takové subvence jsou, a to i mimostátní. U nás vím o jediném případu takového mecenášství, a to jsou sebrané spisy Kafkovy, které byly vydány za finanční pomoci několika institucí, především Novy, a našly se i banky, které je financovaly. Ale takových případů moc není. Kolega Bílek mi nedávno připomněl, že Česká knižnice, něco tak zásadního, nemůže pravidelně vycházet, protože se na ni nenajdou ani státní peníze, ani jiná podpora – což je ovšem ostuda. Tohle je přece věc, která by měla být prestižní a která u kulturních národů prestižní bývá. Že se na něco takového u nás nenajdou peníze, je na pováženou.
JH: Před Listopadem vyšly některé vaše překlady pod jménem vaší ženy Evy Pátkové…
JS: Jeden, Muschgovo Léto ve znamení zajíce. Ta situace byla dost složitá, protože nebylo vždy všude jasno, kdo co „smí“. Já jsem třeba směl psát doslovy, to nikdo nezakázal, ale když mně paní Saudková nabídla k překladu Muschga, tak se ukázalo, že by nebylo dobře, aby tam moje jméno figurovalo. Nevím z jakých důvodů, pozadí neznám. Moje žena sice byla vyhozená z Akademie, ale směla překládat.
JH: Jak to fungovalo technicky? Mělo nakladatelství představu o tom, kdo knihu přeložil? Byla to jenom potěmkiáda navenek?
JS: Neřekl bych, že to vědělo nakladatelství. Věděl to příslušný redaktor, který riskoval. A paní Saudková, to je opravdu vzácná žena, dala příležitost několika lidem. O všech ani nevím, ale vím, že pod různými jmény překládala třeba Růžena Grebeníčková. Překladatelům, kteří směli překládat a kteří pokrývali svým jménem překlady někoho jiného, se říkalo pokrývači. Dělalo se to koneckonců i u některých publikací nebo doslovů. Chtělo to samozřejmě od redaktora jistou odvahu. V situaci, která se už mladším lidem těžko zpřítomňuje, bylo velmi nejasné, kdo co smí, poněvadž to bylo různě odstupňováno; to je metoda každého teroru. Byla to kafkovská situace právě v tom, že se vědělo, že na člověku lpí jakási skvrna, ale nebylo jasné, jakými cestami se příslušní ředitelé nebo šéfredaktoři dozvídají, k čemu dotyčného mohou pustit a k čemu ho pouštět nesmějí nebo nemají. Ta nejistota, jestli člověk není pod nějakou nikým nevyslovenou klatbou, byla vlastně rafinovanější formou teroru. Nevím, jestli ji ti státní teroristé uplatňovali vědomě, nebo instinktivně. Možná, že to byl jenom jejich instinkt, který jim kázal, cimrmanovsky řečeno, neříkat všecko, ale jen naznačovat.
JH: Já si to představuji tak, že trpěli zároveň nejistotou sami mezi sebou, takže to byla vlastně nejistota delegovaná.
JS: Samozřejmě – byli kovaní komunisté, kteří měli hrozný strach z StB, a přitom to byli funkcionáři na vysoké úrovni. Koneckonců Procházka to ve scénáři k Uchu myslím zachytil naprosto přesně. Ta skrytá hrozba fungovala až po špičky, promítala se až úplně do nejvyšších pater. Bylo i složité vyznat se v různých osobnostech. Existovali třeba přesvědčení komunisté, kteří věděli, co je dobrá literatura, a byli jí oddáni. Ti potom vyjednávali mezi nakladatelstvím a vyššími orgány. Nevím, jestli přímo s ÚV nebo s nějakými ministerskými úředníky, ale každopádně vykonávali taktickou práci pro to, aby se alespoň něco dostalo na veřejnost. Byli mezi nimi lidé, díky nimž se občas podařilo prosadit k vydání dobrou literaturu. Navíc někdy drželi ruku nad redaktory, které by nikdo další nepřijal. Že třeba Škvorecký mohl zůstat v Odeonu i po aféře se Zbabělci, to muselo být zásluhou někoho takového.
