Vaidas Šeferis
Litevská literatura v posledních letech prožívá plodné a zajímavé období. V Litvě se píše, překládá a vydává hodně kvalitních knih. A jedním z nejpozoruhodnějších jevů je, že se v přesyceném literárním prostředí tzv. krásné literatuře daří kupodivu dobře. Tradičně silná a oblíbená zůstává poezie, své pozice obhájil román a pozornost vzbudilo i drama (především Marius Ivaškevičius a Sigitas Parulskis). Samozřejmě s sebou volný knižní trh přinesl to, co přináší všude ve světě: komercializaci s jejím vulgárním imperativem prodeje, zisku a nezastavitelným proudem levného čtiva. Přesto Litva na tak malou zemi, jakou je, uživí relativně velké množství profesionálních spisovatelů a jejich vytrvalých čtenářů, kteří si v oceánu komerčního tisku udrželi malý, ale sympatický ostrov kvalitní literatury. Jeden z nejzajímavějších příběhů soudobého litevského literárního života se odehrává okolo eseje.
Tento žánr v posledním desetiletí udělal v Litvě pozoruhodnou kariéru. Kritici se vesměs shodují, že léta 1998–2007 můžeme nazvat desetiletím eseje. K tomuto žánru sáhli téměř všichni významní spisovatelé (snazší by bylo vyjmenovat, kdo eseje nepsal), esejistika opakovaně dominovala (a dominuje) v žebříčcích nejoblíbenějších knih, eseje vycházejí v pravidelných rubrikách kulturních a literárních týdeníků, objevují se na stránkách nejprestižnějších kulturních časopisů, jako jsou Roky (Metai) či Kulturní pole (Kultūros barai), a na vybraných internetových portálech (www.culture.lt, www.bernardinai.lt, www.tekstai.lt). Pokusme se tedy alespoň stručně podívat na hlavní body vývoje litevské esejistiky.
Litevská esejistika čerpala své první podněty z intelektuální energie, kterou na konci 19. a na začátku 20. století akumulovala národně a kulturně angažovaná publicistika. Vzpomínky z dětství, které Vincas Kudirka (1858–1899) otiskl v časopise Zvon (Varpas), próza Sofiji Kymantaitė (1886–1958) či žánrově nespecifikované „obrázky“ Juozase Vaižgantase (1869–1933) ještě nejsou eseji v pravém slova smyslu, ale už dávají prostor projevům nového autorského „já“, které se svou zdůrazněnou individualitou a intimnějším tónem jasně odchyluje od žánrových norem publicistiky.
Titul prvního litevského esejisty bývá přisuzován různým autorům. Někteří kritici jím jmenují Juozapase Albinase-Herbačiauskase (1876–1944), který roku 1908 vydal sbírku žánrově těžko zařaditelné prózy Trnová koruna (Erškėčių vainikas). Balys Sruoga za prvního esejistu pokládal Jurgise Savickise (1890–1952), maje na mysli jeho sbírku Sonety svátečního dne (Šventadienio sonetai, 1928). Jiní kritici vidí první příklad pravé esejistiky ve sbírce literárně-kritických skic Juozase Kossu-Aleksandravičiuse (1904–1973) Bohové a boží muka (Dievai ir smūtkeliai, 1935). Krátké meziválečné období státní nezávislosti však nestačilo na plnohodnotné rozvinutí eseje. Jak poznamenal litevský spisovatel a religionista Gintaras Beresnevičius, esejistika potřebuje jistou distanci, odstup, perspektivu, hravost, elegantní nedokončenost, a to všechno nejde dohromady s vnitřním napětím, vnějším nátlakem a společenskými potřebami národa, který téměř neustále musel bojovat za holou existenci.
Po druhé světové válce se velká část litevských spisovatelů stáhla na Západ (největší litevská střediska vznikla ve Spojených státech amerických). Litevská literatura – stejně jako celý národ – byla násilně rozdělena na dvě části: exilovou a domácí. O normálním literárním životě v okupované Litvě se do poloviny šedesátých let nedá hovořit. Těžiště literárního života se přesunulo na exilovou větev litevské kultury. Ztráta státní nezávislosti a hrůzy páchané okupačním režimem na dlouhá léta poznamenaly kolektivní národní paměť. Toto trauma se stalo kulturně-emotivním podkladem, ze kterého vyrůstala litevská literatura, ať už ve verzi, která pateticky hlásala národní tragédii (poezie Bernardase Brazdžionise či Jonase Aistise), anebo ve verzi vzbouřenecké, pokoušející se o vysvobození literatury z přímočaré angažovanosti v zájmu národa (Antanas Škėma, Alfonsas Nyka-Niliūnas, Algimantas Mackus). Tyto kulturně-historické okolnosti nebyly pro esej příznivé. Poznamenejme však, že literární život nikdy není žánrově čistý a dominující literární směry nikdy nevyčerpají celou literární realitu. Proto bychom i v poválečné litevské literatuře mohli najít řadu dokladů latentní, tiché existence esejistického psaní.
