Václav Jamek
Z francouzského originálu Les particules élémentaires přeložil Alan Beguivin,
redaktorka Anežka Charvátová.
1. vyd. Praha: Garamond 2007, 300 s.
Překlad Houellebecqova prvního slavného románu, pořízený překladatelem Alanem Beguivinem, zavdal důvod k polemice přičiněním Aleše Knappa, který mu vytýká především nepřiměřeně hrubou expresivitu, zkreslující podle tohoto kritika ladění a vyznění díla. To by při mimořádné explicitnosti v líčení sexuální motivace a sexuálního chování zřejmě nemělo působit křečovitě ani vulgárně, ale přirozeněji, lehčeji a snad i „subtilněji“.
S touto kritikou v zásadě souhlasím, jde ovšem o jeden aspekt práce, týkající se hlavně rozvahy při volbě výrazových prostředků, jehož důsledkem může být zkreslení dojmu z díla; přitom nelze říci, že by překladatel závažněji hřešil v jiných ohledech ani že by se provinil hrubým nepochopením jeho podstatných stránek, takže kandidátem na překladatelskou anticenu určitě není. Sporná volba expresivity v sexuálně otevřených pasážích není přitom zdaleka jen svízel tohoto překladatele, je to problém obecný, setkáváme se s ním často a jako takový vyvolává řadu dalších otázek, o nichž kritik už neuvažuje. Ty však sahají dál, nejspíš až k základům naší jazykové kultury, a tedy i naší současné mentality.
1.
Tím, že překladatel – snad – nedokázal odlišit v „delikátních“ partiích přímost od hrubosti, podle svého kritika snad přímo pokazil veledílo francouzské literatury. To není tak jisté. Houellebecq nesepsal při své otevřenosti dílo bůhvíjak jemnocitné, spoléhá na skandál, který jeho román vyvolá, a nemýlí se v tom. (Mně osobně se konkrétně tento román jeví existenciálně tak falešný, že o literární velikosti autora velmi pochybuji; neobratnost překladu může nepochybně zvýraznit autorovy slabiny, tím spíš, že jak sám Knapp přiznává, překlad zas ve všem tak špatný není.) Není zřejmé, zda ochraňování původní kvality originálu jistou mírou jemnocitu není spíš kritikovou obranou proti autorově neomalenosti, kterou se mu v její hrubé realitě nechce vnímat. Je možné, že německý překlad řeší některé jazykové situace s jistou dávkou opisnosti, která i sexuální explicitnost činí snesitelnější a zážitkově stravitelnější. To však nemusí být směrodatné, a dokonce ani adekvátní původnímu textu.
Jde totiž o to, jak se vyrovnává s hrubostí sexuálního výraziva sama francouzština, a tady myslím narážíme na základní svízel, která je do značné míry také překladatelovou omluvou: výrazivo, které používá při líčení sexuality autor, bylo v jistém stadiu společenského vývoje vnímáno i ve Francii jako vulgární a mnoha čtenáři tak vnímáno dosud je. Literární zkušenost s ním je však ve Francii mnohem delší než u nás, jasné a přesné pojmenování sexuálních skutečností se od sedmdesátých let ve veřejné promluvě uplatňuje ve velkém měřítku, včetně nesentimentálního, naturalistického pojmenování odpovídajících jevů. Vede to k tomu, že jazykový materiál, který má francouzština k dispozici, se možná ani tak nevybrousil, jako obrousil, totiž zbanálněl, není tudíž vnímán jako neobvyklý, a je používán „cynicky“, bez citového zatížení, bez nadměrné koncentrace úzkosti, jejímž výsledkem je křečovitost. (Možná je to i tím, že francouzština si odstup od hmotné reality udržuje záměrně už několik století.) Spisovateli se tedy snáz pronášejí šokující sdělení přirozeným tónem, „jakoby mimochodem“, může si být jist, že se mu jeho slova neobalí blátem, slizem ani magmatem víc, než by si přál.
