2/2008 – Francouzské divadlo slova

Úvodník

Lucie Koryntová a Josef Šlerka

Vztah francouzských spisovatelů k normám by vydal na řadu knih. Téma podstatné části z nich by jistě tvořila diktatura normy ve francouzském dramatu. Není divu. Dramatickou tvorbu v zemi galského kohouta totiž takřka 200 let opanovala klasicistní doktrína aristotelského dramatu. Právě v odporu k ní ale vyrůstalo ve Francii nové drama, které postupně výrazně měnilo i podoby dramatu světového. Zápas o něj odstartoval Victor Hugo svým dramatem Cromwell v roce 1827, a uvedl tak do pohybu proud dramatických inovací. I díky němu na konci 19. století na scénu mohlo vstoupit duchovní dítě Alfréda Jarryho a pravit své hlasité „Merdre!“. A pak už nezadržitelně přicházeli další: francouzští surrealisté, režiséři a dramatici kartelu, divadlo krutosti, a vše dosáhlo svého vrcholu v absurdním dramatu šedesátých let.

Na vybraných ukázkách čtenář uvidí, jak je současná dramatika – z hlediska tzv. experimentu a klasičnosti – mnohotvárná. O tradičnosti by se například dalo mluvit v případě dramatu Marie NDiayové Tatínek má hlad – postavy jsou celistvé, hra má děj, repliky na sebe navazují, tématem je problém mezilidských vztahů: otázka solidarity k bližnímu. Představě barokního divadla je zase blízký Vinaverův text 11. září 2001, autorem označený za „kantátu či oratorium“ – vyžaduje rytmický přednes připomínající zpěv. Ideálním textem pro tiché čtení je naopak Mauvignierovo Pouto, románový dialog, v němž se odkrývá niterné drama o lásce, svobodě a seberealizaci. Udivuje lehkostí, s jakou je v něm otevřeně pojednán konflikt mezi láskou a službou společnosti. Takovému „vážnému tématu“ hrozí, že sklouzne k trapnosti, ale Mauvignier dokáže udržet sílu prostých slov a základních dilemat. To vše zahrnuje současné francouzské drama, se kterým se můžete v tomto čísle blíže seznámit. Překlady vznikly v rámci semináře Jovanky Šotolové na Ústavu translatologie FF UK.

V příštím, březnovém čísle představíme perskou literaturu.