JH: Jak to vypadalo, když jste v Odeonu sestavovali ediční plány? Rozhodovala o nich nějaká komise, která byla více méně odhadnutelná, nebo to šlo postranními cestičkami?
JS: Primární byla autocenzura. Jistě by nikoho z nás nenapadlo navrhnout do edičního plánu Orwella. Ale usilovalo se třeba o to, aby se mohl vydat Proust nebo Joyce. S edičními plány se, pokud vím, chodilo na ministerstvo. Rozhodující instancí bylo ovšem příslušné oddělení na ÚV, kde byl proslulý Miroslav Müller – takyspisovatel, psal pod pseudonymem Kapek. Plány se musely zdůvodňovat – třeba když se v roce 1983 vydal výbor z Kafky, zdůvodnilo se to ze strany nakladatelství tak, že je výročí, že se to bude všude oslavovat a že by nebylo vzhledem k zahraničí dobré, aby se tady Kafka vůbec nevydal. Jaký byl mechanismus mezi ministerstvem a nejvyšším orgánem, tedy ÚV, nevím, o to jsem se ani nikdy nestaral. Vím, že když jsem přišel s návrhem na vydání Freuda, což bylo už v poměrně volnější době, v roce 1985, trvalo to nějakou dobu. Nakladatelství nejdřív váhalo, zda to vůbec podat. Pak bylo potřeba sehnat správné lektorské posudky od správných lidí. Museli to být lidé po partajní linii takříkajíc kovaní – alespoň jeden posudek musel napsat někdo, kdo měl tohle zázemí. Byli lektoři, kteří mohli psát posudky na neproblémové knížky, ale na některé problémové musel být lektor, jehož jméno „nahoře“ něco znamenalo. Takže jsme sehnali dva posudky od takovýchto lidí a pak to šlo hladce.
JH: V rámci germanistiky učíte mj. překladatelské semináře. Lze učit překladatelství nějak cíleně, lze překladatele vychovat – nebo o jeho kvalitě rozhoduje jen talent a zkušenosti?
JS: Jsem skeptický zcela obecně v tom, jestli je vůbec možno někoho něčemu naučit: z blbce by neudělal inteligenta ani sám Jan Ámos, a chytrý se všechno naučí sám (někdy snad i od svého učitele). Myslím, že učitel nejspíš může dát žákovi šanci, aby se rozvíjel, a moc mu při tom nepřekážet. To platí i pro překladatelství. Semináře jsem nezavedl s nadějí, že někoho naučím překládat, nýbrž abych upozornil studenty germanistiky na to, že něco takového existuje, a že to dokonce pro ně může být šance; chtěl jsem jim předvést, co překládání obnáší, upozornit je na možná řešení, ukázat jim, jaká kritéria je možno uplatnit při hodnocení překladu. A myslím si, že to má smysl i pro germanistu, který nikdy překládat nebude. Snad se tím totiž trochu rozšiřuje pohled na výchozí jazyk i jazyk cílový. Svými překladatelskými semináři jsem tedy chtěl asi hlavně podnítit zvýšenou pozornost oběma jazykům.
Zároveň je z praktického hlediska možno upozornit na základní pravidla řemesla, tedy na věci, na které by člověk přišel většinou sám, ale když je na ně upozorněn, snad mu to ulehčí první kroky.
Další smysl takových seminářů je podle mého názoru v tom, že se studentům cizí kultury otvírá pohled na vztahy obou kultur, tedy domácí a studované, takže mohou být pro kvalifikaci germanisty alespoň v některých ohledech docela užitečné.
Nemyslím si, že by někoho mohla naučit dobře překládat teorie překladu. Než jsem začal překládat, nikdy jsem žádnou teorii nestudoval. Tomu řemeslu každého nejvíc naučí dobrý redaktor, který dostane překlad do ruky. Právě redaktorkám, které četly moje první překlady, vděčím za to, že mě upozornily na řadu chyb, které si člověk neuvědomí, i když se to snaží dělat pořádně.