V češtině a možná ani v jiných jazycích to tak zažité a prosté není. Otevřenost v sexuálních věcech nemá neutrální jazykovou polohu, nebo ji má přinejmenším nedostatečně vypracovanou. Překladatel by s tím v rozumné míře měl počítat a možná i jistou eufemizaci v rozporu s originálem připustit. Má však také právo to nechtít a se všemi riziky se pokusit o stejnou otevřenost; může pak celkem snadno dosáhnout nechtěného výsledku – textu, ve kterém sexuálně explicitní pasáže působí trapně – a s jistým oprávněním se odvolávat na to, že věcně i v zásadní poloze pojmenování je přesný. Jde především o tu míru, k jejímuž dobrému nastavení patří také odhad odezvy, tedy to, jak bude text při daném úzu účinkovat.
Poukázat na problém je tedy správné, ale složit ho cele na bedra jediného překladatele jako jeho specifické pochybení je myslím nevhodné. Koneckonců, jak přeložit do češtiny obraty jako „bouffer le cul“, aniž z toho českému čtenáři vstanou vlasy hrůzou na hlavě? Za obecný problém jazykového úzu promítnutý v rovině literárního stylu nemůže nést odpovědnost jeden překladatel; nanejvýš mu lze vytknout, že si ten problém dostatečně neuvědomil.
2.
Beguivinův překlad se mi obecně jeví jako kvalitní, chyby jsou drobné, v detailu, a najdou se na všech úrovních, málokdy v rovině základního pochopení, pochybnost vzbuzuje někdy stylistická volba vůbec. To platí i o výtce A. Knappa: překladatel si měl lépe ujasnit, že zřetelné a ostré vyjádření sexuálního obsahu není totéž co vyjádření drsné a vulgární. Jasným příkladem jsou ony vytýkané „kozy“: nejde tu vůbec o pojmenování přímé (je to přece metaforicky použitá synekdocha, byť proměněná v politováníhodnou floskuli!), jak by to vyhovovalo autorovi, jen jednoznačně přímočaré a hrubě expresivní. Překladatel si tedy mylně vymezil svůj úkol; mám však dojem, že spíše než k expresivitě se prostě přiklání k úzu: zkusme poslouchat, jak se dnes o sexu veřejně mluví u nás; záměna otevřenosti s vulgaritou je běžná. (V sondě, kterou jsem provedl, nacházím „honitbu mezi kozy“ jako překlad originálu „branlette espagnole“; přívlastek „španělský“ je v této souvislosti stejně málo obvyklý pro Francouze jako pro nás, nebylo nutné zvyšovat explicitnost, která jinak stejně vyplyne z textu.)
V ostatních ohledech shledávám i jiné malé prohřešky. Na str. 97 např. věta „Zároveň se poslal vedoucím […] stručný, leč přesně zaměřený mail“, podle originálu („un mailing intensif mais ciblé“) by měla být přeložena spíš jako „ […] se zaměřilo soustředěné mailování na vedoucí“ (jde totiž o vytrvalejší posílání mailů dobře vybraným osobám – to je význam slova „ciblé“: netýká se obsahu sdělení, nýbrž typu komunikace, je to protiklad toho, čemu se dnes česky říká „celoplošné“). Zkreslení celkového smyslu je zanedbatelné a nedochází k němu často. Výhrady k stylistickým volbám, jaké formuluje A. Knapp, by se občas mohly týkat i jiných rovin. Např. na stejné straně „vnitropodnikové nebo externí stáže“ mohly být beze všeho přeloženy v souladu s originálem a lépe jako „vnitro- i mezipodnikové stáže“, není jasné, proč to překladatele nenapadlo nebo mu to přišlo nevhodné. V jiném místě nedbalost: „caleçon“ je ve stejné pasáži přeloženo jednou (chybně) jako „bermudy“, potom dvakrát (správněji) jako „trenky“. Podobných drobností by se našly v knize jistě desítky, za starých časů nakladatelského řemesla by se odstranily pozornějším redigováním (i když někdy jde také o věc názoru); v žádném případě však není překlad taková katastrofa, aby se vyhlásil za odstrašující příklad. (V překladu Genetova Pohřebního obřadu jsem před časem našel přehmaty a deformace častější a zásadnější: ani tehdy bych přesto neuvažoval o návrhu na anticenu!)
Kritika se v tomto případě dotkla skutečného a důležitého problému, ten by se však měl pojednávat a řešit na zcela jiné půdě.
Václav Jamek vypracoval tento rozbor na žádost Obce spisovatelů jako reakci na návrh na Anticenu Skřipec podanou kritikem Alešem Knappem. Text Knappovy nominace uveřejnil Tvar 11/2008 na s. 12–13.