Literární život v okupované Litvě začíná od šedesátých let vykazovat jisté znaky zotavení. Jak v tehdejším Československu, Polsku, Maďarsku, tak také v Litvě se literatura naučila částečně obcházet sovětskou nomenklaturu: ať už výběrem rádoby neutrálních témat (folklor, mytologie, příroda), nebo prostřednictvím nelegálního literárního oběhu, ve kterém se postupně objevily snad všechny knihy, za jejichž čtení se člověk mohl „zadarmo projet do Vorkuty“. Přichází generace talentovaných spisovatelů, kteří si vypěstovali značnou imunitu vůči socialistickému marasmu. Literární jazyk autorů jako Sigitas Geda (1943), Vytautas Bložė (1930) či Romualdas Granauskas (1939) je jazykem svobodným, jenž nepotřebuje být ospravedlňován dobovými podmínkami.
Přes veškerou snahu režimu se na začátku sedmdesátých let objevuje v Litvě tentýž typ nezávislého intelektuála, jenž je dobře znám v celé střední Evropě a z nějž se rekrutovala většina osobností disentu v tomto regionu. Rolandas Rastauskas ve své knize Jiný svět (Kitas pasaulis, 2004) toto prostředí s jistou nostalgií popisuje jako svého druhu aristokracii, která sice neměla stálý příjem ani práci, ale vážila si své nezávislosti a žila uměním – především tím západním: „S Leninem se bojovalo tak, že se poslouchal Lennon.“ Hrdá individualita byla téměř vždy draze zaplacena brutálními zásahy komunistického režimu do osobního života (je to dobře známý biografický topos v celé Střední Evropě), nicméně tradice a autorita nezávislého myšlení, které bylo v těchto složitých podmínkách vypěstováno, posloužilo jako úrodná půda pro pozdější intenzivní vývoj esejistiky.
Po obnovení státní nezávislosti v roce 1990 prošel litevský literární život snad nejkrásnějším obdobím „nenormality“ ve svých dějinách. Kulturní vakuum, které vzniklo za padesát let okupace, způsobilo rychlé rozvinutí vydavatelského trhu, který byl za několik let schopen uspokojit alespoň tu nejzákladnější literární poptávku. Rozdělení na exilovou a domácí literaturu přirozeně zaniklo a těžiště kulturního života se přesunulo zpět do Litvy. Intelektuální a formální svoboda exilové literatury a otužilé nezávislé smýšlení „domácích“ spisovatelů nakonec vytvořilo prostředí velmi příznivé pro rozkvět esejistiky.
Za průlomový je možné pokládat rok 1991. Tehdy vyšly hned dvě sbírky esejů, které byly směrodatné pro další rozvoj tohoto žánru. Jednalo se o knihu Z daleka a z blízka (Iš arti ir iš toli) Algirdase Juliuse Greimase a o sbírku Tvary naděje (Vilties formos) Tomase Venclovy. Esejistická průlomovost zmíněných sbírek spočívala v půvabu a přesvědčivosti jejich nezaměnitelného autorského hlasu, ve zdůraznění nezávislého, individuálního a pronikavého pohledu na svět a v intelektuální eleganci, s kterou se věnovaly nejžhavějším tématům literárního, kulturního a politického života. Tyto dvě knihy symbolicky uzavřely dobu formování litevské esejistiky a legitimovaly ji jako samostatný literární žánr.
Nástup esejistiky byl pomalý ale dobře citelný. Eseje se nejdřív rozmnožily v kulturním tisku: kolem roku 1993 se začaly pravidelně objevovat v týdenících Athény Severu (Šiaurės Atėnai), 7 dní v umění (7 meno dienos), Literatura a umění (Literatūra ir menas). Ojedinělý příklad představují eseje Rolandase Rastauskase, které vycházely po deset let (1993–2003) jednou týdně v kulturní příloze deníku Litevské ráno (Lietuvos rytas).