Myslím, že překladatelství v běžném slova smyslu nepotřebuje žádný zvláštní talent, jen cit pro oba jazyky a jistý, dost vysoký stupeň vzdělanosti. Pak jsou ale typy překladů, pro které je už třeba jisté tvůrčí invence. Hiršalův Morgenstern nebo Fischerovy překlady, to jsou pochopitelně výkony, které se nemohou povést každému, na to je už zapotřebí talent trochu jiného kalibru, nejen zvýšený cit pro jazyk a vzdělanost.
JH: A co vaše vlastní překladatelské zásady?
JS: Já žádné nemám. „Zásady“ si stanovuji vždy znovu, když začnu překládat nového autora, nebo i další knížku téhož autora. Nejobecnější zásady jsou banální – překladatel se musí snažit pochopit, jak jazyk – Grassův, Enzensbergerův a tak dále – působí v jeho jazykovém a dobovém prostředí, a snažit se pro to najít ekvivalenty. Překladatel by neměl prosazovat svůj vlastní rukopis, nýbrž snažit se trefit rukopis toho, koho překládá. Jsou někteří překladatelé, kteří se snaží svůj dobrý nápad nebo šířku svého slovníku uplatnit i tam, kde si to autorův slovník nebo styl nežádá, nebo dokonce je mu takový „dobrý nápad“ cizí. To je jistě falešná překladatelská ctižádost. Zodpovědný překladatel by měl se svou vlastní osobností, se svými jazykovými preferencemi ustoupit a snažit se přiblížit co nejvíc k tomu, koho překládá. Otokar Fischer pro to použil devízy Jana Lucemburského „Ich dien“ („Sloužím“).
Jsou také jisté jazykové polohy, pro které je ten který překladatel více nebo méně disponován. Mně třeba činí potíže hovorová řeč, protože mým jazykovým základem, tedy doslova „mateřštinou“, je čistý valašský dialekt a mojí „bezpříznakovou“ češtinou je čeština spisovná, v podstatě literární, takže jsem vlastně chodící jazykový anachronismus. Pro vaši generaci je bezpříznakovou jazykovou rovinou hovorová čeština a češtinu spisovnou vnímáte, nemýlím-li se, jako její „nepřirozenou“ variantu.
JH: V jednom dřívějším rozhovoru jste řekl, že to, které autory jste překládal, byla náhoda. Když se na ně ale člověk podívá, vidí dost znatelný profil. Jsou to obecně nejvyšší literární šarže, zároveň často autoři buď sociálně angažovaní, nebo aspoň ze sociálního hlediska interpretovaní. Nepřekládal jste přece jen s nějakým programem nebo s pocitem, že když překládáte, tak to musí stát za to, musí to zprostředkovat něco zásadního pro kulturu?
JS: Nikdy jsem nebyl překladatelem na volné noze, měl jsem se čím živit. Kdybych se neměl čím živit, budu překládat třeba i rodokapsy, ale v té situaci jsem nebyl. První impuls, abych dal najevo, že „bych si rád něco přeložil“, byl nicméně prozaicky materiální: když mě vyhodili z fakulty, chtěl jsem si přivydělat; ale měl jsem štěstí, že mi od počátku nabízeli docela dobré autory. A když mi někdo později nabídl třeba Canettiho, sáhl jsem po něm, i když jsem věděl, že na něco takového vlastně nemám čas. Nikdy jsem se ale nesnažil chodit za někým a vemlouvat mu nějaký titul – iniciativa vždycky přišla z nakladatelství.
JH: A to platí i v případě vašich duchovědných překladů, Stanzela, Hockeho, Curtia?
