Veronika Hesounová
Italský kardinál Mezzofanti vynikal tak neobyčejným talentem učit se cizím jazykům, že se jeho jméno stalo obecným označením výjimečného polyglota. „Český Mezzofanti“, venkovský farář Alois Koudelka, ovládl více než třicet jazyků a z téměř všech také překládal. Od jeho smrti tento měsíc uplyne šedesát pět let.
Narodil se 18. 11. 1861 v Kyjově a po maturitě na tamním gymnáziu začal v Brně studovat bohosloví. Po vysvěcení na kněze roku 1884 vystřídal řadu působišť (Bučovice, Kobylí, Rovečín, Nikolčice), až zakotvil v Praci u Slavkova (po první světové válce dostal nabídku na funkci sekretáře a tlumočníka v prezidentské kanceláři na Pražském hradě, avšak odmítl). Roku 1922 odešel do výslužby a 9. 12. 1942 zemřel v brněnském Augustiniu (domově pro přestárlé kněze).
Svou překladatelskou dráhu zahájil Koudelka za studií povídkou Itala Domenica Ciampoliho „Lovec hadů“ (Květy 1881). Následovaly překlady z angličtiny, francouzštiny, španělštiny a od devadesátých let se Koudelkův jazykový repertoár velmi rychle rozrůstal. „Nejdřív jsem se vždycky hleděl naučit gramatiku, potom jsem se naučil slovník, potom vazbu slov a vět a už jsem se pustil do překládání. Někdy to bylo ovšem velmi těžké. Tak například jsem si musel sám sestavit islandsko-český slovník, a to přes islandsko-dánský slovník. Nebo jsem si sám sepsal gruzínskou mluvnici. Většinou mi pomáhali cizí spisovatelé a nakladatelé tím, že mi poslali nějakou knihu, ze které se dalo cizí řeči nejlépe učit.“1
Koudelkův životopisec Ignát Zháněl uvádí, že do šedesátého roku života vydal překladatel 66 knižních titulů o 14 606 stranách – zpočátku především v brněnské Benediktinské tiskárně, v Praze pak u Otty, Šimáčka a Svobody, v Olomouci u Prombergera: ze známějších titulů například Ben Hura (1889) L. Wallace, dvě finské povídky Juhani Aha (1898), Naději holandského spisovatele Hermana Heijermanse (1902)… Nepřeberné množství překladů mu vyšlo časopisecky (Archa, Besedy lidu, Kurýr, Květy, Meditace, Moravské noviny, Našinec, Nový obzor aj.) a řadu textů uspořádal do povídkových výborů: např. Pápěří s podtitulem „Humoresky. Nahrabal tu a tam po světě A. B. Pracký“ (Olomouc: R. Promberger, 1911; 15 povídek ze 7 jazyků) či pětisvazkový výbor Na táčkách u cizích spisovatelů (Brno: Benediktinská tiskárna, 1910–1922; 73 povídek z 20 jazyků).2 „Překládal jsem a překládám dosud ze všech řečí evropských písemnictví majících, jakož i z orientálních: gruzínštiny, arménštiny a turečtiny,“ napsal ve svém životopise pro nikolčickou kroniku roku 1934.
Alois Koudelka používal velké množství pseudonymů, z nichž řada nebyla dodnes spolehlivě identifikována: některé byly inspirovány jménem jeho farářského působiště (A. K. Nikolčický, Bohuš Pracký…), jiné vznikly překladem příjmení (Al. Pakulas – lotyšsky „koudel“, Fokr Chdzudz – arménsky „malá koudel“); nejznámějšího pseudonymu O. S. Vetti začal užívat poté, co byl jmenován čestným členem bučovického spolku Osvěta. Šifrou -osv- podepisoval i pravidelné recenze a přehledy novinek z řady světových literatur v Hlídce literární (odebíral nebývale mnoho zahraničních periodik – psal si například i o japonský esperantský časopis – a nechával si posílat nakladatelské katalogy). Knihy si většinou opatřoval sám; podle svých slov za ně zaplatil dobrých 200 000 korun: „Byl jsem na venkově, nic jsem nepotřeboval, karty jsem nehrál, a tak jsem kupoval knížky.“3