Není náhoda, že se esejistika nejdřív objevila na stránkách periodického tisku. Své vlastní postavení hledal esej především v intelektuální a stylistické opozici vůči publicistice. V průlomové době boje o nezávislost (cca 1988–1990) se publicistika stala páteřním žánrem, její styl a jazyk ve veřejném prostoru jednoznačně dominovaly. Všudypřítomnost žurnalistického slohu – vlivného, avšak formálně a stylisticky omezeného – brzy probudila potřebu diversifikace, hledání jiného způsobu vyjádření. To nabízel právě esej.
Ke konci devadesátých let již tento žánr vyšel ze zóny vlivu publicistiky. Esejistika se nejen postupně ocitla v centru literárního dění, ale začala evidentně ovlivňovat své žánrové okolí. K roku 2002 bychom těžko hledali spisovatele, který tento literární druh nezkusil. Za pomyslný vrchol esejistické slávy bychom mohli pokládat léta 2002–2004. Tehdy vyšly esejistické sbírky, které jsou literární kritikou označovány za nejlepší příklady současného litevského eseje: Sigitas Parulskis, Nahaté oblečení (Nuogi drabužiai, 2002); Spánek a další ženy (Miegas ir kitos moterys, 2005); Gintaras Beresnevičius, Vlčí sluníčko (Vilkų saulutė, 2003); Giedra Radvilavičiūtė, Naplánované okamžiky (Suplanuotos akimirkos, 2004); Rolandas Rastauskas, Jiný svět (Kitas pasaulis, 2004); Alfonsas Andriuškevičius, Psaní kouřem (Rašymas dūmais, 2004).
Esej zůstává populární a vlivný doposud. Sbírka Kęstutise Navakase Kroniky dobrého života (Gero gyvenimo kronikos) byla vybrána za knihu roku 2005; stejného uznání se v roce 2007 dočkal Sigitas Parulskis se sbírkou Šnek s baseballovou pálkou (Sraigė su beisbolo lazda); za jednu z největších literárních událostí roku 2007 byla kritikou označena sbírka esejů Regimantase Tamošaitise Prodavač vitamínů (Vitaminų pardavėjas).
Definitivní žánrovou emancipaci soudobé litevské esejistiky signalizovalo její ukotvení v institucionálním prostředí. Od roku 2001 se konají četné odborné diskuse o jejím vývoji, vyprofilovala se skupina specialistů, která zkoumá esej z pozic literární vědy, a na univerzitách vznikají diplomové práce o esejistice. Pro prezentaci Litvy na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem roku 2002 byli přední litevští esejisté požádáni o napsání esejů na téma soudobé problematiky národní identity: jejich sbírka Na pokračování. Eseje o Litvě a Evropě (Fortsetziung folgt. Essays über Litauen und Europa) byla za státní podpory vydána v litevském a německém jazyce.
Jaký je přínos esejistiky pro litevskou literaturu? Slovy Eleny Baliulytė: „Především je to duch volného subjektivismu, nová vize světa – osobitější a intimnější. Je to nádech autenticity, biografismu, intelektuální, hravý a elegantní sloh. Obecně bychom mohli říci, že díky esejistice se literatura vysvobodila z žánrových omezení, přiblížila se realitě, běžnému životu. Na druhou stranu „poetika“ eseje (jeho obliba intertextu, asociativní přemýšlení, eliptický styl) klade na čtenáře vysoké intelektuální nároky.“ Čtení litevské esejistiky proto není snadnou zábavou. Tyto texty nabízejí rafinovanou intelektuální hru, bohatý stylistický registr a radost z precizního ovládání slova; to všechno si však nevychutná čtenář, jenž neovládá alespoň základní kódy současné litevské kultury a nerozpozná, co se skrývá mezi řádky. Nenápadné citáty, četné odkazy na historický a politický kontext, předpokládaná znalost základních biografických údajů o autorovi či odvolávání se na události aktuálního literárního dění – to všechno patří mezi oblíbené prvky soudobé litevské esejistiky. Její texty jsou pro každého překladatele tvrdým oříškem. Na následujících stránkách čtenář nalezne ukázku toho, jak se s obtížemi překladu utkali studenti Masarykovy univerzity v Brně.