JS: Curtius a Hocke byly projekty, které inicioval můj přítel a kolega z Odeonu Jiří Pelán a u jejichž zrodu jsem byl od začátku přítomen. Bylo tedy přirozené, že to budeme překládat my, popř. že k tomu ještě někoho přibereme, protože to byly delší texty. O takové překlady bych ovšem vždycky stál, protože si myslím, že jsou zapotřebí – takové věci mají existovat v domácím jazyce. A překlad Stanzela také vyplynul z redakce Odeonu, kde padl návrh na jeho vydání, a já jsem o to projevil zájem, protože jsem jeho první práce s užitkem četl už v 60. letech. Mezi překladateli profesionály o takovéto tituly není moc velká dračka, protože jsou hodně časově náročné a člověk na nich zkrátka nevydělá. Může si je dovolit překládat právě někdo, kdo to dělá jenom jako vedlejší zaměstnání.
I když třeba Jiří Pechar překládal snad jen takové tituly „z nejvyšší příčky“, a dokonce se tím živil – ale to jsou výjimky, na to musí být člověk asketa jako Pechar.
JH: Na seznamu vašich překladů je nápadné, že končí generací autorů, kteří se proslavili v šedesátých, nejpozději sedmdesátých letech. Nic novějšího vás nezaujalo? Máte snad pocit, že už se literatura vyčerpala?
JS: Ne, to si nemyslím. Ale musím se přiznat, že mezi literáty, kteří se objevili v posledních patnácti dvaceti letech, mě moc nezaujal téměř nikdo. Na rozdíl od jiných kolegů si docela cením třeba Daniela Kehlmanna. To je autor velice úspěšný, ale já mám dojem, že to nebude jenom takový jepičí úspěch. Pak je tu samozřejmě Ransmayr a několik jiných… I mezi mladšími autory by se tedy několik prvořadých našlo, ale ke mně žádný z nich nedoputoval. A možná je logické, že tyto autory překládají lidé o generaci nebo dvě mladší, než jsem já, v podstatě jejich vrstevníci – snad tu funguje jakýsi generační vkus. Kdyby mně někdo někoho z nich k překladu nabídl, možná bych to vzal – ale nemám mezi nimi žádné favority.
Já literaturu posledních let nesleduji už tak intenzivně jako svého času, zhruba do osmdesátých let. Ovšem na základě toho, co mám přečteno, bych řekl, že to je literatura na poměrně vysoké řemeslné úrovni, ale trochu vaří z vody. Je v ní rozpitváno mnoho osobních problémů, dívčích citových záležitostí a podobně, ale jen ojediněle nacházím autory, které si přečtu s velkou chutí z čistě čtenářského hlediska. Všechno to má poměrně slušnou úroveň – jistě to prochází nějakým lektorským sítem –, ale zdá se mi, že se zatím neobjevili žádní velcí vypravěči typu Grasse nebo Bölla, kteří by dokázali oslovit širší publikum. Přitom v anglosaské literatuře se jenom rojí – ať se podíváte, kam chcete, je to jeden skvělý vypravěč za druhým. Nevím, proč v německé literatuře nejsou. Každopádně si myslím, že ty dobře napsané destiláty píšících germanistek, jak říkám nastoupivší generaci, mimo německou oblast moc přitažlivé nebudou.
JH: Přesto jste i vy překládal žijící autory. Máte zkušenost s tím, že byste překlad přímo s někým z nich konzultoval?
JS: Při překladu Masy a moci jsem narazil asi na dvě problematická místa, tak jsem napsal Canettimu a on mi odepsal. Ale jinak ne.
Zajímavý případ je Grass. To už dnes není jen velký autor, ale také velký podnik, instituce. Nakladatelství Steidl ke každé jeho nové knížce pořádá několikadenní semináře pro překladatele z celého světa. Na jejich otázky odpovídá buď přímo Grass, nebo odborníci za Grassovy účasti. Nevím, od koho ta iniciativa přišla, zda od nakladatelství, nebo od Grasse, ale skoro bych řekl, že od něj. On má vysloveně zájem o to, jak se zachází s jeho knihami v cizích jazycích – i když jistě v tomto ohledu není tak citlivý, nebo spíš přecitlivělý, jako Kundera.