Ne náhodou zařazujeme připomenutí překladatele Aloise Koudelky do čísla věnovaného lotyšské literatuře. Právě Koudelka je totiž autorem prvního českého překladu lotyšské prózy, Lotyšských povídek (Praha: J. Otto, 1910) autora realistických venkovských próz Rūdolfse Blaumanise (1863–1908). Z lotyštiny dále přeložil dvě povídky Jānise Porukse: „Bílý květ“ (1000 nejkrásnějších novel. Vol. 15. Praha: Jos. R. Vilímek, 1912) a „Bílé roucho“ (Na táčkách u cizích spisovatelů. Vol. 2. Brno: Benediktinská tiskárna, 1916). Před Koudelkou se lotyšské literatuře, konkrétně lidové poezii, věnoval u nás F. L. Čelakovský, autor prvního českého překladu lotyšské lidové písně (1822), a Adolf Heyduk, jehož Lotyšské motivy (1901) jsou ostatně spíše básnickým ohlasem než překladem. „Co se lotyštiny týká, je tu jenom Zubatý4 – arci zase z jeho zorného bodu (totiž filologického), jenž z Čechů tou řečí se obírá. Ostatně i u Němců kromě málo pojednání fil. posud nic z jejich literatury známo není. Škoda, že nejsem poetou! Tam by byla zajímavější žeň.“5
Poetou nebyl Alois Koudelka dokonce do té míry, že v překladu jedné z Lotyšských povídek ponechal lidové verše v originále a převedl je doslovně pod čarou. To je ovšem spíše výjimka v jeho jinak poměrně moderním – a reflektovaném – způsobu překládání: poznámkám pod čarou se obecně spíše vyhýbá („chci Vám podati první (snad u nás z originálu) překlad povídky z turečtiny od moder. spisovatele tur. Hikmeta Ahmeda […], ale musil byste se spokojiti s několika vysvětlivkami pod čarou – načež upozorňuju!“),6 text nearchaizuje – přechodníky či záporový genitiv používá například velmi uměřeně – ani nestírá jeho plasticitu („‚moravicismy‘ jsou zúmyslně zvoleny, aby co nejvíce překlad k originálu přiléhal, a proto prosím, aby byly ponechány“),7 zachovává původní pravopis vlastních jmen atd.
Ačkoli měl Alois Koudelka nevšední přehled o dění ve světové literatuře a přátelil se s významnými českými spisovateli (zvláště pak z okruhu Katolické moderny),8 jeho role v objevování a prostředkování zásadních literárních počinů je paradoxně zanedbatelná: pro překlad volil často povídky líčící útrapy kněžského života a sentimentální či mravoličné románky. Jak si povzdechl Koudelkův přítel Sigismund Bouška v dopise Karlu Dostálu-Lutinovovi: „S Vettim nic není. Nechápe nás. Ač by byl pro nás neocenitelným. Vše je tu marno. On jde se starou generací, překládá věci děsné, kožené.“9 Podařilo se mu ale (často jako prvnímu) otevřít výhled do mnoha „malých literatur“, které do té doby stály mimo záběr i zájem českých čtenářů.
O. S. Vetti – P. Alois Koudelka, k jubileu
A. N. S. Šuminov (Antonín Novotný)
Pod Mohylou míru pratecká je fara,
Český Mezzofanti světu se tam skrývá,
Nehostí ho město, jak to jinde bývá,
O knihovny světa sám se na vsi stará.
Jazyků dar třímá duše jeho jará,
Evropě do duše okénky se dívá,
S národy v jich řeči v nový život splývá,
Tak se znovu rodě člověk nezestará.
Pod Mohylou míru s venkovským svým lidem
český znalče řečí žij svých světů klidem!
Osudy jsou různy u národů různých. – – –
Prozřetelnost boží všecko vyrovnává.
Literární život skýtá dost snů luzných:
Kéž jen stálé zdraví k práci Pán Bůh dává!
(Občanské noviny, 18. 11. 1921)
Poznámky:
1. Cit. dle Černý, Josef. „O. S. Vetti – moravský Mezzofanti“. RegioM (1999): 126–128. zpět
2. Bibliografie Aloise Koudelky: vm [Vladimír Macura]. „Alois Koudelka“. Lexikon české literatury Vol. II/2. Praha: Academia, 1993. 894–895. zpět
3. Cit. dle Černý, Josef. „O. S. Vetti – moravský Mezzofanti“. RegioM (1999): 126–128. zpět
4. Josef Zubatý (1855–1931) byl mimo jiné naším významným letonistou: stal se předsedou Československo-lotyšské společnosti, na Karlově univerzitě založil lektorát baltských jazyků a podílel se na reformě lotyšského pravopisu (od roku 1908 podle českého vzoru diakritický). zpět
5. Z dopisu Vilému Bitnarovi, 9. července 1908. zpět
6. Z dopisu Vilému Bitnarovi, 21. října 1910. zpět
7. Z dopisu Vilému Bitnarovi, 7. října 1909. zpět
8. Sigismund Bouška mu věnoval svou sbírku Pietas (1897). zpět
9. Sigismund Bouška v dopise (č. 398) Dostálu-Lutinovovi ze 7. 11. 1896. „Jsem disgustován…“ Vzájemná korespondence Sigmunda Ludvíka Boušky a Karla Dostála-Lutinova. Olomouc-Rosice: Gloria, 2002. zpět