Radovan Karadžić
přeložil Jakub Novosad
Dvacátého prvního července večer byl v Bělehradě tajnou službou zadržen jistý Dragan Dabić, profesor alternativní medicíny. Do rána se z Dabiće vyklubal jeden z nejhledanějších lidí na planetě, Radovan Karadžić. Následoval mediální humbuk a Karadžić se po více než jedenácti letech opět ocitl na titulních stranách novin po celém světě. Mezi politologickými analýzami a reportážemi z Karadžićova uprchlického života nezůstal přehlédnut mediálně pochopitelně vděčný fakt, že Karadžić je také básník (jako prozaik už byl, alespoň v českém prostředí, připomínán zřídka). Přece jen je dosud spisovatelství obecně chápáno jako obor vyhraněný humanistickému smýšlení, jako výsada zprostředkovávat obci krásu a štěstí, a tak zpronevěří-li se někdo těmto ideálům, je vnímán jako podvodník, v lepších případech (kde talent je neoddiskutovatelný) jako opovážlivec. Nadto Karadžićova záliba v morbiditě, projevovaná právě v básních, lacině posloužila médiím, aby ji vydávala za předzvěst jeho pozdějšího vraždění. Česká média, pokud už se Karadžićovy básně rozhodla připomenout, přistupovala až na výjimky k ukázkám z autorových nových sbírek, publikovaných v době, kdy se Karadžić skrýval. Šlo přitom patrně vždy o překlady překladů, především anglických (viz např. časopis Reflex 31/2008 v článku Tajný život vraha, kde jsou uvedeny tytéž básně jako na webu BBC). Jelikož tak nutně dochází k velkému zploštění původních textů, rozhodli jsme se vám zprostředkovat ukázku z Karadžićovy tvorby překlady z originálů. Jeho sbírky jsou však i v Srbsku a Bosně hůře sehnatelné, a tak jsme vzali zavděk jediným autorovým titulem z fondů Národní knihovny České republiky.
Básně zde uvedené spadají do raného období Karadžićovy literární tvorby, postrádají tak ještě agitační charakter, typický pro pozdější autorovy sbírky. Na začátku však vypadala situace jinak. Karadžić byl již od svých prvních literárních pokusů považován za talent jugoslávské scény. Přestože za kvalitnější je označována především jeho tvorba prozaická, zpočátku se prosadil hlavně svými básněmi: hned za svůj debut Ludo Koplje (1968, Šílený oštěp) obdržel Cenu Jovana Dučiće.
Sbírka Pamtivek (1971, Odnepaměti), z níž jsme připravili ukázky, dokazuje Karadžićovy alespoň průměrné literární kvality. Autor často střídá formu vázanou a volnou, důraz klade na originální metaforičnost a snaží se předložit nikoli shluk náhodně sebraných básní, nýbrž skutečně komponovanou sbírku. Patrná je totiž snaha o propojenost motivů, návaznost obrazů a vývoj ústředního tématu knížky: autorova vztahu k přírodě. Karadžićova posedlost pestrobarevností světa je sice vzhledem k pokračování jeho kariéry překvapivá, u mladého básníka však funguje přesvědčivě (třebaže zachycovat ji metaforicky je ten nejpohodlnější způsob). Jednotlivé básně jsou vlastně spletí obrazů – verše na sebe většinou nenavazují, jen pokračují v rozvíjení úvodní představy. Těžko přehlédnutelným nástrojem je Karadžićův šroubovaný verš, vzpírající se běžné stavbě věty někdy až k hranicím srozumitelnosti. Neznalost dalších jeho sbírek z té doby však znemožňuje postřehnout, zda jde o autorský záměr, či, jak se zdá z této sbírky, o nedůvěru v sílu nepřikrášlovaného sdělení a křečovitou snahu vypadat šik. Koneckonců, posuďte sami.
Jakub Novosad, Lukáš Novosad
Přeměny
Vytí úsvitu když nás řeky budí
srdce napíná struny svalů
světlo ve svou skutečnost přeměňuje
Ospale se chvěje v procitnutí plazí
vše se jedno druhému nadarmo vlichocuje
jedno se v druhé nešikovně přeměňuje
Skákají v nás vodopády noci
podobní jsme zbytečnému skoku dne
Slzy
Mlčení je tehdy
plné hlasů modrých:
jemnou mříž rozbřesku
utkal někde květ
někde divoká zvěř zazpívá
Opouštějí nás bouřlivé
ukrývají v sobě
náš hustý křišťálový hlas
Nažlutí tehdy snem
zlatovlasý topol štíhlý:
před modrou tmou žil
klečí budoucí peň
Dnem duše
hopsavý známý se zastavil:
slyšel kroky trávy
Lov
Ztratil se jelen světlu
za kterým válečníci krvácí
noc hledá hlas padlého vojevůdce
Čarodějnice odemyká oheň dne
šťastní hrdinové vplouvají v utrápené slunce:
opět šíleně zahynuli
Chmurné ženy vtloukají pohled
do ornamentů nábytku
Host
Doráží s rozpáleným čelem
sesbírá pohledy a neslyšná jásání srdcí
šťastní chapci vrhají významně očima do ohně
Malé zvonice kojí údolí
světlým mlékem radosti
on odpočívá na uhlících našich přání
K večeru naše domovy obklopí
ruměná divočina hvězd
Květu
Zapomnělo tě jitro.
Odešlo na lov.
Zvuk a střela.
Někde ho střetla
dvě oka a ňadra bílá.
Hle, dechem
mým se probudila.
Oáza
Žijí pěkný život, ale krátký –
o budoucnosti sní.
Kolem bezmezná písečná bázeň
se ve stalaktitech shoduje.
Zarámované takto
z očí vymizely hlavaté vršky.
V noci vychází zelený vampír rostlin,
na útesech se světelné nástrahy hlasů
množí.
Před úsvitem
hydroelektrárna cenzuruje řeku,
průzračný skutečný den.
Ve dne je již lépe:
veselý vzduch
ruce hlasů spojuje
v harmonii
je slunce –
ptáci objímají měšťany
šťastné a krátkověké.
Horalé
Zešílelo plémě
v neslyšných dobách
vymýšlí nebeskou klenbu slov
Modří mladíci a krotké ženy –
ze slunečných plecí se spouští večer
zelené ohně mění dekoraci snílka
Jablkovitý hlas andělů bílých
obsluhuje purpurové dětičky
Slepec
Ruměný světe – rozladěná harfo:
v labyrintu slunečních tajemství
podivně šumí tma
Přeplni purpurových zvonů
v listech tmy pospávají dny
zelené jako jemné zvuky
Zlatitý světe – rozervaná harfo:
doprovází ho jedině
jeho lýčí odraz bílý
na tmavé kůře věcí
Kam ho to vedeš
pro srdce strachem spoutaného
věčná lásko rukou i světa
Zelený světe – neposlušná harfo
Originál: Karadžić, Radovan. Pamtivek. Sarajevo: Svjetlost, 1971.