JH: Kundera je notorický extrémní příklad. Vnímáte jeho názory na překlad jako přehnané? Jaké právo má vlastně autor zasahovat do překladu, když je přece jasné, že nikdy nebude cílový jazyk ve všech jeho souvislostech znát tak dobře jako překladatel?
JS: Kundera je speciální případ, což souvisí s jeho celkovým názorem na tvůrce a přeceněním románu jakožto kulturní instituce s ničím nesrovnatelné. Přestože je v některých jazycích – jistě i v němčině – schopen velmi kvalifikované kontroly, měl by jako čtenář překladů vědět, že k jistým posunům dochází nutně vždycky. Ty jeho požadavky jsou tak rigorózní, že jsou prakticky nerealizovatelné. Zdá se mi, že v eseji o překladech Kafky do francouzštiny se (vedle oprávněných výtek) snaží regulovat něco, co regulovatelné není a co není ani racionalizovatelné. Originál se při transformaci do cizího jazyka vždycky více nebo méně posune, čili při četbě překladu nikdy nečteme daného autora, nýbrž autora s indexem jedna, ať je překlad sebelepší. Kundera překladateli třeba vyčítá, že Kafka opakuje jedno slovo, tuším, třikrát za sebou, zatímco v překladu je jenom dvakrát. To bych skutečně nechal na posouzení překladateli – ten musí mít cit pro to, jak funguje věta v originále a jak v cílovém jazyce, a nikdy ji nemůže přeložit se všemi detaily, vždycky ji musí nějakým způsobem posunout. Posoudit, zda se ten posun od originálu vzdaluje už příliš nebo ne, je hrozně obtížné a já se můžu těžko ztotožnit s apodiktičností, s níž to Kundera činí. Vím, že když čtu Urbánkova Shakespeara, jsou v něm jisté posuny, u Hilského jsou zase jiné a u Joska ještě jiné, a že tím pádem máme zkrátka Shakespearů několik. Nikdy bych se neopovážil stanovovat tak rigorózní pravidla, kterými se má řídit překlad, jak se o to pokouší Kundera. Jistě, když je někdo spisovatel, tak má asi větší ego než obyčejný smrtelník. Ale myslím, že ta jeho snaha je marná, nikdy nemůže být stoprocentně úspěšná: překladatel má sloužit autorovi, ne sobě, ale tím ještě není zbaven svéprávnosti.
JH: Když mluvíte o spisovatelském egu – jak na vás lidsky působil Günter Grass, se kterým jste se setkal loni na podzim?
JS: Je to mimořádně přátelský člověk, který má evidentní zájem o druhé lidi, klade otázky, vyptává se na druhé, nemluví o sobě. Ohromně sympatické na něm je, že ze sebe nic nedělá, a nedělá ze sebe ani skromného, nebo tak říkajíc lidového člověka. Škoda, že jeho pozdější texty jsou už trochu řidší.
JH: Není to tak už od Psích roků?
JS: I v Platejsovi (Der Butt) nebo v Potkance jsou pasáže, které by nedovedl napsat nikdo jiný než on. Jenže jak je vidět třeba na Širém poli, Grass se přece jen neubránil tomu, že je národní institucí, což asi poznamená každého, i toho nejsebekritičtějšího člověka. A protože je národní institucí, cítí se být vázán povinností ty své Němce poučovat a vychovávat. Překvapilo mě třeba, jaký úspěch mělo Žabí lamento (což je mimochodem Karlachův skvělý překlad titulu Unkenrufe, to by jiného v životě nenapadlo). Grass i zde dovede napsat figuru, vymyslet originální scény a zápletky a i jeho kritika popřevratové mentality „dravčího kapitalismu“ je mimořádně přesná – ale z celé knihy trčí příliš okatě didaktická idea smiřování s Poláky. To je škoda.